Je na čase jít změnám naproti

A kdy jindy, když ne teď? Kdo jiný, když ne já?

Změnou je i tento příspěvek, který přerušuje už fakt dlouhou dobu mlčení.

Co se stalo po dobu mé nečinnosti?

Inu, fakt hromada věcí. Změnil jsem několikrát práci, pár šéfů, snažil se navazovat několik vztahů, které dopadly ... respektive nedopadly. Až jednoho srpnového dne, na můj svátek se objevil někdo, kdo mi změnil pohled na svět. A na sebe samotného. Už na něj koukám optikou nás dvou. A musím uznat, že je to zajímavý a nevšední pohled. Díky za něj!

A protože bych to nebyl já, vztahy na dálku se budují hůř, ale dají se budovat, když oba chtějí a něco i obětují, tak téměř roce známosti se budu přesunovat k němu ... do Prahy. Já, brněnský kavárenský povaleč, brněnský patron, rodilý Brňák. Opustím své rodné město a půjdu za svým štěstím. Spíš by se hodilo říct "za naším štěstím".

A proto jsem včera oficiálně v práci oznámil, že končím. Tento krok do neznáma, který jsem udělal jen jednou a nedopadl nejlépe (tehdy jsem v Praze nenašel žádnou zajímavou práci), má ve mě vyburcovat sebevědomí, abych našel odvahu se pustit do pracovních pohovorů. A vím, že to vážně nebude snadný! Přesto mám podporu v mém partnerovi, mám chuť se sebou něco udělat a něco zásadně změnit (a není to jenom přesun z Brna do Prahy). Takže se bojím, ale ne tolik.

A co je hlavní, já se těším! Fakt, že jo!

Ale to by už stačilo, ne?

Dnešní den by se dal nazvat "Velkým dnem blbce".

Pokud se mi dopoledne povedlo něco vyřídit a dodělat, odpoledne a večer vedl téměř k tragickým koncům.

Ale postupně ...

Cestou na volejbal jsem se rozhodl, že skočím na poštu, protože jsem měl ve schránce výzvu o uložené zásilce. Nebudu se ani zmiňovat, že jsem byl na poště už včera, ale kvůli neskutečnému návalu lidí bych tam čekal asi do zavíračky a tak jsem to vzdal. Dnes jsem si tu frontu vystál, abych došel k přepážce, předal lístek a dozvěděl se, že zásilka není uložena na hlavní poště, kde jsem právě stál, ale na poště přímo naproti mému domu. Omluvil jsem se za tento projev debility a odešel na volejbal.

Po příchodu do šatny jsem ovšem zjistil, že s sebou nemám kraťasy na převlečení. Že s sebou vlastně kromě ručníku a pití nemám vůbec nic. Takže jsem hrál hodinu a půl v teplácích, což mi na komfortu při hraní moc nepomohlo. 

Posledním mým plánem bylo jít večer do Tesca nakoupit a využít poukazy z Tesco Clubcard. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v Tescu zjistil, že je v batohu nemám. Prohledal jsem jej a zatrousil i do míst, kam jen tak v batohu něco nedám, a tam jsem objevil svůj ztracený řidičský průkaz. Smůla je, že už jsem si požádal o nový. Takže na jednu stranu radost, že jsem žádný osobní doklad neztratil, na straně druhé to byl facepalm jak sviňa, protože si nejsem sto vybavit ani moment toho, kdy bych peněženku do té přihrádky dával. Poučení pro všechny, hlavně pro mě: Dívejte se po svých věcech i na místa, kde stoprocentně víte, že byste danou věci nikdy neodložili a nedali. A můj nákup v Tesco jsem tedy nechal na jindy. Vyšel jsem tedy z obchodu, šel jsem na šalinu, blikla na přechodu zelená, tak jdu a v druhé části vozovky mi něco řeklo, ať tomu autu, co se k přechodu přibližovalo, nevěřím. A taky, že jo. Málem mě strazila ženská za volantem, která se evidentně nevšimla, že má červenou.

Dojel jsem domů a vyložil svůj nákup z Alberta, kde jsem nakonec nakoupil něco na večeři. Těšil jsem se na vajíčkový salát RETRO, což slibovalo zážitek nostalgie nad vajíčkovým salátem z dob mého mládí. Upřímně, bylo to tak hnusný, že jsem litoval svého nákupu.

Raději jdu spát a budu doufat, že se třeba nepropadne postel nebo nezačne hořet barák. A jestli se ráno probudím, doufám, že jsem si dneškem tu smůlu na nějakou dobu vybral.

Bojuji (nejen vnitřně) s bojem

Dovolím si zde napsat reakci na Proslov Roryho O'Neilla, protože tady vnímám jistý prostor pro nepochopení celé problematiky okolo "homofobie" a boje proti ní.
Překlad ZDE.

Moje reakce: A já pořád nevidím důvod, proč bych měl dávat všem a všemu najevo, že jsem jinej ... chci to dokázat tím, co umím, ne tím, co jsem. Když se narodím jako krypl, tak budu dávat ostentativně najevo, že jsem utlačovanej proti všem těm, kteří nepotřebují bezbariérové přístupy nebo nějakou speciální péči?
Vadí mi především to, že každý o tom akorát mluví. Když si bude každý žít to svoje, nebude o tom mluvit, tak rozhodně nemám důvod si myslet, že budu někým, nedej bože sám sebou, utlačován.

Jsem konzervativní, puritán a uznávám společensky nastavené hodnoty vnímání společnosti jako celku. A nemám pocit, že bych byl utlačován. Vehementní demonstrací své "jinakosti" nedocílím toho, že mě lidi budou mít rádi. Dokážu to tím, že je nebudu v jejich myšlení a smýšlení omezovat svou orientací a svým intimním životem. Protože sorry, ale s kým "šu*ám" je jen moje věc. Stejně jako je váš osobní život VÁŠ OSOBNÍ ŽIVOT. A když vám ho nikdo nebude cpát, pak je to dle mého v cajku!
A když se mě někdo zeptá: "Depko, co chlapi?", je to už jeho osobní zájem a pak si můžeme povídat dlouhé hodiny. Ne proto, že to někomu cpu, ale protože ten někdo se sám zajímá.

Vidíte ten rozdíl?

Je mi jedno, jestli můj soused má doma ženskou nebo chlapa. Ať je spokojený s tím, co má, a nepotřebuji se jim do jejich harmonického či disharmonického vztahu plést. Je to jejích život!

Pro tenhle názor mě nemá ten náš "querr department" rád. Několik rozvášněných debat a hádek a stejně si budu myslet svoje, ostatně, oni též! Vadí mi to, že cpou všem kolem různými pridy, že jsme vidět, že tu jsme i se všemi těmi odlišnostmi.
Sorry, ale představa, že uvidím "alegorický vůz" na nějakého "straight parade", kde si to bude nahá mánička s nějakým klátičem rozdávat, tak kromě toho, že to budu považovat za morálně nevhodné, mi to nebude připomínat nic jiného, že ti lidé jsou hovada. A průvod s duhovou vlajkou po štatlu? Ruku na srdce, ale když vidíte procházet po městě procesí s křížem, které si zpívá, případně skupinku oranžových a bílých hader Hnutí Hare Kršna, která odříkává mantru, taky vám to připadá normální? Když je někdo ateista, tak mu to připadá ujetý. Když je někdo heterák, tak mu stejným způsobem bude připadat divný průvod na "oslavu jinakosti".
A ještě pořád se raději podívám na zpívající pochod než na rádoby utiskovanou sexuální menšinu, která má symbolizovat .... co vlastně mají symbolizovat ty alegorické vozy?
Utiskujeme se sami. Asi "nám" to vyhovuje.
Tak vzhůru do boje, ale beze mě! Díky.

Proč nejdu na Prague Pride?!

Slovní spojení Prague Pride je poslední dobou nejfrekventovanější slovo v českých médiích. Což samo o sobě působí vtipně, když je to termín anglický. A jedinci dříve narození v tom nejspíš nespatřují nic srozumitelného.

Tenhle příspěvěk píšu už pátý den v hlavě. Vždycky mne napadají nové a nové myšlenky, nápady a důvody. Ty předchozí buď zapomenu nebo mi při retrospektivním náhledu nepřipadají tak relevantní. Nejsmutnější na tom je, že kritiku akce Prague Pride protlačuje Hrad v čele s osobou, která neumí argumentovat na protinázory a působí tak dojmem, že se to někde naučil, ale nepochopil, co má prezentovat. Ale tohle nemá o politickém názoru ...
Nedávno se mě jeden kamarád zeptal, jestli jdu na "pýchu". Znejistěl jsem v pochopení jeho otázky. Vysvětlil mi, že má na mysli "Pride". Mé předchozí dvě zkušenosti s těmito akcemi byly spíše negativního charakteru. Vždycky za to mohla protipólní skupina. Na první akci jsem málem dostal od fanoušků Dělnické strany, na druhé jsem omylem skončil izolován na Masaryčce se stejnou skvadrou jedinců. Rozhodně to byly zkušenosti k nezaplacení. Přesto jsem ani v jednom z průvodů nepochytil smysl akce. Ikonou zprofanovaného termínu "oslava jinakosti" panem Hromadou byly tyto a v tomto duchu hlásané slogany spíše trapné a nicneříkající. Pokud mám být na něco hrdej (nebo chcete-li "pyšnej"), tak smysluplnější je můj pracovní a studijní úspěch než to, čím jsem se narodil.
O to víc mě v nesouhlasu s touhle akcí utvrzovaly řeči některých mých známých, že "všichni teplí musí jít podpořit ostatní" ... abychom ukázali svou četnost, svou sílu (?!) nebo co?
A vážně si nemyslím, že by akce tohoto typu byly gay-lesbickou minoritou přijímány se stejným nadšením, jak se někteří iniciátoři a podporovatelé tváří.
Chodit s transparenty hlásajícími "svatou pravdu" typu "Homo sex is great!" fakt nehodlám. Jednak si myslím, že tohle tajemství je lepší si nechat pro sebe než se o něj dělit (česká hetero společnost by nám to mohla ještě závidět:) - Víte, jací Češi jsou!). Alegorických vozů známých z jiných evropských metropolí se snad nedočkáme (asi jsem staromódní, ale ideální alegorii ztvárnili barokní autoři). A těch pár jedinců, kteří rádi na veřejnosti provokují a kterých si všímají především média, této akci prostě cejch zbytečnosti a Klausem deklarovaného "homosexualismu" uštědří.
Takže, proč nejdu na Prague Pride? Protože nevím, co bych tam dělal. Jak prosté!!

Návrat ztraceného "syna"? Možná!

Vážně bych se rád rozhodl, tak nějak vnitřně, že se vrátím zpět k psaní. Když tak občas sedím někde u kávy či kofoly, knihy či filmu, v hlavě mi proudí myšlenky a chtějí být "vyřčeny" nebo zapsány. A já jim nedám prostor ani v jednom.

Otázkou je, jestli by návrat mohl dojít takové "slávy", kterou můj blog kdysi před lety zažíval svou čteností a návštěvností.

Pořád mám pocit, že je co říct. Jen díky tomu, že jsem dospěl, mi dochází i schopnost být vtipný (nebo jsem si o sobě myslel jen já sám - a teď už si to nemyslím). Být zodpovědnou osobou z vás prostě udělá suchara. Nebo spíš ze mě to udělalo rozhodně.

Ale, protože situace dospěla do stádia, kdy se na Facebooku nechci grafomanicky znemožnit, budu si vylévat myšlenky tady ... a začneme posledním dílem Harryho Pottera.

To slibuji!:)

Volební fígl :)

"Vážení občané této země, chcete si pojistit vítězství sociálních jistot, vítězství levice? Chcete svým hlasem podpořit budoucnost obyčejných lidí? Pojistěte si vítězství levicových stran a při volbách vložte do jedné obálky volební lístky ČSSD i KSČM současně, znásobíte tak sílu svého hlasu. Nebuďte lhostejní k budoucnosti svých dětí, toto je to nejlepší, co můžete udělat!"

Bylo, nebylo ... ale nic by se nestalo, kdyby nebylo

Tak ... nejdříve si uvařím čaj s medem ...
To, abych měl k tomu psaní i něco na zahřátí.

Navíc by to měl být i "omluvný flastr" pro mé hlasivky za mé včerejší ponocování, kdy jsem dal holkám zabrat.
Právě si "užívám" mou poslední dovolenou v tomto roce. Mám to v uvozovkách proto, že jsem paralelně se svým pracovním volnem i prochladl, nastydl a ochuravěl. Leč doba je zlá. Krize padla i na mé psaní. Hlavní problém vidím v tom, že se ve mě projevily sklony k workoholismu, čímž se ochuzuji o zážitky nevšední, nepracovní.
Díky tomu jsem se vrátil z mé první zahraniční dovolené po 12 letech poměrně znuděný a otrávený. Djerba mě prostě neoslovila.
Poslední dobou se ale ozvalo několik lidí s dotazem, jestli se ještě někdy ke svému blogu vrátím. Shodou okolností se na mě obrátila moje maminka s tím, že jí náš rodinný známý řekl, že četl můj blog a že se u něj pobavil. Jak už to tak u maminek technicky neznalých bývá, začala svou výtku: "Já tomu sice nerozumím, ale ..." Na základě křížového výslechu jsem tedy připustil, že jsem si zde občas vyléval zlost na členy mé rodiny, kteří mě zrovna v danou chvíli .. slušně řečeno ... nebavili. Protože jsem v naší rodině za "experta na počítače" a mám za úkol své rodiče naučit pracovat s PC a internetem, maminka nabyla dojmu, že by tatínka mohlo klepnout, kdyby můj "deníček" na internetu našel, a proto by se s www stránkami neměl vůbec naučit pracovat. Problém je, že se prostě o doma o hromadě věcech nemluví ... aby se předcházelo konfliktům ... a tak jsem se mamince svěřil, že pokud se otec chce informace dozvědět, na internetu je může najít a pokud bude mít odvahu si je přečíst, třeba mu to otevře oči.
Maminka požadovala poměrně zásadní cenzuru většiny informací tím, že chtěla, abych to všechno smazal. Vysvětlit jí, osobě neznalé, že to nejde, nebyl až takový problém. Trocha poupravených technických informací a maminka to vzdala.

A já zatoužil zase něco psát. Myšlenky, postřehy, dojmy a zklamání ... i když asi mírně obezřetněji než kdy dříve ... protože virtuální nováčci v podobě mých rodičů se blíží rychleji než termín nejbližší výplaty :)

Hrdost a víra

Včera jsme po představení s Markét a její kamarádkou Jančou skončili v podniku, kam prostě nechodím ... a důvody k tomu mohou být klidně i iracionální. Desert by se dal dost dobře brát jako poušť, kde místo kaktusů jsou opilci a kde místo písku je smrad kouře z cigár či z trávy.
Přesto jsme zde zakotvili, neb v kavárně "Sunakashi" (zajímalo by mne, zda to má skutečně nějaký reálný podklad v japonštině či čínštině:)) měli již zavřeno.

Slovo dalo slovo, příležitost chopila situaci za pačesy a rozvedla se debata na téma lidství a víra a náboženství. Osobně bych nikdy nespojoval osobní víru s náboženstvím. Vážím si lidí, kteří veřejně umí přiznat "barvu" - buď, že jsou věřící nebo že jsou teplí nebo že jsou ... třeba cyklisti nebo filatelisté. Nemusí u toho exhibovat. Ale vyjít s kůží na trh je akt hodný uznání.

Víra měla a má poměrně velký vliv na vnímání světa a autorit. Není tedy problém jako "správný" věřící udělat, co mi tato autorita nařídí, i když se to může naprosto vymykat zdravému rozumu. Pokud tedy někdo ovládá někoho skrze víru, má nad ním téměř absolutní moc. Dalo by se snad i říct, že náboženská zanícenost může korespondovat s negramotností tohoto věřícího. Je jednodušší věřit než hledat sám argumenty. Řešili jsme "staré známé pravdy" o krutosti křesťanství v dobách raných i pozdějších. O nesmyslném rozšiřování demokracie a křesťanské nauky tam, kde minimálně 200 let neměli tyto slova a významy možná ani znát.
O rasismu, který se může a nemusí zdát být rasismem a netolerancí.

Debata to byla vskutku zajímavá a podnětná. Rozhodně v Desertu mohla zvednout úroveň volně poletujících atomů IQ :)

A vzkaz pro ostatní ... věřte, modlete se, uctívejte, ale hlavně proboha nehlásejte Kristovo či Boží jméno na každém rohu, jako by to byl laciný novinový plátek či pouťová atrakce. Víra je osobní postoj, který je individuální a má člověka obohatit a posilnit a poskytnout mu jistotu. Ale když pak vidím na Maliňáku tu pofidérní skupinku lidí, co mluví do mikrofonu a každé třetí slovo je Kristus, mám chuť nebýt tolerantní a věnovat se džihádu ve vlastním pojetí :)

Shaun The Sheep

Shaun The Sheep [v českém znění Ovečka Shaun] je naprostý úlet. Skvělá animace podobně jako Wallace a Gromit či Slepičí úlet, vtipné situace a hlavně ... ovečky, jak je [ne]známe.
Shaun je nejdrobnější ovcí ve stádu, ale taky největší koumák. Občas to vypadá, že má skvělé nápady jako MacGyver a občas skončí podobně jako Pat a Mat. Za pochybení jinak skvělých a nápaditých plánů mohou obvykle jiné ovce - třeba nejmladší "Žužlík":) Majitel celé farmy je zde vlastně jen k tomu, aby si měly ovečky z koho dělat dobrý den, komu by mohly brát jídlo a kdo by jim taky nějak ztěžoval život. Trojice vepřů od sousedství jsou úhlavní nepřátelé v bojích o jídlo. To prostě poznáte okamžitě. A hlídací pes? Standardně jej zastihnete, jak poslouchá walkmana a nebo jak společně se Shaunem vymýšlí, jak urovnat průšvihy, které občas ovce vyvedou. A se slušivou modrou pletenou rádiovkou.
Ať chcete nebo ne, je tenhle animovaný seriál s pětiminutovou délkou jednoho dílu velmi zajímavý, oblíbený a svého favorita si tam stoprocentně najdete:)

Setkání s kuřátky ... nebo Setkání kuřátek s ovcí?

A tady je písnička z úvodní znělky, která svým obsahem vypovídá o všem, co na vás může čekat ... a taky vlastně čeká:) a písnička je celkem vlezlá :)



A já děkuji Ripovi za dodání celého seriálu. Velmi mi zpříjemňuje večerní chvíle relaxace a flákání :)

Platón, platonická láska a to kolem

Novinek je několik. V mém mrňavém světě fiasek, neúspěchů a totálních ztroskotání (i když prý nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř) se to projasnilo paprsky světlejší budoucnosti, která se na mne možná i trochu usmívá.

Mé působení v energetice má nejspíš delší trvání než jsem původně myslel. Výběrové řízení na post interního zaměstnance jsem vyhrál, tudíž od 1.7. budu za stejnou práci dostávat výrazně víc peněz. Pravda, mám po prázdninách, neboť mi opět naběhne tříměsíční zkušební doba, ale i to je pozitivní. Navíc díky exkurzi v Dukovanech už vím, jak vzniká elektřina. Tudíž si už připadám víc zasvěcený. Utajený iniciační rituál na mě zanechal následky :)

Kromě pracovního úspěchu jsem zaznamenal změnu v tom občanském životě. Už se mohu považovat za velkého, protože jsem podepsal nájemní smlouvu a jsem oficiálně nájemník. Takže teď směle do vybavování, ať se tam můžu cítit jako doma. Prioritou je nákup velké prostorné postele, kde bych se mohl roztahovat a válet. A dále pračka, nová sprcha, skříň, knihovna a ... podobně:)

A do budoucnosti víceméně vzdálené ... mám sen odjet na půl roku na Nový Zéland. Tak začínám šetřit:)

A k té platonické lásce? Inu, co to vlastně je platonická láska? Je to něco, co vnitřně milujete, obdivujete, ale víte s jistotou, že to nikdy nebudete mít. Zůstane tak jenom snění o tom, co krásného by z toho všeho mohlo být. Tedy, to je alespoň moje interpretace tohoto pojmu. A já takovou jednu lásku mám. Už je to víc než rok. A tak se na ni rád dívám, občas si něco řekneme, ale jinak se naše životy celkem příjemně míjejí.

Kolik stojí jízdenka vlakem?

Když jsem byl minulý víkend u rodičů doma, neboť jak tomu již příroda chce, i tráva roste rychleji než platy našich politiků [což je vlastně dobře:)]. A protože není nic horšího na pohled, než neupravená, zarostlá zahrada, jezdíme s bratrem brigádničit na zahradní galeje. Čeká nás sekačka na trávu bez pojezdu, asi 1000 m2 zelené pláně, skvělý oběd, servis až pod nos a taky možnost vypadnout na chvíli z Brna.

Kromě nostalgických vzpomínek během procházení starých skříní, které téměř praskají pod objemem všech věci, jež nikdo nikdy nevyhodil, protože prostě nikdy nevíte, kdy se to bude hodit, jsem našel i desky s angličtinou pro středně pokročilé. A zahořel jsem v touze zdokonalit se v jazyce, který mi sice není mateřským, ale je tím jazykem, který, pokud neumíte, tak to moc daleko nedotáhnete. Moje maminka mi od útlého dětství neustále mluvila do duše, abych se učil a mluvil, aby ze mne něco bylo. A já ji neposlouchal a dopadl jsem takhle :)
Odvážil jsem si tedy domů vzít první 4 lekce s tím, že se budu učit. Je nutné utužovat znalosti, ačkoliv jsou matné, nestabilní a mnohdy pofidérnější než sociální dávky pro Jiřího Čunka. A tak jsem si doma před spaním otevřel první lekci, abych se dal do cvičení. Audiokazety, které k tomuto kurzu patří jsou již mimo svou éru, neboť postrádám cokoliv, na čem bych si je mohl pustit ... leda na prstech. Ukázalo se však, že tématicky první čtyři lekce spadají do oblasti, kterou nyní téměř nevyužívám. Tudíž nemusím znát věty typu: "Kde je jídelní vůz?", "Kdo řídí tento vlak?", "Jaká je nejbližší stanice?" nebo "Došlo ke srážce dvou nákladních vlaků." Vzpomněl jsem si na frázi z dob střední školy, která naprosto postrádala důvod, abychom ji museli znát "Jaká bláznivá představa, když vám nad hlavou plavou ryby!"
A tak mé snahy o proniknutí do tajů angličtiny opět odešly po svých ...
Bye, bye :)

Vstříc novým seriálům

Jsem rád, že mám kolem sebe stále hromadu lidí, kteří mají potuchu o tom, co se děje a co je nového. Kromě toho taky stíhají sledovat seriály, filmy a nemusí kvůli tomu čučet celé dny u televize ... vždyť jeden díl seriálu nezabere tolik času a to napětí, které nastane, jakmile skončí, protože prostě toužíte vědět, jak to pokračuje dál - to je mnohdy k nezaplacení.
Heroes se pozastavili na pofidérním konci druhé série, který byl nastaven kvůli stávce scénáristů v USA. Škoda! Dr. House postrádá zase aktualizované titulky a ačkoliv bych něčemu asi rozuměl, jsem v tomhle ohledu pohodlný a chci to mít naservírované celé alespoň s písmenky, jejichž význam chápu.
It Crowd mají prozatím asi zimní spánek, který se prodloužil ... a LOST mě prostě nebaví. Prison Break mne zatím nezaujal natolik, abych mu věnoval větší pozornost. Tudíž, co dál?
Espoo mne navnadila na Dead like me. Rozhodně bych rád viděl pár dílů, abych si ujasnil, jestli mne to osloví natolik, abych sháněl další díly. Na ČSFD jsem narazil na britský Life on Mars, které nemá vůbec špatné hodnocení. Od kamaráda mám slíbeného Shaun the Sheep, na což se těším jako malej Jarda. A co dál? No, proč nezkusit třeba Pushing Daisies, protože tématem vzkříšení jsem se zabýval několik let ve škole?



Nebo tu máme The Wonderfalls, které sice v USA nedopadlo vůbec dobře, ale my v Evropě přeci moc nehledíme na názory "Amíků", že ne? Tedy kromě udělování Oskarů ... :) Navíc v tomto seriále hraje jeden tuze sympatický mladík jménem Tyron Leitso.
A nějaké další tipy? Něco britského? Něco vtipného? Něco, co umí zaujmout? Dejte echo ... dík:)

Se stručností nejdál dojdeš

Strádám! Tedy spíš postrádám něco, čemu se říká volný čas. Všichni máme stejné množství času, ale někteří jej promrhají a jiní zase neví, co by dřív. Díky tomu se dostávám do stresu a časové tísně. Doslova mi hoří koudel u pr... zadnice.

Víkend bez Jiříka vyplnila moje kamarádka Kačenka. Dojela z Prahy pokochat se krásou Brna, zavzpomínat na zlaté časy a podívat se, jak vlastně bydlím. Její přítomnost mi zpříjemnila čas, kdy jsem měl být sám. Navíc mi pomohla se víc zabydlet, paradoxně. Položili jsme spolu poslední část koberce v mém bytě, trochu to tam přestavěli, v sobotu večer zašli do divadla na druhou část Běsů, protože na ně píšu recenzi [oživit si dojmy], následovala návštěva Kauflandu, kde jsme nakoupili nějaké suroviny na nedělní oběd a pak hajdy domů. Večery jsme trávili u filmů. Myslím, že jsem si odpočinul ... příjemně. Jenomže tím se mi akorát nahromadily povinnosti a starosti, které jsem prostě "vynechal". A tak vím, že teď, v době před nástupem do call centra, mám "dost" času na to dohnat své studijní povinnosti. Ale kolik času budu moct věnovat sobě nebo Jiříkovi? To netuším ...

PS: Koupil jsem si knížku o Tobiáši Lollnesovi ... :) a od teď se budu jinak dívat na stromy ... :)

Ano, třídím odpad

...a nikoliv proto, jak například uvádí herec Městského divadla, Zdeněk Junák, že se u toho pěkně projde [beztak to má určitě u baráku], nebo třeba náš hejtman Standa Juránek, který zase říká, že jich je doma 6 a třídí o sto6 [to je nefér, podvádí, páč na to není sám jako já], ale činím tak proto, že mi to najednou připadlo jako skvělá věc, doma jsme nic takového nedělali, a navíc, díky tomuto faktu chodím s odpadky mnohem méně. Je to děsně praktický. Vážně!

K tomu ke všemu mám ty popelnice na sklo, papír a PET láhve kousek od baráku, tudíž kde je problém? Jen asi v tom, že třeba papírovou popelnici [ona není vyrobena z papíru, jen je na papír:), proto jí říkám papírová] vyvážejí hrozně málo a tak je permanentně plná. Takže, kdyby se mne zeptalo Brno, jestli třídím, hrdě bych odvětil, že ano.
Mám tedy doma dvě igelitky a jeden odpadkový koš, do kterého házím vše, co nejde třídit. Třeba včera jsem koupil v Bille loupací párky, že si je udělám s fazolemi. Jenže až při bližším ohledání jsem zjistil, že se jedná o loupací párky, u kterých nemám jasno, zda se loupou před vařením nebo po a navíc hrozně chemicky smrdí. A tak jsem na to šel formou pokus - omyl. Jeden párek jsem oloupal, druhý neoloupal a třetí napůl. Ani tenhle pokus mi nepomohl, neboť oloupaný párek získal ve vařící vodě barvu larvy mola, neoloupaný párek zase nešel oloupat, protože to, co by se za běžných okolností mělo jmenovat maso [a ruku na srdce, tohle vidělo maso leda tak z Pendolína, které zrovna nemělo poruchu a nikde nestavělo], nešlo od obalu oddělit. A třetí, poloviční oloupaný párek už nenašel pochopení pro mé nervy a tak šlo všechno do koše netříděného. A s tím i moje večeře a 42,- Kč. Takže pro příště ... jenom Striptérky s obalem popsaným lascivním sloganem: "Svlékni mě!" Mám v tom jasno. A že už jsem se jich nasvlékal ... ehm ... těch párků, samozřejmě.

Práce Fůra 2008

Tak já vám teda PF nepřeju, páč je nanejvýš jasné, že fůru práce si přejí jen lidi, co si nepřejí nic dobrého... A hromada práce není nic hezkého a nic k přání. Že jo?

Vloni [páni, to to letí] jsem se krotil s rozesíláním SMS k vánočním a silvestrovským oslavám a slavicím. Nikoliv však proto, že by mi bylo líto vyhodit 43 haléřů nebo 1 korunu a pár drobných haléřů za své přátele, ale odepisovat všem, kteří mi napsali, by bylo nad mé časové dispozice a navíc, když se rozesílají ony hromadné zprávy, nemá to s osobním přáním mnoho společného. Přeci jenom jsem několik osobních zpráv, do kterých jsem se pokusil dát aspoň něco bližšího, poslal. Dalo to práci být originální. Takže jsem se rozhodl, že do příštího konce roku se naučím být zručnější a vyrobím si svá přání k Novému roku. Líbí se mi, když jsou to přání, která si nehrají na nic tuctového a mají v sobě něco nového, vtipného a hezkého. Něco, co zahřeje. Třeba dnes, i když trochu opožděně, jsem dostat PFeferonku :)
A stejně, jako vloni, tak i letos mne čeká fůra práce. Jen je otázkou, zda-li mi ta práce bude k užitku ... alespoň k tomu materiálnímu. Dnes dopoledne jsem najednou pocítil hrozný pocit zbytečnosti, nezaměstnatelnosti a marnosti. Ten pocit vyplynul nejspíš z toho mladého pána v obleku mluvícího do telefonu celkem dobře anglicky. Úspěšní obchodníci stejně jako krásní modelové jsou základem pro traumata a deprese nás, neúspěšných a škaredých. Měli by to zakázat! :) Ale do té doby se pokusím všem takovým lidem vyhýbat ... protože přeci jenom fakt, že se stýkáte s krásnými a úspěšnými z vás krásné a úspěšné neudělá. Ale je to škoda! Možná je lepší být osobitým ... ale není potřeba si na tom rozbít pusu.

Suma sumárum 2007

Letošní rok byl plný ... doslova naplněný změnami, průsery, zklamáním či krizí nejen středního věku [to mi nikdo nevymluvíte]. A já, jako tradičně, si dnes, poslední den v roce, udělám takovou rekapitulaci. Co se stalo, zda-li to za to vůbec stálo, co se změnilo k lepšímu a co k horšímu ... ale má teze o tom, že každá změna je jenom k horšímu se na mém životě dá poukazovat jako názorný příklad. Bohužel! A abych nezabíral moc místa, zkusím to letos v bodech ...

- leden - čtvrtý neúspěšný pokus o státnice z religionistiky - nakonec jsem to vzdal
- únor - úspěšné podání přihlášky na Teorie a dějiny divadla - na poslední chvíli
- březen - období příjemného finančního zázemí dvou divadel
- duben - přestěhování mého blogu z bloguje.cz na blogspot.com po neshodě s administrátorem
- květen - Robert Fulghum osobně v HaDivadle
- květen - poprvé na spinningu
- květen - nový mobil Nokia 2610
- červen - přijetí na Teorie a dějiny divadla
- červen - odchod z Divadla Husa na provázku - zůstal jsem jenom v HaDivadle
- červenec - premiéra filmu Harry Potter a Fénixův řád
- červenec + srpen - dovolená strávená v Brně - z mých 37,5 dnů dovolené jsem si neužil nic
- srpen - na dobu dvou měsíců jsem si zkusil dělat číšníka v kavárně
- srpen - odstěhoval jsem se od tety na privát
- srpen - první setkání s Jiříkem
- srpen - zařizování bytu - půjčka z FKSP
- září - poprvé v Uherském Hradišti
- září - nástup do školy
- září - konkurz na uvaděče
- září - nedostačující platové podmínky [hledám si další práci]
- září - domlouvání operace štítné žlázy
- září - odpojení plynoměru
- září - přišel jsem o blízkého kamaráda kvůli někomu, kdo za to vůbec nestál [promiň Matýsku]
- říjen - oficiálně jsem zadaný
- říjen - poprvé ve Slováckém divadle - inscenace Léto v Laponsku
- říjen - nástup na brigádu do Delvity
- listopad - první divadelní zájezd + poprvé v Divadle Petra Bezruče
- prosinec - nový mobil Sony Ericsson K510i
- prosinec - Vánoce + Silvestr v Uherském Hradišti
+++
+ nejspíš jsem si na stará kolena roku 2007 [tedy pokud by rok měl kolena] pořídil velmi hezké prochlazení a nejspíš i kýlu [protože nevím, jak jinak si vysvětlit ten hrbol na svém břiše] - to mám z toho, jak Jiříka nosím v náručí :)
+ začal jsem pít ... skvělý domácí vaječný koňak :) a ne po štamprdlách, ale po decovkách :))

A do Nového roku bych chtěl vykročit pravou nohou, získat práci, která by měla nejen smysl, ale i aspoň průměrné platové ohodnocení [ještě teď zuřím, když si vzpomenu na nabídku VltavaStores] a chtěl bych být šťastný. Obávám se jen, že teď už je pro mne škola přepych, který si můžu dovolit, až budu mít vyrovnané pohledávky a jednu normální a normálně placenou práci. Škoda!
A vám, milí čtenáři, přeji silvestrovskou pohodu, klidné oslavy příchodu roku 2008 a hodně štěstí a zdraví pro vás i vaše blízké.

[zbytek]

Kynu a kynu

K mému zděšení a zklamání jsem zjistil, že shodou nepříznivých okolností jsem začal kynout. Hezky pomalu, nenápadně. A obávám se, že Vánoce nebyly tou hlavní příčinou, i když tolik jídla jsem pohromadě viděl taky jenom v závodní jídelně s nabídkou o pěti chodech.

Mé celoživotní remcání ohledně šířky a váhy je myslím tradičnější než každoroční putování Betlémského světla. Ale upřímně, kdo je spokojený se svou váhou? Včera jsem se při naložení sebe do vany zhrozil při pohledu na můj roztékající se pupek. Slzy se mi vehnaly do očí a mozek začal šrotovat. Co teď? Co potom? Jiříkovi jsem napsal, že pokud mi ještě někdy bude vyvracet můj názor na mou postavu, pošlu ho na léčení. Následně jsem mu navrhl, že bychom spolu mohli chodit plavat, protože to mělo kdysi kýžený úspěch a taky bych měl zkusit onu horostěnu, jak po mne chce Jítuška. Prostě je potřeba se sebou začít něco dělat.

Z minulosti mám vyzkoušené, že posilovna měla na mě stejný efekt jako elektomagnet na porcelán. Navíc mne víc zneschopnila. Bazén skýtal problém mého studu, který nakonec díky invenci mé kamarádky Martičky odešel na poměrně dlouhou dovolenou, která už bohužel skončila. Horostěna nabízí hromadu možností ... jak se zničit, zramovat, zlomit si třeba ... ehm ... nehet. Přesto mám tendence se vrhnout na nějaké sportování. Běhání za chlapama mi skončilo, navíc raději běhám za šalinou. Takže mi držte pěsti, palce, zápěstí, lokty a nárty, aby mi to vydrželo. A já jdu hledat ty případné "dobrovolníky" na sebehuntování.

Mimochodem ... nechal bych popravit vynálezce osobní váhy. Tolik traumat nezpůsobil myslím ani jeden z režimů, které se v průběhu 20. století promítl v našich zeměpisných šířkách.
PS: Strach z váhy nejspíš není strachem racionálním, že?
PS2: Včera večer jsem si tedy stoupl jen tak z hecu na naši digitální váhu a modlil se ke všem svatým ... beznadějně. Váha poměrně dlouho přemýšlela, zda-li mi výsledek své práce oznámí. Naprosto ji chápu. Nakonec to udělala... Ona čísla vypadala jako rozzuřené sovětské bábušky na pochodu. I když útěchou jest fakt, že váha prý dvě kila převažuje. Díky bohu! Nevěřili byste, jak moc milosrdná ty dvě kila byla.

Deponyho oči

Téma názvu mi napsal sám velký "malý Jiřík". Prý mám k tomu něco vymyslet. Něco ve stylu: "Co oči nevidí, to srdce nebolí!" A to je vážení přátelé velký omyl. Někdy mě bolí záda nebo klouby a absolutně si na ohnisko bolesti nevidím. Tudíž co k tomu více říct?

Často, a přiznám se, že i rád, poslouchám od svého přítele, že mám hezké oči. Oči, ty jsou zrcadlem do duše člověka. Mnohdy hraji uraženého, nasraného nebo nepříčetného, ale kdo se umí podívat do očí, uvidí tam tu jiskřičku úsměvu a pobavení. Bohužel jsem tak pro lidi, kteří umí číst, snadno prohlédnutelným. God damn it! Oh ... I mean Allah damn it!
Pro mne byly, jsou a nejspíš i budou nejkrásnější hnědé oči [promiň, Jiříku:))]. Je v nich hloubka, temno, pokud jsou hezky tmavě hnědé a připadají mi přitažlivější. A mnohdy z nich mám pocit, že se v nich utápím. Navíc tmavé oči obvykle doprovází o tmavé vlasy a nádech jižního temperamentu. A ten já můžu! Tudíž pryč s modrookými Elijah Woody! Vítej hnědooký Ruperte Everette, Rodrigo Santoro či Johnny Deppe! Tak to je k mému názoru na barvu očí.
Mé oči nesplňují má očekávání. Mám je všebarevné, jen ta hnědá mi tam chybí. Upřímně, málokdo je asi se sebou spokojený. Asi až na Jakuba Bandocha [s uměleckým jménem Jakub Stefano]:) Přesto se hezky sní o uhrančivém pohledu hnědých očí, snědé pleti a vlasů havraní barvy. A snít se smí, to není zakázáno!

Zabte Aristotela!

Včera začala v Brně Mezipatra. Zase!?! Dnes začalo v Brně pršet. Má to souvislost s globálním nebo místním oteplováním? Ale dosti tohoto prvoplánového sarkasmu.
Setkání s Jítuškou dopadlo nad očekávání [oblíbil jsem si hodnocení zkoušek z Harryho Pottera:)]. Jítuška došla, asi snad poprvé, do Bakala Café dřív než já, čímž mi učinila neskutečnou radost. Opět byla úžasná, okouzlující, ale ... téhle dámě prostě nevysvětlíte, že je krásná. Neuvěří vám. Probrali jsme naše životní bolístky, mindráky [óó ano, i my, obyčejní lidé, máme mindráky] a zasmáli se u vtipných momentů ze všedních dní. Už asi 14 dní mne lanaří na horostěnu. Upřímně!?! Co já bych tam hledal? Maximálně nějaká madla, za které bych se mohl chytit a šplhat nahoru, ale co dál? Pohled dolů ve mne způsobuje závratě, představa pádu i ze 2 metrů je pro mne noční můrou. V podstatě jsem takový hypochondr. A nebo se prostě jenom moc bojím. A kdo se bojí, nesmí do lesa a toho se držím ... ani na houby už nechodím. A to mluvím o těch obyčejných, jako jsou babky, praváci, kozáci, poddubáci a jiné druhy, které si už ani nevybavuji z obrázků. Na lysohlávky by mě nedostal nikdo. Jednak nevím, jak vypadají a navíc, když to nejím, tak co z toho?:)

Hledá se!!! Aristoteles !!! Odměna nevyčíslitelná :)

Včerejší přednáška byla pro mne dalším zklamáním a utrpením. Jednak jsem já hříšník ještě neodevzdal náš první úkol - seminární práci, ve které máme rozebrat Aristotelovu Poetiku - vím jistě, že kdyby tenhle pán žil, tak by už nežil. Dále nebylo mladému přednášejícímu rozumět, takže z mých plánů o konstruktivních poznámkách, které by měly hlavu - patu, nezbylo nic než trapný wordový dokument s 5 řádky. A účast mých kolegů z kombinovaného studia byla tak mizerná, že náhodně udělaná prezenčka byla zoufalým výkřikem jmenného seznamu bez odezvy. Bylo nás dohromady asi 10. A tak jsem při první příležitosti taktéž prchl.
Jak asi nevíte, protože tohle ví jenom děti základní a střední školou povinné a pak taky rodičové, prožíváme nyní podzimní prázdniny. A tak dojel i můj Jiřík, protože má volno. Od středy do neděle tedy využívá pohostinství mého vymrzlého bytu, který se občas vyhřeje zapůjčeným přímotopem [poděkování patří Jiříkově mamince, Jarce :)]. Nakoupil jsem tedy další modrou deku, která se ukázala jako dokonalý izolant tepla, tudíž se s ní a zachumlaný v ní moc hezky spí. Na mne si zima nepřijde.
A mám obarvenou hlavu ... ano! Mám tam cosi, co mělo původně být popelavě plavý blond, ale co z toho v konečném výsledku zase vypadlo, to jest na posouzení ostatních. Já se k tomu vyjadřovat nechci. ALE ROZHODNĚ TO NENÍ ZRZAVÁ!!! Aby bylo od začátku jasno :)

Trauma z jehly

Ne! Vím jistě, že feťák by ze mě být nemohl. Což je vlastně dobře. Nemusím být ve všem in a jít s dobou. Jsem raději tou "konzervou", která se nechá vláčet konvencemi, morálními zásadami, křesťanskou etikou, rozdělením společnosti do tříd ... a taky si občas udělám něco po svém a na tohle všechno kašlu. Přesto mi asi ještě nějakou dobu nikdo neodpáře tu moji staromódnost. Někteří mě za to nemají rádi, jiní mě nechápou a ten zbytek si prostě zvykl, protože musel. Ale o tom jsem mluvit vlastně nechtěl ...
Jde o to, že mám panickou iracionální hrůzu z injekčních stříkaček a jehel. Netuším, jak se tahle fóbie jmenuje [práce pro Lionku:)], ale vím, že se mi dělá šoufl a především mám jasno v tom, že ten hlavní strach spočívá v obavě z toho, že se mi ta jehla může pod kůží zlomit. A říkejte si co chcete, určitě jsou případy, kdy se to stalo a stát může. Tudíž odběr krve je pro mě noční můrou. A dnes mi krev nebrali, naopak mi sestřička vpravila do zadnice ošklivou jehlu s vakcínou proti tetanu. Jsem TETOVANÝ ... tedy TETANOVANÝ! Snažil jsem se vysvětlit v ordinaci, že s tím mám problém. Paní doktorka se i se sestřičkou bavily a já si stoupl, sundal kalhoty, boxerky a ... už mi to tam píchla. A já to musel vidět. Protože kdybych to neviděl, bolelo by to ještě víc. Tudíž jsem dospěl k názoru, že se prostě bojím bolesti. Jak se jmenuje taková fóbie? Ohledně fyzické bolesti jsem úspěšný empatik asi s každým člověkem, protože mě bolí všechno za všechny. A povím vám, když vidím krev a různé fyziologické anomálie, slyším křupání kostí, tak jsem z toho celý rozbolavělý.
A kromě strachu z pavouků ještě trpím strachem z výbuchu plynového sporáku. Navíc jsem zjistil, že můj nos není schopen plyn cítit, takže případný únik plynu mi ... mému čichu unikne. Jenže vařit na elektrickém sporáku je o ztrátu lidské důstojnosti a minimálně hodiny času. Mám já to s těma fóbiema složitý.
PS: Hrozně mě ten zadek bolí. Po jednom vpichu. A to jsem přemýšlel o tetování ... orosilo se mi čelo při představě, jak bych musel přežít stovky a tisíce vpichů tetovací jehlou a asi mě ta chuť na tetování přešla ...