Na místě za 700,- Kč

Za celou dobu mých studijních let mne vychytal revizor v šalině [tramvaji] jenom jednou. Tehdy navíc vyprchala platnost mé šalinkarty [pro Pražáky: lítačky] o jeden den, což se mi stalo osudným a mou peněženku to ožebračilo o 500,- Kč.

Po odeznění "songu" Už mi lásko není dvacet let, ani dvacet pět ... došlo k tomu, čeho jsem se bál. Studentské výsady a slevy šly k šípku. Stejně tak i zvýhodněná cena šalinkarty. Když mne poprvé chytili v červenci, dost mě to vyhodilo z míry. Tehdy se můj výlet za kamarádkou prodražil o 700,- Kč. Ti mizerové zdražili! Bylo to v době, kdy se mi to hodilo pramálo. A tak jsem si poté dával pozor.
Jenomže v pátek mě dostali znovu. V dokonale přichystané pasti.
Autobus o půl dvanácté stojící na Malinovského náměstí, který jel mým směrem. Bylo to divné. Přesto jsem rád využil možnosti volného prostředku. První zastávka uběhla v pohodě. Jenomže najednou autobus dojel k davu mužů, z nichž 2/3 byli členové městské policie a zbytek opět výrazně nevýrazní pánové z revizní kontroly. Naběhli do autobusu, jako kdyby se tam převážel terorista nebo překupník drog, všechny a všechno zablokovali a dali se do práce. Nemělo smysl si něco vymýšlet. Bylo to tak rychlé, že jsem jen vytáhl občanku. A mám to zase za 715,- Kč. Už se mi ta jízda na černo nevyplatí.

Ale překvapuje mne jedna věc. Že jsem nezačal přemýšlet nad tím, jak půjdu a koupím si šalinkartu. Uvažoval jsem nad tím, jak přechytračit DPMB. Nápadů bylo několik, ale "nejlepší" byl, že bych si nechal udělat falešnou občanku na falešné jméno. Upřímně ... levněji by určitě vyšla šalinkarta předplacená na 10 let dopředu, ale když ono to postrádá ten úmysl přechytračit revizora.
Od zítřka jdu vydělávat na pokutu. A je mi jasné, že to kolo, které již rok toužebně očekávám, že ho teta odzimuje, mne zachrání od případných dalších pokut.

Je mi zima, není to psina!

Zima letos přišla moc brzo.
Vloni touto dobou jsem si ještě užíval příjemného babího léta, sluníčko svítilo ... především ráno a do mých očí, takže jsem se nikdy pořádně nevyspal. A stupňů nad nulou bylo tolik, abych neměl pocit, že mi doma něco chybí. Tím něčím je topení. Ano! Již rok je můj byt, který obývám bez topení. Naštěstí nebyla loňská zima natolik tuhá, abych byl tuhý taky. Každopádně mne překvapily ranní, následně i celodenní teploty tak nízko nad nulou. Já chci nazpět léto, babí léto, mírný podzim ... hlavně ne zimu.
A nebo jinak ... CHCI NAJÍT NĚJAKÉHO REVIZNÍHO TECHNIKA NA PLYN! Ne kvůli nějakým postranním úmyslům. Ale hlavně a především pro vytvoření revizní zprávy pro plynárny, aby mohlo dojít k montáži plynoměru a já si mohl doma zatopit. Volal jsem už 3. Vzájemně si mne přehazovali, předávali kontakt na dalšího z nich a ten poslední mi řekl, že toho má teď moc, ať si zavolám někomu jinému.
Jak lukrativní práce ... tenhle revizní technik!

Čtvrtek 26. června 2008

Den věnovaný z mé dovolené lékařským prohlídkám. Neřekl bych, že mne nějak zvlášť těšilo lítat z jedné ordinace do druhé, ale myslím, že jsem to zvládl celkem dobře. Ačkoliv na vstupní prohlídce jsem měl možnost zažít, jak skutečně vypadá ta poctivě odvedená vstupní prohlídka. Bohužel se tam narazilo na jedno ožehavé téma a tak musím ještě na další prohlídku - přeci jenom se jedná o stresovou práci (kterou dělám už 4 měsíce) a co kdybych náhodou vybouchl a začal na volající zákazníky křičet. Je dobré předejít problémům.

Ráno mne tedy paní doktorka na endokrinologii prohlédla, pohrozila možným rizikem vzniklým z neustálého odkládání operačního zákroku. Sestřička mi odebrala krev na kterou se nemůžu ani podívat, ale přesto jsem po očku šmíroval, protože to jinak prostě nejde. Musel jsem se zvážit, což bylo další trauma, které si z toho dopoledne odnáším, už vážím 82 kg. Situace se stává vážnější a je tedy nezbytně nutné ji nějak řešit.

Večer jsem si domluvil sraz s kamarádkou. Ona chtěla jít nějak zapít žal z ukončeného vztahu a já jsem si chtěl popovídat. Nakonec z toho byl velmi příjemný večer, který jsme trávili ve Spolku a následně procházkou po Petrově, kde jsme narazili na tančící mladé páry. Údajně tam každý čtvrtek, když je hezky, zní hudba v latinsko-amerických rytmech.

PS: v soutěži "Big brain" jsem právě dnes zaujal první místo z 6 kamarádů, kteří tuto hru hrají taky. Konečně:) ale je to závislost, vám povím:)

Pracovní vytížení na to 104%

Už z názvu by vám mohlo být jasné, proč jsem zanedbával svůj deníček, že?:) Netvrdím, že dřu jak Bulhar, jen musím v práci trávit příliš mnoho času ... a za peníze, které nejsou adekvátní. Proto jsem musel udělat několik závažných kroků a rozhodnutí ...

Především jsem si byl ukončit studium. Opět! Vím, že je to už směšné a nejspíš i trapné, ale když před vámi, v budoucnosti blízké, vidíte denní směny kolem čtrnácti hodin, nezbývá vám příliš mnoho časů na sebe samotné, natož na studium. Zvolil jsem tedy tuto možnost. Beru to tak, že dokud nesplatím všechny své pohledávky a dluhy, tak prostě musím dřít do roztrhání těla.

Nová práce mne tento týden příliš [ne]naplňuje. Důvod? Když sedíte 7,5 hodiny u počítače, nemůžete se ho ani dotknout, nemůžete se mrknout na net, co je nového ve světě, nemůžete zvednout telefon a říct volajícímu, že je idiot, když se ptá na něco tak banálního jako je například otázka, proč musí hradit zálohy na energie. A co je ještě horší. Těch 7,5 hodiny sedíte vedle osoby, která tohle všechno [s drobnými obměnami] dělá a vy se máte jenom dívat a "učit se". To je prostě příšerný. Call centrum je zázemím především pro ženy všech věků, měr a vah. Takže se dámy neuražte, ale je to celkem solidní slepičárna, ačkoliv jsem tomu nechtěl zpočátku věřit. Už vím, kdo koho nemá rád, kdo je debil, kdo je super, kdo je super na půl a kdo je idiot jen v pondělí a v pátek. A taky se učím uvítací fráze ... děsí mne představa, že mi pak někdo zavolá na mobil a já se představím jako zaměstnanec jedné "nejmenované" energetické firmy.
Příští týden mi začíná školení ... bude trvat 4 týdny a pak mám ještě další 3 týdny na zaučení a potom ... budu callboy :), tedy chlapec na lince :) [pokud se někomu nezdá oslovení chlapec k mému věku - 26 let - tak ať si odpustí komentáře, páč callman zní jako Kolmen a na to já se necítím ... :)].

A jak se v práci cítím? Chvílemi mám pocit, že by to mohla být práce, která mne může bavit ... jindy ten pocit nemám a je mi do pláče, kam jsem se to dostal. Jen vydržet! Musím!

Kouzlo konkurzu

Povím vám, že najít si v dnešní době práci, která by odpovídala mému vzdělání [respektive nevzdělání] a zručnosti nejen manuální, je úkol téměř nadlidský. V podstatě mám neustále pocit, že jsem nezaměstnatelný, protože se najde vždycky něco, co neumím, nebo se najde něco, co umím ... ale jenom zmastit. Každopádně ... dnešní pohovor byl pro mne dalším fiaskem, ze kterého bych se mohl a nejspíš i měl poučit. Příště se víc připravit! Měl bych přeci umět prezentovat nabízené služby a produkty tak, aby to mělo hlavu a patu, oči a nos a taky, aby to vůbec nějak zaujalo. Takže jsem vyhořel na prezentaci nových hodinek od T-mobilu. Škoda.

Navíc na mne začíná dopadat zimní únava, teplota, která se pohybuje pod bodem mrazu, se začíná v mém bytě stále více zabydlovat a ačkoliv jsem díky 4 měsícům nucen být nedobrovolným otužilcem, mám za to, že teď už mne čeká jen umrznutí. Dnešní ráno bylo natolik chladné, že mi nejspíš začnou zamrzat mobily, notebook a zbavoval jsem se i námrazy na brýlích [poslední zmiňované berte jako vtip ...]. V divadle došlo k několika změnám, z nichž ani jedna nemá pro mne pozitivní výsledek. A tak stále hledám práci, která by mne zajistila a uživila a taky, kde bych měl pocit, že nejdu svým jednáním proti nepohnutelnému kolosu. Buď jsem moc invenční a nebo příliš radikální.
Kromě těchto faktů se díky dnešku projevily další novoty ... ale nic s Petrem Novotným ... Abych působil slušně a slušivě, oblékl jsem se do černých kalhot od obleku a ukázalo se, že za dobu 2 let, kdy jsem kalhoty měl na sobě, jsem nejspíš vyrostl, ale rozhodně prokazatelně jsem přibral v pase, takže jsem je za poměrně velkého úsilí sice zapnul, ale vše, co se nevešlo, "přeteklo" přes zúžený pas ven ... brrr. Takže začnu s odtučňovací kůrou [a nebo si jenom koupím kalhoty se širším pasem?]! A basta!

Zabte Aristotela!

Včera začala v Brně Mezipatra. Zase!?! Dnes začalo v Brně pršet. Má to souvislost s globálním nebo místním oteplováním? Ale dosti tohoto prvoplánového sarkasmu.
Setkání s Jítuškou dopadlo nad očekávání [oblíbil jsem si hodnocení zkoušek z Harryho Pottera:)]. Jítuška došla, asi snad poprvé, do Bakala Café dřív než já, čímž mi učinila neskutečnou radost. Opět byla úžasná, okouzlující, ale ... téhle dámě prostě nevysvětlíte, že je krásná. Neuvěří vám. Probrali jsme naše životní bolístky, mindráky [óó ano, i my, obyčejní lidé, máme mindráky] a zasmáli se u vtipných momentů ze všedních dní. Už asi 14 dní mne lanaří na horostěnu. Upřímně!?! Co já bych tam hledal? Maximálně nějaká madla, za které bych se mohl chytit a šplhat nahoru, ale co dál? Pohled dolů ve mne způsobuje závratě, představa pádu i ze 2 metrů je pro mne noční můrou. V podstatě jsem takový hypochondr. A nebo se prostě jenom moc bojím. A kdo se bojí, nesmí do lesa a toho se držím ... ani na houby už nechodím. A to mluvím o těch obyčejných, jako jsou babky, praváci, kozáci, poddubáci a jiné druhy, které si už ani nevybavuji z obrázků. Na lysohlávky by mě nedostal nikdo. Jednak nevím, jak vypadají a navíc, když to nejím, tak co z toho?:)

Hledá se!!! Aristoteles !!! Odměna nevyčíslitelná :)

Včerejší přednáška byla pro mne dalším zklamáním a utrpením. Jednak jsem já hříšník ještě neodevzdal náš první úkol - seminární práci, ve které máme rozebrat Aristotelovu Poetiku - vím jistě, že kdyby tenhle pán žil, tak by už nežil. Dále nebylo mladému přednášejícímu rozumět, takže z mých plánů o konstruktivních poznámkách, které by měly hlavu - patu, nezbylo nic než trapný wordový dokument s 5 řádky. A účast mých kolegů z kombinovaného studia byla tak mizerná, že náhodně udělaná prezenčka byla zoufalým výkřikem jmenného seznamu bez odezvy. Bylo nás dohromady asi 10. A tak jsem při první příležitosti taktéž prchl.
Jak asi nevíte, protože tohle ví jenom děti základní a střední školou povinné a pak taky rodičové, prožíváme nyní podzimní prázdniny. A tak dojel i můj Jiřík, protože má volno. Od středy do neděle tedy využívá pohostinství mého vymrzlého bytu, který se občas vyhřeje zapůjčeným přímotopem [poděkování patří Jiříkově mamince, Jarce :)]. Nakoupil jsem tedy další modrou deku, která se ukázala jako dokonalý izolant tepla, tudíž se s ní a zachumlaný v ní moc hezky spí. Na mne si zima nepřijde.
A mám obarvenou hlavu ... ano! Mám tam cosi, co mělo původně být popelavě plavý blond, ale co z toho v konečném výsledku zase vypadlo, to jest na posouzení ostatních. Já se k tomu vyjadřovat nechci. ALE ROZHODNĚ TO NENÍ ZRZAVÁ!!! Aby bylo od začátku jasno :)

Trauma z jehly

Ne! Vím jistě, že feťák by ze mě být nemohl. Což je vlastně dobře. Nemusím být ve všem in a jít s dobou. Jsem raději tou "konzervou", která se nechá vláčet konvencemi, morálními zásadami, křesťanskou etikou, rozdělením společnosti do tříd ... a taky si občas udělám něco po svém a na tohle všechno kašlu. Přesto mi asi ještě nějakou dobu nikdo neodpáře tu moji staromódnost. Někteří mě za to nemají rádi, jiní mě nechápou a ten zbytek si prostě zvykl, protože musel. Ale o tom jsem mluvit vlastně nechtěl ...
Jde o to, že mám panickou iracionální hrůzu z injekčních stříkaček a jehel. Netuším, jak se tahle fóbie jmenuje [práce pro Lionku:)], ale vím, že se mi dělá šoufl a především mám jasno v tom, že ten hlavní strach spočívá v obavě z toho, že se mi ta jehla může pod kůží zlomit. A říkejte si co chcete, určitě jsou případy, kdy se to stalo a stát může. Tudíž odběr krve je pro mě noční můrou. A dnes mi krev nebrali, naopak mi sestřička vpravila do zadnice ošklivou jehlu s vakcínou proti tetanu. Jsem TETOVANÝ ... tedy TETANOVANÝ! Snažil jsem se vysvětlit v ordinaci, že s tím mám problém. Paní doktorka se i se sestřičkou bavily a já si stoupl, sundal kalhoty, boxerky a ... už mi to tam píchla. A já to musel vidět. Protože kdybych to neviděl, bolelo by to ještě víc. Tudíž jsem dospěl k názoru, že se prostě bojím bolesti. Jak se jmenuje taková fóbie? Ohledně fyzické bolesti jsem úspěšný empatik asi s každým člověkem, protože mě bolí všechno za všechny. A povím vám, když vidím krev a různé fyziologické anomálie, slyším křupání kostí, tak jsem z toho celý rozbolavělý.
A kromě strachu z pavouků ještě trpím strachem z výbuchu plynového sporáku. Navíc jsem zjistil, že můj nos není schopen plyn cítit, takže případný únik plynu mi ... mému čichu unikne. Jenže vařit na elektrickém sporáku je o ztrátu lidské důstojnosti a minimálně hodiny času. Mám já to s těma fóbiema složitý.
PS: Hrozně mě ten zadek bolí. Po jednom vpichu. A to jsem přemýšlel o tetování ... orosilo se mi čelo při představě, jak bych musel přežít stovky a tisíce vpichů tetovací jehlou a asi mě ta chuť na tetování přešla ...

Patálie všedního dne i noci

Zjistil jsem jednu nemilou věc. Navštěvuje mne doma ten známý Němec, co jiným schovává věci a mne, prosím pěkně, zamyká v bytě [kdybyste ho náhodou neznali, jmenuje se Alzheimer]. Prazvláštní věci dějí se to v mém bytě. Občas něco praskne, ale ať hledám, jak hledám, ničeho nenacházím, nebo mi prostě začne jiskřit lampička. Což mi připomíná, že kdybyste mi chtěli udělat radost a učinit dobrý skutek, můj byt postrádá ještě jednu stolní lampičku a nějaké slušivé nástěnné hodiny.
Jinak trpím zimou. Ano, ano! Už nyní pociťuji k ránu, že deka, kterou mám, není až tak dostačující, jak se prve zdála. A zpětné namontování plynu zatím v nedohlednu. Uvažuji o nějakém přímotopu.
A aby nebylo těch jobových zpráv málo, tak tetě vypli elektřinu. Tím se jim v podstatě nedostává taktéž tepla jako mně, protože mají sice plynový kotel, ale na elektřinu. Ale až dnes dopoledne dosáhla vážnost situace i na mne. Když u tety nejde elektřina, nejde ani zapnout pračku. A ona pračka byla doposud jedinou možností a místem, kde jsem si mohl prát prádlo. Dneska mne s touto skutečností obeznámila moje maminka. Jsem v háji. Jsem odkázaný na praní v lavoru. A to vám povím, že to je pruda. V ruce jsem prával prádlo jako malý na letním táboře, kde jsem byl na čtrnáctidenním pobytu a můžu směle konstatovat [tohle slovo nemám díky jedné osobě moc rád], že tehdy jsem na to čas i nervy měl. Teď mi chybí obojí. Prostě krize.
Konkurz na uvaděče proběhl ... "v klidu". Shluk lidí, kteří mne nemají rádi se rozrostl, ale mám teď k dispozici [aspoň doufám] příjemné a schopné lidi, kterým nemusím všechno vysvětlovat a vypadají, že budou i invenční. Druhé kolo bylo o to náročnější, že jsme se mnohdy nebyli schopní domluvit, koho vzít a koho ne.
A já se tak koukám po jiné práci nebo brigádě. Protože dělat hodně muziky za málo peněz není nejlepší trend k tomu, abych si mohl užít života o trochu líp než teď. Navíc mne v noci budí noční můry kvůli finančnímu stavu. Těch peněz, které musím "našetřit", abych měl na zaplacení toho všeho, co zaplatit musím... Nepříjemná situace. A rodiče mi v tom nepomůžou.

Do schodov

Doufám, že jsem to napsal správně a bratři Slováci, kteří mimochodem porazili v hokeji, který jsem opět nesledoval, náš hokejový team, mě za to nebudou kamenovat. Inspirováno písní "Po schodoch":)

Po nedělním spinningu zůstaly jen mokré části oblečení [vše řádně propoceno] a jinak vlastně nic. Nohy mne ráno nebolely, což bylo nečekané. O to víc nečekané bylo, že jsem mohl chodit, běhat, skákat, vlastně cokoliv. Až večer se ukázal problém. Do schodů to už jaksi nešlo. A já si pak uvědomil, že jsem měl štěstí a celý den jsem do schodů nemusel.
Dopoledne bylo krásně, já vstal celkem časně a tak jsme se domluvili s Míšou, že půjdeme plavat. Během dvou dnů dva sportovní výkony, což je u mne neobvyklé. Celkově to byl jinak příjemný den plný sluníčka, dobrého jídla, trochu práce a pár dílů doktora House. Na Kraví hoře bylo celkem málo lidí, obsazená vířivka, studenější voda než obvykle a celkem teplotně příjemná pára. Po necelé hodině plavání, skákání, kecání a sledování ostatních plavců jsme vyhladovělí utekli za jídlem. Ve sprchách jsem se stihl minout s jedním opáleným, tmavovlasým sympaťákem, tak jsem si raději sundal brýle, abych z toho neměl problém:) Po obědě krátká návštěva Ivanky v HaDivadle a já pak jel domů. V poště jsem objevil svůj nový PIN, který jsem kdysi, asi před rokem raději pečlivě schoval, abych se již ke kreditní kartě od GE Money nemusel obrátit ve chvílích rodinné krize. Bohužel opět vyvstala, po roce, záležitost s nedoplatky za plyn a tak jsem byl povolán k záchraně. PIN jsem nenašel [rozhodně jsem ho schoval velmi dobře], tak jsem si zažádal o nový a on přišel. Musím tedy z neexistujícího účtu vybrat 20.000,- Kč, abych tím zaplatil dluh a tím si "předplatil" dalších x-let bydlení u tety. Rozhodil jsem sítě po některých svých známých, aby při hledání bydlení pro sebe mysleli i na mě. Útěk je tedy jedinou možností, i když ne nezbytnou a v tuto chvíli nevyhnutelnou. Jen se snažím myslet do budoucna. Chci víc soukromí, chci mít své věci pro sebe a nechci se o ně dělit s bratrem, který si je bez dovolení s notnou dávkou jistoty bere. Nebaví mě to.

Odpoledne mne čekala ještě povinná návštěva zaměstnání, ale jen na pár hodin a pak jsem utekl domů. Maminka opět v kuchyni velela a tak jsem dostal i najíst. Tyhle výhody mi v budoucnu při bydlení budou chybět, tím jsem si jistý:) A protože bylo hezky, ještě večer jsem se vypravil s kamarádem na procházku vyvenčit psa. Příjemné ovzduší i společnost, se kterou jsme řešili "postavení šlechty za první republiky" [nedělám ze sebe intelektuála, ale vážně jsme se o tomhle bavili:)], pes, který neustále v záchvatu hárání utíkal. Tím skončil můj pondělní večer. V noci se mi ozval na ICQ člověk, který si mne našel úplně náhodou přes Google [mimochodem, zkuste si zadat do vyhledávače "spolkl bonbón"]. Nakonec se ukázalo, že kromě téhle nehody nás spojuje i jméno Suran. Vyříkali jsme si naše osobní zkušenosti, popřáli hodně štěstí a každý se vydal do své snové reality. A usínalo se mi celkem hezky.

Weekend v jednom kole II.

viz předchozí příspěvek

Důvod mého časného příchodu domů v den, kdy se má pařit, chlastat či jinak zaměstnat svou mysl i tělo? Nedělní ráno chystalo i pro mne jednu variantu TSP, konkrétně O2 [to není O2 - "ou tů", ale číslovka "nula dva"]. Před pořádnou prací se má člověk posilnit, aspoň se to říkalo v naučných filmech a pohádkách a já tomu, bláhový věřil. Vrhl jsem se tedy na párky a nasycený jsem se přesunul pomocí MHD do školy zkusit si, zda-li si i po téměř 5 letech od mé maturity a ukončení všeobecného vzdělání něco pamatuji. Ukázalo se však, že TSP nemají ukázat na studijní předpoklady [a pokud snad ano, tak na nejspíš na obory, kterou doposud nebyly objeveny, natož otevřeny], ale mají mozek zavařit při prostorové či logické představivosti. Matematiku jsem vzdal okamžitě, nechtěl jsem si kazit už tak nehezké nedělní dopoledne. Zvolil jsem tedy metodu řešení odzadu [nejspíš s jistým doufáním, že tam třeba naleznu správná řešení], a když jsem došel k jedné z prvních otázek, kde se mě ptali: "kolik je minimálně friskálních mruků, kteří umí umývat vodu?", znejistěl jsem, jestli náhodou tvůrci testů, nebo aspoň této varianty neužili přemíru narkotik. Posledních asi dvacet minut bylo pro mne peklem. Můj žaludek a v něm na snídani pozřené párky si nejspíš nepadli do oka, tudíž jsem musel potlačovat nepříjemné, chvílemi bolestivé nadýmání. Nakonec jsem obstál. Po přijímačkách jsem se potkal s kamarádkou z Rakovníka, která dojela a měla termín stejně jako já, zašli jsme na kofolu a po poledni jsem se vypravil domů ... na oběd. Pečené kuřátko s nádivkou vonělo po celém domě [ještě teď slintám]. Po vydatném jídle se ukázalo, že se blíží hodina "S". Vzal jsem si auto, že pojedu do Tesca nakoupit vše potřebné. Nakonec jsem udělal ze sebe ještě taxikáře a odvezl Junku s její maminkou a bratrem domů. V Tescu neměli, co jsem hledal - teda měli, ale o minimálně dvě čísla menší a tak můj problém s boty začal hrozit nad mou hlavou jako velký prst Boží. Nakonec se našlo cosi, co velikostně odpovídalo mé noze a všeobecné představě bot ke sportovní aktivitě. Za 200,- Kč v nouzi nejvyšší jsem bral asi vše. Blížila se hodina mého prvního spinningu. S Nahy, která mi dělala průvodce, jsme šli na lekci pro začátečníky. Hanička si hrozně pochvala atmosféru, trenéra a tak všechno kolem. Dopadlo to tak, že mezi spinningovými nadšenci byli jen tři kluci - já, jeden maník a pak trenér, mimochodem fešák. Už hodně dlouho jsem neměl možnost šlapat na "kole" vkuse 45 minut a přiznám se zcela nepokrytě, byla to makačka. Ručník nestačil odsávat pot, který ze mne téměř tryskal. Slečny kolem to ovšem zvládaly s mnohem větší grácií, což mne motivovalo vydržet. Všechno, co jsem měl na sobě, bylo mokré na kost, kdyby oblečení mělo onu "kost". Ale kupodivu pocit z toho byl vážně dobrý. A hlavně dobrý pocit sám ze sebe! Odešel jsem po svých a rovně do práce. Přečkal jsem svou směnu, pomalu na mne dopadala únava z nadměrné fyzické zátěže [musím se víc hlídat:)] a tak jsem vyrazil po práci domů, i když s menším zdržením.
A teď tu tedy sedím doma, dojedl jsem onen ovocný salát, což bylo nejspíš to nejzdravější za poslední dva měsíce, co jsem snědl a přesunu se do říše snů. Mimochodem, dnešní vstávání se mi zkomplikovalo touhou dospat jeden sen, který byl plný napětí, muže mých snů a nevázaného intimního užívání si ... obávám se, že na mě leze jaro, hormony se bouří a vztah v nedohlednu [upřímně, takového masochistu, který by se mnou vydržel, stejně nenajdu :)]. Vrhnu se raději na obohacování duševního vlastnictví ... začnu chodit třeba na kreslení mužských aktů ... hm, tak raději ne, to by dopadlo ... :)

Miluju písmenka

Mám hlavu plnou písmenek. Písmenka, díky mému tahu ze včerejška na dnešek, opanovala mou mysl. Vidím je všude. I psaní tohoto krátkého, povětšinou nevěcného příspěvku je pro mne boj s větrnými mlýny [teď zase chvilku o tom nechci slyšet - třeba, až se vyspím]. Písmenka se objevují všude jako duchové, zanechají v textu hromadu hloupostí a já, abych to po nich [hlavně tedy po sobě] opravoval.
A co se vlastně stalo, že jsou pro mne v tuto chvíli písmenka stejně příjemná jako vši či mouchy? Pracoval jsem. Tedy snažil jsem se, abych byl konkrétní, o přepis zvukové nahrávky do wordu. Jenže nastal problém. Čas tlačil a tak jsem pro dnešní deadline udělal maximum. Seděl u toho, dokud jsem to nedodělal. Odcházel jsem proto z divadla [děkuji tímto HaDivadlu za tichý a pohodlný úkryt] už v pět hodin ráno. Všude hromada lidí, co zmateně pobíhali po nádraží a rozjížděli se za prací. Přiznám se, že když budu hledat práci, musím se striktně vyhnout možnosti, abych musel vstávat v tenhle nekřesťanský [i nebuddhistický] čas. A protože je pracovní den, můj spánek trval jen ubohé dvě hodiny a několik drobných minut. Buzení po mobilu proběhlo na několikrát, neboť bylo téměř jisté, že jedno probuzení nezaručuje úspěch vstávání. Zvládl jsem to! Ráno jsem tedy odeslal výsledek mé noční práce s omluvou, že za posledních asi 20 minut neručím, protože jsem neručil ani sám za sebe. A vydal jsem se k Naděnce změnit hlavu. V holičském křesle jsem jí málem několikrát usnul, ale dostala ode mne včas instrukce, že kdyby se stalo a já vážně zachrápal, má mě shodit z křesla, případně do mě několikrát kopnout. To, že se jistě proberu. Jsem tedy ostříhaný, oholený [to jsem stihl doma a sám a skoro bez říznutí], unavený a píšu na klávesnici zpaměti. A kupodivu reaguji i na písmenka. Bohužel taky reaguji na lidi v práci, ... ale jinak než je zvyklé. Některých se leknu, na jiné zírám s výrazem, za který by se nestyděl ani pan Bean a do telefonu občas jenom funím a matně přemýšlím, cože bych to měl říkat. Jo a mám hlad! A žízeň taky. Dneska to bude krušný!

Hekticky snadno a rychle!

Lekce [ne]zdravého hektického života. Možná chápu, proč mnoho lidí dobrovolně odmítá hektičnost ze svého životního stylu. Sedím na dvou židlích [dvě divadla], občas si přistrčím stoličku [nějaká ta brigádka] a někdy se mi zadaří, že se i vyspím. Spánek začínám brát jako luxus. A taky jako jediný nepostradatelný doplněk stavu "odpočívej v pokoji". Takže buď se prospím, až budu bohatý a nebo až budu mrtvý. První varianta ze mě dělá lukrativního jedince, druhá možnost "studený čumák". Nestíhám. Přiznávám to zcela dobrovolně a bez nároků na odškodné i honorář. Mé škádlení s audio-nahrávkou jedné debaty je příliš laškovní a neodpovídá zcela mým původním, nejspíš zcela zkresleným a dětinským představám o mém spisovatelském umění. Škoda. Takže Fulghum v mladším provedení ze mne nebude.

Řeším teď několik věcí:
1] Napsat životopis a někam ho poslat [ale kam?].
2] Zajít za mou obvodní lékařkou, protože můj zdravotní stav je stále mizerný a dávivý kašel stále neustupuje. Včera večer jsem skoro vykašlal plíce a obsah žaludku. Fakt hustý!
3] Dopsat tu besedu, odeslat ji a pak si za vydělané peníze pořídit boty na spinning. Doma jako jediný prožívám obuvnickou krizi!
4] V neděli mám přijímačky! Nedošel mi žádný papír s instrukcemi - díky ISu vím, kde to mám, ale co s sebou a podobně, to nevím. To je podruhé, co se mi někam zatoulal dopis o přijímacím řízení.
5] Je naprosto nezbytné změnit účes, barvu, vzhled, design a všechno tohle kolem. Bude léto [třeba ještě nepřišlo] a s létem nastává čas odhalování. Uvažoval jsem i o variantě "holá lebka", ale po prvomájové seanci pleskolebců v Brně jsem se této myšlenky vzdal. Ivanka slíbila pomoc nejen teoretickou, ale i praktickou. Doufám, že to klapne. A rada pro vás - když chcete mít hnědé vlasy, nekupujte si tmavě hnědou! Vlasy vám zčernají ... teda aspoň ty moje to udělaly :(
6] Psaly mi holky z Egypta. Mají se krásně! A kdo by se neměl? Když si představím, že jsem mohl v tuto chvíli trávit čas u bazénu, švédských stolů a v nočních zábavních podnicích, hrnou se mi slzy do očí. A pak si vybavím svůj stav účtu a je mi do pláče dvojnásobně. Příště už ale pojedu! Na mou duši!

Oči - cesta do hlubin ... a pro hnědé oči já mám slabost! :)

Už zase na mě něco leze

a chlap to rozhodně nebude. Jak správně poznamenala Ivanka, z Prahy jsem si kromě dojmů, zážitků a několika trapasů odvezl jedno pořádnější nachlazení. Bolí mě nejen nos od věčného smrkání, hlava od bůhví čeho, ale i krk a v podstatě ... proč to neříct naplno? Celý člověk! Ale namísto ležení a léčení se z těchto zdravotních indispozicí, musím strašit v práci. Pro jistotu jsem si zakoupil balení papírových kapesníčků [mé oblíbené - Zewa Kids - Doggie rhymes], jedno plato Paralenu a ... to sice nesouvisí, ale taky je to nákup ... nové handsfree, páč to staré už dělalo všechno možné [podezřívám jej i ze slabého probíjení], jen hrát hudbu nechtělo. Stálo mě 400,- Kč, ale prozatím jsem s ním nadmíru spokojený. Konečně něco k světu.

A když už jsme u těch medikamentů, nemocí a doktorů, musím se přiznat, co mne čeká. Kromě plánované operace štítné žlázy [půjde pryč, potvora jedna "červavá"], která se mimo jiné plánuje už skoro dva roky, mi příští měsíc vyprší očkování na tetanus. A toho se možná bojím víc než nějakého řezání. Bude to jehla, bude to do zadku [nebo ne?] a já už teď, když jsem byl na endokrinologii, jsem při odběru málem kolaboval. Nemám to s doktory jednoduché. Navíc bych měl navštívit alergologii, protože když jsem asi před rokem a půl dobrovolně šel na ORL a nechal si udělat kdejaké testy, abych zjistil, proč se mi každou noc ucpává nos a do rána mám krk jak napumpovanou matraci, ukázalo se, že ORL v mém krku, ani v mém nose nic podezřelého nenašla. Jedinou možností je tedy alergie na ... [už teď se v noci s hrůzou probouzím, když si jen představím, jak do mě budou píchat hromadu jehel s různými sračkami, aby zjistili, co mi vadí] ... to, nechť posoudí odborník.

Jdu odpočívat, abych zítra v práci mohl aspoň trochu mluvit a nemusel jen huhlat. Což dnes mělo za následek několik telefonátů, kde jsem horko těžko vysvětloval, co jsem vlastně řekl. A rada pro vás ostatní: vážně vás neposílám do prdele, to mi jen špatně rozumíte :))