Je na čase jít změnám naproti

A kdy jindy, když ne teď? Kdo jiný, když ne já?

Změnou je i tento příspěvek, který přerušuje už fakt dlouhou dobu mlčení.

Co se stalo po dobu mé nečinnosti?

Inu, fakt hromada věcí. Změnil jsem několikrát práci, pár šéfů, snažil se navazovat několik vztahů, které dopadly ... respektive nedopadly. Až jednoho srpnového dne, na můj svátek se objevil někdo, kdo mi změnil pohled na svět. A na sebe samotného. Už na něj koukám optikou nás dvou. A musím uznat, že je to zajímavý a nevšední pohled. Díky za něj!

A protože bych to nebyl já, vztahy na dálku se budují hůř, ale dají se budovat, když oba chtějí a něco i obětují, tak téměř roce známosti se budu přesunovat k němu ... do Prahy. Já, brněnský kavárenský povaleč, brněnský patron, rodilý Brňák. Opustím své rodné město a půjdu za svým štěstím. Spíš by se hodilo říct "za naším štěstím".

A proto jsem včera oficiálně v práci oznámil, že končím. Tento krok do neznáma, který jsem udělal jen jednou a nedopadl nejlépe (tehdy jsem v Praze nenašel žádnou zajímavou práci), má ve mě vyburcovat sebevědomí, abych našel odvahu se pustit do pracovních pohovorů. A vím, že to vážně nebude snadný! Přesto mám podporu v mém partnerovi, mám chuť se sebou něco udělat a něco zásadně změnit (a není to jenom přesun z Brna do Prahy). Takže se bojím, ale ne tolik.

A co je hlavní, já se těším! Fakt, že jo!

Ale to by už stačilo, ne?

Dnešní den by se dal nazvat "Velkým dnem blbce".

Pokud se mi dopoledne povedlo něco vyřídit a dodělat, odpoledne a večer vedl téměř k tragickým koncům.

Ale postupně ...

Cestou na volejbal jsem se rozhodl, že skočím na poštu, protože jsem měl ve schránce výzvu o uložené zásilce. Nebudu se ani zmiňovat, že jsem byl na poště už včera, ale kvůli neskutečnému návalu lidí bych tam čekal asi do zavíračky a tak jsem to vzdal. Dnes jsem si tu frontu vystál, abych došel k přepážce, předal lístek a dozvěděl se, že zásilka není uložena na hlavní poště, kde jsem právě stál, ale na poště přímo naproti mému domu. Omluvil jsem se za tento projev debility a odešel na volejbal.

Po příchodu do šatny jsem ovšem zjistil, že s sebou nemám kraťasy na převlečení. Že s sebou vlastně kromě ručníku a pití nemám vůbec nic. Takže jsem hrál hodinu a půl v teplácích, což mi na komfortu při hraní moc nepomohlo. 

Posledním mým plánem bylo jít večer do Tesca nakoupit a využít poukazy z Tesco Clubcard. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v Tescu zjistil, že je v batohu nemám. Prohledal jsem jej a zatrousil i do míst, kam jen tak v batohu něco nedám, a tam jsem objevil svůj ztracený řidičský průkaz. Smůla je, že už jsem si požádal o nový. Takže na jednu stranu radost, že jsem žádný osobní doklad neztratil, na straně druhé to byl facepalm jak sviňa, protože si nejsem sto vybavit ani moment toho, kdy bych peněženku do té přihrádky dával. Poučení pro všechny, hlavně pro mě: Dívejte se po svých věcech i na místa, kde stoprocentně víte, že byste danou věci nikdy neodložili a nedali. A můj nákup v Tesco jsem tedy nechal na jindy. Vyšel jsem tedy z obchodu, šel jsem na šalinu, blikla na přechodu zelená, tak jdu a v druhé části vozovky mi něco řeklo, ať tomu autu, co se k přechodu přibližovalo, nevěřím. A taky, že jo. Málem mě strazila ženská za volantem, která se evidentně nevšimla, že má červenou.

Dojel jsem domů a vyložil svůj nákup z Alberta, kde jsem nakonec nakoupil něco na večeři. Těšil jsem se na vajíčkový salát RETRO, což slibovalo zážitek nostalgie nad vajíčkovým salátem z dob mého mládí. Upřímně, bylo to tak hnusný, že jsem litoval svého nákupu.

Raději jdu spát a budu doufat, že se třeba nepropadne postel nebo nezačne hořet barák. A jestli se ráno probudím, doufám, že jsem si dneškem tu smůlu na nějakou dobu vybral.

Bojuji (nejen vnitřně) s bojem

Dovolím si zde napsat reakci na Proslov Roryho O'Neilla, protože tady vnímám jistý prostor pro nepochopení celé problematiky okolo "homofobie" a boje proti ní.
Překlad ZDE.

Moje reakce: A já pořád nevidím důvod, proč bych měl dávat všem a všemu najevo, že jsem jinej ... chci to dokázat tím, co umím, ne tím, co jsem. Když se narodím jako krypl, tak budu dávat ostentativně najevo, že jsem utlačovanej proti všem těm, kteří nepotřebují bezbariérové přístupy nebo nějakou speciální péči?
Vadí mi především to, že každý o tom akorát mluví. Když si bude každý žít to svoje, nebude o tom mluvit, tak rozhodně nemám důvod si myslet, že budu někým, nedej bože sám sebou, utlačován.

Jsem konzervativní, puritán a uznávám společensky nastavené hodnoty vnímání společnosti jako celku. A nemám pocit, že bych byl utlačován. Vehementní demonstrací své "jinakosti" nedocílím toho, že mě lidi budou mít rádi. Dokážu to tím, že je nebudu v jejich myšlení a smýšlení omezovat svou orientací a svým intimním životem. Protože sorry, ale s kým "šu*ám" je jen moje věc. Stejně jako je váš osobní život VÁŠ OSOBNÍ ŽIVOT. A když vám ho nikdo nebude cpát, pak je to dle mého v cajku!
A když se mě někdo zeptá: "Depko, co chlapi?", je to už jeho osobní zájem a pak si můžeme povídat dlouhé hodiny. Ne proto, že to někomu cpu, ale protože ten někdo se sám zajímá.

Vidíte ten rozdíl?

Je mi jedno, jestli můj soused má doma ženskou nebo chlapa. Ať je spokojený s tím, co má, a nepotřebuji se jim do jejich harmonického či disharmonického vztahu plést. Je to jejích život!

Pro tenhle názor mě nemá ten náš "querr department" rád. Několik rozvášněných debat a hádek a stejně si budu myslet svoje, ostatně, oni též! Vadí mi to, že cpou všem kolem různými pridy, že jsme vidět, že tu jsme i se všemi těmi odlišnostmi.
Sorry, ale představa, že uvidím "alegorický vůz" na nějakého "straight parade", kde si to bude nahá mánička s nějakým klátičem rozdávat, tak kromě toho, že to budu považovat za morálně nevhodné, mi to nebude připomínat nic jiného, že ti lidé jsou hovada. A průvod s duhovou vlajkou po štatlu? Ruku na srdce, ale když vidíte procházet po městě procesí s křížem, které si zpívá, případně skupinku oranžových a bílých hader Hnutí Hare Kršna, která odříkává mantru, taky vám to připadá normální? Když je někdo ateista, tak mu to připadá ujetý. Když je někdo heterák, tak mu stejným způsobem bude připadat divný průvod na "oslavu jinakosti".
A ještě pořád se raději podívám na zpívající pochod než na rádoby utiskovanou sexuální menšinu, která má symbolizovat .... co vlastně mají symbolizovat ty alegorické vozy?
Utiskujeme se sami. Asi "nám" to vyhovuje.
Tak vzhůru do boje, ale beze mě! Díky.

Vánoce jsou tady!

Jak to poznáte? Chodí vám hromada zpráv, e-mailových přáníček a na sociálních sítích snad neexistuje v tyto dny hodina, kdy by někdo něco s vánoční tématikou nenasdílel, nenapsal, neokomentoval, "nelajkoval", atd.

Rád bych touto cestou poděkoval všem svým přátelům, kteří mi v tomto roce, i v letech předešlých, věnovali svůj čas, pozornost, své radosti i starosti a o kterých vím, že jsou vzácným darem, kterého si ne vždy vážím tak, jak by si zasloužili. Jste všichni skvělými společníky na cestě životem a jsem rád, že vás mám. Ještě jednou děkuji a pokusím se v nadcházejícím roce věnovat víc času těm z vás, které jsem zanedbával.

Chci poděkovat svým známým, spolužákům, kolegyním a kolegům, že mají, respektive musejí mít, se mnou tu svatou trpělivost a vycházet se mnou v rámci daných konvencí. Vím, že to se mnou není jednoduché :) ale věřte mi, že s nikým :)

Chci poděkovat své mamince za všechny ty roky, které sice nebyly ideální, vždy dokonalé a v pohodě, ale v naší paměti zůstanou hlavně chvíle, které jsme si vzájemně užili, kterých si vážíme a na které budeme s úsměvem na rtech vzpomínat.

Přeji vám všem, ať si užíváte každý den svého života ve zdraví, ve spokojených vztazích, které nemusí být vždycky stoprocentní, ale ve kterých naleznete oporu v časech nejtěžších, a s vědomím, že jste pro lidi kolem sebe velmi důležití.

Hezké svátky :)

Proč nejdu na Prague Pride?!

Slovní spojení Prague Pride je poslední dobou nejfrekventovanější slovo v českých médiích. Což samo o sobě působí vtipně, když je to termín anglický. A jedinci dříve narození v tom nejspíš nespatřují nic srozumitelného.

Tenhle příspěvěk píšu už pátý den v hlavě. Vždycky mne napadají nové a nové myšlenky, nápady a důvody. Ty předchozí buď zapomenu nebo mi při retrospektivním náhledu nepřipadají tak relevantní. Nejsmutnější na tom je, že kritiku akce Prague Pride protlačuje Hrad v čele s osobou, která neumí argumentovat na protinázory a působí tak dojmem, že se to někde naučil, ale nepochopil, co má prezentovat. Ale tohle nemá o politickém názoru ...
Nedávno se mě jeden kamarád zeptal, jestli jdu na "pýchu". Znejistěl jsem v pochopení jeho otázky. Vysvětlil mi, že má na mysli "Pride". Mé předchozí dvě zkušenosti s těmito akcemi byly spíše negativního charakteru. Vždycky za to mohla protipólní skupina. Na první akci jsem málem dostal od fanoušků Dělnické strany, na druhé jsem omylem skončil izolován na Masaryčce se stejnou skvadrou jedinců. Rozhodně to byly zkušenosti k nezaplacení. Přesto jsem ani v jednom z průvodů nepochytil smysl akce. Ikonou zprofanovaného termínu "oslava jinakosti" panem Hromadou byly tyto a v tomto duchu hlásané slogany spíše trapné a nicneříkající. Pokud mám být na něco hrdej (nebo chcete-li "pyšnej"), tak smysluplnější je můj pracovní a studijní úspěch než to, čím jsem se narodil.
O to víc mě v nesouhlasu s touhle akcí utvrzovaly řeči některých mých známých, že "všichni teplí musí jít podpořit ostatní" ... abychom ukázali svou četnost, svou sílu (?!) nebo co?
A vážně si nemyslím, že by akce tohoto typu byly gay-lesbickou minoritou přijímány se stejným nadšením, jak se někteří iniciátoři a podporovatelé tváří.
Chodit s transparenty hlásajícími "svatou pravdu" typu "Homo sex is great!" fakt nehodlám. Jednak si myslím, že tohle tajemství je lepší si nechat pro sebe než se o něj dělit (česká hetero společnost by nám to mohla ještě závidět:) - Víte, jací Češi jsou!). Alegorických vozů známých z jiných evropských metropolí se snad nedočkáme (asi jsem staromódní, ale ideální alegorii ztvárnili barokní autoři). A těch pár jedinců, kteří rádi na veřejnosti provokují a kterých si všímají především média, této akci prostě cejch zbytečnosti a Klausem deklarovaného "homosexualismu" uštědří.
Takže, proč nejdu na Prague Pride? Protože nevím, co bych tam dělal. Jak prosté!!

Když nestíháte, pořiďte si maminku!

A to je přesně můj případ. Nestíhám doma uklízet, prát, žehlit, vysávat, utírat prach, umývat nádobí, vytírat zem.

Právě po tomhle výčtu přemýšlím, co vlastně doma stíhám? Kromě spánku, sezení u PC pozdě večer a občasného "uvaření". To vaření je v uvozovkách schválně, protože namíchat si studené kakao nebo ohřát si párky či uvařit těstoviny, není vhodné považovat za kulinářský úspěch.

Neumím vařit (nebo se mi spíš nechce) apřece žiju. Sice mě to stojí mnohem víc peněz, ale přeci neumřu hlady.

Zařídil jsem mamince práci u nás ve firmě. Po těch patáliích, které měla v předchozím zaměstnání, to byla rozhodně lepší varianta (aspoň doufám, protože má za sebou teprve 3 dny). Ale shodli jsme se na tom, že z této práce nebude tak zničená a rozbolavělá jako z Lídlu. Bohužel, se snížením pracovní a fyzické náročnosti šlo dolů i platové ohodnocení. A tak jsem mamince nabídl "obchod". Jednou týdně mi doma uklidí, protože já se k tomu prostě nedostanu (rozhodně to v červnu a červenci nešlo, nejde a ještě nějakou chvíli nepůjde).

Dnes poprvé maminka nastoupila "druhou" šichtu a já v práci nervózně koukal na mobil, kdy zavolají z nemocnice, že maminku hospitalizovali s těžkým šokem, když viděla, co doma mám. Nestalo se tak. Dobře pro mě! :) Nemusím platit odškodné :)

Každopádně, troufl jsem si k večeru zavolat a zjistit stav věci. Osmiminutový monolog z druhé strany telefonu byl jasným důkazem, že sice maminka přežila, ale následky budou ještě chvíli doznívat. Ale můj záchvat smíchu při tom, kdy vyjmenovávala, co všechno mám doma a hlavně, kolik toho mám, svědčil o tom, že se s tím poprala vcelku dobře. A já taky.

A tak jsem dostal úkol! Musím si pořídit nový šatník. Protože "hader" mám na oblečení jedné standardní cikánské rodiny :))

I am still single, ladies!

Za poslední tři dny jsem měl možnost být součástí dvou rozhovorů, které, v jednom případě nenápadně, v druhém zcela jasně, naznačily, že svůj život nežiju, ale že ho přežívám.

Víkendová návštěva Prahy mi na základě debaty s Matym přinesla několik věcí, které mi začaly vrtat hlavou. Pro něco jsem našel okamžitá řešení.

Nedoufat v jednání druhých!

Odprostit se od vztahů, kde neschopnost říct "ne" ani "ano" signalizuje jedno velké "NE"!

Zkusit hledat v mladších vodách, protože staré struktury, jako jsem já, už těžko přeměním k obrazu svému. (vztah není o tom, že je to podle toho, kdo má otěže v ruce, to vím, ale starší jedinci mají svá očekávání a neradi ustupují ze svých kolejí).

Tyto tři body pro mě znamenají několik radikálních změn, do kterých chci, ale zároveň nechci investovat, protože se bojím. Jsou věci, ze kterých asi nejsem schopen ještě několik let ustoupit, např. výměna alespoň 5 zpráv, ve kterých nebude hrubka. Je to detail, ale pro mě podstatný.

Dospěl jsem k názoru, že můj poslední vztah, ačkoliv měl velké množství nedostatků, byl jedním velkým kompromisem a tolerancí. Být se mnou ne nejspíš hodně náročné a vydržet se mnou je mnohdy téměř nemožné. Ač to říkám nerad (moje ego s tím má neuvěřitelný problém), byl Jiřík asi jediný, kdo dokázal ukočírovat mou náturu, nepřipouštět si moje nálady a být v rámci jeho možností oporou.

Dnešní otázka od osoby, kterou znám jen díky fotografii z webu, která se přiznala, že máme něco společného, mi způsobila újmu na mém úsudku a sebejistotě. "Co tys měl na Jirkovi rád?" Natolik ta otázka byla osobní, že jsem odmítl odpovědět. Natolik jsem musel pokorně uznat, že toho bylo víc než co na mě mohl mít rád on.

Kolegyně v práci mi zase připomněla, že nejsem sám, kdo je 'single' a že je to 'nemoc' dnešní doby. Tou nemocí trpím už tak dlouho, že neumím navázat známost (v krátkodobé mi brání vlastní předsudky, v dlouhodobé mi to neumožňuje chybějící důvěra v toho druhého).

Otázkou je, jak dlouho může být člověk sám, než v něm zakrní či zcela umře schopnost seznamovat se, nebát se a riskovat. A uměl jsem to vlastně vůbec někdy? Damn it!

Image je na nic!

Přesto jsem si dovolil udělat menší změnu. Po dlouhé době. Po odmlce, která je téměř neomluvitelná pro pisálka mého formátu ...

To všechno jsou jenom kecy! A hlavně je to minulost, za kterou se můžu podívat ... pousmát se ... zavzpomínat (a byly to rozhodně krásné časy). Přesto bych nerad zanevřel na svůj první první virtuální deníček. I když teď už se vypisuji s novými poznatky jen na profilu Facebooku, který je určen pouze pro mé přátele a známé.

Neslibuji, že se mi povede udržovat nějaké pravidelné psací tempo. Ale vidina toho, že sem občas ještě někdo zajde a "očíhne" situaci, mi dodává útěchu, sílu a naději.

Image je na nic! Poslouchám tedy hlas svého tvůrčího srdce. Nebo se o to alespoň pokusím :)

21 minut

Přesně tak dlouho dnes trvalo mému bratrovi, než se po telefonu vymáčkl s požadavkem na zapůjčení částky 200,- Kč. Mám za to, že víc peněz jej stál jeho hovor mezi O2, které vlastní, a Vodafonem, jenž v rodině zastávám já.

Během té doby jsem vyslechl všechny alternativy, které mohou vyvstat v budoucích dnech ... tedy, že šéf mu dá peníze na ruku v pondělí nebo v úterý, případně dostane peníze z dárcovství krevní plazmy.

Bratrovi gratuluji k měsíčnímu výročí jeho vztahu a tu částku mu věnuji už jenom proto, aby mne dál netrápil svým vyprávěním jeho osobního života :)

Volební fígl :)

"Vážení občané této země, chcete si pojistit vítězství sociálních jistot, vítězství levice? Chcete svým hlasem podpořit budoucnost obyčejných lidí? Pojistěte si vítězství levicových stran a při volbách vložte do jedné obálky volební lístky ČSSD i KSČM současně, znásobíte tak sílu svého hlasu. Nebuďte lhostejní k budoucnosti svých dětí, toto je to nejlepší, co můžete udělat!"

Pour felicite 2010

I když upřímně, tohle Vám asi štěstí nepřinese ... a mně taky ne :))

Jak jsem se nasral

Znáte to rčení, že: "Stokrát opakovaná lež se stává pravdou."? Uvažoval jsem i o určité transformaci na situaci: stokrát vyslechnutá reklamace si vyžaduje reklamaci. Lidé v dnešní době reklamují všechno. Je to asi módní hit. Netvrdím, že mnohé případy nejsou oprávněné, ale o to víc mne pobuřují hlouposti, na které si lidi stěžují.
To přeci nějak musí zanechat stopy ve vaší mysli, ve vašem vnímání okolí. A tak jsem se po dnešním výrazně náročném pracovním vyčerpání rozhodl, že již nebudu odkládat neodložitelné a sesmolil jsem emailem svou první reklamaci. Reklamaci poskytování internetových služeb, se kterou jsem ... vlastně nejsem spokojený. Ona rychlost 2000/350 kb/s má své kouzlo, pokud funguje jak má. Ale když mi testy rychlosti připojení v průběhu 14 dní jasně ukazovaly, že se slibované a především řádně hrazené hranici ani zdánlivě nepřibližujeme, došla mi trpělivost.

Uznávám, že jistým způsobem jsem na internetu závislý, protože jinak nelze vysvětlit mé záchvaty vzteku, když se stránka nenačte, neobnoví, neudělá, co po ní chci. Došlo to tak daleko, že na požadovanou stránku mluvím, přemlouvám ji, chlácholím ji, tvářím se na ni uraženě nebo ji nadávám poměrně nevybíravým způsobem. A ona za to přitom nemůže. Jenže jsou momenty a věci, které víte, znáte a stejně si to neodpustíte. Možná právě proto jsem rád, že bydlím sám. Kdyby mne tak někdo slyšel. O tom se mohu maximálně vyzpovídat zde a nebo ve zpovědnici, ale obávám se, že modlitbou "rychlost náš vezdejší, dej nám dnes ..." bych si spasení nezasloužil.

Rozhodl jsem se, že dám na radu starých středoamerických indiánů a budu jíst čokoládu. Tady už prášky nepomůžou :)

Bylo, nebylo ... ale nic by se nestalo, kdyby nebylo

Tak ... nejdříve si uvařím čaj s medem ...
To, abych měl k tomu psaní i něco na zahřátí.

Navíc by to měl být i "omluvný flastr" pro mé hlasivky za mé včerejší ponocování, kdy jsem dal holkám zabrat.
Právě si "užívám" mou poslední dovolenou v tomto roce. Mám to v uvozovkách proto, že jsem paralelně se svým pracovním volnem i prochladl, nastydl a ochuravěl. Leč doba je zlá. Krize padla i na mé psaní. Hlavní problém vidím v tom, že se ve mě projevily sklony k workoholismu, čímž se ochuzuji o zážitky nevšední, nepracovní.
Díky tomu jsem se vrátil z mé první zahraniční dovolené po 12 letech poměrně znuděný a otrávený. Djerba mě prostě neoslovila.
Poslední dobou se ale ozvalo několik lidí s dotazem, jestli se ještě někdy ke svému blogu vrátím. Shodou okolností se na mě obrátila moje maminka s tím, že jí náš rodinný známý řekl, že četl můj blog a že se u něj pobavil. Jak už to tak u maminek technicky neznalých bývá, začala svou výtku: "Já tomu sice nerozumím, ale ..." Na základě křížového výslechu jsem tedy připustil, že jsem si zde občas vyléval zlost na členy mé rodiny, kteří mě zrovna v danou chvíli .. slušně řečeno ... nebavili. Protože jsem v naší rodině za "experta na počítače" a mám za úkol své rodiče naučit pracovat s PC a internetem, maminka nabyla dojmu, že by tatínka mohlo klepnout, kdyby můj "deníček" na internetu našel, a proto by se s www stránkami neměl vůbec naučit pracovat. Problém je, že se prostě o doma o hromadě věcech nemluví ... aby se předcházelo konfliktům ... a tak jsem se mamince svěřil, že pokud se otec chce informace dozvědět, na internetu je může najít a pokud bude mít odvahu si je přečíst, třeba mu to otevře oči.
Maminka požadovala poměrně zásadní cenzuru většiny informací tím, že chtěla, abych to všechno smazal. Vysvětlit jí, osobě neznalé, že to nejde, nebyl až takový problém. Trocha poupravených technických informací a maminka to vzdala.

A já zatoužil zase něco psát. Myšlenky, postřehy, dojmy a zklamání ... i když asi mírně obezřetněji než kdy dříve ... protože virtuální nováčci v podobě mých rodičů se blíží rychleji než termín nejbližší výplaty :)

Rochnit se v písmenkách

Možná jste si všimli, ale samozřejmě to neberte jako čtenářskou povinnost, že zde již nějaký ten pátek nepřibyl žádný nový článek. Není to naneštěstí důkaz toho, že by snad "krutost" z tohoto divadla zmizela. Jen se zde projevila moje časová indispozice a vlastně i nechuť cokoliv psát, protože v práci jsem toho za ten den napsal dost ... si myslím!
Pociťuji, jak mne deformuje ono zkratkovité psaní, kdy během dvou minut musíte udělat poznámku o hovoru, který trval třeba 10 minut. Začal jsem psát, ale zároveň i uvažovat v bodech. Vypíchnout to nejpodstatnější, odstranit "omáčku", která by sice i obyčejné poznámce dala nádech lidskosti, leč není pro ni prostor a ukončit to všechno oním slavným a očekávaným "CC".
Pokud byste svůj život chtěli popsat stručně, zkratkovitě a bez toho všeho kolem, věřte, že práce v call centru je dobrou průpravou, jak se něco takového naučíte. Jen musíte vypilovat svůj podpis, protože v autobiografii se bude asi blbě vyjímat autorova signatura "cc".
Až angína, která mi zabránila propadnout ještě více do pracovního a psacího stereotypu, mne trochu vykolejila z mých "jistot" a invencí. Uklidnil jsem se, pokud to tak jde během těch 5 dní říct, zpomalil a najednou je tu prostor pro můj mozek, aby neplival jenom holé věty, ale dával jim i nějaký nádech a zabarvení.
Upřímně ... tento článek není nijak extra obsahový. Snažím se vyrochnit v té možnosti, volnosti a rozmanitosti využití všech slov, která jsou sice bezpředmětná, ale hezky rozvíjí větu jednoduchou na větu složitou ... možná chvílemi i překombinovanou.
Je hezké vědět, že si lze hrát s písmenky, se slovy a obraty a ... že si u toho můžete zavzpomínat na časy, kdy to psaní šlo samo a s radostí.
Nenapadlo by mě, že práce na call centru, tedy v prostředí, které je tu kvůli volajícím lidem, mi otráví chuť psát.
Třeba se mi podaří se znovu vrhnout do víru pisálkovství ... nebude to nic brilantního, ale bude to moje. Bude to ze mne. Budu to já. Aspoň doufám.
A to nechci malovat čerta na zeď :) ... jako někdo ...

Vtipný malíř Pavel Matuška

Just relax!

... uznávám, že tento relax, odpočinek či lidově řečeno "vypnutí" bych potřeboval tak na čtrnáct dní, trávené mimo republiku někde v teplých krajinách u moře, pod sluníčkem s hromadou skvělého jídla a pití. Někde, kde bych nikomu nerozuměl, měl bych klid ... prostě bych rád dovolenou.
A proto jsem se rozhodl, že letos pojedu k moři. A klidně sám ... po 12 letech bych opustil hranice naší vlasti a podíval se někam, kde česky neumí říct ani dobrý den, kde třeba ani neví, kde je Česká republika a kde by se o mě hezky starali.
Nějaké tipy? :)

Shopping manie

Každý týden, minimálně jednou, se mi ve schránce objeví nějaký reklamní leták. Většina mých sousedů si schránky polepila, dle mého trochu nesmyslně a hlavně neesteticky, kromě jmenovek i štítky s oznámením, že letáky nechtějí. Beztak se jim to tam občas objeví, možná proto, že roznos těchto letáků neumí číst a nebo prostě jenom proto, že tam tu informaci o tom, že to nechtějí, mají.

Já propadl kouzlu letáků. Mými favority jsou Möbelix a Kaufland. Tudíž něco do bytu a do žaludku. Bohužel si tím na stranu druhou celkem zásadně masíruji svou představivost o tom, co bych si všechno koupil, kdybych na to měl.
Především pak vidím problém v tom, že si ty věci uchovávám v paměti na dobu, kdy peníze budou, abych si to pořídit mohl. Čímž se dostávám do bludného a nekonečného kruhu, protože počet věcí, které by se mi hodily, stoupá.
Na druhou stranu třeba katalog Ikea má pro mne jistým způsobem poněkud nesrozumitelně seskládanou nabídku, tudíž než bych tam něco našel, raději si tam zajedu sám. Bohužel se tím vystavuji mnohem výrazněji riziku nákupu toho, co mne zrovna osloví.

Pokud to tedy shrnu, postihuje mne občas nákupní horečka, která si žádá velké oběti na stavu konta. A v práci ne a ne přidat. Navíc vím, že Vánoce to nespraví a většinu dárků si nakoupím sám. Sám sobě. Jak vtipně poznamenala Ivanka, já mám nejspíš Vánoce celý rok.
Už nesmím ani na vánoční trhy, protože návštěva u mé kamarádky na jednom stánku s kovovou bižu mne přišla na 300,- Kč. Zato jsem si odnesl hezký a jako na mou ruku ulitý prsten z chirurgické oceli. No mám já to za potřebí? :)

Living and working

Moje prémiová výplata zmizela z účtu ještě dřív než mé standardní mzdy a poněkud mne znejistěla situace, která z toho plyne. Čím víc peněz vydělám, tím víc jich někde uvalím. Jenže tomu chtěl osud a shodou okolností i daná situace.
Mám tedy doma novou postel, které do kompletního složení stačí jen minimum - namontovat čelo postele nějakým klíčem číslo "nevím nevím". Ale to je drobnost, kterou časem dořeším.
Mám doma zároveň i topení, tedy plynoměr, funkční plynová kamna a teplo. Bohužel s tím vším souvisí i spotřeba na plynoměru a při dohledání cen RWE jsem zjistil, že už nyní budu doplácet jak mourovatej. A to vytápím jednu místnost a jenom občas. Vypadá to, že pokud v příštím čtvrtletí dostanu prémie, padnou celé za "vlast", tedy do plynu.
A nakonec jsem si domů pořídil internet. Konečně. Tři hlavní body mého "předvolebního" programu jsem splnil. Byl bych dobrý politik. Sice to trvalo poměrně dlouho, ale výsledek je 100%.

Výplatní páska v divadle se na mne usmívala ... dobrá, buďme upřímní ... se mi vysmívala s částkou, za niž bych si nezaplatil ani nájem. V čistém to vychází na 43,- Kč za hodinu. Díky takovému zaměstnání snižujeme s dalšími podobnými obory a profesemi průměrnou hrubou mzdu. Nebýt nás, tak to není 20 tisíc, ale minimálně 26 tisíc.

Tudíž mi zbývá opět měsíc do další výplaty, abych si mohl pořídit další vymoženosti do mého skromného apartmánu. A nebo si seženu spolubydlícího. To by mi mohlo taky snížit náklady.

Výpovědí počínaje ...

K dnešnímu dni podána moje úplně první výpověď. Původně jsem se domníval, že je k tomu nutný nějaký formulář. Bylo mi sděleno, že stačí napsat něco na papír. Přesto jsem formulaci mé žádosti na rozvázání pracovního poměru přenechal formuláři, který jsem dohledal na googlu. A potom to už bylo otázkou 20 minut.

Je to zajímavý pocit. Na jednu stranu mě to mrzí, ale bylo to asi třeba. Pokud něco nefunguje a nehodlá to fungovat a já nemám možnost to nějak ovlivnit, tak raději prchnout.


Dnešním dnem navíc začala i Mezipatra. Takže mám za sebou i první filmovou projekci, která zvedla mé mínění o festivalu, na jehož produkci a vypomáhání jsem se také kdysi podílel. Už je to ale dlouho:) Lidí mají dostatek, tudíž se mohu věnovat pouze aktivnímu sledování projekcí. Francouzský snímek Písně o lásce byl pro mne velmi příjemným filmovým potěšením. Francouzština mému sluchu lahodí, jak to lesní jahodí. Muzikálové pojetí bylo vhodné a jednotlivé songy citlivé, mírně plačtivé a melancholické. A představitel vedlejší role Erwann [Grégoire Leprince-Ringuet] byl prostě sladký :) i když v podstatě celý příběh chodil ve stejné bundě a měl stejně rozcuchané vlasy:) viz foto výše.
Drobné detaily, které se dají prominout a odpustit. Soundtrack už mám doma a moc hezky se u něj vzpomíná na jednotlivé pasáže filmu.
A poslední písnička i s klipem pro chtivé čtenáře:)



Dostala mě ta poslední věta ... Love me less, but love me a long time!

Co takhle volby, vážení?

Dnes jenom stručně ... a poněkud znechuceně.
Další volby za sebou. Zase zapisovatelem. Víc práce. Konečně i lépe zaplacené.
Už jenom výsledek voleb za náš okrsek mne poněkud rozhodil.
Když jsme potom předávali výsledky na sběrném místě, dozvěděl jsem se, že zatím vede ČSSD. Bohužel to nebyl "problém" jenom části našeho kraje. Celorepublikový "průser". A jestli to dají dohromady s komunisty, tak jsme dokázali, že jsme národ debilů, kteří raději ušetří 30,- Kč než aby zapnuli mozek. Jsou to jenom krajské volby. Na 4 roky mají slovo v krajích ... ale co následující volby do poslanecké sněmovny. Půjdou volit stejní voliči? Zvolí stejně?

Smutný výsledek. Bohužel si za to pravice může taky dost sama... Ale je jasné, že voliči si moc nepomohou.

Na místě za 700,- Kč

Za celou dobu mých studijních let mne vychytal revizor v šalině [tramvaji] jenom jednou. Tehdy navíc vyprchala platnost mé šalinkarty [pro Pražáky: lítačky] o jeden den, což se mi stalo osudným a mou peněženku to ožebračilo o 500,- Kč.

Po odeznění "songu" Už mi lásko není dvacet let, ani dvacet pět ... došlo k tomu, čeho jsem se bál. Studentské výsady a slevy šly k šípku. Stejně tak i zvýhodněná cena šalinkarty. Když mne poprvé chytili v červenci, dost mě to vyhodilo z míry. Tehdy se můj výlet za kamarádkou prodražil o 700,- Kč. Ti mizerové zdražili! Bylo to v době, kdy se mi to hodilo pramálo. A tak jsem si poté dával pozor.
Jenomže v pátek mě dostali znovu. V dokonale přichystané pasti.
Autobus o půl dvanácté stojící na Malinovského náměstí, který jel mým směrem. Bylo to divné. Přesto jsem rád využil možnosti volného prostředku. První zastávka uběhla v pohodě. Jenomže najednou autobus dojel k davu mužů, z nichž 2/3 byli členové městské policie a zbytek opět výrazně nevýrazní pánové z revizní kontroly. Naběhli do autobusu, jako kdyby se tam převážel terorista nebo překupník drog, všechny a všechno zablokovali a dali se do práce. Nemělo smysl si něco vymýšlet. Bylo to tak rychlé, že jsem jen vytáhl občanku. A mám to zase za 715,- Kč. Už se mi ta jízda na černo nevyplatí.

Ale překvapuje mne jedna věc. Že jsem nezačal přemýšlet nad tím, jak půjdu a koupím si šalinkartu. Uvažoval jsem nad tím, jak přechytračit DPMB. Nápadů bylo několik, ale "nejlepší" byl, že bych si nechal udělat falešnou občanku na falešné jméno. Upřímně ... levněji by určitě vyšla šalinkarta předplacená na 10 let dopředu, ale když ono to postrádá ten úmysl přechytračit revizora.
Od zítřka jdu vydělávat na pokutu. A je mi jasné, že to kolo, které již rok toužebně očekávám, že ho teta odzimuje, mne zachrání od případných dalších pokut.