Finanční krize podomácku

Termín finanční krize je v dnešní době asi nejčastěji užívané "neosobní" slovní spojení. Slyším to kolem sebe z rádia (které téměř neposlouchám), z televize (kterou nemám) a od lidí kolem mne.
Já od 16. prosince zažívám svou vlastní osobní finanční krizi. Osobně jsem se nikdy takhle bezmocně necítil. Zablokovaný účet, peníze zašité doma v peřináči jsem nikdy neměl a do výplaty bylo hodně daleko.
Včasné nezaplacení debetního kontokorentu mne dostalo do situace, kdy jsem chodil spávat s pláčem a s obavami, kdy mi kdo co odpojí, kdy mi kdo pošle nějakou upomínku a kdy se budu cítit jako totální houmlesák. Můj hlavní (v tuto chvíli už jediný) zaměstnavatel si dal načas s výplatou i se stravenkami, tudíž jsem od 2. ledna měl v peněžence jenom 60,- Kč.
Navíc teď v práci dávám nějaké hodiny přesčasů kvůli enormnímu zájmu zákazníků o naše služby. Odcházím z domu ráno, vracím se večer. Vyčerpaný, unavený a poměrně dost znechucený tím, jak lidé umí být zlí a vysávají energii.
Až dnes jsem byl schopný doplatit kontokorent, vyrovnat můj mínus, abych hned zítra zase mohl do mínusu padnout, a zaplatit všechno, co musím.
Kupodivu už v tuto chvíli, i když zatím své závazky nemám uhrazené, se cítím mnohem lépe než včera, kdy mi bylo hodně těžko. A to nás ta krize teprve čeká.
I když ... takové přerušení dodávky plynu v těchto poměrně mrazivých dnech by pro mne (stejně jako pro jiné zákazníky, kteří díky plynu mají doma teplo) znamenalo mrznout nedobrovolně v mém hnízdečku "lásky", přestože jsem si sliboval, že tomu už tak nebude. Budu jen doufat, že dodávky plynu budou bez omezení, protože jinak si můžu jít hodit mašli.

Living and working

Moje prémiová výplata zmizela z účtu ještě dřív než mé standardní mzdy a poněkud mne znejistěla situace, která z toho plyne. Čím víc peněz vydělám, tím víc jich někde uvalím. Jenže tomu chtěl osud a shodou okolností i daná situace.
Mám tedy doma novou postel, které do kompletního složení stačí jen minimum - namontovat čelo postele nějakým klíčem číslo "nevím nevím". Ale to je drobnost, kterou časem dořeším.
Mám doma zároveň i topení, tedy plynoměr, funkční plynová kamna a teplo. Bohužel s tím vším souvisí i spotřeba na plynoměru a při dohledání cen RWE jsem zjistil, že už nyní budu doplácet jak mourovatej. A to vytápím jednu místnost a jenom občas. Vypadá to, že pokud v příštím čtvrtletí dostanu prémie, padnou celé za "vlast", tedy do plynu.
A nakonec jsem si domů pořídil internet. Konečně. Tři hlavní body mého "předvolebního" programu jsem splnil. Byl bych dobrý politik. Sice to trvalo poměrně dlouho, ale výsledek je 100%.

Výplatní páska v divadle se na mne usmívala ... dobrá, buďme upřímní ... se mi vysmívala s částkou, za niž bych si nezaplatil ani nájem. V čistém to vychází na 43,- Kč za hodinu. Díky takovému zaměstnání snižujeme s dalšími podobnými obory a profesemi průměrnou hrubou mzdu. Nebýt nás, tak to není 20 tisíc, ale minimálně 26 tisíc.

Tudíž mi zbývá opět měsíc do další výplaty, abych si mohl pořídit další vymoženosti do mého skromného apartmánu. A nebo si seženu spolubydlícího. To by mi mohlo taky snížit náklady.

Výpovědí počínaje ...

K dnešnímu dni podána moje úplně první výpověď. Původně jsem se domníval, že je k tomu nutný nějaký formulář. Bylo mi sděleno, že stačí napsat něco na papír. Přesto jsem formulaci mé žádosti na rozvázání pracovního poměru přenechal formuláři, který jsem dohledal na googlu. A potom to už bylo otázkou 20 minut.

Je to zajímavý pocit. Na jednu stranu mě to mrzí, ale bylo to asi třeba. Pokud něco nefunguje a nehodlá to fungovat a já nemám možnost to nějak ovlivnit, tak raději prchnout.


Dnešním dnem navíc začala i Mezipatra. Takže mám za sebou i první filmovou projekci, která zvedla mé mínění o festivalu, na jehož produkci a vypomáhání jsem se také kdysi podílel. Už je to ale dlouho:) Lidí mají dostatek, tudíž se mohu věnovat pouze aktivnímu sledování projekcí. Francouzský snímek Písně o lásce byl pro mne velmi příjemným filmovým potěšením. Francouzština mému sluchu lahodí, jak to lesní jahodí. Muzikálové pojetí bylo vhodné a jednotlivé songy citlivé, mírně plačtivé a melancholické. A představitel vedlejší role Erwann [Grégoire Leprince-Ringuet] byl prostě sladký :) i když v podstatě celý příběh chodil ve stejné bundě a měl stejně rozcuchané vlasy:) viz foto výše.
Drobné detaily, které se dají prominout a odpustit. Soundtrack už mám doma a moc hezky se u něj vzpomíná na jednotlivé pasáže filmu.
A poslední písnička i s klipem pro chtivé čtenáře:)



Dostala mě ta poslední věta ... Love me less, but love me a long time!

Nějak bylo, nějak bude

Dal jsem se na dráhu dezertéra. Myslím toho pracovního.
Inspirován několika kamarády. Tak nějak donucen situací. Teď jenom tomu dát formální podobu. Na listu A4 sesmolit text o tom, že dávám výpověď. Vždycky mi bylo kladeno na srdce, že je důležité odejít sám a s hrdostí, než být vyhozen.
Bude mi chybět divadlo. Protože jako návštěvník už prostě nejsem součástí toho celého projektu a kolosu, který jde dál. Vystoupím k 31.12. 2008. To nám ten Nový rok hezky začne.

Oproti tomu mi v druhé práci od listopadu přidají. Je to zpráva, na kterou jsem čekal toužebně a s očekáváním a přesto mne překvapila. Přišlo to jednoho dne. Z ničeho nic. Uznávám, že jsem to možná trochu uspíšil i svým pošťouchnutím. T6 slibuje lepší časy.
Jak někteří s oblibou stále úspěšně opakují ... co bys chtěl, když nemáš výšku. Uznávám, že ji nemám hotovou. Ale vím, že to vlastně není až tak podstatné. Je dobré mít vzdělání, ale život vás naučí jiným praktickým zkušenostem a dovednostem. A k tomu mne VŠ nedokope.

12/09/2008

Mám svou první dovolenou. Jednodenní. Nevadí!
Vymámil jsem si v práci jeden den dovolené hlavně proto, že dnes je poslední pracovní den, kdy mám jen jednu práci. Od pondělí začíná divadelní sezóna.
Kromě toho další stresy, jak v pohodě kombinovat dvě práce.

Dopoledne jsem navštívil kamarádku Báru v optice, poté se stavil do divadla mrknout, jestli by tam pro mě neměli nějaké peníze. S polichocením jsem zjistil, že ano. Navíc jsem si požádal o půjčku na vybavení bytu [výhody státního zaměstnance se mi líbí] - budu si kupovat postel. Ještě pořád nevím kde a jakou, ale vím, že to bude postel.
Navíc mne moje maminka nabádá, abych si koupil i pračku. Nějakou malou. Uvidíme, ale do budoucna to bude nutnost.

Při odchodu z divadla jsem potkal mého kamaráda a bývalého spolužáka Zdendu, který teď dělá novináře, tak jsme zašli na kafe, pokecali, zhodnotili své zážitky od posledního setkání. Zároveň jsem se opět ve dveřích "srazil" s Václavem Havlem, což bylo velmi příjemné.

Dnešek jsem chtěl vyhradit pro cestování po obchodech s nábytkem, ale vidím to tak, že z toho nebude nic jen flákání se. A to mě baví!:)

Callboy na plný úvazek

Dělat na zákaznické lince je náročné především po psychické stránce. Jasně, moc se nenadřete, maximálně si doběhnete k tiskárně pro fakturu a jediné, co se vám může přihodit, je namožený sval v ruce při tom věčném klikání myší.
Ale k mému překvapení se dostanu k takovým hovorům a dotazům, kdy naprosto ztrácím kontrolu a pevnou půdu pod nohami ohledně informovanosti.

A tak jsem již řešil přítomnost obřích sršňů v "našem" rozvaděči, které zákaznice nahlásila s tím, že si s tím "my" máme něco udělat. Sršňové mezitím stále radostně obývají rozvaděč a nejspíš ani netuší, že se kolem nich již třetí den motají otazníky ohledně jejich odstranění.
Záležitosti ohledně vysvětlování toho, co je to elektroměr a HDO patří taky na denní pořádek. A co je nejhorší, tak vysvětlování, jaký je rozdíl mezi trvalým příkazem a inkasem a mezi inkasem a SIPem.

V hlavě musíte mít tolik informací, že to není ani hezký. A pokud to v hlavě nemáte, musíte mít v hlavě informaci o tom, kde informace o problému najdete.
Teoreticky to umím všechno, ale kdybych si chtěl zřídit nové odběrné místo, tedy postavit novostavbu, skončil bych u první žádosti :)

Protože teoreticky je to všechno přeci tak jednoduché:)

Škatule, hejbejte se!

Mé pracovní místo je takové, řekněme to hezky kulantně, nepříliš lukrativní a zajímavé. Nemluvím ovšem o mé práci, ale skutečně o mém pracovním místě, tedy o stole, u kterého sedím. Můj monitor je v přímém zorném poli mé nadřízené, navíc mi za zády všichni musí chodit a já jsem z toho poněkud nesvůj.

Nikdy jsem si neuměl říct o přesazení. Ani ve škole jsem se neodvážil vzepřít zasedacímu pořádku a nechal jsem si líbit kde co. Až v maturitním ročníku jsem si neodpustil hlasité poznámky v matematice, kde bylo jasné, že pokud budu sedět v první lavici, že nemám od koho opsat písemku z látky, která mi vlastně nikdy nic neříkala a budu zase za propadlíka. Ale v práci je to jiné. Alespoň já to tak vnímám.
Přesto jsem poslední měsíc neustále v mysli zvažoval, jak bych se připomněl s tím, že by se provedlo menší "přeorganizování" zasedacího pořádku. V týmu máme dvě volná místa. Jedno je hned vedle mého aktuálního posedu, což bych si vážně nepomohl a to druhé je u zdi, schované. Netroufal jsem si říct o tenhle "vytoužený flek", ale tento týden již byla situace naprosto kritická, neboť k nám došla nová paní a usadila se právě tam. V zoufalství a po přemožení vlastního ostychu a nervozity jsem to zkusil. Bylo to takové zpočátku blekotavé přání, přesto jsem z toho na konci, když jsem to ze sebe vychrlil a zmlkl, pocitově vyšel jako hrdina.
Má šéfová mne podezřívala z toho, že budu na internetu. Přesto řekla, že si to nějak promyslí. Následující den si mne zavolala a řekla, že o tom přemýšlela a že si to místo zasloužím. Jen to bude chvilku trvat. Ale vidina toho, že nebudu muset neustále sledovat dění kolem sebe, mi zvedla náladu, jako kdyby mi přidali na platu.

A pak že maličkosti nepotěší :)

Čtvrtek 26. června 2008

Den věnovaný z mé dovolené lékařským prohlídkám. Neřekl bych, že mne nějak zvlášť těšilo lítat z jedné ordinace do druhé, ale myslím, že jsem to zvládl celkem dobře. Ačkoliv na vstupní prohlídce jsem měl možnost zažít, jak skutečně vypadá ta poctivě odvedená vstupní prohlídka. Bohužel se tam narazilo na jedno ožehavé téma a tak musím ještě na další prohlídku - přeci jenom se jedná o stresovou práci (kterou dělám už 4 měsíce) a co kdybych náhodou vybouchl a začal na volající zákazníky křičet. Je dobré předejít problémům.

Ráno mne tedy paní doktorka na endokrinologii prohlédla, pohrozila možným rizikem vzniklým z neustálého odkládání operačního zákroku. Sestřička mi odebrala krev na kterou se nemůžu ani podívat, ale přesto jsem po očku šmíroval, protože to jinak prostě nejde. Musel jsem se zvážit, což bylo další trauma, které si z toho dopoledne odnáším, už vážím 82 kg. Situace se stává vážnější a je tedy nezbytně nutné ji nějak řešit.

Večer jsem si domluvil sraz s kamarádkou. Ona chtěla jít nějak zapít žal z ukončeného vztahu a já jsem si chtěl popovídat. Nakonec z toho byl velmi příjemný večer, který jsme trávili ve Spolku a následně procházkou po Petrově, kde jsme narazili na tančící mladé páry. Údajně tam každý čtvrtek, když je hezky, zní hudba v latinsko-amerických rytmech.

PS: v soutěži "Big brain" jsem právě dnes zaujal první místo z 6 kamarádů, kteří tuto hru hrají taky. Konečně:) ale je to závislost, vám povím:)

Platón, platonická láska a to kolem

Novinek je několik. V mém mrňavém světě fiasek, neúspěchů a totálních ztroskotání (i když prý nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř) se to projasnilo paprsky světlejší budoucnosti, která se na mne možná i trochu usmívá.

Mé působení v energetice má nejspíš delší trvání než jsem původně myslel. Výběrové řízení na post interního zaměstnance jsem vyhrál, tudíž od 1.7. budu za stejnou práci dostávat výrazně víc peněz. Pravda, mám po prázdninách, neboť mi opět naběhne tříměsíční zkušební doba, ale i to je pozitivní. Navíc díky exkurzi v Dukovanech už vím, jak vzniká elektřina. Tudíž si už připadám víc zasvěcený. Utajený iniciační rituál na mě zanechal následky :)

Kromě pracovního úspěchu jsem zaznamenal změnu v tom občanském životě. Už se mohu považovat za velkého, protože jsem podepsal nájemní smlouvu a jsem oficiálně nájemník. Takže teď směle do vybavování, ať se tam můžu cítit jako doma. Prioritou je nákup velké prostorné postele, kde bych se mohl roztahovat a válet. A dále pračka, nová sprcha, skříň, knihovna a ... podobně:)

A do budoucnosti víceméně vzdálené ... mám sen odjet na půl roku na Nový Zéland. Tak začínám šetřit:)

A k té platonické lásce? Inu, co to vlastně je platonická láska? Je to něco, co vnitřně milujete, obdivujete, ale víte s jistotou, že to nikdy nebudete mít. Zůstane tak jenom snění o tom, co krásného by z toho všeho mohlo být. Tedy, to je alespoň moje interpretace tohoto pojmu. A já takovou jednu lásku mám. Už je to víc než rok. A tak se na ni rád dívám, občas si něco řekneme, ale jinak se naše životy celkem příjemně míjejí.

K workoholismu

K předchozímu příspěvku:

Já si nestěžoval na svou práci. Jsem se vlastně "chlubil" tím, že jsem byl pochválen za odvedenou práci. Což se už dlouho nikde nestalo. Možná jsem v tomhle ohledu naivní, ale když vás v práci někdo pochválí, je to dobrá motivace.

Oproti tomu v divadle se pochvaly nedočkám, výkaz mi seškrtali, peněz jsem dostal tolik, že to není ani na životní minimum a hlavně ... je tam zvláštní nepříjemná atmosféra. Zásadní komunikační problémy. Ale když já chci pracovat v divadle, protože ho mám rád. Ne kvůli tomu, abych se tam cítil skvěle.
Přesto si hledám nějakou novou brigádu. Pokud objevím něco, co by mě bavilo a nebylo by to dobročinnou záležitostí, tak bych to rád zkusil. A nevím, co za práci by to mělo být. Až to uvidím, tak to zjistím.

Díky mému pracovnímu nasazení jsem v pátek zjistil, že bych na call centru mohl být i delší dobu než jen 8 hodin denně. Ve 20.00 jsme skončili a já měl potřebu a chuť tam ještě 2 hodiny být, něco dělat, dodělat. Ale prostě být v práci. Mám za to, že by to mohlo mít spojitost s workoholismem. Ale nevím, jak to léčit. A jestli to vůbec chci léčit.
Hurá do práce ... :)

První vlaštovka

Stres!
Nafouknutá hlava k prasknutí!
Stres!
Neklidný spánek!

To vše jsem měl a stále ještě mám z mé nové práce. Bojím se, aby mi nezavolal nějaký "výdrb", abych neřekl nějakou věc chybně, protože volající se "stébla" chytá. Bojím se, abych nezaspal, protože si prostě nemůžu dovolit dojít už ani o 48 sekund později.
Ale dnes ... jsem měl první den po nemoci svou první supervizi. Náslech tří hovorů, které jsem měl rozebrat. Nevěděl jsem, že mne to čeká zrovna dnes. Nevěděl jsem, co mě vlastně čeká.
První hovor.
Já si na papír poznamenával chyby, kterých jsem si byl vědom při poslechu, ovládal se, abych nezačal zvracet ze stresu a taky z poslechu vlastního hlasu [to je fakt krize] a styděl jsem se, že tam vůbec sedím. Záznam skončil a rozebrali jsme ho. Nakonec se ukázalo, že kromě oslovení byl ten hovor vzorný.
Druhý hovor.
K tomu jsem si taky našel hromadu chyb, ale nic z toho nebyla skutečná chyba a byl vyhodnocen jako výborný.
Třetí hovor.
Už, jakmile jsem se představil v nahrávce a na druhé straně jsem uslyšel ten hlas, vzpomněl jsem si. Tehdy jsem udělal něco, čím jsem si nebyl jistý a s nikým jsem se neporadil. A tak jak jsem tedy na prvních dvou hovorech získal sebevědomí, tady šlo hned do kopru. Udělal jsem změnu, kterou jsem dělat dle interních pravidel neměl. Poslech skončil. Cítil jsem se jako pako. Uznal jsem svou chybu. Šéfová mě poprosila, abych si to zkusil obhájit. Udělal jsem to. A ona uznala, že tohle je jedna z mála výjimek, kterou lze připustit a i třetí hovor byl v pořádku.
Má první supervize dopadla průměrem 23,3. Maximum je 24.

Maximální spokojenost. A mám si prý víc věřit ... to není úplně blbej nápad:)

48 sekund

Ale neberte to jako buzerování, ano? S těmito slovy ode mne odešla moje šéfová po přednášce na téma včasný začátek směny. Zeptala se, kdy jsem měl nástup. Sdělil jsem jí, že v 7.15. V rozpise na papíře si našla čas mého nalogování ... 7.15.48 ... Už vím, že takhle to nejde. Je tedy lepší se nalogovat dřív, protože teď se to všechno bude víc hlídat a žádné úlevy se poskytovat nebudou. Nikomu!

Ale jak říkám ... nikdy bych si nedovolil to brát jako buzeraci. Jenom těch 48 sekund mě trochu nahlodává, že by to přece jenom mohla být ... ale čert to vem.
... Třeba to příště klapne ... načas.

Horoskop pro radost

Mou mysl dnes zahalila nejistota a pochybnosti. Snaha přijít některým věcem na kloub mne obvykle dostává do nepříjemných situací, kdy si se svým svědomím užívám nevázanou fantazii na témata potencionálních pokračování a konců. Přiznám se, že obvykle to všechno vidím v těch černějších barvách. A jak si tak přemýšlím, fantazíruji a dumám, najdu na internetu horoskop, který mi zvedne náladu. Uznejte sami ...

Zbytečné úvahy a pochybnosti jsou těžkým břemenem mnohých Kozorožců. Přestanete-li na ně úpěnlivě stále myslet, velmi brzy zjistíte, že všechny podobné úvahy byly mylné a neopodstatněné.

Co mám některým lidem za zlé je ono nepřímé jednání, neupřímnost a hraná vstřícnost. V podstatě jsou mé pochybnosti nejspíš skutečně zbytečné, ale jsou to přeci jenom pochybnosti, které nahlodávají mysl a její rovnováhu. Tak příští týden se uvidí ...

Jak jinak než stručně

Vážení,

tlačí mě čas. Jako obvykle. Přechody mezi tím, že si musím všechno pamatovat [call centrum] a tím, že mi může být hromada věcí volných [divadlo], nepůsobí příliš příznivě na mé čakry. A proto jsem opět pochytil nějakou virózu, prochlazení, rýmičku, kašlík a opuchlý krk.
Máme za sebou Velikonoce. Díky Bohu. Posledních 5 let se snažím tvářit, že se mne tyto svátky netýkají, i když s vděčností přijímám volno, které z nich mnohdy plyne - Červené pondělí. To jsem trávil u tety s bratrem, maminkou a švagrovou s jejími dvěma potomky. Kromě skvělého oběda a dezertu bych to jinak charakterizoval jako mnohočetnou frakturu mého poklidného samotářského života - možná se z toho budu ještě nějaký čas rehabilitovat.
Dnes v práci jsem zažil několik telefonátů, z nichž budu mít trauma taktéž po zbytek života, neboť lidé, kteří k nám volají jsou mnohdy natvrdlejší než kvalitní betonová tvárnice. A přece je nemůžete poslat do háje, ale vyslechnout si všechny invektivy, kterými prostý český človíček umí disponovat. Je to zajímavá průprava do života. Škoda, že já nešel raději do té cestovky ...
A konec vztahu se nakonec přece jenom nekoná ... vivat Jiřík :)

Život na zálohy! Nebo na splátky?

Tahle paušalizace!
Jsem unavený. Vlastně už od 18. února jedu vkuse každý den pracovními povinnostmi. To nejednoho unaví. Usínám ve stoje, když držím "basu" ve frontě u pokladny. Káva se stala povinnou součástí mého každodenního života [a to jsem si před rokem ještě naivně myslel, že se to bez ní dá zvládnout. Bohužel se to mnohdy nedá zvládnout ani s ní.] Huntuju si žaludek tímhle kofeinem. A nebo si dopřávám pořádné dávky teinu. Nejspíš podvědomě si uvědomují, že kofein je účinnější. Možná to tak skutečně je.
Ale nestěžuju si. Jen zde sděluji své dojmy z těchto prožitků. Jsou neurčité, trochu rozpačité. Chtěl bych mít sílu na čtení. Kamarád mi zapůjčil sbírku povídek od Neila Gaimana - Kouř a zrcadla. Má to hloubku, vtip a taky mrazení v zádech. Kouzelný relax.
O víkendu jsem ztratil chuť k jídlu. Je fakt, že jsem obsah lednice, který podléhá krátké záruční lhůtě musel vyhodit. Když prostě dojdete o půlnoci domů a vidíte tu "vanu", kterou vidím já, když si sundám tričko, tak vás prostě jakákoliv chuť k jídlu přejde. Tudíž nezbývá než předejít samovolnému vzrůstu nové rasy a civilizace [plíseň umí divy] a všechny prošlé potraviny vyhodit. Naštěstí jsem toho nikdy ve své ledničce neměl tolik, abych si zoufal, že jsem vyhodil tolik peněz oknem [respektive odpadem]. Takže teď šlo k šípku jen 5-denní mléko, jehož 5-denní záruka skončila před 10 dny, půlka oloupané cibule, 4 krajíce šumavského chleba a jogurt, jehož hliníkový obal naznačoval, že pod ním nejspíš zanedlouho dojde k masivní erupci, která bude mít za následek vznik nových světů a zničení toho stávajícího.
Dnes jsem si v práci udělal instantní hrachovou polévku. Bohužel i ta už byla po "splatnosti". Takže namísto spokojeného poobědového relaxu u školení jsem musel odbíhat na wc s nevolností.
Prostě, dneska mě to v práci hrozně bavilo... a baví. A spánek v nedohlednu...

Krátká depeše z práce

zdravim.
prave mame obedovou pauzu.tak toho vyuzivam.
pomozte mi.umiram.
a taky usinam.
kupodivu na skoleni.
kdyz uz nepomaha ani kava, co jineho by mne mohlo zachranit?
diky za pozornost.
jdu se opet oddavat smyslne cinnosti.
o tom ostatnim pozdeji nebo jindy.

Kulturní referent 2

Už jako malý chlapec jsem si přál dělat kulturního referenta ...
Uznávám, že jsem se vždycky vyhýbal variantě referenta Hujera, protože to byl odstrašující příklad toho, jak dopadne člověk, který příliš věří tomu, že po malých krůčcích se dá zvládnout všechno. Buď mi chybí pozitivní myšlení a nebo prostě jenom raději dělám kroky větší a ráznější.

Dnes byl v práci v jedné nejmenované energetické firmě rozlučák s jednou kolegyní, která odcházela za lepším. Bylo to dojemné, trochu slz ukáplo, hromada jednohubek a zákusků se snědla a já velkým dílem a rád pomáhal [hlavně s tou skvělou česnekovou pomazánkou] a pak jsmě měli poradu týmu. Bylo to moje poprvé a musím říct, že to vůbec nebolelo ... [12 ženských a já]. Když se s námi tedy loučila, rozhodla se předat někomu své povinnosti, mezi nimiž byl i post kulturní referentky. A protože se o mě začalo říkat, že v divadle hraju [a když nehraju teď, tak určitě někdy v blízké době ano, že?] - taky nevím, kde se takové fámy berou - tak ten úkol svěřila mě. Překvapilo mě to, ale i potěšilo. Když jsem tedy následně nastínil mé plány, že bychom mohli do divadla, dámy se tvářily znuděně. Jednoznačně si odsouhlasily nějakou hospodu, kam společně zajít. Zklamání, které se dostavilo bylo obrovské. Tak já mám dělat kulturního atašé prostřednictvím krčmy a alkoholických nápojů? Já kavárenský povaleč a téměř i abstinent?
Už mám za úkol najít termín a místo, kde bychom se všichni mohli potkat mimo pracovní dobu a pořádně "zakalíme". Tak co mi poradíte? :)

PS: Jo, a dočetl jsem včera v noci Pottera a ty jeho relikvie ... trochu slz, nostalgie [nechápu, kde se bere?!] a dojetí ... jsem naměkko i z knížky "pro děti".

Autorita, stravování a marketing

Ta reputace! S ní jsem měl vždycky problémy. A autorita? Význam tohoto slova se mi velmi úspěšně vyhýbá už od dob dětské nevinnosti. Co jsem to za autoritu, když mne i čtyřleté dítě atakuje a mé důrazné upozorňování, že tohle není vhodné chování, bere jako vtip? ...

Jsem druhý týden v novém zaměstnání a už mám zase "status" baviče a komedianta. Slečna ze školení je ze mě hotová, kolegyně, která mne zaučuje v praxi telefonního operátora dneska dostala několikrát záchvat smíchu a ono se to tak nějak pořád shromažďuje a narůstá ... Mám strach, že do konce mé zkušební doby se mi bude smát i ta starší paní na recepci.
Byl jsem dnes na pozdním obědě v jednom asijském bistru kousek od divadla. Sice tam nemají bůhví jak velký výběr, ale mně tam chutná. A navíc ... když si neničím plíce a ani játra, tak proč nepotrápit trochu žaludek? Obsluhuje tam jedna malá "ťamanka", taková příjemná paní. Objednal jsem si své oblíbené jídlo, dostal vrchovatě, usmál jsem se, poděkoval, zaplatil a usadil svou ctihodnou zadnici na židli kousek od pokladny, kde se pohybovala. Když pak nesla smažený sýr nějakému staršímu pánovi, který seděl kousek ode mne, naše oči se střetly ... [zní to romanticky, co?] Zeptala se mne česko-vietnamsky, jestli mi chutná. Odvětil jsem, že moc. Vyloudil jsem na obličeji, alespoň doufám, výraz blaženého uspokojení, což ji povzbudilo a nabídla mi, že až se tam objevím příště, mám jí říct, že mi to jídlo udělá z čerstvých surovin. Polichotilo mi to, usmál jsem se a poděkoval. Též se usmála a zeptala se, jestli jsem tomu, co řekla, rozuměl. To mě pobavilo ještě víc. Je pravda, že někdy to jejich "statalkou-kečupem" nebo "nený hamburgr" či "neco k pytí" občas ztrácí v jejich zrychleném mluvení význam, přesto jsem vždy v těchto podnicích dělal jakéhosi "překladatele", když tomu obyčejný Čech nerozuměl. :) Takže stačí trochu úsměvu a budu mít i čerstvé jídlo :) Zní to skvěle.
V mezičase mezi první a druhou prací jsem měl trochu volna. Zavolal mi otec jedné mé kamarádky, že by se se mnou rád potkal a něco mi nabídl. Přijal jsem to. Potkali jsme se ve Vaňkovce u kávy. Byl to celkem příjemný starší pán, který mi hned nabídl vizitku a dal se do toho. V podstatě z něho vypadlo něco podobného, co slýchávám v poslední době od své maminky. Další multi-level marketing. Vyslechl jsem si ho ... což se už dlouho nikomu nepovedlo [mě tyhle věci prostě fakt neberou], a využil maminčino obchodování jako zástěrku, abych se mu omluvil, že už v jednom "obchodu" jsem. Lhal jsem. Je to ostudné, ale zachránilo mne to od dalších otázek, na které bych mohl odpovědět jenom: "Mě to nezajímá!" nebo "Nevěřím tomu!". Rozloučili jsme se a já utekl ...
Prosím tedy všechny své přátele, aby mi už nepodhazovali své rodiče, kteří mají úžasný návod, jak zbohatnout ... já chci být bohatý, ale za jiných okolností ... a nebo nechci být bohatý, ale chci mít svobodnou mysl. [a já slibuji, že své mamince nepředám kontakt nikoho z vás :))]

Pracovní vytížení na to 104%

Už z názvu by vám mohlo být jasné, proč jsem zanedbával svůj deníček, že?:) Netvrdím, že dřu jak Bulhar, jen musím v práci trávit příliš mnoho času ... a za peníze, které nejsou adekvátní. Proto jsem musel udělat několik závažných kroků a rozhodnutí ...

Především jsem si byl ukončit studium. Opět! Vím, že je to už směšné a nejspíš i trapné, ale když před vámi, v budoucnosti blízké, vidíte denní směny kolem čtrnácti hodin, nezbývá vám příliš mnoho časů na sebe samotné, natož na studium. Zvolil jsem tedy tuto možnost. Beru to tak, že dokud nesplatím všechny své pohledávky a dluhy, tak prostě musím dřít do roztrhání těla.

Nová práce mne tento týden příliš [ne]naplňuje. Důvod? Když sedíte 7,5 hodiny u počítače, nemůžete se ho ani dotknout, nemůžete se mrknout na net, co je nového ve světě, nemůžete zvednout telefon a říct volajícímu, že je idiot, když se ptá na něco tak banálního jako je například otázka, proč musí hradit zálohy na energie. A co je ještě horší. Těch 7,5 hodiny sedíte vedle osoby, která tohle všechno [s drobnými obměnami] dělá a vy se máte jenom dívat a "učit se". To je prostě příšerný. Call centrum je zázemím především pro ženy všech věků, měr a vah. Takže se dámy neuražte, ale je to celkem solidní slepičárna, ačkoliv jsem tomu nechtěl zpočátku věřit. Už vím, kdo koho nemá rád, kdo je debil, kdo je super, kdo je super na půl a kdo je idiot jen v pondělí a v pátek. A taky se učím uvítací fráze ... děsí mne představa, že mi pak někdo zavolá na mobil a já se představím jako zaměstnanec jedné "nejmenované" energetické firmy.
Příští týden mi začíná školení ... bude trvat 4 týdny a pak mám ještě další 3 týdny na zaučení a potom ... budu callboy :), tedy chlapec na lince :) [pokud se někomu nezdá oslovení chlapec k mému věku - 26 let - tak ať si odpustí komentáře, páč callman zní jako Kolmen a na to já se necítím ... :)].

A jak se v práci cítím? Chvílemi mám pocit, že by to mohla být práce, která mne může bavit ... jindy ten pocit nemám a je mi do pláče, kam jsem se to dostal. Jen vydržet! Musím!

Už zítra

... tedy nastupuji do nové práce. V očích děs, v mé mysli se honí hromada hrůzných scénářů, ve kterých ze mne sedřou kůži [několik referencí od známých]. A do toho já mám jít? Bohužel musím. A tak moc se mi nechce.

Přitom to není tím, že bych se stranil práce. Já pracuji rád ... aspoň si to myslím ... jenomže ta práce musí pro mne mít nějaký význam ... někam mne posunout, nejlépe kupředu. Ale kam a jak moc mne může obohatit tenhle job, to netuším. Stále se mohu uklidňovat tím, že tam během prvních třech měsíců mohu říct, že takhle to nejde a odejít. Na druhou stranu zase vím, že tam jdu hlavně kvůli tomu, abych dovyřešil svůj nepříliš slavný finanční stav. Takže si to musím nějakou dobu nechat líbit ... škoda.
Každopádně stále hledám novou práci ... kéž by mi vyšla nějaká ta cestovka ...
PS: Držte mi pěsti ... bojím se toho šoku z nového prostředí. Navíc jsem velmi plachý a stydlivý člověk [i když si to možná vy, kteří mne znáte, nemyslíte]. Pomooooooc! :)