Sobotní exkurze do "pivovaru"

Pro milovníky piva to zní slibně, ale zklamu vás ... nejeli jsme do pivovaru. Jednak proto, že i kdyby se tam jelo, tak já bych určitě nejel, páč nevím, co bych tam dělal ... a navíc, je to mimo náš obor. V rámci zaměření naší práce jsme jeli v sobotu omrknout jadernou elektrárnu Dukovany. A slovo omrknout ještě zcela neodpovídá skutečnosti.

A tak jediné, co jsme viděli, byly ochlazovací věže a informační centrum, kde nám "všechno" ukázali schématicky a modelově. Je fakt, že provést přehřívání reaktoru bych chtěl zažít na vlastní kůži jen ve chvíli mého pobytu na druhé straně zeměkoule. Takhle jsme si "názorně" ukázali, jak to vlastně funguje. Jsem chytřejší. Na post jaderného fyzika to není, ale kdybych měl snad někdy děti, jakože je mít nebudu, tak bych jim to uměl vysvětlit :)

Druhou částí výletu byl přesun do Jaroměřic nad Rokytnou, kde jsme celý vyhladovělí skončili v místní restauraci na obědě. Výhodou bylo hlavní jídlo včetně zákusku na účet zaměstnavatele. Hrazeno jen pití. Nostalgická ZONka a chutná alžírská káva. Na slehnutí dva kopečky zmrzliny a potom směr místní zámek a jeho krásná a udržovaná zahrada.

Čekala nás i prohlídka zámku, profesionální průvodkyně s působivým a příjemným hlasem. Většina se nás shodla na tom, že mnohem příjemnější byl právě zámek a jeho okolí. A ve čtvrt na šest jsme se vydali zpět na cestu do Brna.

A "zlatým hřebem" do mé rakvičky byla Brněnská muzejní noc. Brno zahlcené návštěvníky, kteří zajdou do muzea vetšinou jen proto, že je to zadarmo a tak si někdy klidně a někdy nervózně vystojí hodinové fronty na prohlídky. A potom se chlubí, jak moc kulturní jsou, ale že by za nějakou prohlídku, či výstavu zaplatili, aby do kultury trochu zainvestovali, to nic.

Přesto jsem přežil Muzejní noc i Noc kejklířů s ministrem školství Ondřejem Liškou. A jenom se děsím nejbližších parlamentních voleb, protože fakt už nevím, koho volit.

Na hotelu v Olomouci

Pátek odpoledne. Setkání s Pítem proběhlo narychlo, ale pro mne vlastně velmi výhodně. Namísto cestování autobusem jsem si mohl dopřát komfort osobního šoféra. Je pravda, že než došlo k našemu setkání, zahrál jsem si roli "paní v krabičce" [pro méně chápavé - gps navigace], neboť pro mnohé Ostraváky je Brno naprosto nepochopitelným dopravním gulášem. My Brňáci však víme, o jaký systém se zde jedná - přeci o ten náš, brněnský. Musím však zdůraznit, že ačkoliv znám tu část Brna, kudy můj budoucí šofér projížděl, jako své boty, došlo k něčemu, čemu až tak docela nerozumím. Objevil se totiž někde, kde bylo vlastně nemožné se objevit. Pít sám nevěděl, jak se mu to povedlo, tak jsem to dál nerozebíral. Naštěstí jsem i poměrně znalý olomoucké infrastruktury, tudíž jsme dorazili do centra, kde jsme objevili Pítem horečně hledaný bankomat ČSOB a já se mohl sejít se svou hostitelkou a jejím doprovodem.

Skončili jsme v Jazz klubu, kde se nakonec sešli všichni pozvaní. Uznávám, že jsem byl poměrně nepoužitelný, neboť se mnou cloumala únava, chuť zalehnout, zavřít oči a dopočítáním třetí ovečky upadnout do hlubokého spánkového koma. Před půlnocí se mi podařilo nějakým záhadným způsobem ožít. A tak jsme se se svatebčany rozloučili a šli někam "zapařit". První podnik, kam jsme šli, byl zásadním omylem večera. Hrálo tam něco, co týpek u vchodu, nejspíš vyhazovač, nazval dramíkem, jenomže to s ním mělo pramálo společného. Navíc tam byla hromada pubescentní opilé mládeže a já si připadal opět starým. Dopili jsme a utekli. Druhý zápich večera byl již šťastnější, co do hudebního žánru, alespoň pro mne [Verča se tvářila dosti otráveně], ale v rámci tamějšího osazenstva to bylo mnohem masovější, úchylnější a klubíkovatější [připadal jsem si tam jak v nějakém americkém klubíku, kam chodili Dylan, Brandon, Keli nebo Andrea]. Seděl jsem u baru, čučel na plac, pohupoval se do rytmu a usrkával Fantu. O půl druhé jsme udělali s Verčou místnímu šantánu pápá a šli "domů". Celou dobu jsem si myslel, že budu spát u Ro. Nějak jsem z těch útržků informací nepochopil, že s Verčou budeme noc trávit na hotelu v Olomouci. Nakonec to bylo fajn. I když jsem se bál, abych si před mou bývalou spolužačkou netrhl v noci ostudu - chrápáním. Ro. jí poskytla informace o tom, jak dobrý jsem v této oblasti a díky bohu, že jsem nejspíš vyrostl z tohoto mladického neduhu, který se vrací na stará kolena.


V sobotu ráno jsme trochu rozespale vstali, uklidili na pokoji, sbalili se a vyrazili poměrně málo odění do upršeného šedivého dne. Měli jsme ještě čas, tak jsem zašli na snídani do Mekáče. Přísahám, že už to příště neudělám. Tak odpornou kávu jsem pil naposledy, když se pokazil v kavárně, kde jsem dělal, kávovar. Po cheeserburgerech mi bylo zle a hranolky už to moc nevytrhly. Najednou bylo tak akorát, abychom odešli na obřad. Jednou jsme si oběhli olomouckou radnici, než jsme objevili vchod a tak tak jsme došli na začátek celé slavnosti. Bylo to rychlé, plné hudebního doprovodu, který nebyl úplně skvělý, protože ta paní, co hrála na housle byla vážně příšerná. S Verčou jsme si poplakali dojetím, popřáli oběma novomanželům hodně štěstí, udělali pár společných fotografií a byl konec. Rozloučili jsme se a protože do odjezdu nějakého hromadného dopravního prostředku jsme měli ještě chvíli čas, zašli jsme do Café Destiny. A pak hurá na autobus směrem do Brna ... domů.
A fotky bohužel ukázat nemohu. Osoba, která je na nich nejčastěji si to nepřála a tudíž vám musí stačit jen tento krátký a nepříliš obsáhlý report, který obsahuje nejspíš hromadu gramatických chyb, za něž se omlouvám. Je pozdě. A já zase ráno vstávám :(

Můj první divadelní zájezd

Práce vyplnila v mém životě podstatnou část času. Budiž mi to k dobru. Smutné ovšem je, že peněz mám stejně, jako bych byl nahlášený na úřadu práce a pobíral podporu. Dozvěděl jsem se, že životní minimum je 7000,-. K mému zklamání zjišťuji, že divadlo mi zajistí životní minimum a to ještě s odřenýma ušima. Pohovor ve Vltavě.cz dopadl prazvláštně. Prezentují se jako prosperující firma, ale nástupní plat nabídnou 10.000,- hrubého s tím, že po třech měsících mám nárok na prémie. Nic o zvyšování platu po třech měsících ... jen ty prémie, které jsou odvislé od nemocnosti a pracovního nasazení. Nejdřív jsem tedy řekl ano! Doma jsem ale začal počítat, vzal kalkulačku a dospěl k tomu, že ačkoliv je to nemožné..., nabídli mi menší plat než ten, co mám v divadle. A to jsem vždycky vtipkoval, že menší už může mít plat jen hajzlbába na vlakáči [i když na těch tuzérech ...]. Tak jsem jim poslal email, že je to málo. A tak jsem si "pokazil" svůj první dobrý dojem, který jsem na ně udělal. Ve středu mi došel email, že jsem nebyl vybrán v konkurzu. Na jednu stranu mne to mrzí, ale když mám i v té Bille víc na hodinu ... tak je pak někde chyba.

Ve středu odpoledne jelo naše divadlo na zájezd do Ostravy. Já tohle město neměl rád, ale před 2 roky jsem tam jezdil co 14 dní a zamiloval jsem si ho. Takže když jsem zjistil, že se jede a v divadle se nehraje, dohodl jsem se, že pojedu taky. Udělám si volný den a pěkný výlet. Nakonec se plány trochu změnili a já musel zrušit svůj volný den a jel jsem pracovně - tzv. vedoucí zájezdu. Utvrdil jsem se v tom, že mě větší část souboru nemá ráda [což mne netrápí], že ona část je naprosto příšerná v sociálním jednání a že náš autobus spíše chvílemi vypadal, jako kdyby jel na výlet dětský tábor. Naštěstí jsem velmi brzo díky radám z několika stran zjistil, že je dobré všechny nešvary abstrahovat a pustit dál, nepřít se, usmívat se, myslet si své a ono to půjde. Cesta do Ostravy nám však zabrala víc času. Především si herci vymrčeli dlouhou přestávku, čímž jsme se opozdili, předtím jsme později odjížděli z Brna, protože někteří mají hromadu času a nakonec ... za Olomoucí jsme narazili na několik omezení, vyfrézovaných silnic a objížděk, čímž jsme získali zpoždění téměř hodinové. Rozdal jsem všem diety, nechal podepsat smlouvy, zavolal Pítovi a odešel. Překvapilo mne Divadlo Petra Bezruče. První divadlo, které se mi jako budova naprosto nelíbí. Ve 22 hodin byl plánovaný odjezd, ten jsme prošvihli asi jenom o 5 minut a hurá do Brna. Cesta zpátky byla příjemná, klidná a díky tomu jsem dočetl do školy drama Maryša a taky si trochu prospal. Dojeli jsme v před jednou hodinou ranní.
Děkuji tímto všem, kteří se mnou mají trpělivost, nesere je můj "závratný kariérní vzestup" a mají smysl pro humor, který není pro většinu. A taky díky za rady do života. Protože jedině ty mohu nějak zúročit...do budoucna.

Tak nám začala dovolená

A můj první, regulérně dovolenkový den začal prací. Ptáte-li se podobně jako já, kde nastala chyba v Matrixu, neporadím vám. Prostě včera večer došla moje maminka s tím, že potřebuje pomoct v následujících třech dnech v kantýně a já, protože jsem dobrota sama [a každá kačka - skutečně? - je dobrá], jsem kývl. V průběhu 4 pracovních hodin jsem zjistil, že tenhle zlozvyk pomáhat každému v nouzi bych si mohl odpustit, protože ona pracovní činnost ve mě vyvolávala především slovní výraz: "To je pruda!" A taky byla! Zavzpomínal jsem na "těžce" vydělané peníze v divadle a zatoužil okamžitě po ukončení divadelních prázdnin a rozjezdu nové sezóny ... ale to dost předbíhám ... ještě necelé dva měsíce ..
V sobotu dopoledne jsme s kamarádem vyrazili na procházku podél přehrady, abychom se mohli kochat přírodou, květenou a faunou čítající kachny, kachny, kachny ... labutě, kachny, kachny a hmyzí havěť ... a taky kachny [trochu překachnováno!]. Cestu nám zpříjemňoval čerstvý vánek s nádechem odéru zelené zahnívající vody. Po vydatné svačině všeho, co jsme s sebou měli, jsme usoudili, že je lepší se vrátit. Došly zásoby a vidina katastrofického scénáře, kdy umíráme hlady, nás přesvědčily o tom, že jsme zvolili dobře.
Doma jsem pak shlédl první díl Kill Billa. Bylo to ... zajímavé. Přiznám se, že jako jedinec nadměrně senzitivní na fyzickou bolest, jsem najednou neměl problém. Bral jsem to jako ... vtip a myslím, že to tak mělo být i bráno. Bylo to vtipné, plné krásných žen, padouchů, cestování, vraždění a především to mělo Tarantinovského ducha, což se mi líbilo. Druhý den jsem shlédl druhý díl, mozaika zapadla a já z toho všeho měl kupodivu dobrý pocit. Prostě se mi to líbilo.
Sobotní večer jsem trávil s kamarádkou Klárkou a její tetou Nikol [která oslovení teto nesnáší a proto jsem jí ho říkal velmi často:)]. Byl jsem pozván do kina na Vratné lahve, což mne zpočátku nelákalo, ale konečný efekt byl příjemný. Následovala návštěva mé oblíbené kavárny, kde jsem doufal, že narazím na mou oblíbenou obsluhu a ... nic. Večer se pak ozvala Nikol, jestli bychom s ní nejeli do Znojma, a my s Klárkou souhlasili. Společnost, kterou jsme tam zastihli, nás ale příliš neoslovila. První návštěva místní hospody by se dala přirovnat k úrovni "Hospody u průmyslovky" s interiérem "Four roses". Následoval přesun do klubíku, kde už to vypadalo nadějněji, interiéry byly fajn, jen tam nebyli žádní lidé. Diskotéka tedy ten večer patřila nám. Snaha o mé seznámení s panem "Dokonalým" díky bohu nevyšla jednak proto, že je to tajný a nikdo to neví, a potom hlavně proto, že s opilými lidmi se neseznamuji. Do Brna jsme dorazili ve 4 ráno. Jen začala dovolená a depka paří jak pominutej.
Nedělní dopoledne jsem spal velmi poctivě a intenzivně. Poté jsem vyrazil do Bohunic na návštěvu, dal si vodárnu, prokonzultoval novinky, přesunul se do města, dal si sraz s kamarádem, zašel do Bakaly s nadějí, že tam bude "On" a .... on tam vážně byl :) Cesta domů se obešla bez MHD i jiného přepravního prostředku a tak hádám, že budu mít přes prázdniny nohy jako atlet - svalnatá lýtka, snědou kůži ... a hodlám na to balit chlapy. To bude sichrovka ... :)

Tak ta Praha ...

Uznávám, že můj příslib informování o tom, jak bylo, je a bude v Praze nakonec dopadl neslavně. Bůhví, kde tomu všemu je konec. Vězte však, že jsem se měl skvěle. Hromada setkání, několik starých známých, domluvené srazy, náhodná střetnutí, nezvykle velké množství kávy [především frappé, pi*o! - ustálené slovní spojení - jistý jedinec ví:)], z kofolového krále se stal na několik dní král fantový, pochodil jsem celkem velkou část Prahy, navštívil Národní muzeum, byl na jedné návštěvě, dvakrát jsem provedl sociologický výzkum pražských buzinců [výsledky jsou ve druhém případě poměrně hodně brutální], jedl v několika restauracích, poměrně málo ve fast foodech, sjel mnohokrát eskalátory v metru a spal po skromnu. Jsem chudší o nevyčíslitelnou částku na účtě, ale je to spíš dáno tím, že prostě netuším, kolik peněz jsem mohl vlastně utratit, než že by to bylo tak drsný. Tak tohle všechno je ve stručnosti můj prodloužený víkend v hlavní městě České republiky.
Všem, kteří si na mě udělali čas, děkuji a líbám na čelíčko, na tvářičku a nebo na hubičku [dle chuti a možnosti]. Ti, co neměli čas, se nemusí bát, já do Prahy pojedu zase. Vážně! Máte se na co těšit. Chci ještě poděkovat mému hostiteli, že mne ubytoval, poskytl základy slušného přežití, půjčil na několik hodin klíče, abych mohl být samostatnou "jednotkou".

A předsevzetí do budoucna - projít víc historické centrum, mrknout do muzeí, navštívit další známé, které zanedbávám a vyvarovat se zaláskování v tomhle štatlu.

PS: V sobotu v noci jsem ve Valentinu potkal [ i když to není k chlubení a já se nechlubím, ale vlastně stěžuji] Martina Hranáče, který svou zženštilou extravaganci prezentuje nejen na veřejnosti heterosexuální, ale i homosexuální. Tudíž jeho spoře oděné tělo odhalovalo vše nebýt značkových boxerek a koženého obojku na krku. Uznávám, že v tom podniku bylo teplo [a nebylo to jen nadměrnou koncentrací gayů], ale jak se říká u nás na Moravě - "odcamcať pocamcaď".

Praha, hmyz a jiné kousky

Prahu opanovali komáři velcí tak, že jsem po včerejší návštěvě výstavy Afrika - Divočina v srdci skoro přesvědčený, že to je emigrující komáří roj. Cokoliv osvětleného podél Vltavy je tak v noci obklopeno takovým množstvím bodavého hmyzu, že si troufám odhadovat, že kdyby se do mě všichni naráz pustí, tak mi vysají krev z těla. Mimochodem, hrozná představa. Bohužel moje první noc v Praze má právě tenhle velký problém - mám teď v pokoji velké množství krvechtivých komárů a dvě naprosto zmatené můry, které mi lítají přes obličej. Já si vyprošuji tyhle osobní útoky! Je ale jasné, že tato noc nebude tak v pohodě jako mé obvyklé noci v Brně. Já chci domů k mamince a pod moskytí síť :)

Cesta do Prahy proběhla relativně v pohodě. Původní cestovní oděv - rifle a uzavřenou obuv jsem díky prudkému oteplení vyměnil za kraťasy a sandále. Brát si mikinu mi připadlo jako hloupost maximální a tak jsem si ji nechal v práci. Leč v autobuse klimatizace chladila trochu víc, tudíž mi mrzly nohy a příjezd do Prahy jsme oslavili deštěm, takže jsem navíc zmokl a v sandálech čvachtal. Během jízdy jsem měl možnost vidět film Utopenec na útěku [dobrá, přiznávám se dobrovolně, vybral jsem si spoj dle filmu, nikoliv dle vhodnosti času] a jeden a půl dílu Přátel v angličtině s titulky [seděl jsem daleko, titulky jsem luštit úmorněji než enigmu, kdybych věděl, jak na ni], s sebou jsem dostal jako výslužku Maxim, který mne část cesty nahlodával ke změně orientace, protože heteráci si umí fakt skvěle užívat [hrozný kecy:)].

Jo a ten dnešní soud dopadl tak, že vlastně nevím ... předseda senátu byl zpočátku nepříjemný, postupně znuděný, měl slušivý talár, mikrofon a slečnu zapisovatelku a výsledek tohoto jednání nejspíš mělo na něco vliv, ale naše advokátka nám to vysvětlila jako lidem v právu sběhlým, takže si dokážete představit, že víme. Nevíme skoro nic, ale jen se dohadujeme nad možnými variantami.

Ten obrázek se sem nehodí, ale když on má něco do sebe :)

PS: pokusím se každý den mít nějaký příspěvek z Prahy, abyste věděli, jak se tu vlastně mám ... a mám se tu zatím fajn :)

Marlenka, Afrika a Praha

Úterní odpoledne jsem se vydal do Shopping parku pohledat stánek s Marlenkou. Upřímně, vyšetřit si čas na to, abych jel někam, kam normálně mé cesty nevedou, byl nadlidský úkol. Povedlo se jen díky tomu, že se nad Brnem objevil mrak, který nezaručoval slunící situaci a tak mne odradil od návštěvy koupaliště a tak jsem směle vyrazil za nákupy. Mise úspěšně splněna plus navíc bonus, kdy jsem procházel náhodou Datardem a objevil v koši s DVD [má velká slabost] několik kusů, které zaujaly mou mysl natolik, že jsem neodolal a koupil si je. Má DVD-téka se tedy rozšířila o Kill Bill, Kill Bill 2 a Sin City. Šest stovek v háji, ale ten pocit naplnění stojí za to. S Marlenkou jsem pak zamířil na pozvanou večeři k ségře, která přichystala její skvělé lasagne. Poté se servírovala Marlenka, jahodový juice se šlehačkou, vodní dýmka a mezitím se to všechno zajídalo jednohubkami. Úžasný večer.

Dnes jsme odpoledne zašli s Haničkou a Barčou na výstavu Afrika - Divočina v srdci, která se koná v Křížové chodbě Nové radnice. Kromě barvami kypících fotografií jsme shlédli i video z raftového "výletu" z Etiopie a usoudili, že tenhle adrenalin si můžeme odpustit. Vzpomněl jsem si na egiho lákání do přírody pod širé nebe a uznal, že tohle bych asi ještě zvládl. Každopádně jsme odcházeli z výstavy plni dojmu. A směle ji doporučuji všem :) Jako bonus jsem dostal jedno číslo časopisu National Geographic s nádhernou mapou USA [ačkoliv tuhle zem nemám rád politicky, geograficky už je zajímavější].

Pár fotek z výstavy ...

Zítra mne čeká ve 13 hodin snad poslední [ale v podstatě první] stání u soudu ohledně problému Tomáš Suran a Eurotel. Je mi asi jasné, že jedno slyšení asi nic nevyřeší, ale tak rád bych tomu věřil. Hlavně doufám, že to nebude na moc dlouho, protože v 17 hodin mi odjíždí od Grandu autobus do Prahy, kde jak doufám, prožiji klidný, ničím a nikým nerušený odpočinek a hlavně ... vypadnu na pár dní z Brna - to mi pomáhá. Ačkoliv Brno miluju, je potřeba v rámci udržení zdravé hladiny šílenství opustit místo "trvalého" pobytu, aby nedošlo k případné ponorce. A já ponorky moc nemusím :) Navíc shodou okolností je v Praze v sobotu 16.6. Muzejní noc. Jupííí! Mějte se tu hezky ... :) V neděli jsem v Brně jako na koni a vrhám se okamžitě do pracovního procesu, začíná nám Festival kabaretu. Musím nabrat hodně energie ...

A jak bylo v Praze?

Pokusím se být stručný, ačkoliv to bylo na můj vkus náročnější než obvykle.

Sobotní ráno slibovalo poklidnou jízdu, předčasná rezervace místenky v "banánu" mi zajistila dobré místo a předobědový příjezd do Prahy. Jenže díky pracovní náplni jsem si zapomněl domluvit program. Naštěstí Kačenka byla svolná téměř ke všemu, takže si pro mne na Florenc dojela. Zde, ještě než jsme se potkali, jsem měl možnost minout se s někým, kdo byl pro mne jednu dobu celkem srdeční záležitostí. Letmý pohled, prohození pozdravu a já raději prchl. S Kačenkou jsme se rozhodli pro příjemný polední oběd v naší oblíbené pizzerii se slevou 1+1 s ISICem. A proč nevyužít slev, dokud je mám? Obsluha v podobě pohledného tmavovlasého číšníka byla příjemná pro Kačenku i mě. Nakonec se objektem našeho zájmu stal kupodivu blonďatý mladík s mužnými ostrými rysy v obličeji. S Kačenkou jsme se shodli na podobném vkusu a oba jsme se tomu zasmáli. Aby náhod nebylo málo, při odchodu jsem se opět potkal s tím, koho jsem minul na Florenci. Ironie osudu! Jeli jsme se projet autem než jsem se šel ubytovat k Matýskovi. Náhodou jsme se dostali na Kavčí hory, kde jsme ani jeden z nás nikdy nebyli. Byla to příjemná náhoda. Po "zabydlení" jsme se autem vydali ke Kačence a od tam potom na sraz s Jířou. Sraz v KFC, následovalo ládování se Twisterem - hned dvakrát. Můj jediný stravovací prohřešek za víkend, vážně! A pak už jen cesta do Abatonu - ten název mi hlodal někde v hlavě a já přemýšlel, co mi to říká ... až, když jsme to autem našli po 20 minutách hledání, došlo mi ... před třemi roky [možná 4?] se zde konala párty MeziPater, kde jsem působil jako "novinář". Bylo to tehdy takové roztahané a nelíbilo se mi tam. Přiznám se, že ani tento večer neměl být tak úplně ve stylu - ježíš, tady je to super! Před vstupem do prostoru Abatonu u dveří stáli securiťáci a prohlíželi tašky a osahávali každého s tím, zda u sebe nemá nějakou zbraň či drogy a jiné srandovní záležitosti. Já věděl, že projdu čistej, ale omyl, vážení. Při prohledání mého batůžku narazil pán od ochranky, který postrádal jakýkoliv smysl pro humor [ve chvíli, kdy se zeptal, zda u sebe nemám zbraň, nůž či slzný plyn, mi bylo jasné, že jakkoliv humornou průpovídku bych měl, dovnitř by mě nepustil], na čtyři zvýrazňovače, které ze mne udělaly viníka a hříšníka. A tu jsem dostal na výběr: "Buď se zbavím těch fixů a nebo mě tam nepustí." Zvolil jsem tedy variantu rozloučení s mými diářovými zvýrazňovači a vstoupil jsem. Když taková akce začne nasráním, obvykle se jen těžko zbavujete negativních dojmů. Nakonec jsem chvilku po půlnoci odejít nechtěl díky setkání s někým, kdo před půl rokem zaujal mou pozornost, já jeho taky ... jediným problémem byla a je vzdálenost. Zavzpomínali jsme na naše první setkání v Ostravě a pak jsem se rozloučil s lidmi, které jsem měl aspoň trošku rád a jeli jsme. Batoh ochuzený o fixy nabyl na objemu díky několika reklamním akcím - dovezl jsem bratrovi domů několik 3bitů, sobě jelení lůj a šňůrku na mobil od Sony Ericssonů. A taky jsem si odvezl odrovnané hlasivky díky hlasité hudbě a časté komunikaci s lidmi, takže neděli jsem skoro celou prochraptěl.
Nedělní dopoledne prospané, následné probuzení, nákup v Delvitě, Matýsek pak uvařil vynikající oběd a potom jsme se šli projít podél Vltavy. Po dlouhé době příjemný a věcný rozhovor. Děkuji! Během rozhovoru navnadění na možnost, že bych se kvůli práci a budoucí kariéře měl přestěhovat do Prahy. Můj iracionální strach z tohoto města ve chvíli, kdy jsem tam delší dobu než je trvání prodlouženého víkendu, by měl jít nejspíš do ústraní. Budu o té možnosti přemýšlet, když neudělám přijímačky a ani státnice. Ale bojím se. Brno by mi chybělo. A už se blížil večer, tak hurá sbalit se a na Florenc. Stíhám ... autobus v 19.30. A jak tak čekám na autobus a vytahuji svou otevřenou jízdenku, najednou mi to dochází ... já si na poslední chvíli v pátek odpoledne změnil čas nedělního odjezdu na 19.00. Autobus mi tedy ujel i s místenkou, lístek za 130,- Kč si můžu nechat jako památku na svou blbost. Na Florenci u StudentAgency stálo hodně lidí, kteří doufali, že se dostanou do autobusu, i když nemají lístek ... a já stál mezi nimi ... a doufal taky. Díky bohu ... volné místo pro mne, řidiči jsem chtěl poděkovat za "záchranu života" a tak jsem mu nechal na tuzér. Tvářil se na mě sice divně, ale nakonec poděkoval a já se pohodlně usadil a během cesty sledoval Renčův retrofilm Rebelové. Příjemné zakončení volného víkendu, který je minimálně do června poslední. Teď už budu každý večer v práci.
Utratil jsem kupodivu málo peněz a měl se celkem dobře. Bylo mi fajn. Děkuji všem za společnost, komunikaci a pohostinství. A omlouvám se za mé brblání, ale někdy mi to ujede. A ty se Praho třes, pokud mi zůstane jen ta varianta, že budu muset z Brna odejít!

PS: Na té fotografii, co jsem pořídil svým mobilem je možné spatřit maloobchodní síť Norma, v pozadí panelák kousek od Kavčích hor a vskutku čínský vstup do pravé čínské restaurace, což dohromady vypadalo naprosto příšerně a zajímavě zároveň. Navíc jsme se u jídelníčku s Kačenkou dost pobavili - ceny, které bych si mohl dovolit leda s platem dvojnásobným od toho současného. Ale proti gustu ... :)

Víkend v Praze

Je to tak. Těším se jako malý Jarda na narozeninový dort. Poslední návštěva matičky Prahy proběhla někdy v listopadu a od té doby nic. Přítomnost v Brně mi sice činí radost, ale upřímně, koho by to bavilo být furt zavřený "doma"? Dnes ráno jsem tedy vystartoval do pobočky Student Agency s mírným časovým zpožděním a vyčkal si frontu na dvě "otevřené vstupenky". Naplánoval jsem si dobu odjezdu do Prahy a dobu odjezdu z Prahy. Vychází to na takovou "otočkovou" akci, ale těším se. Kupodivu se na mou přítomnost těší i několik lidí. Není to tedy se mnou tak marné. Slíbený je oběd s Kačenkou, večerní akce "záwisláků" na nějakém velmi průměrném komerčním place a slibuje to velký zážitek. Neděle alespoň prozatím prázdná - kromě dospávání probdělých hodin. Bude to drahý víkend, ale po tak dlouhé době si zasloužím trochu aktivního odpočinku mimo mé rodné město, ne?
O výsledném víkendu povyprávím zpětně, až všechny zážitky budou za mnou :) - jestli to přežiju.

Témata - pokračování

a protože témat je víc než dokáže "rozdělovač sekcí" pojmout, musel jsem tento příspěvek rozdělit na dvě části. Takže se neděste, nehodlám vás ani zahlcovat ... aspoň prozatím:)

příběhy [ne]obyčejného šílenství - inspirováno stejnojmenným filmem [až na to "ne":)], divadelní hrou a podobnými životními událostmi. Takže proč ne? Všichni jsme magoři... a je o čem psát - toto téma nabízí velké množství možností, jen je čapnout za pašesy:)
queer as folk - krátké, střední či dlouhé glosy, postřehy a poznámky ze světa "queer"[gay world][takové moje vykřičení se do světa, jak mě některé věci štvou, jiné baví a hromadě z nich nevěnuji pozornost - alespoň ne dobrovolně:)]
soul music - melodično, a nejen to těžké. Písničky mého "mládí" a "stáří", klipy, texty písní. Co víc si přát?
teátr - divadlo, divadla, hry, práce, lidé v divadle i kolem něho. Cokoliv, co mne s divadlem spojuje. Vždycky se něco najde:)
travelling? - je s otazníkem schválně. Pokud se ptáte proč, vysvětlím. Věc se má tak, že ačkoliv jsem ve věku, kdy většina mých vrstevníků cestuje třeba i v rámci studia po světě [Indie, Japonsko, Nepál, Rusko, atd.], já sedím jak pecivál doma a můžu jen tiše závidět. A tak poznávám jen krásu zdejších míst, což se přiznám, někdy stačí a jindy to považuji za obrovský nedostatek a chybí mi ta možnost být i jinde. Takže proto :)
zpátky do minulosti - občas se stane, že v myšlenkách zabloudím do starých "dobrých" časů, kdy jsem prožíval cosi, co se označuje všeobecně jako dětství. Pamatuji si na hezké chvíle, ale spíš na ty smutné. Přesto jsem zjistil, že není takový problém vykládat své paměti, aniž by se druzí třeba nebavili.

A to by pro začátek stačilo ... já zase něco vymyslím :)