"
Nuda v Brně! Hezké, že?" To jsou slova Petra Jeništy v roli Dolfy Hitlera v našem hadivadelním představení Doma u Hitlerů. Kromě toho, že se dá tento slovní obrat vnímat jako ironický vzkaz směřovaný režisérovi stejnojmenného filmu, je to taktéž obvyklý náhled "Pražanů" na maloměšťácký život nás, Brňanů. Ale o tom mluvit nechci ...
Tento týden nebyl rozhodně nijak nudný. Abych dostál svým společenským závazkům, domluvil jsem si několik setkání, nechal se pozvat na oběd a nakonec, na víkend jsem se rozhodl opustit Brno a vyrazit na východ, do Uherského Hradiště.
Ve středu jsem se pozval [a to doslova, páč i když mi to Martin sliboval od února, jediný, kdo se ozýval kvůli kusu žvance jsem byl já] na oběd. Jednak proto, že jsem se s Martinem dlouho neviděl, "druhák" proto, že se již před drahnými měsíci přestěhoval do Brna a neviděl jsem ještě jeho privát, a pak, rád vzpomínám na jeho kuchařský um a lahodný pokrm, který mi kdysi, ještě ve Vyškově, uvařil. Teď na mne čekal smažený kuřecí řízek s bramborovou kaší. A depka se opět projevil jako kyselina. Sežral jsem asi 7 řízků a víc jak polovinu bramborové kaše. A chtěl bych říct, že jsem kvůli tomuto výkonu nemusel týden držet hladovku. Jak tvrdila moje maminka, mne je lepší šatit než živit, a jak to tak vždycky bývá, maminky mají pravdu. A moc jsem si pochutnal. Získal jsem několik poučných rad ohledně kuřecího masa. A rozhodl se, že budu nyní sbírat všechny rady a informace ohledně efektivnějšího vaření a pak se naučím vařit a to teprve budete koukat! Do té doby doufám, že budu mít dostatek stravenek, stravovacích míst a peněz. A nebo, že mi někdo uvaří doma. Jinak umřu hlady:) Večer jsem byl pozván na promítání filmu Love actually k Espoo. Tento film, který patří mezi můj TOP10, jsem viděl nejméně osmkrát, ale proč jej neshlédnout ještě jednou s pár kamarády? Navíc k tomu byl popcorn, juice, kakao a jednohubky. A bylo nám všem fajn.
Ve čtvrtek jsem kromě pracovního nasazení v Delvitě zkusil štěstí na pracovním pohovoru pro E-ON. Problém byl v tom, že jsem se tam hlásil na dvě pozice [chtěl jsem mít víc možností] a nevěděl jsem, na kterou z těch pozic si mne tedy k pohovoru volají. Bylo to call-centrum, kterému bych se raději vyhnul, ale kdyby nebylo nic jiného, budu rád i za tohle. Pán z personálky měl už po telefonu příjemný hlas a rozhodně se bylo na co koukat ... :) [starší o pár let, typ Mirek Dušín ... co by na něj řekl takový Jan Tleskač?:)]. Nakonec jsem se mu líbil i já, ale jenom pracovně. Škoda! Večer po práci jsem zašel do pizzerky, kde na mě čekaly mé kamarádky Martička a Míša. Dva panáky vodky, pohodová atmosféra, únava, účet hodný podnikatele. Doma jsem ještě stihl po půlnoci zkusit obarvit své vlasy na špinavý blond. Ačkoliv jedinou silnější barvou než co jsem použil já jest odbarvovač, mé vlasy se rozhodly ustát na mé standardní světlezrzavo-blond. Raději jsem šel spát. Ráno jsem si přivstal, zašel do Spořitelny, vybral 14.000,- ze svého účtu, které nebyly moje a šel je odevzdat tetě. A prchl jsem na autobus do Hradiště. Až v autobuse jsem si uvědomil, že jsem od tety prchl příliš rychle a nevzal si žádné oblečení. Tudíž první, co jsem udělal po příjezdu, bylo, že jsem šel do obchodu s oděvy, který jsem potkal jako první. Nákup za 200 korun mi poskytl tři páry ponožek, jedno celkem slušivé tričko a jednu šálu, kterou mi závidí všichni:) je teplá, příjemná a hezká. A stála jenom 49,- Kč.
Vždycky mne pronásleduje smůla v tom, že když se na něco těším a rozkecám to lidem kolem, nesplní se to dle mého očekávání. Tudíž vám teď neřeknu nic a budu doufat, že prolomím tu smůlu. A držte mi pěsti :) ať mi to klapne. A přemýšlím, že bych se mrkl po nějakém jiném bydlení :) levnějším a teplejším:)
