Something is wrong, when ...

... Vás rozesmutní novinky přátel. 

Měl bych v tuto chvíli psát hromadu seminárních prací, podklady pro ročníkovou práci, číst, spát a hromadu jiných činností, které mám udělat ... ale copak to jde? 

Něco dělám špatně. 

Nezávidím, spíš žárlím. Jsem sobec?! Myslím, že ano. Všichni jsme. Nechceme se vzdát těch, které máme rádi a na kterých nám záleží ... a které milujeme. 

Jasně, neumírá, ale odchází pryč. Jinam. Odtud. Z místa, které oba známe. 

"Když jsem se dozvěděl o tom, že uvažuješ o odchodu z Brna, rozbrečel jsem se. Nejednou. Při vzpomínce na to, že budeš pryč, je mi smutno. Hodně. Kurva moc! Ale třeba to bude lepší. Záleží mi na Tobě, ale asi mám žít jinak a pro někoho jiného. Nejsme spolu a stejně mám pocit, že se rozcházíme. Musím se s tím vypořádat po svém. Jako obvykle. Zalezu si do své ulity a budu tam trávit spoustu času. Asi nic neudělám z toho, co musím. Ale nevím, jak to překonat. Hádám, že mi poradíš, ať to tak nehrotím. Že nebudeš v cizině. Chci Ti říct, že nebudeš tady! Pro mě! Ale o to tady vlastně nikdy nešlo. Jen jsem to nechápal.Promiň mi! A díky za to všechno, co bylo. Můj život, aspoň na těch pár chvil, měl nějakou tu světlou chvilku. Bylo to víc, než jsem si vůbec odvážil žádat."

A jak se říká: "Jak na Nový rok, tak po celý rok" ... mám se na co těšit!

I am still single, ladies!

Za poslední tři dny jsem měl možnost být součástí dvou rozhovorů, které, v jednom případě nenápadně, v druhém zcela jasně, naznačily, že svůj život nežiju, ale že ho přežívám.

Víkendová návštěva Prahy mi na základě debaty s Matym přinesla několik věcí, které mi začaly vrtat hlavou. Pro něco jsem našel okamžitá řešení.

Nedoufat v jednání druhých!

Odprostit se od vztahů, kde neschopnost říct "ne" ani "ano" signalizuje jedno velké "NE"!

Zkusit hledat v mladších vodách, protože staré struktury, jako jsem já, už těžko přeměním k obrazu svému. (vztah není o tom, že je to podle toho, kdo má otěže v ruce, to vím, ale starší jedinci mají svá očekávání a neradi ustupují ze svých kolejí).

Tyto tři body pro mě znamenají několik radikálních změn, do kterých chci, ale zároveň nechci investovat, protože se bojím. Jsou věci, ze kterých asi nejsem schopen ještě několik let ustoupit, např. výměna alespoň 5 zpráv, ve kterých nebude hrubka. Je to detail, ale pro mě podstatný.

Dospěl jsem k názoru, že můj poslední vztah, ačkoliv měl velké množství nedostatků, byl jedním velkým kompromisem a tolerancí. Být se mnou ne nejspíš hodně náročné a vydržet se mnou je mnohdy téměř nemožné. Ač to říkám nerad (moje ego s tím má neuvěřitelný problém), byl Jiřík asi jediný, kdo dokázal ukočírovat mou náturu, nepřipouštět si moje nálady a být v rámci jeho možností oporou.

Dnešní otázka od osoby, kterou znám jen díky fotografii z webu, která se přiznala, že máme něco společného, mi způsobila újmu na mém úsudku a sebejistotě. "Co tys měl na Jirkovi rád?" Natolik ta otázka byla osobní, že jsem odmítl odpovědět. Natolik jsem musel pokorně uznat, že toho bylo víc než co na mě mohl mít rád on.

Kolegyně v práci mi zase připomněla, že nejsem sám, kdo je 'single' a že je to 'nemoc' dnešní doby. Tou nemocí trpím už tak dlouho, že neumím navázat známost (v krátkodobé mi brání vlastní předsudky, v dlouhodobé mi to neumožňuje chybějící důvěra v toho druhého).

Otázkou je, jak dlouho může být člověk sám, než v něm zakrní či zcela umře schopnost seznamovat se, nebát se a riskovat. A uměl jsem to vlastně vůbec někdy? Damn it!

Smutek mu sluší!

Málem jsem zapomněl, proč jsem vlastně kdysi začal psát blog. Poslední dobou se frekvence přírůstků článků téměř shodovala s nulou. A proč? Psal jsem proto, že mě něco trápilo, o něco jsem se chtěl podělit. Ale hlavně jsem se potřeboval z něčeho vyzpovídat a do kostela se mi kvůli tomu nechtělo.

Od počátku mého virtuálního působení se mne držela přezdívka depony, převedená pro mé úzkostné stavy na tvar "depka". Mě to neuráželo a moji známí a přátelé s tím neměli problém. Dnes mi na Facebooku moje kamarádka napsala, že už mi Depko neříká, protože už depka nejsem. A zrovna dnes, tedy 31.3. jsem měl po dlouhé době ten vnitřní pocit, že jsem tomu všemu, co se mi podařilo opustit, velmi blízko. Stres v práci dnes překonával únosnou mez, protože požadavků bylo víc než nás operátorů a navíc jsem byl od samého rána naprosto zoufalý. Své problémy jsem si do práce nikdy nenosil, před vstupem do CC jsem to všechno odložil jako svrchník a šel pracovat a zvedat náladu v našem týmu. Jenomže toto ráno to prostě nešlo. Emoce mě porazily a poranily na tom nejchráněnějším místě, které jsem si hlídal, aby se náhodou něco nepokazilo.
Po zkušenostech, které byly spíše pro analýzu psychiatra, jsem se uzavřel do svého světa ironie a odstupu. Bylo jednodušší nic neriskovat. Nevýhodou byla citová absence nebo její nadměrné tlumení. Po 9 měsících vztahu s Jirkou jsem zjistil, že mi na něm záleží víc než jsem schopný ukočírovat. V té době jsme se už spolu nebyli, což nakonec vedlo k tomu, že jsme k sobě nějakou cestičku našli. Tím se akorát probloubilo mé soupeření rozumu s citem. Hlavní problém byl v tom, že jsem ho miloval, ale byl natolik jiný, že mě na druhou stranu rozčilovalo cokoliv, co udělal zbytečně, nepromyšleně a spontánně. A pak za tím vším udělal tečku, když nedokázal upřímně a narovinu říct, co se děje. Přesto v mé hlavě ... nebo spíš v mém srdci pořád byl. Měsíc, dva, tři ... a já udělal to, co jsem považoval za správné a racionální. Smazal jsem veškeré kontakty na něj. Možnost, že bych ho ve slabých chvílích třeba chtěl kontaktovat, byla příliš velkou hrozbou pro mé ... ego.
A pak se objevil někdo nový. Byl to pan V. Dle našeho psaní jsem nabyl dojmu, že mám možnost se seznámit s někým ambiciózním, inteligentním a jdoucím za svým snem a cílem. Přesto jsem tomu nedával moc nadějí. Nebyl důvod. Nebo spíš neměl být. Osobní setkání bylo příjemnější než jsem vůbec čekal, společný čas u vodní dýmky utekl tak rychle, že jsem tomu sám nechtěl věřit. Oční kontakt nabízel hromadu možných vysvětlení. Ale já stále nechtěl podlehnout čemukoliv, co se nabízelo. Druhé setkání nebylo časově daleko od toho prvního. Bylo plné otazníků, která visela nad naší vzájemnou komunikací. A tak se někde tam ve skrytu mého citového já rozzářila jiskřička naděje. Naprosto nesmyslně se chytala každého možného signálu, který pan V. vyslal, ať už záměrně nebo náhodou. Začala mě pohlcovat ona možnost zamilovanosti. A i když jsem se bránil, stačil první polibek a potom druhý a třetí ... a já se vzdal. Jiří z mé hlavy a z mého srdce odešel a byl nahrazen někým novým. Někým, s kým si rozumím. Někým, kdo ale začal zdůrazňovat "staré pravdy" o tom, že tu už dlouho nebude a odjede pryč. A v tu chvíli můj rozum začal stávkovat a já se dušoval, že to nevadí, že stačí žít i pro tu krátkou chvíli, kdy můžeme být spolu. A tím jsem odstartoval zánik toho, co ještě ani nezačalo.
Třetí setkání, ačkoliv mělo být v duchu zpomalení případného seznamování, dopadlo trochu jinak. Pocit, který jsem prožíval během objetí s panem V., byl prostě nenahraditelný, nádherný, plný pocitu jistoty, ochrany a asi i lásky. Ale potom došlo k tomu, co bylo již započato dříve. Nejistota, obavy z ukončení případného vztahu, představa tohoto krátkodobého vztahu nejspíš zapříčinila to, že z jednoho z nejkrásnějších večerů, které jsem mohl mít a měl jsem, se nakonec stal pro mne skok do smutku, zoufání a nenaplnění. Nakonec vyhrál rozum. Jen to nebyl ten můj, ale pana V., který nejspíš zavčas udělal tečku za tímhle románkem dvou nocí.

A já si teď čekám na svůj rozsudek ... kdy zavládne vláda rozumu a uvalí mé city do nejtemnějších hlubin mého Já. Už, aby to přišlo, protože ten pocit, který mne sžírá v žaludku, je k nevydržení. Samota a smutek mi vážně asi víc sluší.

Owner of the broken heart

Mládí kupředu ... ale hlavně jinudy

Poslední zkušenost velí obrátit se v hledání potencionálního partnera do řad, které mají za sebou věk puberty, dospívání a povinné školní docházky (chápej střední školu). Chtělo by to někoho, kdo má už v hlavě trochu jasno, kdo třeba už má i něco za sebou a kdo umí myslet na budoucnost a být praktický a spolehlivý.

Ve věku, kdy za vás obědy platí rodiče, dostáváte kapesné a vždycky tu bude někdo, kdo nakoupí něco do ledničky, nemáte moc důvodů být zodpovědný a spolehlivý. A já se moc nedivím. V 17 letech jsem přestal bydlet s rodiči a začal jsem víc využívat svých spořivých tendencí z mládí pro to, abych si občas mohl něco koupit, někomu udělat radost nebo sám sobě zaplatit paušál za telefon. Proto se teď trochu s despektem dívám na ty, kteří to neumí nebo nechtějí umět. Mladí si hrají na dospělé, ale většinou pohodlné a líné a soběstačné především na financích svých rodičů, které na druhou stranu nemají rádi a nedrží je nikterak v lásce či úctě. Zvláštní doba ... tahle doba.
Od partnera bych ocenil spolehlivost, oporu a vyzrálost. Nemám v zájmu hledat si někoho o 30 let staršího. Stále ještě věřím, že existuje někdo takový mezi roky 25 až 35 let. Ale na věku fyzickém až tak nezáleží, protože není úplně vždy směrodatný.
Mé zklamání v minulém uchazeči o post partner a přítel bylo natolik velké, že jsem si tím nechal zkazit silvestrovskou a novoroční pohodu a klid mého domova. Chyba lávky a už to víckrát neudělám. Ukončil jsem tento potencionální vztah s tím, že ten druhý už mne nikdy nechce vidět. Jsem rád, že aspoň někdy umím udělat něco pořádně a definitivně. Shodou okolností jsem díky tomu ukončil i můj (ne)vztah s bývalým přítelem, kde jsem tak rázný nebyl a navíc jsme byli vzájemně dost propojení. Každý jsme šli svou cestou. Konečně! Oběma přeji hodně štěstí v životě, v lásce a ve vztahu.
A já jdu dál hledat někoho, kdo umí být osobností, kdo umí naslouchat a na koho se můžu spolehnout.

Not in love

Je až s podivem, jak rychle je možné něco ukončit. Zamknout vrátka. Ucpat průchod. Přestat milovat.
Někdy se člověk nestihne ani zamilovat a už je tu konec. Jindy se zamilujeme a nic nepočne.
Tady stačilo jenom to vědomí, že je někde jinde s někým jiným. Ta jistota toho, že už není můj. Ta skutečnost, že i kdyby se věci změnily, tak tohle už z paměti nevymažu a bude to tam. Blokáda, zátaras, který nepustí zpět.
Na jednu stranu jsem mu to přál, na straně druhé mi to způsobilo smutek.

A jdeme dál. Finální tečka za tím, co jsem tajně doufal, že by mohlo pokračovat. Skutečný konec s tím vším okolo. Jen nevím, jak nahodit alespoň přátelské sítě. Jestli to vůbec jde.

A na obzoru někdo nový ... třeba.

My first kiss

Věřím, že jsem romantické povahy.

Doufám v naplnění mých romantických ideálů.
Jsem idealista nebo naivka?

Stačí, abych se podíval na nějaký film, ve kterém je romantika, happyend i špatný konec a motá se to kolem lásky, milenců, zamilovanosti a něžnosti a já jsem v koncích. Prostě mě rozbrečí hromada momentů, ale nejsilnější jsou ty konce.
Největší problém mám u filmů s queer tématikou. Proč? Protože je mi to v rámci mých zážitků nejbližší. Nesmělé pohledy, nervozita před prvním polibkem, po níž následuje buď vášnivé líbání nebo zmatený útěk před tou "tvrdou" realitou.
Vždycky si pak vybavím svůj první polibek s klukem.

Já měl strach, on byl sebejistý.
Já byl nováček, on ostřílený mazák.
Já se klepal nervozitou, on zimou.
Stáli jsme před jeho kolejemi.
Byl poměrně chladný únorový večer.
Oba jsme hráli drsňáky.
Neměl jsem představu, jak to skončí.
Hrozně se mi líbil.
On mi chtěl jenom dokázat, že se v sobě pletu.
Povídali jsme si o všem možném.
Kvůli zimě chtěl jít "domů".
Ukecal jsem ho, že mu půjčím vlastní bundu.
Chtěl, abych ho zahřál já.
Nervózně jsem ho objal.
Sáhl mi na zadek. Ruce jsem mu oddělal.
Povídali jsme si dál.
Občas kolem někdo prošel, takže jsem si rozpustil své dlouhé vlasy.
Zima byla pořád větší - nebo mi to aspoň přišlo.
Chvílemi se naše tváře potkaly.
A při jednom z těchto setkání jsme se políbili. Dlouze.
Opřel mne o zeď, stále v objetí a líbali jsme se.
Bylo to mé poprvé. Poprvé s klukem.
Líbali jsme se skoro 2 hodiny.
Musel jsem poslouchat remcání ohledně mé nedokonale oholené tváře.
On odešel spát.
Já ještě chvíli zůstal a přemýšlel.
Nakonec jsem utekl.

It was awesome!

ASUS Eee PC 1000H bílý 10"

Prostě a jednoduše ... CHCI HO!:)

Malé, designově příjemně jednoduché a půvabné a má výdrž.

Svatby asi nejsou pro mě

Přes prázdniny se rozhodlo na můj vkus příliš mnoho mých kamarádek ukončit svou oficiální svobodu a daly se na dráhu vdaných a oddaných žen.
V emailu mi tedy skončilo několik svatebních oznámení, pozvánek na svatební obřad či rozlučkové párty a já je tak nějak ... zasklil. U mé dávné lásky z dětství jsem zjistil, že bych se tam prostě necítil dobře, protože v kruhu vášnivých katolíků se nedá správně uvolnit. Další kamarádka měla svatbu zase mimo Brno a těžko bych se na toto opuštěné místo dostával. A třetí pozvánku jsem zaregistroval včas, ale nakonec jsem na ni zapomněl. A tak jenom doufám, že jsou všechny šťastné. Dle vlastních představ :)

Když nastane konec

Když člověk dojde až sem, do stádia, kdy ve vztahu začne zvažovat, jestli je lepší být sám a nebo ne. Když dojde k rozcestí, jestli je šťastný a nebo se o ten pocit jen bezmezně snaží.

Když přemýšlí, kde ještě udělal chybu a kde ji mohl udělat ten druhý.
Když ztratí důvěru v toho, koho miluje.
Když přestane milovat, ale má jen rád.

Potom ... je lepší jít pryč a neohlížet se. Říct sbohem tomu, co ho trápilo, uchovat si to hezké ve svých vzpomínkách a pokračovat dál v cestě za hledáním sebe, svého štěstí, společného štěstí. Za hledáním druhé poloviny svého "já". Jdu tedy hledat.

Pro pár slz

Pro pár slz nemusím skákat přes plot.
Jsou všude kolem, stačí se rozhlédnout.
Slzy lásky, slzy smutku, slzy citů,
které v sobě držím. Které potlačuji.
Protože velcí kluci nepláčí.

Slzy kvůli první lásce,
slzy, které neměly být věnovány.
Slzy kvůli druhé lásce,
slzy, které nikdo neslyšel.
Slzy kvůli poslední lásce,
slzy, které bych nechtěl proplakat.

Pro pár slz
se svět nezbořil.
Pro pár slz nemusím chodit do obchodu.
Pro lásku slzy vždycky budou.
A pro slzy zase láska.

A pro slzy jsme jiným k smíchu.

Jiříkovi

Má málomluvná Múza ostýchá se

všech krásných slov a zlatoústé chvály,
těch vzácných výrazů, co o tvé kráse
snad všechny Múzy dohromady daly.
Miluju dobře, jiní dobře píší,
jak farník jsem, co prostá slova zná jen:
když chvalozpěvy na tebe pak slyším,
užasnu vždycky, a pak špitnu „amen“.
„Je to tak,“ řeknu, když tě chválí druzí,
i slova největší však malá jsou -
mou lásku k tobě necvičily múzy:
říká, co slova říct už nemohou.
Dech slov tak můžeš, jak chceš obdivovat:
můj němý cit však mluví víc než slova.


W. Shakespeare, Sonet 85
[překlad Martin Hilský]

Deponyho oči

Téma názvu mi napsal sám velký "malý Jiřík". Prý mám k tomu něco vymyslet. Něco ve stylu: "Co oči nevidí, to srdce nebolí!" A to je vážení přátelé velký omyl. Někdy mě bolí záda nebo klouby a absolutně si na ohnisko bolesti nevidím. Tudíž co k tomu více říct?

Často, a přiznám se, že i rád, poslouchám od svého přítele, že mám hezké oči. Oči, ty jsou zrcadlem do duše člověka. Mnohdy hraji uraženého, nasraného nebo nepříčetného, ale kdo se umí podívat do očí, uvidí tam tu jiskřičku úsměvu a pobavení. Bohužel jsem tak pro lidi, kteří umí číst, snadno prohlédnutelným. God damn it! Oh ... I mean Allah damn it!
Pro mne byly, jsou a nejspíš i budou nejkrásnější hnědé oči [promiň, Jiříku:))]. Je v nich hloubka, temno, pokud jsou hezky tmavě hnědé a připadají mi přitažlivější. A mnohdy z nich mám pocit, že se v nich utápím. Navíc tmavé oči obvykle doprovází o tmavé vlasy a nádech jižního temperamentu. A ten já můžu! Tudíž pryč s modrookými Elijah Woody! Vítej hnědooký Ruperte Everette, Rodrigo Santoro či Johnny Deppe! Tak to je k mému názoru na barvu očí.
Mé oči nesplňují má očekávání. Mám je všebarevné, jen ta hnědá mi tam chybí. Upřímně, málokdo je asi se sebou spokojený. Asi až na Jakuba Bandocha [s uměleckým jménem Jakub Stefano]:) Přesto se hezky sní o uhrančivém pohledu hnědých očí, snědé pleti a vlasů havraní barvy. A snít se smí, to není zakázáno!

photo in flagranti

ANO, je to tak! Byl jsem na Mezipatrech a nebyl jsem tam sám, garde mi dělal Jiřík. Na zahajovací párty, která byla v Red Catu, kam chodím tak často dobrovolně jako na pravidelné očkování, jsme se objevili kolem dvaadvacáté hodiny. Zpočátku to vypadalo, že jsme si spletli dveře, podnik či akci, neboť ačkoliv jsme nebyli první, byli jsme jediní zástupci mužského rodu. První dojmy tedy byly spíš nijaké, unavené a trochu otrávené. Kolem půlnoci se začali trousit další pártychtiví nadšenci, takže se to rozjelo. Já potkal několik známých, Jiřík se tam taky s někým pobavil, hlavně s Kombajnem [nebudu žárlivka:)] a ve dvě hodiny jsme prchli domů. Předtím však jsme neutekli objektivu fotoaparátu a tak jsme zvěčněni spolu v rudém prostoru Červené kočky. A jestli nám to sluší, to jest na Vašem posouzení ...

Jiřík a depka [© photo by Kombajn - baziho foťák]

A jdeme dál

Život k nám někdy může být velmi krutý. Jindy si hraje na "štěstěnu", která nás provází. A občas se může stát, že se smůla a štěstí vyvažují. Upřímně se divím tomu, co na naší rodině neustále vidí kmotra Smůla. Neoplýváme ničím extra, nic výjimečného nevlastníme, jsme průměrem v tomhle státě. A přesto se na nás smůla lepí jako moucha na med.

V tuto chvíli jsem tedy jen já na jedné práci, otec je na nemocenské a zbytek rodiny, pokud mu k tomu slouží končetiny a je mu umožněn volný pohyb, tak nyní disponuje dvěma zaměstnáními. Leč v pondělí si jdu napravit reputaci - odhazuji své předsevzetí, že nebudu už nikdy pracovat v nějakém obchodě za kasou a jdu se poptat do Billy, zda-li by mne nechtěli. A asi budou chtít. Má snaha o brigádu ve Student agency dopadla nevalně a další možnosti mého uplatnění jsou v podstatě nulové.
Ve čtvrtek se mi do telefonu rozplakala maminka, čímž mne naprosto odrovnala. Naštěstí v pátek díky zásahu přízně maminka získala naději, že přeci jenom by mohla ještě někde pracovat. Kéž by to tak bylo. Moc mi na mé mamince záleží.

Uherské Hradiště - vlakové nádraží

Abych trošičku rozvířil stojaté vody mého blogu, sdělím vám, že jsem se "slavnostně" zadal. Už tedy nejsem vlk samotář. Bohužel provázel mé zadání se jeden problém, který vypadal příliš vážně ve chvíli neinformovanosti. Leč včerejší večer byl ve znamení rozhovoru, kde jsme si vše vysvětlili, objali se, políbili, poplakali a [alespoň v mém případě] šťastně se odebrali do říše snů. Díky zkušenostem z minulého měsíce už vím, že nezáleží na fyzickém věku, ale na věku psychickém, na empatii a spříznění. Takže pápá mé zásady hledání starších partnerů. A děkuji Jiříkovi za to, že má pro mě pochopení, za opětovanou lásku a taky za chuť do života.
Rozšiřují se mi obzory, možnosti, známí, poznávám nové lidi, nová místa - mimochodem, Uherské Hradiště je vážně hrozně hezké město. Je mi líp. A chci poděkovat Osudu za onu lekci života! Konečně se mi otevřely oči.
...a třeba někdy napíšu, co se vlastně v tom září/říjnu stalo ... a někdo se tomu podiví, někdo zasměje. Přeci jenom ... s odstupem času vidíme věci jinak, vzdáleně a blahosklonně.

Ta pravidla!

Je s podivem, že platí jedno zvláštní pravidlo. Mé změny barvy vlasů si všimlo už několik lidí, kteří mne znají, ale vždycky na to reagovali spíše ti, kteří by to vidět a komentovat nemuseli a ti, kdož by se k tomu vyjádřit měli, téměř vždy mlčeli. Všímavými jsou tedy obvykle ti lidé, od nichž všímavost nevyžadujeme. Proč?
Mamince jsem vysvětlil celý případ "Ludíkovo stěhování" a najednou pochopila všechny důsledky a můj závažný krok mi schválila a nabídla k dispozici hromadu krámů, které vlastní moji rodiče doma na půdě. Otec tam skladuje "výbavu" ne pro dva syny, ale asi pro celou Klapzubovu jedenáctku. Věřím, že mu to bude trhat srdce, když věci, které pro "nás" schovával, poputují z jeho dosahu. Klasický případ mamonáře. Pomalu tedy začínám zajišťovat vybavení bytu, kde je hodně místa, ale já disponuji malým počtem nábytku. V podstatě je moje jenom stolní lampička, ale nemám žádný stůl, takže její charakter "stolní" ztrácí na významu. Dále mám hromadu knih a DVD, ale nemám žádnou knihovnu ani DVD stojan, takže knihy nezískají plnohodnotný status - nebudou v knihovně. A taky řeším možnost internetového připojení a zjišťuji, že je to větší problém než jsem čekal.

PS: Zase jsem ho včera potkal [toho číšníka]. Už dlouho se mi nestalo, aby mi stačil něčí pohled a já se začal citově rozplývat a neustále se blbě culit. Připadám si u toho hloupě. Z Pepíčka jsem byl nervózní a ještě jsem, ale na toho se neculím a citové rozplývání pominulo. Tohle je jiné, takové zvláštní. A pořád nevím jeho jméno. [nikdy bych nevěřil, že tu budu rozepisovat takové věci, jimiž se mohou chlubit deníčky náctiletých puberťaček o klucích svých snů] - Jak poznamenal po mém úspěšném složení maturity náš pan "profesor" z biologie: "Tebe ty emoce jednou zabijou!" A měl asi pravdu :)

Weekend, Adrian Mole a jedna nehoda

Relativně volno. Říkám relativně, protože pro lidi jako jsem já znamená volno jen změnu pracovního zaměření [nejsem v práci, ale něco kutit musím]. Přesto jsem si udělal čas na několik setkání, zašel do divadla [což bylo asi tou nejlepší věcí] a neděli jsem trávil v práci u svých povinností, někdy nestandardních.
V pátek odpoledne bylo volno. Po dlouhé době volný pátek, který nabízel hromadu možností, jak s časem naložit. Ale jak naložit s volným časem, když na něho v podstatě nejsem moc zvyklý? [podobný problém řeším v případném budoucím vztahu ... odvykl jsem si být na někoho vázaný] Přesto se našlo několik dobrovolníků jak v pátek, tak i v sobotu odpoledne. Příjemné posezení v Bakala Café obsluhované velmi fešným, mladým a zajímavým pánem, bylo v některých chvílích pro mě rájem, chvílemi peklem [když někdo vaše oči přitahuje jako magnet, to je hodně těžký necivět jak strup]. Sobota ráno opět velmi časná! Probuzení mým bratrem, který odmítal vstávat do práce, následovala jeho hádka s maminkou a pak třísknutí dveřmi! [já chci utéct!] Sobotní odpoledne započalo ve společnosti Pozorovatele, kterého jsem školil v užívaní blogu. Dostalo se mi několika komplimentů ohledně mé trpělivosti s počítačovým laikem, což mi zvedlo sebevědomí opět o nějakou tu třídu výš. Poté sraz s kamarádkou Markétkou, abychom nějak oslavili ten Den dětí. Navštívili jsme v Huse na provázku hostující představení Divadla Drak Tajný deník Adriana Molea. Literární předlohu jsem nečetl, to s poněkud neklidným srdcem přiznám, ale hra byla naprosto skvělá, báječná, vtipná a plná zpívání písniček od ABBY. A protože jsem to já, nemohlo to zůstat bez ostudy, tudíž jsem vzbudil "zájem" několika lidí v mém okolí ohledně svého hlasitého smíchu, který si samozřejmě neuvědomuji. Bylo mi divné, proč se ty děti v předních řadách stále na mě otáčí, ale až pak mi to bylo vysvětleno. Trocha pozornosti ještě nikoho nezabila :) Večer jsem pak na skok navštívil jakýsi filharmonický koncert na Svoboďáku a pak šel domů. Jediný volný večer, kdy doma nebyl nikdo, protože teta odjela na víkend pryč, bratr chlastal [a to tak, že důkladně] a maminka odjela domů. Byl klid!
V HaDi na neděli padla derniéra jednoho celkem zajímavého představení, Ignáciův vzestup. Je fakt, že mé první shlédnutí tohoto vystoupení mělo podobný efekt jako výše zmiňovaný Tajný deník A.M. [ale zase tak vtipný to nebylo], ale smál jsem se opět nejvíc z celého hlediště [proč si to jenom neuvědomuji?], což vypadalo, jako by si mě tam divadlo nastrčilo jako baviče uvnitř řad diváků. Ale divadlo v tom bylo vážně nevinně:) Nachystali jsme raut, já se stal hlavním rautérem [to je divný slovo:)], celkem se nám to povedlo, začalo představení a pak ... se to po*ralo. Došlo k nehodě, při které se jeden z herců celkem vážně poranil na ruce a tak se derniérované představení nedohrálo. Raut se dal divákům jako omluva, Gabča Vermelho jim k tomu zazpívala písničky z představení a pak se všichni pokojně rozešli domů. Prostě to byl náročný víkend. Plný náhlých, ale hloupých emocionálních vzplanutí, plný starostí o psa v důchodovém věku ... plný žití nebo možná spíš přežívání?

Témata

Jako všude, tak i zde je možnost si pro jednotlivé články vybrat "témata" [okruhy, sekce či jak jinak si to kdo nazve]. Výhodou blogspotu je fakt, že si k jednomu článku můžete vybrat víc než jedno téma. Což pak zjednodušuje zařazení článků, když si autor není jistý. A to se stává celkem často:) [v mém případě]

Pokusím se přiblížit jednotlivá "oddělení", když dovolíte.

[akt]uálně - myslím vypovídá samo o sobě. Novinky, čerstvé zprávy přímo z "mikrovlnky" ... prostě cokoliv, co se bude dít nového a zásadního [nebo se mi to tak aspoň bude zdát]. Uznávám, že někdy jsou mé aktuální problémy zanedbatelné oproti například problematice globálního oteplování. Pokusím se být ... "objektivní" jak to jen nejvíc půjde.
as you like it - zjistil jsem, že nevím, jak jinak pojmenovat téma, kde by se čas od času objevilo něco "pro oči", něco na pokoukání. Lionce jsem tehdy vymyslel pro tuto příležitost "mému oku lahodí", ale pro mne samotného nezbylo nic než anglická terminologie - proto as you like it [jak se vám líbí] [což mi připomíná, že se z tohoto blogu stává tak trochu česko-anglický zápisník a to jsem na tom s angličtinou příliš neslavně:)]
filmánie - všechno o mých postřezích ze světa filmu, nově i ze světa seriálů [seriálománie by zněla divně, a když už se obojí točí na filmovou pásku, tak proč to rozlišovat jen kvůli délce trvání? Navíc seriály kompletně jsou mnohem delší než film!].
jak na věc? - asi nepůjde o recepty do kuchyně či rady v oblasti technické. Uznávám, že tyto oblasti mi byly z neznámého důvodu odepřeny a utajeny a tak vařím jen tehdy, když je nouze nejvyšší, hlad značný a finanční stav katastrofální. Jedinou podmínkou jest nutnost přítomnosti základních surovin, abych pak mohl uvařit rýži a udělat si ji třeba s kečupem a tatarkou [a říkejte si, co chcete, já to mám rád!]. Jde tedy o téma víceméně neurčité, neidentifikovatelné a líbí se mi jeho přítomnost zde, tak proto... :)
letem netem - člověk tak sedí u počítače, občas na něco klikne, občas mu někdo něco pošle a hned máte inspiraci a námět k tomu podělit se s dalšími o věci, informace, obrázky či videa, která jsou vtipná, strhující či prostě stojí za vidění. Tak o tom všem by mělo být "letem netem".
let's talk about - A tak vznikl nápad na novou rubriku Let's talk about. Inspiraci k názvu mi byla písnička, jejíž refrén se mi neustále motá kdesi v končinách mého mozku a v nečekaných chvílích (nejspíš ve chvíli, kdy se domnívá, že potřebuji využít svých znalostí angličtiny) se vynoří a už to jede ... "Let's talk about sex". Psát bych chtěl o lidech, o věcech, o pocitech ...
literárno - navazuje na starou tradici z původního blogu [podobně jako melodično v novém kabátě - soul music]. Cokoliv, co stojí za napsání - recenze, fejetony, glosy či jiné žurnalistické pamflety. :)
love actually - věřím, že srdečních záležitostí bude poskrovnu, tudíž by vlastně nemělo smysl toto téma zakládat, ale třeba se pletu. Navíc si myslím, že o vztazích [nejen partnerských] by se mluvit mělo. Jsou podstatnou složkou našeho života. Bez nich by byla nuda :)
my diary - jiná alternativa pro můj již zažitý "můj milý deníčku". Přešel jsem z klasického dětského [nebo spíš možná ženského] pojetí osobních poznámek zapisovaných pro pozdější roky či generace na dospělejší fázi [dalo-li by se to tak říct?].

A další nejspíš budou přibývat, tak vám je zde osvětlím co, proč a jak. Pokud na to nezapomenu.