Jak to vlastně bylo se Švandou dudákem?

Bude to znít nečestně a nesportovně, samozřejmě. Ale asi jako každý, i já měl někdy to období, že když se mi do něčeho ve škole nechtělo, drobným podváděním jsem nakonec dospěl ke správnému cíli, i když ne vždy vlastním přičiněním. Podobně to bylo při rozboru hry J. K. Tyla Strakonický dudák. Nebyl čas probírat se celou hrou, tudíž jsem se rozhodl, že si najdu několik verzí, ty smíchám do jednoho článku a ten odevzdám. Ještě teď se rdím při tom pomyšlení. A jak už to tak někdy bývá, na internetu najdete hromadu informací, z nichž hromada se někdy navzájem vyvrací a popírá. Nejinak tomu bylo i u děje Strakonického dudáka. Jednou Rosava byla na cestě se Švandou, jednou se objevila později, jindy Dorotka přemlouvala Švandu, ať nechodí do světa, někdy jej nešťastná šla hledat nevěda, kde ten její troubelín vězí. A tak jsem si nakonec dal tu práci a celou hru si přečetl. A v zájmu uchování informací a ujasnění si některých faktů, předkládám tedy děj takový, jaký je ve hře samotné ... :) pro budoucí pokolení...

J. K. Tyl Strakonický dudák

Jednání první

V prvním jednání se mladý dudák Švanda rozhodne na základě vyprávění vojáka Šavličky, že se vydá do světa, aby si vydělal nějaké peníze hraním na dudy. Jeho vztahu s Trnkovic Dorotkou nepřeje její otec hajný Trnka, pro kterého je to chudý ženich, nevhodný pro jeho dceru. Dorotka se snaží Švandovi jeho cestu na zkušenou rozmluvit. Švanda je však tvrdohlavý a pevně rozhodnutý. Dorotce slíbí, že se vrátí za čtyři neděle s plným měšcem na jejich svatbu. Při uvažování o svém rozhodnutí dojde do lesa, kde na něj upadne spánek. Tu se zjeví jeho matka, víla Rosava, aby ukázala svým družkám svého syna. Vyžádá si pro něj od nich pomoc, aby mu očarovaly jeho dudy, čímž by měly kouzelnou moc. Švandu poté probere ze snů Kalafuna, který ho hledal. Mladý dudák mu sděluje, že je skálopevně rozhodnutý odejít. Předtím se ještě setkává s Dorotkou, aby se rozloučil. Dorotka je nešťastná a tak si popláče Kalafunovi na rameno. Za to sklidí od své ženy Korduly hromadu výtek. Když je Dorotka sama, zjeví se jí Rosava a utěšuje ji.

Jednání druhé

Rosava předstupuje před Lesanu, královnu víl, a žádá ji, aby mohla svého syna doprovázet ve světě. Ta svolí, ale jen pod podmínkou, že nesmí prozradit svou totožnost, jinak se promění v divou ženu. Švanda se potuluje světem až přichází do neznámé země, kde se seznámí s bývalým studentem, prolhaným Pantaleonem Vocilkou, který se mu podbízí a nabídne se mu, že mu bude dělat sekretáře a správce financí. Švanda, který postupně získává pocit zklamání z velkého, chaotického světa, je rád za společnost, a tak ho přijímá. Mezitím se Dorotka, které zemřel její otec, spolu s věrným přítelem Kalafunou vydají do světa Švandu hledat. Za pomoci Švandovy matky Rosavy jej najdou. Vocilka v nich vidí problémy, které by mu překazily jeho plány. Dudák Švanda se, za značné iniciace Vocilky, dostaví na zámek, kde se pokusí rozveselit smutnou princeznu Zuliku, což se mu následně podaří a je bohatě odměněn. Kouzlo jeho magických dud způsobí, že princezna Zulika chce, aby si ji Švanda vzal. Řekne o svém návrhu svému otci, králi Alenorovi a ten, protože chce své dceři splnit vše, souhlasí. Dorotka s Kalafunou se snaží sňatku zabránit. Vypočítavý Vocilka však králi namluví, že jsou Dorotka s Kalafunou blázni a ten je nechá zavřít. Švanda, nahlodaný Vocilkovým mamonářstvím, v opojení představou bohatství se jich nezastane. Ke svatbě se Zulikou nedojde, neboť se objeví princeznin snoubenec Alamir, který neponechá svou snoubenku cizímu nápadníkovi a nechá Švandu uvrhnout do žaláře. Vocilka stejnému osudu unikne lstí. Ve vězení se Švandovi zjeví Rosava, která mu chce pomoci utéct, a prozradí mu svou identitu. Za to ji královna víl vypoví z její říše a stává se z ní divá žena, polednice. Ostatní divé ženy se už těší, jak jejího syna utancují k smrti. Rosava však doufá v lásku Dorotky, která jediná může zachránit jeho i ji samotnou. Naposledy však žádá svou paní Lesanu, aby jejímu synovi i jeho lásce pomohla z vězení. To se stane.

Jednání třetí

Ve třetím jednání se Švanda opět setkává s Vocilkou, se kterým se nakonec udobří. Dorotka s Kalafunou se vrátí domů. Doma na něj čeká rozzlobená žena Kordula, která se obměkčí, až když Kalafuna zaštěrchá pytlíkem s tolary. Mezitím Švanda je zklamán světem a uvědomí si, o co všechno přišel a dal se na hýření. Když tedy přijde ke Kalafunovi za Dorotkou, nevede si dobře. Dorotka zklamaná Švandovým chováním ho již nechce milovat. Zoufalý Švanda tedy ve vzteku řekne, že bude hýřit a ještě víc špatně žít, aby dřív umřel, a uteče. Dorotce se zjeví Rosava coby divá žena a vybízí ji, aby odložila svůj hněv a raději zachránila Švandu, který se žene do záhuby. Ten neví, jak si získat zpět Dorotčinu lásku, a tak se zase nechá napálit Vocilkou. Ten mu poradí, aby o půlnoci nasbíral omamné kvítí na popravišti, kterým může získat každou dívku, které se kvítí dotkne. Švanda s Vocilkou cestou potkají starého Tomáše, který je varuje. Oba ho ignorují a pokračují dál. I Dorotka se setkává s Tomášem, od kterého zjistí, jak může Švandu zachránit. Dudák přichází na popraviště, kde na něj již čekají divé ženy, uvedou ho do kola a on musí hrát. Odbíjí půlnoc a zjevují se duchové. Tu se objeví Dorotka a se zvoláním: „Ve jménu Páně!“ vběhne do reje duchů a nebohého Švandu z něj vysvobodí. Obejmou se. Švanda prokleje dudy, které mu způsobily tolik problémů, čímž je zbaví jejich kouzla. Přichází Vocilka, který se údajně ztratil a hned se začne vtírat do Švandovy přízně, ale ten však jeho služby již nechce a posílá ho pryč. Pantaleon tedy odchází a s sebou bere i dudy v domnění, že mají stále svou kouzelnou moc. Zjeví se Lesana s Rosavou. Lesní panovnice Rosavě navrátí podobu víly, jak slíbila, za to, že láska jejího syna a Dorotky zvítězila.

A to je konec, milé děti. Dobrou noc! :)

Bič - na něm "C"

Derniéra prvního představení, kterým jsem měl možnost poznat tvorbu J. A. Pitínského. Mluvím o Hvězdách nad Baltimore, které hrálo několik let, i když s mnohdy delšími prodlevami, Divadlo Husa na provázku. Byl tam Bolek [chápej Bolek Polívka] a Peca [Jiří Pecha]. A byl jsem okouzlen tématikou dohadů ohledně kolaborantství krále komiků Vlasty Buriana. Z retrospektivy náhledu na tuto inscenaci mi došlo, že ačkoliv hlavní roli hrál právě Bolek, šlo o ty menší role kolem, které mnohonásobně utvářely a usměrňovaly děj - a moje oblíbená Ivanka Hloužková opět nezklamala jako Nina Burianová. V pátek 21.3. v 19:00 se tedy naposledy odehrála na divadelních prknech repríza tohoto představení a já byl přítomen. A spokojen. Skvělý byl i "Mistr" Jirka Vyorálek coby vyšetřoval soudruh doktor Houska. A při alternaci Cyrila Drozdy s Lubošem Veselým jsem vychytal prvního zmiňovaného, byl přesvědčivý, i když z paměti vytahuji zážitky, že Luboš byl přesvědčivější. Nejspíš za to může mé upřímné divácké okouzlení triem mužských hereckých osobností, kam řadím právě Luboše Veselého, Jiřího Vyorálka a Petra Jeništu.
Kdo jste si tedy nechali ujít toto představení, přišli jste nejspíš o hodně. Ale život jde dál. I v divadle. A hry přicházejí a odcházejí ...
Společnost mi dělal můj bratr ... sice neocenil tolik skutečné umělecké výkony, ale díky Bolkovi získal jakousi představu o tom, jak taky může vypadat divadlo. Aspoň něco.

Relativní relativnost teorie relativity

A vida ho! Zase jsem se nějak zapomněl v tom světě širokém a nenapíšu ani písmenko a nenapíšu. Není to tím, že bych si chtěl nechávat všechno pro sebe, jen toho tento týden bylo nějak moc. Premiéra, chystání rautu, připrava podkladů pro nový Bulletin HaDivadla, na naší účtárně jsem byl víc jak doma, doma jsem zase za černou ovci rodiny a mohl za to můj notebook a několik příborů [?!?] a kromě toho všeho se mi občas dějí i divné, roztodivné a pozoruhodné věci. Nevěříte? Nemusíte ... já vás nenutím ... :)

Výplatní pásky se tenhle měsíc na mě domluvily a já už teď zase koukám, kde si nějakou tu kačku přivydělat. V divadle mi zapomněli započítat do výplaty dovolenou, takže až v únoru se můžu těšit na ranec peněz. A z Delvity mi poslali pár drobných, tak akorát na dva nákupy v Kauflandu a zaplacení SIPA.
Uteklo to jako voda a já jsem si uvědomil, že na školu vážně nemám čas ... A už jsem to vzdal ... dokud se neobjevilo pár dobrých duší, které mne přesvědčily, že to má smysl ještě zkusit. Tudíž, milá Delvito, tenhle týden se opět neshledáme! Hodlám všechen nedivadelní čas trávit v knihovně, kde budu tvořit, číst, psát a počítat ... [pokud bude co...], abych vykázal nějakou aktivitu a snahu.
V pondělí se mi stala hrozně hezká věc. Nevím, jestli se tím můžu pochlubit, ale ... Ozval se jeden zájemce o film, který mám ve své filmotéce. Já u něj objevil taktéž film, který pro mne měl význam a tak, slovo dalo slovo a domluvili jsme se na předání. Potkali se a kromě filmu Balada pro banditu jsem dostal darem [ze zcela nepochopitelných důvodů] DVD Krátké filmy od Pixaru. Ono DVD jsem si přál, dokonce jsem ho měl zde na blogu uvedené coby součást wishlistu a ejhle ... Překvapilo mě to, ale zároveň potěšilo. Tudíž dárci ještě jednou velké DÍKY! :)
Jak jsem již zmiňoval, v týdnu jsme měli premiéru, Indián v ohrožení. Z počátku nikdo nevěděl, oč půjde. Známo bylo jenom to, že to bude o Teorii relativity. Ale jak propojit tak vysokou fyziku s něčím tak odlišným jako je divadlo? Režisér Jirka Havelka do poslední chvíle premiéry vypadal, že neví, jestli bude schopen dokázat divákovi kompatibilitu těchto subjektů. Při rozhovoru s ním jsem nezjistil, co to bude, ani na tiskovce to nevypadalo, že novináři zcela jasně chápou, oč má jít. A pak přišel den P, tedy den premiéry, hodina H a ukázalo se, že ačkoliv se jedná o velmi těžké téma, divák si z toho vezme svoje a nakonec je spokojený. A tak představení sklidilo velký úspěch. Největší chválu sklidil sám invenční režisér. A co na to kritici? Uvidíme, ale podstatnější je přeci jenom slovo diváka a to kupodivu nešetřilo chválou. Takže, pokud byste rádi dohnali své mezery ve fyzice a téma Teorie relativity se probírala zrovna, když vy jste chyběli, doporučuji se zastavit na představení. Bude chytřejší a zábavnější formou byste informace o tomhle tématu beztak nesehnali.

Ke světlým zítřkům

Prožívám něco jako kompletní komplexní únavu. Dá-li se to tak nazvat. Psaní na blog mi teď dělá velké problémy, především ve chvílích, kdy zasednu k počítači. Ale jinak mi hlavou [při chůzi] neustále šrotují a tvoří se nové a nové nápady a náměty, kterými bych se mohl zabývat. Mám občas pocit, že můj mozek nyní funguje tak, že jakmile už jednou něco vymyslí, tak jen velmi matně se k jednou "objevenému" může vrátit a to ještě v těch světlejších případech. Působí to celkem blbě, v konečném výsledku, protože tím pádem nepíšu nic. Třeba diktafon by mi v tom mohl pomoci, jen jej mít k dispozici.

Začal jsem si sepisovat svůj seznam dárků. Netvrdím, že to budu chtít všechno k Vánocům. Stačilo by to krásně i k narozeninám, které mám necelý měsíc po narození Krista. Jakmile bude můj "wish list" kompletní, svěřím se s ním. Slibuji!
Děkuji všem zúčastněným za ochotu pomoci mi v nouzi s mým zesnulým adapterem. Naštěstí se objevil někdo, kdo mi zapůjčil částku poměrně vysokou ... 2000,- a já si za 1900,- koupil adaptér nový, lepší a taky ... větší. Přiznám se, že je velkej jak kráva, těžkej jak prase a hučí jak Niagáry. Ale funguje! A to je hlavní. Stále se držím svého přesvědčení, kterému už ale nikdo jiný bohužel nevěří, že nejsem závislý na počítači a internetu. Jen to potřebuji k práci a k životu. Co, kdyby mi třeba Ježíšek poslal email? Nebo mi napsal pan prezident, že mne potřebuje jako svého poradce? [vtip!]
V divadelním prostředí jsem teď trochu polevil. Vím, že je to o to víc ostudné, když jsem se dal na tu Divadelní vědu, ale není čas, nejsou "love" a je moc povinností. Takže z toho posledního, co jsem viděl, mohu citovat jen Britney goes to heaven Divadla Petra Bezruče z Ostravy, Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně HaDivadla a Lásky jedné plavovlásky Divadla Husa na provázku[kvůli podivně stavěným internetovým stránkám nelze dát odkaz na fotogalerii a ani na anotaci]. A v jedné větě to shrnu: Líbilo se mi to, až na pár "zcizováků", politických podtextů někde, kde to nemuselo být a několik hluchých a výrazně slabších míst. Jinak pohoda. A směle doporučuji.
Doma stále netopím. Pravda je taková, že pokoj je obrovský a zapůjčený přímotop zajišťuje pramálo tepla, které by mne udržovalo v životodárném stavu. A proto raději prchám pryč. Poslední týden přespávám u tety ... vracím se tam, kde je jednak teplo, ale taky mi tam uvaří něco dobrého. Chtělo to změnu, ta moje strava - pořád ty instantní jídla, to jednomu leze krkem po pár týdnech :) a nebo se konečně naučím vařit. Aspoň ten čaj a kafe :)

Jeff Dunham's Achmed

Vzpomínám si na doby, kdy mne děsily loutky, protože jsem ve svém útlém věku zkoušel trumfnout svůj strach a sledoval "déčkový" [pro debily] horor na pokračování Dětská hra. Nenáviděl jsem všechno, co bylo větší než panenka Barbie a panáček Ken. Mé sestřenky měly doma velkou panenku, doslova pannu, s velkýma očima, které velmi připomínaly právě Chuckie. Postupem času jsem se ještě několikrát snažil překonat děs a hrůzu, což do dnešní doby považuji za hlavní problém. Natolik mne to všechno děsilo, že se bojím mrtvol, pavouků, panenek, nožů, popelnic, velkých igelitových pytlů, žiletek, srpů [s komunismem to nemá shodou okolností nic společného:)] a kos. Když jsem měl navíc ještě možnost vidět horor, kde vraždila břichomluvecká loutka - dodnes si vybavuji ty velké oči, které vypadaly násilně a vražedně, tu hubu coby klapačku, jak zlověstně něco žvaní ... brr ... zanevřel jsem na hračky. Až do teď ... Achmed - mrtvý terorista mě dostal ... SILENCE!!! I kill you! :))

Příjemnou zábavu :)

Inspektoři hlediště, spojte se!

Dnešní přednáška Česká dramatika první poloviny 19. století byla pro mne skoro utrpením. Především jsem došel asi o 5 minut později díky zdržení Jítuškou, ale když jsme pak zjistili, že zábavného tématu se prostě nedočkáme, někteří odvážlivci raději prchli, my ostatní jsme zůstali a buď si malovali, povídali si a nebo [v mém případě] jsem koukal do notebooku ["placky", jak říká Jítuška těmhle vymoženostem], projížděl stránky českých divadel - Dejvice, Na zábradlí, Klicperovo a taky Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Zaujalo mne tam několik inscenací - především Divá Bára v režijním zpracování J.A. Pitínského, následně jsem objevil mnou právě dočtenou hru Léto v Laponsku v režii Jirky Honzírka, kterého znám - a hledal jsem, která představení bych mohl ve svém volnu navštívit. A tu mi zaklepala na rameno kolegyně, která seděla za mnou a zeptala se:
"Ty chceš jít do Slováckýho divadla?"
Odvětil jsem, že ano a že hledám ceny a zda-li tam berou slevy na naše "divadelněvědní kartičky".
"Tak se na to vykašli. Já Tě tam protáhnu. Dělám tam inspektorku hlediště."
No chápete to? Moje spolužačka z prvního ročníku divadelní vědy je zároveň inspektorkou hlediště - stejně jako já. Haluz! :) Takže Slovácké divadlo, třes se! :)

Z oné přednášky nemám nic ... samozřejmě. Jediné, co vím, je fakt, že musím napsat tři práce a že všechny tři mi budou v budoucnu na nic. Takže vyvstává problém. Ale doufám, že paní Rajlichová, naše knihovnice, mi poradí.

Trapas

[jako by jich nebylo málo]

Včera k nám do divadla [chápej HaDivadla] dorazila dvojice maníků s kamerou, že budou natáčet festivalové dění. Vůbec se jim nedivím, protože je to hrozně zajímavé. Lidi, herci, herci a lidi a pak nějaký představení, mezitím se hodně pije alko i nealko, já lítám jako pometlo a celkově to vypadá zajímavě. A tak došlo k tomu, že se milý natáčecí štáb rozhodl udělat rozhovor na kameru s naším uměleckým šéfem. Jenže jak jde o jídlo, nechávám některé věci, mnohdy podstatné, stranou. Doneslo se mi, že donesli čerstvý čokoládový štrúdl [mimochodem, je to chuťová delikatesa], tudíž jsem zcela zvesela, rozjařen a hlavně neskrývaně utíkal do foyer přivítat dobrotu, na kterou jsem se těšil jako malý Ludík. Už od schodů na mě lidi u baru koukali s podivem, když jsem začal navíc vykřikovat: "Štrúdl je tadyyyy! Já chci štrúdl!", začali se smát a velmi důrazně mi gesty naznačovali, že mám být zticha. Jenže než jsem stačil zpomalit, ztichnout a dojít důstojně k baru, proběhl jsem skrz záběr [nasraného] kameramana. Byl jsem velmi důrazně upozorněn na fakt, že se natáčí a je potřeba ticha. Ve svém trapném okamžiku jsem se začervenal a raději utekl. O pravdivosti této story může svědčit třeba tato fotka z místa činu :)

V popředí uměl. šéf Luboš Balák, potom stojím já a vzadu smějící se Michal ... :)

Všimněte si, prosím, jak se Michal [ten kluk vzadu] smíchy válí po barovém pultu a mého zmateného a ztrapněného výrazu, kdy si z právě vzniklé situace raději zakrývám ústa :)

Čest práci, depony!

Jak asi někteří víte a většina z vás neví, dělám v divadle. To nabízí nemálo možností vidět hromadu známých lidí v hledišti i v jevišti. A mimo jiné se můžete sami dostatečně zviditelnit, ztrapnit a zapůsobit na diváky tak, že buď vás už nikdy nebudou brát vážně a nebo jim utkvíte v hlavě.

Nedělní premiéra představení Černá sanitka zapříčinilo možnost vrátit se o téměř dvacet let zpět do doby, kdy jsem toužil být pionýrem stejně jako o pár let později hromada jiných skautem. Můj sen se tehdy uskutečnil jen zčásti, po 3 dnech mezi pionýry mne od tam vyhodili a tak jsem byl jen vyhaslou Jiskrou. Tudíž jsem na sebe oblékl modrou košili, svazáckou kravatu a vrhl se do práce. Bylo to "naplňující", bylo mi horko a byla to celkem legrace.

A tady je výsledek :)

depony svazákem ... :)

A abych byl kolegiální, tak Ivanka jako pionýr byla taky neodolatelná, co vy na to?:)

Ivanka byla toho večera k sežrání :)

edit: A ještě jedna fotka, která mi osobně připadá asi nejlepší, co bych mohl mít. Jinak je to vždycky bída :) [přidáno 20.6. ve 12.16]

Se ségrou Haničkou ve stylu 80. let :)

Weekend, Adrian Mole a jedna nehoda

Relativně volno. Říkám relativně, protože pro lidi jako jsem já znamená volno jen změnu pracovního zaměření [nejsem v práci, ale něco kutit musím]. Přesto jsem si udělal čas na několik setkání, zašel do divadla [což bylo asi tou nejlepší věcí] a neděli jsem trávil v práci u svých povinností, někdy nestandardních.
V pátek odpoledne bylo volno. Po dlouhé době volný pátek, který nabízel hromadu možností, jak s časem naložit. Ale jak naložit s volným časem, když na něho v podstatě nejsem moc zvyklý? [podobný problém řeším v případném budoucím vztahu ... odvykl jsem si být na někoho vázaný] Přesto se našlo několik dobrovolníků jak v pátek, tak i v sobotu odpoledne. Příjemné posezení v Bakala Café obsluhované velmi fešným, mladým a zajímavým pánem, bylo v některých chvílích pro mě rájem, chvílemi peklem [když někdo vaše oči přitahuje jako magnet, to je hodně těžký necivět jak strup]. Sobota ráno opět velmi časná! Probuzení mým bratrem, který odmítal vstávat do práce, následovala jeho hádka s maminkou a pak třísknutí dveřmi! [já chci utéct!] Sobotní odpoledne započalo ve společnosti Pozorovatele, kterého jsem školil v užívaní blogu. Dostalo se mi několika komplimentů ohledně mé trpělivosti s počítačovým laikem, což mi zvedlo sebevědomí opět o nějakou tu třídu výš. Poté sraz s kamarádkou Markétkou, abychom nějak oslavili ten Den dětí. Navštívili jsme v Huse na provázku hostující představení Divadla Drak Tajný deník Adriana Molea. Literární předlohu jsem nečetl, to s poněkud neklidným srdcem přiznám, ale hra byla naprosto skvělá, báječná, vtipná a plná zpívání písniček od ABBY. A protože jsem to já, nemohlo to zůstat bez ostudy, tudíž jsem vzbudil "zájem" několika lidí v mém okolí ohledně svého hlasitého smíchu, který si samozřejmě neuvědomuji. Bylo mi divné, proč se ty děti v předních řadách stále na mě otáčí, ale až pak mi to bylo vysvětleno. Trocha pozornosti ještě nikoho nezabila :) Večer jsem pak na skok navštívil jakýsi filharmonický koncert na Svoboďáku a pak šel domů. Jediný volný večer, kdy doma nebyl nikdo, protože teta odjela na víkend pryč, bratr chlastal [a to tak, že důkladně] a maminka odjela domů. Byl klid!
V HaDi na neděli padla derniéra jednoho celkem zajímavého představení, Ignáciův vzestup. Je fakt, že mé první shlédnutí tohoto vystoupení mělo podobný efekt jako výše zmiňovaný Tajný deník A.M. [ale zase tak vtipný to nebylo], ale smál jsem se opět nejvíc z celého hlediště [proč si to jenom neuvědomuji?], což vypadalo, jako by si mě tam divadlo nastrčilo jako baviče uvnitř řad diváků. Ale divadlo v tom bylo vážně nevinně:) Nachystali jsme raut, já se stal hlavním rautérem [to je divný slovo:)], celkem se nám to povedlo, začalo představení a pak ... se to po*ralo. Došlo k nehodě, při které se jeden z herců celkem vážně poranil na ruce a tak se derniérované představení nedohrálo. Raut se dal divákům jako omluva, Gabča Vermelho jim k tomu zazpívala písničky z představení a pak se všichni pokojně rozešli domů. Prostě to byl náročný víkend. Plný náhlých, ale hloupých emocionálních vzplanutí, plný starostí o psa v důchodovém věku ... plný žití nebo možná spíš přežívání?

Muzejní noc má zvláštní moc

Bylo to zničující, nervy drásající a hektické. Město zažívalo druhý rozkvět, tolik lidí není ve městě ani přes den, když je tam nejrušněji. Taková trošku slabší Praha. Rozhodně davy kulturychtivých jedinců udělaly dojem. O to větší byl problém při řešení "stopstavu" v hledišti, když do sálu se chtělo dostat dalších asi 100 lidí. Vykonávání mé práce ve mě neustále vyvolává stres, zoufalství, které následně přechází v nasranost. A hádejte se s třiceti lidmi za minutu během vysvětlování, že je plno, pozdě a že projdou leda přes mou mrtvolu [to jsem si nakonec nechal pro sebe ... v jejich očích bylo cítit, že by slova nemusela být daleko od činu]. Nakonec jsme to přežili ve zdraví. Ale jen díky náhodám a náhodným okolnostem.
Nedělní dopoledne jsem tedy prospal spánkem zaslouženým. Jestli se mi něco zdálo, to ví jen víla Zubnička a ta hromada tísnících se bohů nahoře. Každopádně probuzení do hezkého nedělního poledne bylo spojeno také s nutností nasytit hladový žaludek. Doma nebylo nic. Domluvil jsem si sraz s kamarádem, zajeli autobusem do Tesca, já nakoupil ingredience a zase jsme jeli domů. Po velmi dlouhé době byl Ludík donucen udělat si nějaké jídlo sám doma. Není to obvyklá situace. V Tescu jsem přemýšlel, co by mi "bodlo" a nakonec jsem se nechal inspirovat Ivankou a její bagetou připravenou vlastnoručně jejím Milým. Když zvládne bagetu on, musím i já v sobě objevit tenhle dar. Kupodivu se podařilo. Dvě bagety se sýrem, šunkou, paprikou a americkým a italským [multikontinentální stravování!] dresinkem chutnaly dobře. Nikomu jsem nedal ochutnat, aby mi nepocuchal mé právě vytvořené ideály o mém kuchařském umění a snědl jsem je sám. K vlastní naprosté spokojenosti. Po vydatném obědě jsem byl vytažen na dlouhou procházku po architektonických památkách mého rodného města. Bylo to velmi zajímavé, jen zjišťuji, kolik znalostí mi ještě chybí, když zmiňovaná jména naprosto nedotčeně prošla mou myslí bez sebemenší známky poznání. Putování bylo zakončeno v Bakala café u bábovky a juicu a bylo fajn.

PS: Ta bageta na obrázku vypadá nepříliš podobně jako ta moje ... ale je to jen ilustrační fotka, příště svůj výtvor vyfotím, slibuji:)
PS2: studium versus job - 2:2 [stres v práci mi nedělá dobře:)]

Brněnské kulturní noci se blíží

A budou to noci dlouhé pro ty, kteří budou v práci, a nejspíš noci krátké pro návštěvníky, aby vše stihli projít v klidu. V pátek 18.5. to bude Noc kejklířů, kdy se spojí brněnská divadla a budou bavit obecenstvo za malou úplatu či zdarma na některých z veřejných prostor či ve svých vlastních sálech a předsálích. A na mne padá několik povinností. Kromě toho, že budu celý den zavřený v podzemí, měl bych ještě provádět "zákulisíchtivé" návštěvníky. Přiznám se, že lekce z průvodcovství jsem zatím nedostal, i když má, postavou drobná přesto úžasná, kamarádka Sjůůů [za měsíc seriózní maminka:)] provádí na vile Tugendhat a můj kamarád Petr na Špilberku. Oba si tajemství úspěšného provádění nechali pro sebe. A tak se děsím toho, že HaDivadlo vlastně znám jen sporadicky. Hodlám tedy zasednout k literatuře a naučit se vše podstatné, nač by se případní zvídaví jedinci mohli ptát. Už teď přemýšlím nad způsobem, jak tyhle neoblíbené šprty, třídní nepřátele zlikvidovat. Napadlo mne několik klasických "scénářů", ale nakonec jsem to zavrhl. A třeba nikdo nepřijde, tím se můžu uklidňovat.

Taková brněnská "záhada Blair Witch"

A sobotní večer bude vyhrazen muzeím města Brna pod názvem Muzejní noc, která měla v předchozích letech [o tom loňském vím stoprocentně] velký úspěch. Kupodivu máme v HaDi taky jakousi "galerii", tudíž hurá, hurá, další práce volá. Tato akce končí oficiálně o půl jedné. A pak hurá domů, do postýlky. Rozhodně nezávidím mým výše jmenovaným přátelům jejich pracovní nasazení v tento den. Tugendhat je v jednom kolem a Špilberk taky. Lidi prahnou po kulturním vzdělání a ještě víc po možnosti to všechno vidět zdarma! A to je hlavní.

PS: Studium versus job - stav 1:1 [tentokrát je lepší se učit :)]

Témata - pokračování

a protože témat je víc než dokáže "rozdělovač sekcí" pojmout, musel jsem tento příspěvek rozdělit na dvě části. Takže se neděste, nehodlám vás ani zahlcovat ... aspoň prozatím:)

příběhy [ne]obyčejného šílenství - inspirováno stejnojmenným filmem [až na to "ne":)], divadelní hrou a podobnými životními událostmi. Takže proč ne? Všichni jsme magoři... a je o čem psát - toto téma nabízí velké množství možností, jen je čapnout za pašesy:)
queer as folk - krátké, střední či dlouhé glosy, postřehy a poznámky ze světa "queer"[gay world][takové moje vykřičení se do světa, jak mě některé věci štvou, jiné baví a hromadě z nich nevěnuji pozornost - alespoň ne dobrovolně:)]
soul music - melodično, a nejen to těžké. Písničky mého "mládí" a "stáří", klipy, texty písní. Co víc si přát?
teátr - divadlo, divadla, hry, práce, lidé v divadle i kolem něho. Cokoliv, co mne s divadlem spojuje. Vždycky se něco najde:)
travelling? - je s otazníkem schválně. Pokud se ptáte proč, vysvětlím. Věc se má tak, že ačkoliv jsem ve věku, kdy většina mých vrstevníků cestuje třeba i v rámci studia po světě [Indie, Japonsko, Nepál, Rusko, atd.], já sedím jak pecivál doma a můžu jen tiše závidět. A tak poznávám jen krásu zdejších míst, což se přiznám, někdy stačí a jindy to považuji za obrovský nedostatek a chybí mi ta možnost být i jinde. Takže proto :)
zpátky do minulosti - občas se stane, že v myšlenkách zabloudím do starých "dobrých" časů, kdy jsem prožíval cosi, co se označuje všeobecně jako dětství. Pamatuji si na hezké chvíle, ale spíš na ty smutné. Přesto jsem zjistil, že není takový problém vykládat své paměti, aniž by se druzí třeba nebavili.

A to by pro začátek stačilo ... já zase něco vymyslím :)