Ale to by už stačilo, ne?

Dnešní den by se dal nazvat "Velkým dnem blbce".

Pokud se mi dopoledne povedlo něco vyřídit a dodělat, odpoledne a večer vedl téměř k tragickým koncům.

Ale postupně ...

Cestou na volejbal jsem se rozhodl, že skočím na poštu, protože jsem měl ve schránce výzvu o uložené zásilce. Nebudu se ani zmiňovat, že jsem byl na poště už včera, ale kvůli neskutečnému návalu lidí bych tam čekal asi do zavíračky a tak jsem to vzdal. Dnes jsem si tu frontu vystál, abych došel k přepážce, předal lístek a dozvěděl se, že zásilka není uložena na hlavní poště, kde jsem právě stál, ale na poště přímo naproti mému domu. Omluvil jsem se za tento projev debility a odešel na volejbal.

Po příchodu do šatny jsem ovšem zjistil, že s sebou nemám kraťasy na převlečení. Že s sebou vlastně kromě ručníku a pití nemám vůbec nic. Takže jsem hrál hodinu a půl v teplácích, což mi na komfortu při hraní moc nepomohlo. 

Posledním mým plánem bylo jít večer do Tesca nakoupit a využít poukazy z Tesco Clubcard. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v Tescu zjistil, že je v batohu nemám. Prohledal jsem jej a zatrousil i do míst, kam jen tak v batohu něco nedám, a tam jsem objevil svůj ztracený řidičský průkaz. Smůla je, že už jsem si požádal o nový. Takže na jednu stranu radost, že jsem žádný osobní doklad neztratil, na straně druhé to byl facepalm jak sviňa, protože si nejsem sto vybavit ani moment toho, kdy bych peněženku do té přihrádky dával. Poučení pro všechny, hlavně pro mě: Dívejte se po svých věcech i na místa, kde stoprocentně víte, že byste danou věci nikdy neodložili a nedali. A můj nákup v Tesco jsem tedy nechal na jindy. Vyšel jsem tedy z obchodu, šel jsem na šalinu, blikla na přechodu zelená, tak jdu a v druhé části vozovky mi něco řeklo, ať tomu autu, co se k přechodu přibližovalo, nevěřím. A taky, že jo. Málem mě strazila ženská za volantem, která se evidentně nevšimla, že má červenou.

Dojel jsem domů a vyložil svůj nákup z Alberta, kde jsem nakonec nakoupil něco na večeři. Těšil jsem se na vajíčkový salát RETRO, což slibovalo zážitek nostalgie nad vajíčkovým salátem z dob mého mládí. Upřímně, bylo to tak hnusný, že jsem litoval svého nákupu.

Raději jdu spát a budu doufat, že se třeba nepropadne postel nebo nezačne hořet barák. A jestli se ráno probudím, doufám, že jsem si dneškem tu smůlu na nějakou dobu vybral.

Tak zase jednou ...

.. jsem byl na schůzce. Lépe řečeno na rande. I když ...

Potkali jsme se na Grindru. Uháněl mě tři dny. Psal, volal. Prosil, abychom se mohli potkat. Říkejme mu třeba ... Marek. (Na tohle jméno mám pifku už několik let.) Pracuje sám na sebe, děsně ho to baví. Je starší o pár roků. Má krásný tetování.

Psali jsme si, byly to příjemné debaty o všem možném. Moje zdrženlivost na něj působila jako magnet. Aspoň to tvrdil. 

První setkání nedopadlo, prý měl zákazníka, se kterým se zakecal a tím propásl možnost se potkat. Následně zintenzivnil svou žádost o setkání. Občas to proložil nějakou poznámkou s erotickým podtextem. U mě zůstalo bez reakce.

Druhé setkání domluveno. Sraz ve 20:30 na Moraváku u sv. Tomáše. Ve 20:10 psal, že bude mít 15 minut zpoždění. Budiž! Vyčkal jsem, i o těch 10 minut navíc Zpráva, kterou jsem mu poslal, na situaci nepřidala. Nerad čekám. Dojel taxíkem. Prý by to jinak nestihl. Omluvil se. 

Působil nevšedně. Pak si ale zapálil ... Škoda! Sice kouří jenom občas (raději kouří zdravě), ale to tvrdí všichni. Jeho poznámce jsem se usmál. Tudy asi cesta nepovede.

Během přesunu do kavárny Podnebí se zastavil do bankomatu. Zasekl se na vstupních dveřích. Tlačil, ale nic. Musel jsem přijít já a zatáhnout. Tohle "foyer" si pak připomínal i po zbytek večera. Dobře mu tak!

V Podnebí si vzal lístek a pak s údivem v očích pokládá otázku, zda v těch cenách není chyba. Připadá mu to podezřele levné. Vysvětlení, že se jedná o studentskou kavárnu, bere s rezervou a ptá se, zda tam může sedět, když už student není. Dobře on!

Následuje téměř dvouhodinový monolog. Jeho! Míchá příběhy z dob studijních i nynějších. Hezky se poslouchá. To ano! Bohužel bez prostoru, abych mohl něco říct i já. Mé zklamání uzavírám s myšlenkou, že třeba příště budu mít možnost mluvit já. Účet zaplatil celý. Mé odmítnutí, že se to nehodí a ačkoliv dělám na call centru, tak nemám finanční nouzi nevzal. Následně jsme se přesunuli zpět do města. Nabídl se, že mne doprovodí domů. Bydlí sice na druhé straně města, takže to gesto potěšilo. 

Na Moraváku jsme potkali jednoho mírně opilého a zhuleného mladíka. Oslovil nás s dotazem, zda nehulíme. Marek odpověděl, že si občas trávu dá. Mladíka ta zpráva potěšila, vytáhl sklo, zapálil ji a nabídl. Marek si popotáhl, můj odmítavý pohled okomentoval, že kamarád si nedá a následovala debata, která měla dokázat, že mladík není tak blbej, jak si Marek asi myslí, přesto výsledek nevyšel tak příznivě. Pro mne zbytečná zastávka u Lužánek, kde jsme se po 20 minutách rozdělili. Mladík šel domů s číslem na Marka, protože využije v budoucnu jeho služeb. Já s Markem jsme pokračovali ke mně. Celou debatu opět vedl on. Vzdal jsem tedy snahu něco říct. 

Došli jsme k mému baráku. Marek vytáhl teorii o tom, jaké možnosti bývají v takové situaci. Že se obvykle zve na kafe, čaj nebo víno. Bylo pozdě. Doma jsem neměl uklizeno a hlavně ... přišlo mi to hloupé. Moc rychle na to šel.

Omluvil jsem se, že mám jiné povinnosti. Přesto jsem chtěl příslib dalšího setkání. Prý bude moc rád.

Podal jsem mu ruku na rozloučenou. Sám vypadal, že by řekl jenom "ahoj" a otočil se. Stisk ruky mi nakonec opětoval. Pak odešel na rozjezd.

Než jsem usnul, napsal jsem mu zprávu. Poděkoval za hezký večer. On byl hezký, jen plný jeho. Neodpověděl. Řekl jsem si, že už asi spí. Druhý den jsem mu znovu napsal, jestli se chce vážně ještě vidět. Odpověděl, že chce. To byl konec veškeré debaty. Na další zprávy už nereagoval. 

Vzpomínám si, jak se dušoval, že si váží upřímnosti. Když se mu něco nelíbí, ozve se. Asi to byla jenom jeho ideální póza. Závidím! Chci taky působit takhle přesvědčivě.

Zklamání přišlo a zase odešlo. Show must go on .. !

Když nestíháte, pořiďte si maminku!

A to je přesně můj případ. Nestíhám doma uklízet, prát, žehlit, vysávat, utírat prach, umývat nádobí, vytírat zem.

Právě po tomhle výčtu přemýšlím, co vlastně doma stíhám? Kromě spánku, sezení u PC pozdě večer a občasného "uvaření". To vaření je v uvozovkách schválně, protože namíchat si studené kakao nebo ohřát si párky či uvařit těstoviny, není vhodné považovat za kulinářský úspěch.

Neumím vařit (nebo se mi spíš nechce) apřece žiju. Sice mě to stojí mnohem víc peněz, ale přeci neumřu hlady.

Zařídil jsem mamince práci u nás ve firmě. Po těch patáliích, které měla v předchozím zaměstnání, to byla rozhodně lepší varianta (aspoň doufám, protože má za sebou teprve 3 dny). Ale shodli jsme se na tom, že z této práce nebude tak zničená a rozbolavělá jako z Lídlu. Bohužel, se snížením pracovní a fyzické náročnosti šlo dolů i platové ohodnocení. A tak jsem mamince nabídl "obchod". Jednou týdně mi doma uklidí, protože já se k tomu prostě nedostanu (rozhodně to v červnu a červenci nešlo, nejde a ještě nějakou chvíli nepůjde).

Dnes poprvé maminka nastoupila "druhou" šichtu a já v práci nervózně koukal na mobil, kdy zavolají z nemocnice, že maminku hospitalizovali s těžkým šokem, když viděla, co doma mám. Nestalo se tak. Dobře pro mě! :) Nemusím platit odškodné :)

Každopádně, troufl jsem si k večeru zavolat a zjistit stav věci. Osmiminutový monolog z druhé strany telefonu byl jasným důkazem, že sice maminka přežila, ale následky budou ještě chvíli doznívat. Ale můj záchvat smíchu při tom, kdy vyjmenovávala, co všechno mám doma a hlavně, kolik toho mám, svědčil o tom, že se s tím poprala vcelku dobře. A já taky.

A tak jsem dostal úkol! Musím si pořídit nový šatník. Protože "hader" mám na oblečení jedné standardní cikánské rodiny :))

I am still single, ladies!

Za poslední tři dny jsem měl možnost být součástí dvou rozhovorů, které, v jednom případě nenápadně, v druhém zcela jasně, naznačily, že svůj život nežiju, ale že ho přežívám.

Víkendová návštěva Prahy mi na základě debaty s Matym přinesla několik věcí, které mi začaly vrtat hlavou. Pro něco jsem našel okamžitá řešení.

Nedoufat v jednání druhých!

Odprostit se od vztahů, kde neschopnost říct "ne" ani "ano" signalizuje jedno velké "NE"!

Zkusit hledat v mladších vodách, protože staré struktury, jako jsem já, už těžko přeměním k obrazu svému. (vztah není o tom, že je to podle toho, kdo má otěže v ruce, to vím, ale starší jedinci mají svá očekávání a neradi ustupují ze svých kolejí).

Tyto tři body pro mě znamenají několik radikálních změn, do kterých chci, ale zároveň nechci investovat, protože se bojím. Jsou věci, ze kterých asi nejsem schopen ještě několik let ustoupit, např. výměna alespoň 5 zpráv, ve kterých nebude hrubka. Je to detail, ale pro mě podstatný.

Dospěl jsem k názoru, že můj poslední vztah, ačkoliv měl velké množství nedostatků, byl jedním velkým kompromisem a tolerancí. Být se mnou ne nejspíš hodně náročné a vydržet se mnou je mnohdy téměř nemožné. Ač to říkám nerad (moje ego s tím má neuvěřitelný problém), byl Jiřík asi jediný, kdo dokázal ukočírovat mou náturu, nepřipouštět si moje nálady a být v rámci jeho možností oporou.

Dnešní otázka od osoby, kterou znám jen díky fotografii z webu, která se přiznala, že máme něco společného, mi způsobila újmu na mém úsudku a sebejistotě. "Co tys měl na Jirkovi rád?" Natolik ta otázka byla osobní, že jsem odmítl odpovědět. Natolik jsem musel pokorně uznat, že toho bylo víc než co na mě mohl mít rád on.

Kolegyně v práci mi zase připomněla, že nejsem sám, kdo je 'single' a že je to 'nemoc' dnešní doby. Tou nemocí trpím už tak dlouho, že neumím navázat známost (v krátkodobé mi brání vlastní předsudky, v dlouhodobé mi to neumožňuje chybějící důvěra v toho druhého).

Otázkou je, jak dlouho může být člověk sám, než v něm zakrní či zcela umře schopnost seznamovat se, nebát se a riskovat. A uměl jsem to vlastně vůbec někdy? Damn it!

Návrat ztraceného "syna"? Možná!

Vážně bych se rád rozhodl, tak nějak vnitřně, že se vrátím zpět k psaní. Když tak občas sedím někde u kávy či kofoly, knihy či filmu, v hlavě mi proudí myšlenky a chtějí být "vyřčeny" nebo zapsány. A já jim nedám prostor ani v jednom.

Otázkou je, jestli by návrat mohl dojít takové "slávy", kterou můj blog kdysi před lety zažíval svou čteností a návštěvností.

Pořád mám pocit, že je co říct. Jen díky tomu, že jsem dospěl, mi dochází i schopnost být vtipný (nebo jsem si o sobě myslel jen já sám - a teď už si to nemyslím). Být zodpovědnou osobou z vás prostě udělá suchara. Nebo spíš ze mě to udělalo rozhodně.

Ale, protože situace dospěla do stádia, kdy se na Facebooku nechci grafomanicky znemožnit, budu si vylévat myšlenky tady ... a začneme posledním dílem Harryho Pottera.

To slibuji!:)

21 minut

Přesně tak dlouho dnes trvalo mému bratrovi, než se po telefonu vymáčkl s požadavkem na zapůjčení částky 200,- Kč. Mám za to, že víc peněz jej stál jeho hovor mezi O2, které vlastní, a Vodafonem, jenž v rodině zastávám já.

Během té doby jsem vyslechl všechny alternativy, které mohou vyvstat v budoucích dnech ... tedy, že šéf mu dá peníze na ruku v pondělí nebo v úterý, případně dostane peníze z dárcovství krevní plazmy.

Bratrovi gratuluji k měsíčnímu výročí jeho vztahu a tu částku mu věnuji už jenom proto, aby mne dál netrápil svým vyprávěním jeho osobního života :)

Rochnit se v písmenkách

Možná jste si všimli, ale samozřejmě to neberte jako čtenářskou povinnost, že zde již nějaký ten pátek nepřibyl žádný nový článek. Není to naneštěstí důkaz toho, že by snad "krutost" z tohoto divadla zmizela. Jen se zde projevila moje časová indispozice a vlastně i nechuť cokoliv psát, protože v práci jsem toho za ten den napsal dost ... si myslím!
Pociťuji, jak mne deformuje ono zkratkovité psaní, kdy během dvou minut musíte udělat poznámku o hovoru, který trval třeba 10 minut. Začal jsem psát, ale zároveň i uvažovat v bodech. Vypíchnout to nejpodstatnější, odstranit "omáčku", která by sice i obyčejné poznámce dala nádech lidskosti, leč není pro ni prostor a ukončit to všechno oním slavným a očekávaným "CC".
Pokud byste svůj život chtěli popsat stručně, zkratkovitě a bez toho všeho kolem, věřte, že práce v call centru je dobrou průpravou, jak se něco takového naučíte. Jen musíte vypilovat svůj podpis, protože v autobiografii se bude asi blbě vyjímat autorova signatura "cc".
Až angína, která mi zabránila propadnout ještě více do pracovního a psacího stereotypu, mne trochu vykolejila z mých "jistot" a invencí. Uklidnil jsem se, pokud to tak jde během těch 5 dní říct, zpomalil a najednou je tu prostor pro můj mozek, aby neplival jenom holé věty, ale dával jim i nějaký nádech a zabarvení.
Upřímně ... tento článek není nijak extra obsahový. Snažím se vyrochnit v té možnosti, volnosti a rozmanitosti využití všech slov, která jsou sice bezpředmětná, ale hezky rozvíjí větu jednoduchou na větu složitou ... možná chvílemi i překombinovanou.
Je hezké vědět, že si lze hrát s písmenky, se slovy a obraty a ... že si u toho můžete zavzpomínat na časy, kdy to psaní šlo samo a s radostí.
Nenapadlo by mě, že práce na call centru, tedy v prostředí, které je tu kvůli volajícím lidem, mi otráví chuť psát.
Třeba se mi podaří se znovu vrhnout do víru pisálkovství ... nebude to nic brilantního, ale bude to moje. Bude to ze mne. Budu to já. Aspoň doufám.
A to nechci malovat čerta na zeď :) ... jako někdo ...

Vtipný malíř Pavel Matuška

Just relax!

... uznávám, že tento relax, odpočinek či lidově řečeno "vypnutí" bych potřeboval tak na čtrnáct dní, trávené mimo republiku někde v teplých krajinách u moře, pod sluníčkem s hromadou skvělého jídla a pití. Někde, kde bych nikomu nerozuměl, měl bych klid ... prostě bych rád dovolenou.
A proto jsem se rozhodl, že letos pojedu k moři. A klidně sám ... po 12 letech bych opustil hranice naší vlasti a podíval se někam, kde česky neumí říct ani dobrý den, kde třeba ani neví, kde je Česká republika a kde by se o mě hezky starali.
Nějaké tipy? :)

Finanční krize podomácku

Termín finanční krize je v dnešní době asi nejčastěji užívané "neosobní" slovní spojení. Slyším to kolem sebe z rádia (které téměř neposlouchám), z televize (kterou nemám) a od lidí kolem mne.
Já od 16. prosince zažívám svou vlastní osobní finanční krizi. Osobně jsem se nikdy takhle bezmocně necítil. Zablokovaný účet, peníze zašité doma v peřináči jsem nikdy neměl a do výplaty bylo hodně daleko.
Včasné nezaplacení debetního kontokorentu mne dostalo do situace, kdy jsem chodil spávat s pláčem a s obavami, kdy mi kdo co odpojí, kdy mi kdo pošle nějakou upomínku a kdy se budu cítit jako totální houmlesák. Můj hlavní (v tuto chvíli už jediný) zaměstnavatel si dal načas s výplatou i se stravenkami, tudíž jsem od 2. ledna měl v peněžence jenom 60,- Kč.
Navíc teď v práci dávám nějaké hodiny přesčasů kvůli enormnímu zájmu zákazníků o naše služby. Odcházím z domu ráno, vracím se večer. Vyčerpaný, unavený a poměrně dost znechucený tím, jak lidé umí být zlí a vysávají energii.
Až dnes jsem byl schopný doplatit kontokorent, vyrovnat můj mínus, abych hned zítra zase mohl do mínusu padnout, a zaplatit všechno, co musím.
Kupodivu už v tuto chvíli, i když zatím své závazky nemám uhrazené, se cítím mnohem lépe než včera, kdy mi bylo hodně těžko. A to nás ta krize teprve čeká.
I když ... takové přerušení dodávky plynu v těchto poměrně mrazivých dnech by pro mne (stejně jako pro jiné zákazníky, kteří díky plynu mají doma teplo) znamenalo mrznout nedobrovolně v mém hnízdečku "lásky", přestože jsem si sliboval, že tomu už tak nebude. Budu jen doufat, že dodávky plynu budou bez omezení, protože jinak si můžu jít hodit mašli.

Shopping manie

Každý týden, minimálně jednou, se mi ve schránce objeví nějaký reklamní leták. Většina mých sousedů si schránky polepila, dle mého trochu nesmyslně a hlavně neesteticky, kromě jmenovek i štítky s oznámením, že letáky nechtějí. Beztak se jim to tam občas objeví, možná proto, že roznos těchto letáků neumí číst a nebo prostě jenom proto, že tam tu informaci o tom, že to nechtějí, mají.

Já propadl kouzlu letáků. Mými favority jsou Möbelix a Kaufland. Tudíž něco do bytu a do žaludku. Bohužel si tím na stranu druhou celkem zásadně masíruji svou představivost o tom, co bych si všechno koupil, kdybych na to měl.
Především pak vidím problém v tom, že si ty věci uchovávám v paměti na dobu, kdy peníze budou, abych si to pořídit mohl. Čímž se dostávám do bludného a nekonečného kruhu, protože počet věcí, které by se mi hodily, stoupá.
Na druhou stranu třeba katalog Ikea má pro mne jistým způsobem poněkud nesrozumitelně seskládanou nabídku, tudíž než bych tam něco našel, raději si tam zajedu sám. Bohužel se tím vystavuji mnohem výrazněji riziku nákupu toho, co mne zrovna osloví.

Pokud to tedy shrnu, postihuje mne občas nákupní horečka, která si žádá velké oběti na stavu konta. A v práci ne a ne přidat. Navíc vím, že Vánoce to nespraví a většinu dárků si nakoupím sám. Sám sobě. Jak vtipně poznamenala Ivanka, já mám nejspíš Vánoce celý rok.
Už nesmím ani na vánoční trhy, protože návštěva u mé kamarádky na jednom stánku s kovovou bižu mne přišla na 300,- Kč. Zato jsem si odnesl hezký a jako na mou ruku ulitý prsten z chirurgické oceli. No mám já to za potřebí? :)

Living and working

Moje prémiová výplata zmizela z účtu ještě dřív než mé standardní mzdy a poněkud mne znejistěla situace, která z toho plyne. Čím víc peněz vydělám, tím víc jich někde uvalím. Jenže tomu chtěl osud a shodou okolností i daná situace.
Mám tedy doma novou postel, které do kompletního složení stačí jen minimum - namontovat čelo postele nějakým klíčem číslo "nevím nevím". Ale to je drobnost, kterou časem dořeším.
Mám doma zároveň i topení, tedy plynoměr, funkční plynová kamna a teplo. Bohužel s tím vším souvisí i spotřeba na plynoměru a při dohledání cen RWE jsem zjistil, že už nyní budu doplácet jak mourovatej. A to vytápím jednu místnost a jenom občas. Vypadá to, že pokud v příštím čtvrtletí dostanu prémie, padnou celé za "vlast", tedy do plynu.
A nakonec jsem si domů pořídil internet. Konečně. Tři hlavní body mého "předvolebního" programu jsem splnil. Byl bych dobrý politik. Sice to trvalo poměrně dlouho, ale výsledek je 100%.

Výplatní páska v divadle se na mne usmívala ... dobrá, buďme upřímní ... se mi vysmívala s částkou, za niž bych si nezaplatil ani nájem. V čistém to vychází na 43,- Kč za hodinu. Díky takovému zaměstnání snižujeme s dalšími podobnými obory a profesemi průměrnou hrubou mzdu. Nebýt nás, tak to není 20 tisíc, ale minimálně 26 tisíc.

Tudíž mi zbývá opět měsíc do další výplaty, abych si mohl pořídit další vymoženosti do mého skromného apartmánu. A nebo si seženu spolubydlícího. To by mi mohlo taky snížit náklady.

Co takhle volby, vážení?

Dnes jenom stručně ... a poněkud znechuceně.
Další volby za sebou. Zase zapisovatelem. Víc práce. Konečně i lépe zaplacené.
Už jenom výsledek voleb za náš okrsek mne poněkud rozhodil.
Když jsme potom předávali výsledky na sběrném místě, dozvěděl jsem se, že zatím vede ČSSD. Bohužel to nebyl "problém" jenom části našeho kraje. Celorepublikový "průser". A jestli to dají dohromady s komunisty, tak jsme dokázali, že jsme národ debilů, kteří raději ušetří 30,- Kč než aby zapnuli mozek. Jsou to jenom krajské volby. Na 4 roky mají slovo v krajích ... ale co následující volby do poslanecké sněmovny. Půjdou volit stejní voliči? Zvolí stejně?

Smutný výsledek. Bohužel si za to pravice může taky dost sama... Ale je jasné, že voliči si moc nepomohou.

Not really good company

Mám rád společnost, lidi kolem sebe, ruch, živo.
Leč někdy se může stát, že společnost, v níž se objevíte je shlukem jednotlivců, jejichž kumulací vznikne spíše dojem, že nemusíte být všude a především ne tady a teď.

Setkání s někým, koho jsem miloval, s kým jsem spal a koho jsem poznával. Dohromady nepříliš příjemný mišmaš pocitů a myšlenek. Nebylo to vysloveně špatné. Jenom jsem se prostě necítil ve své kůži. Občas někdo něco řekne. A v tu chvíli jsou slova jako ostří nože, které způsobí krvácení, jenž nelze zastavit.

Nakonec jsem utekl. A myslím, že právě to mne zachránilo.

Na místě za 700,- Kč

Za celou dobu mých studijních let mne vychytal revizor v šalině [tramvaji] jenom jednou. Tehdy navíc vyprchala platnost mé šalinkarty [pro Pražáky: lítačky] o jeden den, což se mi stalo osudným a mou peněženku to ožebračilo o 500,- Kč.

Po odeznění "songu" Už mi lásko není dvacet let, ani dvacet pět ... došlo k tomu, čeho jsem se bál. Studentské výsady a slevy šly k šípku. Stejně tak i zvýhodněná cena šalinkarty. Když mne poprvé chytili v červenci, dost mě to vyhodilo z míry. Tehdy se můj výlet za kamarádkou prodražil o 700,- Kč. Ti mizerové zdražili! Bylo to v době, kdy se mi to hodilo pramálo. A tak jsem si poté dával pozor.
Jenomže v pátek mě dostali znovu. V dokonale přichystané pasti.
Autobus o půl dvanácté stojící na Malinovského náměstí, který jel mým směrem. Bylo to divné. Přesto jsem rád využil možnosti volného prostředku. První zastávka uběhla v pohodě. Jenomže najednou autobus dojel k davu mužů, z nichž 2/3 byli členové městské policie a zbytek opět výrazně nevýrazní pánové z revizní kontroly. Naběhli do autobusu, jako kdyby se tam převážel terorista nebo překupník drog, všechny a všechno zablokovali a dali se do práce. Nemělo smysl si něco vymýšlet. Bylo to tak rychlé, že jsem jen vytáhl občanku. A mám to zase za 715,- Kč. Už se mi ta jízda na černo nevyplatí.

Ale překvapuje mne jedna věc. Že jsem nezačal přemýšlet nad tím, jak půjdu a koupím si šalinkartu. Uvažoval jsem nad tím, jak přechytračit DPMB. Nápadů bylo několik, ale "nejlepší" byl, že bych si nechal udělat falešnou občanku na falešné jméno. Upřímně ... levněji by určitě vyšla šalinkarta předplacená na 10 let dopředu, ale když ono to postrádá ten úmysl přechytračit revizora.
Od zítřka jdu vydělávat na pokutu. A je mi jasné, že to kolo, které již rok toužebně očekávám, že ho teta odzimuje, mne zachrání od případných dalších pokut.

Trable jménem spolubydlící

Je tomu již notná řádka let, kdy jsem využíval přístřeší a zázemí internátu při studiích na střední škole. Bruntál, nehostinné a šedivé město, které jsem neměl rád a nikdy ho mít rád ani nebudu. Přesto jsem se díky tomu místu naučil být víc společenský, komunikativní a naučil jsem se nebát se lidí. Prvotní zkušenosti ve mne vzbudily vlnu nedůvěry.
Měl jsem 2 a půl roku minimálně dva spolubydlící, což byl najednou velký sociální šok, ale překonal jsem ho a bylo to fajn. Přišel jsem na to, jak s lidmi vycházet, pokud to tedy situace vyloženě vyžaduje. A když rok bydlíte s 2 naprosto odlišnými jedinci, kteří mají jiné zvyky, jiné mravy a studují něco jiného, musíte to převzít jako samozřejmost a k té potom přistupovat se samozřejmostí.
Jenže to je už dlouhá doba. Od té doby jsem se zase naučil bydlet sám, být sám. Být svým vlastním pánem. Pokud jsem si někdy přál nějak bydlet, tak buď s partnerem ve 2+1, z čehož jeden pokoj by byl prostě můj, nebo klidně ve vetším bytě se spolubydlícími, ale mít pro sebe i malý pokojíček. Důležité pro mě bylo a je soukromí. A na to se zvyká velmi snadno:)

A nyní mám na 14 dní spolubydlícího. Můj bývalý spolužák z vysoké, nyní pracant a trochu maniakální šílenec. Když mi třikrát po sobě vyplýtval bojler s teplou vodou, začaly mi téct nervy:) v úterý jsem objevil, že díky nedovřeným dvířkám se mi začala odmražovat lednička a včera večer odešel a nechal v bytě rozsvícené. Navíc je fanoušek hudebního stylu, kterému naprosto nerozumím - rocková opera, metal a podobně. A tak už odškrtávám dny a těším se, že tam bude zase klid, uklizeno a hlavně ... bude tam SOUKROMÍ:)

Přesto mne hřeje na srdíčku, že jsem kamarádovi pomohl ve chvíli nouze. Od toho přece kamarádi jsou:)

Noc, kdy zemřelo ...

Nemám nic proti hmyzu, když si zrovna nenajde mě jako vhodnou přistávací plochu nebo jako cíl pro zdolávání vysokých nadmořských výšek.
Té noci, kterou můj kamarád nazval "Noc, kdy zemřelo saranče", což myslím dost jasně naznačuje, s čím jsem se musel potýkat, jsem seděl u svého notebooku ve třetím nadpodlaží a čučel do monitoru. (sami uznáte, že je nanejvýš podezřelé právě to třetí podlaží, centrum Brna a k tomu navíc saranče) Najednou se ozval hrozně divný zvuk v okně. Trochu jsem se lekl, ale považoval jsem to za nějakého nočního motýla. Tak jsem sledoval opět dění na monitoru, když najednou se to něco přesunulo na záclonu přímo naproti mému obličeji a ... já se lekl. Díky bohu, že mám kolečkové kancelářské křeslo, protože jinak bych se už válel na zemi převalený na zádech. Naštěstí jsem zachoval chladnou hlavu, utekl jsem do kuchyně ... a teprve tam jsem začal přemýšlet, co mám dělat. Vzal jsem sítko na těstoviny, tlustý katalog Ikea (já věděl, že se jednou bude hodit) a Saranče jsem uvěznil do sítka. Poté jsem ho přemístil do mého oblíbeného kradeného půllitru a nakonec ... protože mě to děsilo jsem Saranče utopil.
Není důvodu k pláči ... přežil jsem to, to je hlavní. A kdyby vám bylo líto toho S...., tak tady jej máte. Abyste věděli, s čím jsem musel bojovat ve třetím patře v mém pokoji, kde jsem byl úplně sám :))

No dobře:) nebylo zase tak velký ... tohle je focené makrem ...:) ale to jenom, abyste byli v obraze:))

Čtení

Mám problém. Nebaví mě číst ... knížku, kterou mám právě rozečtenou. Při těch dlouhosáhlých popisech věcí a míst a detailů mi jde hlava kolem a obvykle si nedokážu ani pořádně představit, jak ony popisované věci vypadají.

Tudíž Linie krásy, i když je s queer tématikou, s queer hlavní postavou pro mně nějak postrádá zajímavé a poutavé naladění. A já se u toho nudím. Asi se vrátím k fantasy :)

Škatule, hejbejte se!

Mé pracovní místo je takové, řekněme to hezky kulantně, nepříliš lukrativní a zajímavé. Nemluvím ovšem o mé práci, ale skutečně o mém pracovním místě, tedy o stole, u kterého sedím. Můj monitor je v přímém zorném poli mé nadřízené, navíc mi za zády všichni musí chodit a já jsem z toho poněkud nesvůj.

Nikdy jsem si neuměl říct o přesazení. Ani ve škole jsem se neodvážil vzepřít zasedacímu pořádku a nechal jsem si líbit kde co. Až v maturitním ročníku jsem si neodpustil hlasité poznámky v matematice, kde bylo jasné, že pokud budu sedět v první lavici, že nemám od koho opsat písemku z látky, která mi vlastně nikdy nic neříkala a budu zase za propadlíka. Ale v práci je to jiné. Alespoň já to tak vnímám.
Přesto jsem poslední měsíc neustále v mysli zvažoval, jak bych se připomněl s tím, že by se provedlo menší "přeorganizování" zasedacího pořádku. V týmu máme dvě volná místa. Jedno je hned vedle mého aktuálního posedu, což bych si vážně nepomohl a to druhé je u zdi, schované. Netroufal jsem si říct o tenhle "vytoužený flek", ale tento týden již byla situace naprosto kritická, neboť k nám došla nová paní a usadila se právě tam. V zoufalství a po přemožení vlastního ostychu a nervozity jsem to zkusil. Bylo to takové zpočátku blekotavé přání, přesto jsem z toho na konci, když jsem to ze sebe vychrlil a zmlkl, pocitově vyšel jako hrdina.
Má šéfová mne podezřívala z toho, že budu na internetu. Přesto řekla, že si to nějak promyslí. Následující den si mne zavolala a řekla, že o tom přemýšlela a že si to místo zasloužím. Jen to bude chvilku trvat. Ale vidina toho, že nebudu muset neustále sledovat dění kolem sebe, mi zvedla náladu, jako kdyby mi přidali na platu.

A pak že maličkosti nepotěší :)

Dovolená a prokletý Facebook

Mám dovolenou.
Je to fajn. Každý v práci mi závidí. Obvykle to bývá čas k tomu někam jet, aktivně či pasivně odpočívat. Prostě bych se měl dovolenkovat.
Průšvih je, že nevím, co mám dělat s časem. Mám za sebou 4 dny volna a nebýt kamaráda Maxe, tak bych se tu ukousal nudou. Nikam nejedu, odpočívat umím asi jen půl dne. V divadle se taky nehraje.
Můj původní plán na výlet do Prahy či jiných měst po naší matičce vlasti nevyšel, neboť jsem zainvestoval (dle mého rozumně) do peřin, polštářů a povlečení. Bohužel jsem se tak připravil o možnost mít finanční rezervu na cestování. Takže celých 10 dní volna budu v Brně, vlastně už mám půlku za sebou. To už musím zvládnout.

Na Facebooku mi Max "doporučil" jednu takovou inteligentní ... nebo inteligenční ... hru Who Has The Biggest Brain? Ta hra mě zničí. Frekvenci, s kterou to doslova "pařím", by mi mohl závidět i zanícený Doomista (proč právě Doom? protože mne zrovna žádná jiná hra nenapadla:)). Dnes mám slabší den - nemůžu se přehoupnout přes mozek neandrtálce ... včera jsem na tom byl mnohem, mnohem líp. Ale ta vidina případného úspěchu a překonání svého nejlepšího skóre mne žene dál. Možná už rozumím pocitům gamblerům...

Já chci vyhrát! :)

Kolik stojí jízdenka vlakem?

Když jsem byl minulý víkend u rodičů doma, neboť jak tomu již příroda chce, i tráva roste rychleji než platy našich politiků [což je vlastně dobře:)]. A protože není nic horšího na pohled, než neupravená, zarostlá zahrada, jezdíme s bratrem brigádničit na zahradní galeje. Čeká nás sekačka na trávu bez pojezdu, asi 1000 m2 zelené pláně, skvělý oběd, servis až pod nos a taky možnost vypadnout na chvíli z Brna.

Kromě nostalgických vzpomínek během procházení starých skříní, které téměř praskají pod objemem všech věci, jež nikdo nikdy nevyhodil, protože prostě nikdy nevíte, kdy se to bude hodit, jsem našel i desky s angličtinou pro středně pokročilé. A zahořel jsem v touze zdokonalit se v jazyce, který mi sice není mateřským, ale je tím jazykem, který, pokud neumíte, tak to moc daleko nedotáhnete. Moje maminka mi od útlého dětství neustále mluvila do duše, abych se učil a mluvil, aby ze mne něco bylo. A já ji neposlouchal a dopadl jsem takhle :)
Odvážil jsem si tedy domů vzít první 4 lekce s tím, že se budu učit. Je nutné utužovat znalosti, ačkoliv jsou matné, nestabilní a mnohdy pofidérnější než sociální dávky pro Jiřího Čunka. A tak jsem si doma před spaním otevřel první lekci, abych se dal do cvičení. Audiokazety, které k tomuto kurzu patří jsou již mimo svou éru, neboť postrádám cokoliv, na čem bych si je mohl pustit ... leda na prstech. Ukázalo se však, že tématicky první čtyři lekce spadají do oblasti, kterou nyní téměř nevyužívám. Tudíž nemusím znát věty typu: "Kde je jídelní vůz?", "Kdo řídí tento vlak?", "Jaká je nejbližší stanice?" nebo "Došlo ke srážce dvou nákladních vlaků." Vzpomněl jsem si na frázi z dob střední školy, která naprosto postrádala důvod, abychom ji museli znát "Jaká bláznivá představa, když vám nad hlavou plavou ryby!"
A tak mé snahy o proniknutí do tajů angličtiny opět odešly po svých ...
Bye, bye :)