Je na čase jít změnám naproti

A kdy jindy, když ne teď? Kdo jiný, když ne já?

Změnou je i tento příspěvek, který přerušuje už fakt dlouhou dobu mlčení.

Co se stalo po dobu mé nečinnosti?

Inu, fakt hromada věcí. Změnil jsem několikrát práci, pár šéfů, snažil se navazovat několik vztahů, které dopadly ... respektive nedopadly. Až jednoho srpnového dne, na můj svátek se objevil někdo, kdo mi změnil pohled na svět. A na sebe samotného. Už na něj koukám optikou nás dvou. A musím uznat, že je to zajímavý a nevšední pohled. Díky za něj!

A protože bych to nebyl já, vztahy na dálku se budují hůř, ale dají se budovat, když oba chtějí a něco i obětují, tak téměř roce známosti se budu přesunovat k němu ... do Prahy. Já, brněnský kavárenský povaleč, brněnský patron, rodilý Brňák. Opustím své rodné město a půjdu za svým štěstím. Spíš by se hodilo říct "za naším štěstím".

A proto jsem včera oficiálně v práci oznámil, že končím. Tento krok do neznáma, který jsem udělal jen jednou a nedopadl nejlépe (tehdy jsem v Praze nenašel žádnou zajímavou práci), má ve mě vyburcovat sebevědomí, abych našel odvahu se pustit do pracovních pohovorů. A vím, že to vážně nebude snadný! Přesto mám podporu v mém partnerovi, mám chuť se sebou něco udělat a něco zásadně změnit (a není to jenom přesun z Brna do Prahy). Takže se bojím, ale ne tolik.

A co je hlavní, já se těším! Fakt, že jo!

Ale to by už stačilo, ne?

Dnešní den by se dal nazvat "Velkým dnem blbce".

Pokud se mi dopoledne povedlo něco vyřídit a dodělat, odpoledne a večer vedl téměř k tragickým koncům.

Ale postupně ...

Cestou na volejbal jsem se rozhodl, že skočím na poštu, protože jsem měl ve schránce výzvu o uložené zásilce. Nebudu se ani zmiňovat, že jsem byl na poště už včera, ale kvůli neskutečnému návalu lidí bych tam čekal asi do zavíračky a tak jsem to vzdal. Dnes jsem si tu frontu vystál, abych došel k přepážce, předal lístek a dozvěděl se, že zásilka není uložena na hlavní poště, kde jsem právě stál, ale na poště přímo naproti mému domu. Omluvil jsem se za tento projev debility a odešel na volejbal.

Po příchodu do šatny jsem ovšem zjistil, že s sebou nemám kraťasy na převlečení. Že s sebou vlastně kromě ručníku a pití nemám vůbec nic. Takže jsem hrál hodinu a půl v teplácích, což mi na komfortu při hraní moc nepomohlo. 

Posledním mým plánem bylo jít večer do Tesca nakoupit a využít poukazy z Tesco Clubcard. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v Tescu zjistil, že je v batohu nemám. Prohledal jsem jej a zatrousil i do míst, kam jen tak v batohu něco nedám, a tam jsem objevil svůj ztracený řidičský průkaz. Smůla je, že už jsem si požádal o nový. Takže na jednu stranu radost, že jsem žádný osobní doklad neztratil, na straně druhé to byl facepalm jak sviňa, protože si nejsem sto vybavit ani moment toho, kdy bych peněženku do té přihrádky dával. Poučení pro všechny, hlavně pro mě: Dívejte se po svých věcech i na místa, kde stoprocentně víte, že byste danou věci nikdy neodložili a nedali. A můj nákup v Tesco jsem tedy nechal na jindy. Vyšel jsem tedy z obchodu, šel jsem na šalinu, blikla na přechodu zelená, tak jdu a v druhé části vozovky mi něco řeklo, ať tomu autu, co se k přechodu přibližovalo, nevěřím. A taky, že jo. Málem mě strazila ženská za volantem, která se evidentně nevšimla, že má červenou.

Dojel jsem domů a vyložil svůj nákup z Alberta, kde jsem nakonec nakoupil něco na večeři. Těšil jsem se na vajíčkový salát RETRO, což slibovalo zážitek nostalgie nad vajíčkovým salátem z dob mého mládí. Upřímně, bylo to tak hnusný, že jsem litoval svého nákupu.

Raději jdu spát a budu doufat, že se třeba nepropadne postel nebo nezačne hořet barák. A jestli se ráno probudím, doufám, že jsem si dneškem tu smůlu na nějakou dobu vybral.

Tak zase jednou ...

.. jsem byl na schůzce. Lépe řečeno na rande. I když ...

Potkali jsme se na Grindru. Uháněl mě tři dny. Psal, volal. Prosil, abychom se mohli potkat. Říkejme mu třeba ... Marek. (Na tohle jméno mám pifku už několik let.) Pracuje sám na sebe, děsně ho to baví. Je starší o pár roků. Má krásný tetování.

Psali jsme si, byly to příjemné debaty o všem možném. Moje zdrženlivost na něj působila jako magnet. Aspoň to tvrdil. 

První setkání nedopadlo, prý měl zákazníka, se kterým se zakecal a tím propásl možnost se potkat. Následně zintenzivnil svou žádost o setkání. Občas to proložil nějakou poznámkou s erotickým podtextem. U mě zůstalo bez reakce.

Druhé setkání domluveno. Sraz ve 20:30 na Moraváku u sv. Tomáše. Ve 20:10 psal, že bude mít 15 minut zpoždění. Budiž! Vyčkal jsem, i o těch 10 minut navíc Zpráva, kterou jsem mu poslal, na situaci nepřidala. Nerad čekám. Dojel taxíkem. Prý by to jinak nestihl. Omluvil se. 

Působil nevšedně. Pak si ale zapálil ... Škoda! Sice kouří jenom občas (raději kouří zdravě), ale to tvrdí všichni. Jeho poznámce jsem se usmál. Tudy asi cesta nepovede.

Během přesunu do kavárny Podnebí se zastavil do bankomatu. Zasekl se na vstupních dveřích. Tlačil, ale nic. Musel jsem přijít já a zatáhnout. Tohle "foyer" si pak připomínal i po zbytek večera. Dobře mu tak!

V Podnebí si vzal lístek a pak s údivem v očích pokládá otázku, zda v těch cenách není chyba. Připadá mu to podezřele levné. Vysvětlení, že se jedná o studentskou kavárnu, bere s rezervou a ptá se, zda tam může sedět, když už student není. Dobře on!

Následuje téměř dvouhodinový monolog. Jeho! Míchá příběhy z dob studijních i nynějších. Hezky se poslouchá. To ano! Bohužel bez prostoru, abych mohl něco říct i já. Mé zklamání uzavírám s myšlenkou, že třeba příště budu mít možnost mluvit já. Účet zaplatil celý. Mé odmítnutí, že se to nehodí a ačkoliv dělám na call centru, tak nemám finanční nouzi nevzal. Následně jsme se přesunuli zpět do města. Nabídl se, že mne doprovodí domů. Bydlí sice na druhé straně města, takže to gesto potěšilo. 

Na Moraváku jsme potkali jednoho mírně opilého a zhuleného mladíka. Oslovil nás s dotazem, zda nehulíme. Marek odpověděl, že si občas trávu dá. Mladíka ta zpráva potěšila, vytáhl sklo, zapálil ji a nabídl. Marek si popotáhl, můj odmítavý pohled okomentoval, že kamarád si nedá a následovala debata, která měla dokázat, že mladík není tak blbej, jak si Marek asi myslí, přesto výsledek nevyšel tak příznivě. Pro mne zbytečná zastávka u Lužánek, kde jsme se po 20 minutách rozdělili. Mladík šel domů s číslem na Marka, protože využije v budoucnu jeho služeb. Já s Markem jsme pokračovali ke mně. Celou debatu opět vedl on. Vzdal jsem tedy snahu něco říct. 

Došli jsme k mému baráku. Marek vytáhl teorii o tom, jaké možnosti bývají v takové situaci. Že se obvykle zve na kafe, čaj nebo víno. Bylo pozdě. Doma jsem neměl uklizeno a hlavně ... přišlo mi to hloupé. Moc rychle na to šel.

Omluvil jsem se, že mám jiné povinnosti. Přesto jsem chtěl příslib dalšího setkání. Prý bude moc rád.

Podal jsem mu ruku na rozloučenou. Sám vypadal, že by řekl jenom "ahoj" a otočil se. Stisk ruky mi nakonec opětoval. Pak odešel na rozjezd.

Než jsem usnul, napsal jsem mu zprávu. Poděkoval za hezký večer. On byl hezký, jen plný jeho. Neodpověděl. Řekl jsem si, že už asi spí. Druhý den jsem mu znovu napsal, jestli se chce vážně ještě vidět. Odpověděl, že chce. To byl konec veškeré debaty. Na další zprávy už nereagoval. 

Vzpomínám si, jak se dušoval, že si váží upřímnosti. Když se mu něco nelíbí, ozve se. Asi to byla jenom jeho ideální póza. Závidím! Chci taky působit takhle přesvědčivě.

Zklamání přišlo a zase odešlo. Show must go on .. !

Vánoce jsou tady!

Jak to poznáte? Chodí vám hromada zpráv, e-mailových přáníček a na sociálních sítích snad neexistuje v tyto dny hodina, kdy by někdo něco s vánoční tématikou nenasdílel, nenapsal, neokomentoval, "nelajkoval", atd.

Rád bych touto cestou poděkoval všem svým přátelům, kteří mi v tomto roce, i v letech předešlých, věnovali svůj čas, pozornost, své radosti i starosti a o kterých vím, že jsou vzácným darem, kterého si ne vždy vážím tak, jak by si zasloužili. Jste všichni skvělými společníky na cestě životem a jsem rád, že vás mám. Ještě jednou děkuji a pokusím se v nadcházejícím roce věnovat víc času těm z vás, které jsem zanedbával.

Chci poděkovat svým známým, spolužákům, kolegyním a kolegům, že mají, respektive musejí mít, se mnou tu svatou trpělivost a vycházet se mnou v rámci daných konvencí. Vím, že to se mnou není jednoduché :) ale věřte mi, že s nikým :)

Chci poděkovat své mamince za všechny ty roky, které sice nebyly ideální, vždy dokonalé a v pohodě, ale v naší paměti zůstanou hlavně chvíle, které jsme si vzájemně užili, kterých si vážíme a na které budeme s úsměvem na rtech vzpomínat.

Přeji vám všem, ať si užíváte každý den svého života ve zdraví, ve spokojených vztazích, které nemusí být vždycky stoprocentní, ale ve kterých naleznete oporu v časech nejtěžších, a s vědomím, že jste pro lidi kolem sebe velmi důležití.

Hezké svátky :)

Something is wrong, when ...

... Vás rozesmutní novinky přátel. 

Měl bych v tuto chvíli psát hromadu seminárních prací, podklady pro ročníkovou práci, číst, spát a hromadu jiných činností, které mám udělat ... ale copak to jde? 

Něco dělám špatně. 

Nezávidím, spíš žárlím. Jsem sobec?! Myslím, že ano. Všichni jsme. Nechceme se vzdát těch, které máme rádi a na kterých nám záleží ... a které milujeme. 

Jasně, neumírá, ale odchází pryč. Jinam. Odtud. Z místa, které oba známe. 

"Když jsem se dozvěděl o tom, že uvažuješ o odchodu z Brna, rozbrečel jsem se. Nejednou. Při vzpomínce na to, že budeš pryč, je mi smutno. Hodně. Kurva moc! Ale třeba to bude lepší. Záleží mi na Tobě, ale asi mám žít jinak a pro někoho jiného. Nejsme spolu a stejně mám pocit, že se rozcházíme. Musím se s tím vypořádat po svém. Jako obvykle. Zalezu si do své ulity a budu tam trávit spoustu času. Asi nic neudělám z toho, co musím. Ale nevím, jak to překonat. Hádám, že mi poradíš, ať to tak nehrotím. Že nebudeš v cizině. Chci Ti říct, že nebudeš tady! Pro mě! Ale o to tady vlastně nikdy nešlo. Jen jsem to nechápal.Promiň mi! A díky za to všechno, co bylo. Můj život, aspoň na těch pár chvil, měl nějakou tu světlou chvilku. Bylo to víc, než jsem si vůbec odvážil žádat."

A jak se říká: "Jak na Nový rok, tak po celý rok" ... mám se na co těšit!

Když nestíháte, pořiďte si maminku!

A to je přesně můj případ. Nestíhám doma uklízet, prát, žehlit, vysávat, utírat prach, umývat nádobí, vytírat zem.

Právě po tomhle výčtu přemýšlím, co vlastně doma stíhám? Kromě spánku, sezení u PC pozdě večer a občasného "uvaření". To vaření je v uvozovkách schválně, protože namíchat si studené kakao nebo ohřát si párky či uvařit těstoviny, není vhodné považovat za kulinářský úspěch.

Neumím vařit (nebo se mi spíš nechce) apřece žiju. Sice mě to stojí mnohem víc peněz, ale přeci neumřu hlady.

Zařídil jsem mamince práci u nás ve firmě. Po těch patáliích, které měla v předchozím zaměstnání, to byla rozhodně lepší varianta (aspoň doufám, protože má za sebou teprve 3 dny). Ale shodli jsme se na tom, že z této práce nebude tak zničená a rozbolavělá jako z Lídlu. Bohužel, se snížením pracovní a fyzické náročnosti šlo dolů i platové ohodnocení. A tak jsem mamince nabídl "obchod". Jednou týdně mi doma uklidí, protože já se k tomu prostě nedostanu (rozhodně to v červnu a červenci nešlo, nejde a ještě nějakou chvíli nepůjde).

Dnes poprvé maminka nastoupila "druhou" šichtu a já v práci nervózně koukal na mobil, kdy zavolají z nemocnice, že maminku hospitalizovali s těžkým šokem, když viděla, co doma mám. Nestalo se tak. Dobře pro mě! :) Nemusím platit odškodné :)

Každopádně, troufl jsem si k večeru zavolat a zjistit stav věci. Osmiminutový monolog z druhé strany telefonu byl jasným důkazem, že sice maminka přežila, ale následky budou ještě chvíli doznívat. Ale můj záchvat smíchu při tom, kdy vyjmenovávala, co všechno mám doma a hlavně, kolik toho mám, svědčil o tom, že se s tím poprala vcelku dobře. A já taky.

A tak jsem dostal úkol! Musím si pořídit nový šatník. Protože "hader" mám na oblečení jedné standardní cikánské rodiny :))

I am still single, ladies!

Za poslední tři dny jsem měl možnost být součástí dvou rozhovorů, které, v jednom případě nenápadně, v druhém zcela jasně, naznačily, že svůj život nežiju, ale že ho přežívám.

Víkendová návštěva Prahy mi na základě debaty s Matym přinesla několik věcí, které mi začaly vrtat hlavou. Pro něco jsem našel okamžitá řešení.

Nedoufat v jednání druhých!

Odprostit se od vztahů, kde neschopnost říct "ne" ani "ano" signalizuje jedno velké "NE"!

Zkusit hledat v mladších vodách, protože staré struktury, jako jsem já, už těžko přeměním k obrazu svému. (vztah není o tom, že je to podle toho, kdo má otěže v ruce, to vím, ale starší jedinci mají svá očekávání a neradi ustupují ze svých kolejí).

Tyto tři body pro mě znamenají několik radikálních změn, do kterých chci, ale zároveň nechci investovat, protože se bojím. Jsou věci, ze kterých asi nejsem schopen ještě několik let ustoupit, např. výměna alespoň 5 zpráv, ve kterých nebude hrubka. Je to detail, ale pro mě podstatný.

Dospěl jsem k názoru, že můj poslední vztah, ačkoliv měl velké množství nedostatků, byl jedním velkým kompromisem a tolerancí. Být se mnou ne nejspíš hodně náročné a vydržet se mnou je mnohdy téměř nemožné. Ač to říkám nerad (moje ego s tím má neuvěřitelný problém), byl Jiřík asi jediný, kdo dokázal ukočírovat mou náturu, nepřipouštět si moje nálady a být v rámci jeho možností oporou.

Dnešní otázka od osoby, kterou znám jen díky fotografii z webu, která se přiznala, že máme něco společného, mi způsobila újmu na mém úsudku a sebejistotě. "Co tys měl na Jirkovi rád?" Natolik ta otázka byla osobní, že jsem odmítl odpovědět. Natolik jsem musel pokorně uznat, že toho bylo víc než co na mě mohl mít rád on.

Kolegyně v práci mi zase připomněla, že nejsem sám, kdo je 'single' a že je to 'nemoc' dnešní doby. Tou nemocí trpím už tak dlouho, že neumím navázat známost (v krátkodobé mi brání vlastní předsudky, v dlouhodobé mi to neumožňuje chybějící důvěra v toho druhého).

Otázkou je, jak dlouho může být člověk sám, než v něm zakrní či zcela umře schopnost seznamovat se, nebát se a riskovat. A uměl jsem to vlastně vůbec někdy? Damn it!

21 minut

Přesně tak dlouho dnes trvalo mému bratrovi, než se po telefonu vymáčkl s požadavkem na zapůjčení částky 200,- Kč. Mám za to, že víc peněz jej stál jeho hovor mezi O2, které vlastní, a Vodafonem, jenž v rodině zastávám já.

Během té doby jsem vyslechl všechny alternativy, které mohou vyvstat v budoucích dnech ... tedy, že šéf mu dá peníze na ruku v pondělí nebo v úterý, případně dostane peníze z dárcovství krevní plazmy.

Bratrovi gratuluji k měsíčnímu výročí jeho vztahu a tu částku mu věnuji už jenom proto, aby mne dál netrápil svým vyprávěním jeho osobního života :)

Bylo, nebylo ... ale nic by se nestalo, kdyby nebylo

Tak ... nejdříve si uvařím čaj s medem ...
To, abych měl k tomu psaní i něco na zahřátí.

Navíc by to měl být i "omluvný flastr" pro mé hlasivky za mé včerejší ponocování, kdy jsem dal holkám zabrat.
Právě si "užívám" mou poslední dovolenou v tomto roce. Mám to v uvozovkách proto, že jsem paralelně se svým pracovním volnem i prochladl, nastydl a ochuravěl. Leč doba je zlá. Krize padla i na mé psaní. Hlavní problém vidím v tom, že se ve mě projevily sklony k workoholismu, čímž se ochuzuji o zážitky nevšední, nepracovní.
Díky tomu jsem se vrátil z mé první zahraniční dovolené po 12 letech poměrně znuděný a otrávený. Djerba mě prostě neoslovila.
Poslední dobou se ale ozvalo několik lidí s dotazem, jestli se ještě někdy ke svému blogu vrátím. Shodou okolností se na mě obrátila moje maminka s tím, že jí náš rodinný známý řekl, že četl můj blog a že se u něj pobavil. Jak už to tak u maminek technicky neznalých bývá, začala svou výtku: "Já tomu sice nerozumím, ale ..." Na základě křížového výslechu jsem tedy připustil, že jsem si zde občas vyléval zlost na členy mé rodiny, kteří mě zrovna v danou chvíli .. slušně řečeno ... nebavili. Protože jsem v naší rodině za "experta na počítače" a mám za úkol své rodiče naučit pracovat s PC a internetem, maminka nabyla dojmu, že by tatínka mohlo klepnout, kdyby můj "deníček" na internetu našel, a proto by se s www stránkami neměl vůbec naučit pracovat. Problém je, že se prostě o doma o hromadě věcech nemluví ... aby se předcházelo konfliktům ... a tak jsem se mamince svěřil, že pokud se otec chce informace dozvědět, na internetu je může najít a pokud bude mít odvahu si je přečíst, třeba mu to otevře oči.
Maminka požadovala poměrně zásadní cenzuru většiny informací tím, že chtěla, abych to všechno smazal. Vysvětlit jí, osobě neznalé, že to nejde, nebyl až takový problém. Trocha poupravených technických informací a maminka to vzdala.

A já zatoužil zase něco psát. Myšlenky, postřehy, dojmy a zklamání ... i když asi mírně obezřetněji než kdy dříve ... protože virtuální nováčci v podobě mých rodičů se blíží rychleji než termín nejbližší výplaty :)

Smutek mu sluší!

Málem jsem zapomněl, proč jsem vlastně kdysi začal psát blog. Poslední dobou se frekvence přírůstků článků téměř shodovala s nulou. A proč? Psal jsem proto, že mě něco trápilo, o něco jsem se chtěl podělit. Ale hlavně jsem se potřeboval z něčeho vyzpovídat a do kostela se mi kvůli tomu nechtělo.

Od počátku mého virtuálního působení se mne držela přezdívka depony, převedená pro mé úzkostné stavy na tvar "depka". Mě to neuráželo a moji známí a přátelé s tím neměli problém. Dnes mi na Facebooku moje kamarádka napsala, že už mi Depko neříká, protože už depka nejsem. A zrovna dnes, tedy 31.3. jsem měl po dlouhé době ten vnitřní pocit, že jsem tomu všemu, co se mi podařilo opustit, velmi blízko. Stres v práci dnes překonával únosnou mez, protože požadavků bylo víc než nás operátorů a navíc jsem byl od samého rána naprosto zoufalý. Své problémy jsem si do práce nikdy nenosil, před vstupem do CC jsem to všechno odložil jako svrchník a šel pracovat a zvedat náladu v našem týmu. Jenomže toto ráno to prostě nešlo. Emoce mě porazily a poranily na tom nejchráněnějším místě, které jsem si hlídal, aby se náhodou něco nepokazilo.
Po zkušenostech, které byly spíše pro analýzu psychiatra, jsem se uzavřel do svého světa ironie a odstupu. Bylo jednodušší nic neriskovat. Nevýhodou byla citová absence nebo její nadměrné tlumení. Po 9 měsících vztahu s Jirkou jsem zjistil, že mi na něm záleží víc než jsem schopný ukočírovat. V té době jsme se už spolu nebyli, což nakonec vedlo k tomu, že jsme k sobě nějakou cestičku našli. Tím se akorát probloubilo mé soupeření rozumu s citem. Hlavní problém byl v tom, že jsem ho miloval, ale byl natolik jiný, že mě na druhou stranu rozčilovalo cokoliv, co udělal zbytečně, nepromyšleně a spontánně. A pak za tím vším udělal tečku, když nedokázal upřímně a narovinu říct, co se děje. Přesto v mé hlavě ... nebo spíš v mém srdci pořád byl. Měsíc, dva, tři ... a já udělal to, co jsem považoval za správné a racionální. Smazal jsem veškeré kontakty na něj. Možnost, že bych ho ve slabých chvílích třeba chtěl kontaktovat, byla příliš velkou hrozbou pro mé ... ego.
A pak se objevil někdo nový. Byl to pan V. Dle našeho psaní jsem nabyl dojmu, že mám možnost se seznámit s někým ambiciózním, inteligentním a jdoucím za svým snem a cílem. Přesto jsem tomu nedával moc nadějí. Nebyl důvod. Nebo spíš neměl být. Osobní setkání bylo příjemnější než jsem vůbec čekal, společný čas u vodní dýmky utekl tak rychle, že jsem tomu sám nechtěl věřit. Oční kontakt nabízel hromadu možných vysvětlení. Ale já stále nechtěl podlehnout čemukoliv, co se nabízelo. Druhé setkání nebylo časově daleko od toho prvního. Bylo plné otazníků, která visela nad naší vzájemnou komunikací. A tak se někde tam ve skrytu mého citového já rozzářila jiskřička naděje. Naprosto nesmyslně se chytala každého možného signálu, který pan V. vyslal, ať už záměrně nebo náhodou. Začala mě pohlcovat ona možnost zamilovanosti. A i když jsem se bránil, stačil první polibek a potom druhý a třetí ... a já se vzdal. Jiří z mé hlavy a z mého srdce odešel a byl nahrazen někým novým. Někým, s kým si rozumím. Někým, kdo ale začal zdůrazňovat "staré pravdy" o tom, že tu už dlouho nebude a odjede pryč. A v tu chvíli můj rozum začal stávkovat a já se dušoval, že to nevadí, že stačí žít i pro tu krátkou chvíli, kdy můžeme být spolu. A tím jsem odstartoval zánik toho, co ještě ani nezačalo.
Třetí setkání, ačkoliv mělo být v duchu zpomalení případného seznamování, dopadlo trochu jinak. Pocit, který jsem prožíval během objetí s panem V., byl prostě nenahraditelný, nádherný, plný pocitu jistoty, ochrany a asi i lásky. Ale potom došlo k tomu, co bylo již započato dříve. Nejistota, obavy z ukončení případného vztahu, představa tohoto krátkodobého vztahu nejspíš zapříčinila to, že z jednoho z nejkrásnějších večerů, které jsem mohl mít a měl jsem, se nakonec stal pro mne skok do smutku, zoufání a nenaplnění. Nakonec vyhrál rozum. Jen to nebyl ten můj, ale pana V., který nejspíš zavčas udělal tečku za tímhle románkem dvou nocí.

A já si teď čekám na svůj rozsudek ... kdy zavládne vláda rozumu a uvalí mé city do nejtemnějších hlubin mého Já. Už, aby to přišlo, protože ten pocit, který mne sžírá v žaludku, je k nevydržení. Samota a smutek mi vážně asi víc sluší.

Owner of the broken heart

Rochnit se v písmenkách

Možná jste si všimli, ale samozřejmě to neberte jako čtenářskou povinnost, že zde již nějaký ten pátek nepřibyl žádný nový článek. Není to naneštěstí důkaz toho, že by snad "krutost" z tohoto divadla zmizela. Jen se zde projevila moje časová indispozice a vlastně i nechuť cokoliv psát, protože v práci jsem toho za ten den napsal dost ... si myslím!
Pociťuji, jak mne deformuje ono zkratkovité psaní, kdy během dvou minut musíte udělat poznámku o hovoru, který trval třeba 10 minut. Začal jsem psát, ale zároveň i uvažovat v bodech. Vypíchnout to nejpodstatnější, odstranit "omáčku", která by sice i obyčejné poznámce dala nádech lidskosti, leč není pro ni prostor a ukončit to všechno oním slavným a očekávaným "CC".
Pokud byste svůj život chtěli popsat stručně, zkratkovitě a bez toho všeho kolem, věřte, že práce v call centru je dobrou průpravou, jak se něco takového naučíte. Jen musíte vypilovat svůj podpis, protože v autobiografii se bude asi blbě vyjímat autorova signatura "cc".
Až angína, která mi zabránila propadnout ještě více do pracovního a psacího stereotypu, mne trochu vykolejila z mých "jistot" a invencí. Uklidnil jsem se, pokud to tak jde během těch 5 dní říct, zpomalil a najednou je tu prostor pro můj mozek, aby neplival jenom holé věty, ale dával jim i nějaký nádech a zabarvení.
Upřímně ... tento článek není nijak extra obsahový. Snažím se vyrochnit v té možnosti, volnosti a rozmanitosti využití všech slov, která jsou sice bezpředmětná, ale hezky rozvíjí větu jednoduchou na větu složitou ... možná chvílemi i překombinovanou.
Je hezké vědět, že si lze hrát s písmenky, se slovy a obraty a ... že si u toho můžete zavzpomínat na časy, kdy to psaní šlo samo a s radostí.
Nenapadlo by mě, že práce na call centru, tedy v prostředí, které je tu kvůli volajícím lidem, mi otráví chuť psát.
Třeba se mi podaří se znovu vrhnout do víru pisálkovství ... nebude to nic brilantního, ale bude to moje. Bude to ze mne. Budu to já. Aspoň doufám.
A to nechci malovat čerta na zeď :) ... jako někdo ...

Vtipný malíř Pavel Matuška

Just relax!

... uznávám, že tento relax, odpočinek či lidově řečeno "vypnutí" bych potřeboval tak na čtrnáct dní, trávené mimo republiku někde v teplých krajinách u moře, pod sluníčkem s hromadou skvělého jídla a pití. Někde, kde bych nikomu nerozuměl, měl bych klid ... prostě bych rád dovolenou.
A proto jsem se rozhodl, že letos pojedu k moři. A klidně sám ... po 12 letech bych opustil hranice naší vlasti a podíval se někam, kde česky neumí říct ani dobrý den, kde třeba ani neví, kde je Česká republika a kde by se o mě hezky starali.
Nějaké tipy? :)

Finanční krize podomácku

Termín finanční krize je v dnešní době asi nejčastěji užívané "neosobní" slovní spojení. Slyším to kolem sebe z rádia (které téměř neposlouchám), z televize (kterou nemám) a od lidí kolem mne.
Já od 16. prosince zažívám svou vlastní osobní finanční krizi. Osobně jsem se nikdy takhle bezmocně necítil. Zablokovaný účet, peníze zašité doma v peřináči jsem nikdy neměl a do výplaty bylo hodně daleko.
Včasné nezaplacení debetního kontokorentu mne dostalo do situace, kdy jsem chodil spávat s pláčem a s obavami, kdy mi kdo co odpojí, kdy mi kdo pošle nějakou upomínku a kdy se budu cítit jako totální houmlesák. Můj hlavní (v tuto chvíli už jediný) zaměstnavatel si dal načas s výplatou i se stravenkami, tudíž jsem od 2. ledna měl v peněžence jenom 60,- Kč.
Navíc teď v práci dávám nějaké hodiny přesčasů kvůli enormnímu zájmu zákazníků o naše služby. Odcházím z domu ráno, vracím se večer. Vyčerpaný, unavený a poměrně dost znechucený tím, jak lidé umí být zlí a vysávají energii.
Až dnes jsem byl schopný doplatit kontokorent, vyrovnat můj mínus, abych hned zítra zase mohl do mínusu padnout, a zaplatit všechno, co musím.
Kupodivu už v tuto chvíli, i když zatím své závazky nemám uhrazené, se cítím mnohem lépe než včera, kdy mi bylo hodně těžko. A to nás ta krize teprve čeká.
I když ... takové přerušení dodávky plynu v těchto poměrně mrazivých dnech by pro mne (stejně jako pro jiné zákazníky, kteří díky plynu mají doma teplo) znamenalo mrznout nedobrovolně v mém hnízdečku "lásky", přestože jsem si sliboval, že tomu už tak nebude. Budu jen doufat, že dodávky plynu budou bez omezení, protože jinak si můžu jít hodit mašli.

Shopping manie

Každý týden, minimálně jednou, se mi ve schránce objeví nějaký reklamní leták. Většina mých sousedů si schránky polepila, dle mého trochu nesmyslně a hlavně neesteticky, kromě jmenovek i štítky s oznámením, že letáky nechtějí. Beztak se jim to tam občas objeví, možná proto, že roznos těchto letáků neumí číst a nebo prostě jenom proto, že tam tu informaci o tom, že to nechtějí, mají.

Já propadl kouzlu letáků. Mými favority jsou Möbelix a Kaufland. Tudíž něco do bytu a do žaludku. Bohužel si tím na stranu druhou celkem zásadně masíruji svou představivost o tom, co bych si všechno koupil, kdybych na to měl.
Především pak vidím problém v tom, že si ty věci uchovávám v paměti na dobu, kdy peníze budou, abych si to pořídit mohl. Čímž se dostávám do bludného a nekonečného kruhu, protože počet věcí, které by se mi hodily, stoupá.
Na druhou stranu třeba katalog Ikea má pro mne jistým způsobem poněkud nesrozumitelně seskládanou nabídku, tudíž než bych tam něco našel, raději si tam zajedu sám. Bohužel se tím vystavuji mnohem výrazněji riziku nákupu toho, co mne zrovna osloví.

Pokud to tedy shrnu, postihuje mne občas nákupní horečka, která si žádá velké oběti na stavu konta. A v práci ne a ne přidat. Navíc vím, že Vánoce to nespraví a většinu dárků si nakoupím sám. Sám sobě. Jak vtipně poznamenala Ivanka, já mám nejspíš Vánoce celý rok.
Už nesmím ani na vánoční trhy, protože návštěva u mé kamarádky na jednom stánku s kovovou bižu mne přišla na 300,- Kč. Zato jsem si odnesl hezký a jako na mou ruku ulitý prsten z chirurgické oceli. No mám já to za potřebí? :)

Moje první Filmová noc

Poněkud spontánní akce, pro kterou jsem se rozhodl během hodiny. Fakt, že dvanáctihodinové promítání stálo jen 200,- Kč, bylo pro mne coby filmového fanouška příjemným pokušením. Bohužel se tak k tomu postavila i hromada adolescentů a puberťáků, tudíž jsem nevytáhl věkový průměr ani o 1 den.
Páteční večer nebylo co dělat, takže když se Markét zmínila o tom, že tam půjde, využil jsem toho a dožadoval se její společnosti. Souhlasila. Překvapilo mě to, ale zároveň i potěšilo. Já si doklepal svou šichtu v práci a šli jsme. Bylo pozdě. Měl jsem již bližší informace o tom, že Markét v sobotu kolem poledne odjíždí pryč, tudíž na filmy nebudeme koukat až do konce.
Museli jsme do Olympie, neboť Špalíček byl beznadějně vyprodaný. Zakoupili lístky, namísto toho jsme dostali na ruku červenou pásku, kterou ani dnes nejsem schopný rozdělat, aniž bych ji musel přestřihnout. Zašli na občerstvení do Mekáče, neboť ten jediný využil marketingové strategie a zůstal otevřený, tudíž tam byla fronta jako na slevový výprodej. První film, který jsme chtěli vidět, Tropická bouře zrovna začal. Došli jsme do sálu ... respektive, chtěli jsme tam vejít, ale nešlo to, protože lidé stáli až ke dveřím. Měli jsme smůlu. Další film, na kterém jsme se shodli bylo Zakázané království. Oba jsme od toho očekávali víc, ale přesto jsme si to užili. Závěrečné titulky jsme využili k procvičování čínských dialogů :))
Aby se nám zainvestovaná částka dvě stě korun vyplatila, museli jsme vidět minimálně 2 celé filmy. Mezi dalším filmem, který jsem prosazoval především já, však byla hodina a něco prodleva. Tudíž jsme navštívili posledních 30 minut českého animovaného filmu Kozí příběh a asi 40 minut amerického snímku Juno, na který Markét původně nechtěla, ale nakonec bylo těžké ji od tam dostat. Posledním filmem bylo Mamma Mia! Já už to viděl, ale přesto jsem zatoužil vidět to ještě jednou. Všímat si určitých detailů, zaposlouchat se do písniček. Měl jsem dovolené první 3 písničky, s tím, že potom pojedeme domů. Nakonec jsme zůstali až do titulků. Ještě jednou se omlouvám Markétce, pokud tam zůstávat nechtěla. Doufám, že si nakonec svůj víkend v Českém Krumlově užila.
A já dojel domů kolem tři čtvrtě na sedm. V sedm hodin jsem spal jako zabitý. Dokud mne kolem 11 hodiny nezačaly budit smsky od lidí, kteří si nevzpomenou, jak je rok dlouhý a najednou v sobotu dopoledne něco hrozně nutně potřebují.
Ale bylo to super. Markétce děkuji za společnost:)

Nějak bylo, nějak bude

Dal jsem se na dráhu dezertéra. Myslím toho pracovního.
Inspirován několika kamarády. Tak nějak donucen situací. Teď jenom tomu dát formální podobu. Na listu A4 sesmolit text o tom, že dávám výpověď. Vždycky mi bylo kladeno na srdce, že je důležité odejít sám a s hrdostí, než být vyhozen.
Bude mi chybět divadlo. Protože jako návštěvník už prostě nejsem součástí toho celého projektu a kolosu, který jde dál. Vystoupím k 31.12. 2008. To nám ten Nový rok hezky začne.

Oproti tomu mi v druhé práci od listopadu přidají. Je to zpráva, na kterou jsem čekal toužebně a s očekáváním a přesto mne překvapila. Přišlo to jednoho dne. Z ničeho nic. Uznávám, že jsem to možná trochu uspíšil i svým pošťouchnutím. T6 slibuje lepší časy.
Jak někteří s oblibou stále úspěšně opakují ... co bys chtěl, když nemáš výšku. Uznávám, že ji nemám hotovou. Ale vím, že to vlastně není až tak podstatné. Je dobré mít vzdělání, ale život vás naučí jiným praktickým zkušenostem a dovednostem. A k tomu mne VŠ nedokope.

Not in love

Je až s podivem, jak rychle je možné něco ukončit. Zamknout vrátka. Ucpat průchod. Přestat milovat.
Někdy se člověk nestihne ani zamilovat a už je tu konec. Jindy se zamilujeme a nic nepočne.
Tady stačilo jenom to vědomí, že je někde jinde s někým jiným. Ta jistota toho, že už není můj. Ta skutečnost, že i kdyby se věci změnily, tak tohle už z paměti nevymažu a bude to tam. Blokáda, zátaras, který nepustí zpět.
Na jednu stranu jsem mu to přál, na straně druhé mi to způsobilo smutek.

A jdeme dál. Finální tečka za tím, co jsem tajně doufal, že by mohlo pokračovat. Skutečný konec s tím vším okolo. Jen nevím, jak nahodit alespoň přátelské sítě. Jestli to vůbec jde.

A na obzoru někdo nový ... třeba.

Na místě za 700,- Kč

Za celou dobu mých studijních let mne vychytal revizor v šalině [tramvaji] jenom jednou. Tehdy navíc vyprchala platnost mé šalinkarty [pro Pražáky: lítačky] o jeden den, což se mi stalo osudným a mou peněženku to ožebračilo o 500,- Kč.

Po odeznění "songu" Už mi lásko není dvacet let, ani dvacet pět ... došlo k tomu, čeho jsem se bál. Studentské výsady a slevy šly k šípku. Stejně tak i zvýhodněná cena šalinkarty. Když mne poprvé chytili v červenci, dost mě to vyhodilo z míry. Tehdy se můj výlet za kamarádkou prodražil o 700,- Kč. Ti mizerové zdražili! Bylo to v době, kdy se mi to hodilo pramálo. A tak jsem si poté dával pozor.
Jenomže v pátek mě dostali znovu. V dokonale přichystané pasti.
Autobus o půl dvanácté stojící na Malinovského náměstí, který jel mým směrem. Bylo to divné. Přesto jsem rád využil možnosti volného prostředku. První zastávka uběhla v pohodě. Jenomže najednou autobus dojel k davu mužů, z nichž 2/3 byli členové městské policie a zbytek opět výrazně nevýrazní pánové z revizní kontroly. Naběhli do autobusu, jako kdyby se tam převážel terorista nebo překupník drog, všechny a všechno zablokovali a dali se do práce. Nemělo smysl si něco vymýšlet. Bylo to tak rychlé, že jsem jen vytáhl občanku. A mám to zase za 715,- Kč. Už se mi ta jízda na černo nevyplatí.

Ale překvapuje mne jedna věc. Že jsem nezačal přemýšlet nad tím, jak půjdu a koupím si šalinkartu. Uvažoval jsem nad tím, jak přechytračit DPMB. Nápadů bylo několik, ale "nejlepší" byl, že bych si nechal udělat falešnou občanku na falešné jméno. Upřímně ... levněji by určitě vyšla šalinkarta předplacená na 10 let dopředu, ale když ono to postrádá ten úmysl přechytračit revizora.
Od zítřka jdu vydělávat na pokutu. A je mi jasné, že to kolo, které již rok toužebně očekávám, že ho teta odzimuje, mne zachrání od případných dalších pokut.

24/9/2008

- návštěva revizního technika na plyn proběhla ráno a proběhla rychle, věcně a k mé spokojenosti. Teď jen počkám, než vyhotoví svou zprávu. Poté si domluvím "kominíka", aby se mi mrknul na kamna a mohl bych spokojeně a bezstarostně topit. Kéž by!

- namísto příchodu do práce bylo mé dopoledne již předem zarezervované pro vstupní školení pro nové zaměstnance. Školící místnost je v jiné budově na jiné ulici, která je ale blíž. Tajně toužím pracovat tam. Je to tam velké, majestátně se tyčící do oblak a jsou tam oddělení, která mají, když už nic jiného, tak lepší platové ohodnocení.
- kolegyně na školení dělala neustálý bordel, ale vždycky se to svezlo i po mě, protože jsem seděl vedle ní. Ale aspoň nám to uteklo. Přesto mi to školení přišlo zbytečné.
- bratr dokázal nemožné. Jeho poslední a jediné ultimátum na jeho hráčskou vášeň vzalo za své, když dnes obdržel doplatek své výplaty. A maminka splnila, co slíbila.
- dnes má moje maminka narozeniny. Náš společný hovor po telefonu byl smutný až slzavý. Těžko se mi přálo k tomuto jubileu, když jsem věděl, jak je nešťastná.
- a něco na odlehčení: od včerejška mám díky fotografickému umění kombajna nové fotky - upřímné díky a obdiv:)

Komiksovým fandou snadno a rychle

Můj původní plán projít obchody s nábytkem a najít si tu svou pravou postel, na které bych spal minimálně 10 let, protože tak mi to "předpověděla" moje maminka, nedopadl tak úplně, jak jsem chtěl. S bráchou jsme prolezli Asko, kde se mi celkem postelové variace líbily, ale přišlo mi, že jsou trochu dražší. Na cestě do Kika nábytku jsme museli kvůli "malému" bráškovi ještě na záchod a do Hypernovy nakoupit něco na jídlo, protože měl hlad. Abych se uklidnil, navštívil jsem tamější knihkupectví a koupil si svůj "první" komiks. [pokud nepočítám komiks Pratchettova dílu Zeměplochy - Stráže! Stráže!, což původně komiks vůbec nebyl:)] Hellboy: Červ dobyvatel bylo to nejlevnější, co tam zrovna měli. Nebylo to v pevné vazbě a mě to prostě lákalo. Utratil jsem 300,- Kč. [je to nefér, měl jsem to během hodiny celé "přečtené" i s úvodníkem:)]

Protože to bylo málo na uklidnění, v Heaven Coffe jsem si dal jedno předražené frostito s karamelem a teprve poté jsem došel klidu a míru. V Kika jsme potkali přítele od mé kamarádky, který tam pracuje, což byla příjemná haluz, neboť se mi to při předchozích třech návštěvách nepodařilo. Nabídl mi své služby, poradil mi a já teď řeším, kde a za kolik si postel koupit. Blíží se totiž zima, spát na zemi se mi už nelíbí a musím pořešit topení. Letos prostě nebudu živořit! Dle stránek našeho regionálního dodavatele plynu jsem stejně nepochopil, co všechno si musím zařídit, aby mohlo dojít k namontování plynoměru, tudíž si to budu obvolávat a zjišťovat. Navíc jsem objevil v plynoměrovém rozvaděči pracovní příkaz na demontáž, takže se mám i čeho chytit. Děkuji svému zaměstnavateli, že mi dává takové cenné rady do reálného života. Protože mezi elektřinou a plynem není moc velký rozdíl. V terminologii a postupech :)