Je na čase jít změnám naproti

A kdy jindy, když ne teď? Kdo jiný, když ne já?

Změnou je i tento příspěvek, který přerušuje už fakt dlouhou dobu mlčení.

Co se stalo po dobu mé nečinnosti?

Inu, fakt hromada věcí. Změnil jsem několikrát práci, pár šéfů, snažil se navazovat několik vztahů, které dopadly ... respektive nedopadly. Až jednoho srpnového dne, na můj svátek se objevil někdo, kdo mi změnil pohled na svět. A na sebe samotného. Už na něj koukám optikou nás dvou. A musím uznat, že je to zajímavý a nevšední pohled. Díky za něj!

A protože bych to nebyl já, vztahy na dálku se budují hůř, ale dají se budovat, když oba chtějí a něco i obětují, tak téměř roce známosti se budu přesunovat k němu ... do Prahy. Já, brněnský kavárenský povaleč, brněnský patron, rodilý Brňák. Opustím své rodné město a půjdu za svým štěstím. Spíš by se hodilo říct "za naším štěstím".

A proto jsem včera oficiálně v práci oznámil, že končím. Tento krok do neznáma, který jsem udělal jen jednou a nedopadl nejlépe (tehdy jsem v Praze nenašel žádnou zajímavou práci), má ve mě vyburcovat sebevědomí, abych našel odvahu se pustit do pracovních pohovorů. A vím, že to vážně nebude snadný! Přesto mám podporu v mém partnerovi, mám chuť se sebou něco udělat a něco zásadně změnit (a není to jenom přesun z Brna do Prahy). Takže se bojím, ale ne tolik.

A co je hlavní, já se těším! Fakt, že jo!

Bojuji (nejen vnitřně) s bojem

Dovolím si zde napsat reakci na Proslov Roryho O'Neilla, protože tady vnímám jistý prostor pro nepochopení celé problematiky okolo "homofobie" a boje proti ní.
Překlad ZDE.

Moje reakce: A já pořád nevidím důvod, proč bych měl dávat všem a všemu najevo, že jsem jinej ... chci to dokázat tím, co umím, ne tím, co jsem. Když se narodím jako krypl, tak budu dávat ostentativně najevo, že jsem utlačovanej proti všem těm, kteří nepotřebují bezbariérové přístupy nebo nějakou speciální péči?
Vadí mi především to, že každý o tom akorát mluví. Když si bude každý žít to svoje, nebude o tom mluvit, tak rozhodně nemám důvod si myslet, že budu někým, nedej bože sám sebou, utlačován.

Jsem konzervativní, puritán a uznávám společensky nastavené hodnoty vnímání společnosti jako celku. A nemám pocit, že bych byl utlačován. Vehementní demonstrací své "jinakosti" nedocílím toho, že mě lidi budou mít rádi. Dokážu to tím, že je nebudu v jejich myšlení a smýšlení omezovat svou orientací a svým intimním životem. Protože sorry, ale s kým "šu*ám" je jen moje věc. Stejně jako je váš osobní život VÁŠ OSOBNÍ ŽIVOT. A když vám ho nikdo nebude cpát, pak je to dle mého v cajku!
A když se mě někdo zeptá: "Depko, co chlapi?", je to už jeho osobní zájem a pak si můžeme povídat dlouhé hodiny. Ne proto, že to někomu cpu, ale protože ten někdo se sám zajímá.

Vidíte ten rozdíl?

Je mi jedno, jestli můj soused má doma ženskou nebo chlapa. Ať je spokojený s tím, co má, a nepotřebuji se jim do jejich harmonického či disharmonického vztahu plést. Je to jejích život!

Pro tenhle názor mě nemá ten náš "querr department" rád. Několik rozvášněných debat a hádek a stejně si budu myslet svoje, ostatně, oni též! Vadí mi to, že cpou všem kolem různými pridy, že jsme vidět, že tu jsme i se všemi těmi odlišnostmi.
Sorry, ale představa, že uvidím "alegorický vůz" na nějakého "straight parade", kde si to bude nahá mánička s nějakým klátičem rozdávat, tak kromě toho, že to budu považovat za morálně nevhodné, mi to nebude připomínat nic jiného, že ti lidé jsou hovada. A průvod s duhovou vlajkou po štatlu? Ruku na srdce, ale když vidíte procházet po městě procesí s křížem, které si zpívá, případně skupinku oranžových a bílých hader Hnutí Hare Kršna, která odříkává mantru, taky vám to připadá normální? Když je někdo ateista, tak mu to připadá ujetý. Když je někdo heterák, tak mu stejným způsobem bude připadat divný průvod na "oslavu jinakosti".
A ještě pořád se raději podívám na zpívající pochod než na rádoby utiskovanou sexuální menšinu, která má symbolizovat .... co vlastně mají symbolizovat ty alegorické vozy?
Utiskujeme se sami. Asi "nám" to vyhovuje.
Tak vzhůru do boje, ale beze mě! Díky.

Tak zase jednou ...

.. jsem byl na schůzce. Lépe řečeno na rande. I když ...

Potkali jsme se na Grindru. Uháněl mě tři dny. Psal, volal. Prosil, abychom se mohli potkat. Říkejme mu třeba ... Marek. (Na tohle jméno mám pifku už několik let.) Pracuje sám na sebe, děsně ho to baví. Je starší o pár roků. Má krásný tetování.

Psali jsme si, byly to příjemné debaty o všem možném. Moje zdrženlivost na něj působila jako magnet. Aspoň to tvrdil. 

První setkání nedopadlo, prý měl zákazníka, se kterým se zakecal a tím propásl možnost se potkat. Následně zintenzivnil svou žádost o setkání. Občas to proložil nějakou poznámkou s erotickým podtextem. U mě zůstalo bez reakce.

Druhé setkání domluveno. Sraz ve 20:30 na Moraváku u sv. Tomáše. Ve 20:10 psal, že bude mít 15 minut zpoždění. Budiž! Vyčkal jsem, i o těch 10 minut navíc Zpráva, kterou jsem mu poslal, na situaci nepřidala. Nerad čekám. Dojel taxíkem. Prý by to jinak nestihl. Omluvil se. 

Působil nevšedně. Pak si ale zapálil ... Škoda! Sice kouří jenom občas (raději kouří zdravě), ale to tvrdí všichni. Jeho poznámce jsem se usmál. Tudy asi cesta nepovede.

Během přesunu do kavárny Podnebí se zastavil do bankomatu. Zasekl se na vstupních dveřích. Tlačil, ale nic. Musel jsem přijít já a zatáhnout. Tohle "foyer" si pak připomínal i po zbytek večera. Dobře mu tak!

V Podnebí si vzal lístek a pak s údivem v očích pokládá otázku, zda v těch cenách není chyba. Připadá mu to podezřele levné. Vysvětlení, že se jedná o studentskou kavárnu, bere s rezervou a ptá se, zda tam může sedět, když už student není. Dobře on!

Následuje téměř dvouhodinový monolog. Jeho! Míchá příběhy z dob studijních i nynějších. Hezky se poslouchá. To ano! Bohužel bez prostoru, abych mohl něco říct i já. Mé zklamání uzavírám s myšlenkou, že třeba příště budu mít možnost mluvit já. Účet zaplatil celý. Mé odmítnutí, že se to nehodí a ačkoliv dělám na call centru, tak nemám finanční nouzi nevzal. Následně jsme se přesunuli zpět do města. Nabídl se, že mne doprovodí domů. Bydlí sice na druhé straně města, takže to gesto potěšilo. 

Na Moraváku jsme potkali jednoho mírně opilého a zhuleného mladíka. Oslovil nás s dotazem, zda nehulíme. Marek odpověděl, že si občas trávu dá. Mladíka ta zpráva potěšila, vytáhl sklo, zapálil ji a nabídl. Marek si popotáhl, můj odmítavý pohled okomentoval, že kamarád si nedá a následovala debata, která měla dokázat, že mladík není tak blbej, jak si Marek asi myslí, přesto výsledek nevyšel tak příznivě. Pro mne zbytečná zastávka u Lužánek, kde jsme se po 20 minutách rozdělili. Mladík šel domů s číslem na Marka, protože využije v budoucnu jeho služeb. Já s Markem jsme pokračovali ke mně. Celou debatu opět vedl on. Vzdal jsem tedy snahu něco říct. 

Došli jsme k mému baráku. Marek vytáhl teorii o tom, jaké možnosti bývají v takové situaci. Že se obvykle zve na kafe, čaj nebo víno. Bylo pozdě. Doma jsem neměl uklizeno a hlavně ... přišlo mi to hloupé. Moc rychle na to šel.

Omluvil jsem se, že mám jiné povinnosti. Přesto jsem chtěl příslib dalšího setkání. Prý bude moc rád.

Podal jsem mu ruku na rozloučenou. Sám vypadal, že by řekl jenom "ahoj" a otočil se. Stisk ruky mi nakonec opětoval. Pak odešel na rozjezd.

Než jsem usnul, napsal jsem mu zprávu. Poděkoval za hezký večer. On byl hezký, jen plný jeho. Neodpověděl. Řekl jsem si, že už asi spí. Druhý den jsem mu znovu napsal, jestli se chce vážně ještě vidět. Odpověděl, že chce. To byl konec veškeré debaty. Na další zprávy už nereagoval. 

Vzpomínám si, jak se dušoval, že si váží upřímnosti. Když se mu něco nelíbí, ozve se. Asi to byla jenom jeho ideální póza. Závidím! Chci taky působit takhle přesvědčivě.

Zklamání přišlo a zase odešlo. Show must go on .. !

Na srdci mi leží ...

... kromě potencionálního infarktu (v naší rodině z otcovy strany je to tradice) i ročníková práce.
Jedná se o závažnou situaci, kterou jen tak něco nevyřeší. A příčinou této strastiplné komplikace je moje rozhodnutí se vzdělávat. A dalším důvodem je má volba tématu ročníkové práce. Když jsem si v listopadu volil své téma, nejspíše probíhala masivní erupce na Slunci nebo zatmění Jupiteru či vznik nové černé díry. Jinak si to nedokážu vysvětlit.
Původní volba odkazovala na interní komunikaci ve společnosti zabývající se službami, kterou sice vede nepříliš oblíbená paní inženýrka, ale která mi je co obsahem i možností čerpání materiálů blízká. Ale to by nesměl nadejít ten den plný rozporuplných rozhodnutí, kdy jsem jasné téma vyměnil za něco lákavějšího. Užití humoru v českých reklamách.
Upřímně, deset egyptských ran je hadra oproti současným strastem, které mám s tím, abych jasně definoval konkrétní téma, strukturu ročníkové práce ... a abych vůbec věděl, co psát.
A abych to měl zajímavější, toto téma je v rámci ročníkových prací na našem studijním programu novinkou, takže se nemám ani kým inspirovat.
Jdu vykrást truhlici nápadů a improvizovat nad tématem, ke kterému se publikace z oblasti marketingu a reklamy nechtějí přiblížit, protože k tomu asi nemají co říct.
Tudíž tím průkopníkem budu já sám. Pokud to napíšu, chci aspoň titul mgr.! To bude zaslouženou odměnou za mé tvůrčí trápení.

Vánoce jsou tady!

Jak to poznáte? Chodí vám hromada zpráv, e-mailových přáníček a na sociálních sítích snad neexistuje v tyto dny hodina, kdy by někdo něco s vánoční tématikou nenasdílel, nenapsal, neokomentoval, "nelajkoval", atd.

Rád bych touto cestou poděkoval všem svým přátelům, kteří mi v tomto roce, i v letech předešlých, věnovali svůj čas, pozornost, své radosti i starosti a o kterých vím, že jsou vzácným darem, kterého si ne vždy vážím tak, jak by si zasloužili. Jste všichni skvělými společníky na cestě životem a jsem rád, že vás mám. Ještě jednou děkuji a pokusím se v nadcházejícím roce věnovat víc času těm z vás, které jsem zanedbával.

Chci poděkovat svým známým, spolužákům, kolegyním a kolegům, že mají, respektive musejí mít, se mnou tu svatou trpělivost a vycházet se mnou v rámci daných konvencí. Vím, že to se mnou není jednoduché :) ale věřte mi, že s nikým :)

Chci poděkovat své mamince za všechny ty roky, které sice nebyly ideální, vždy dokonalé a v pohodě, ale v naší paměti zůstanou hlavně chvíle, které jsme si vzájemně užili, kterých si vážíme a na které budeme s úsměvem na rtech vzpomínat.

Přeji vám všem, ať si užíváte každý den svého života ve zdraví, ve spokojených vztazích, které nemusí být vždycky stoprocentní, ale ve kterých naleznete oporu v časech nejtěžších, a s vědomím, že jste pro lidi kolem sebe velmi důležití.

Hezké svátky :)

Something is wrong, when ...

... Vás rozesmutní novinky přátel. 

Měl bych v tuto chvíli psát hromadu seminárních prací, podklady pro ročníkovou práci, číst, spát a hromadu jiných činností, které mám udělat ... ale copak to jde? 

Něco dělám špatně. 

Nezávidím, spíš žárlím. Jsem sobec?! Myslím, že ano. Všichni jsme. Nechceme se vzdát těch, které máme rádi a na kterých nám záleží ... a které milujeme. 

Jasně, neumírá, ale odchází pryč. Jinam. Odtud. Z místa, které oba známe. 

"Když jsem se dozvěděl o tom, že uvažuješ o odchodu z Brna, rozbrečel jsem se. Nejednou. Při vzpomínce na to, že budeš pryč, je mi smutno. Hodně. Kurva moc! Ale třeba to bude lepší. Záleží mi na Tobě, ale asi mám žít jinak a pro někoho jiného. Nejsme spolu a stejně mám pocit, že se rozcházíme. Musím se s tím vypořádat po svém. Jako obvykle. Zalezu si do své ulity a budu tam trávit spoustu času. Asi nic neudělám z toho, co musím. Ale nevím, jak to překonat. Hádám, že mi poradíš, ať to tak nehrotím. Že nebudeš v cizině. Chci Ti říct, že nebudeš tady! Pro mě! Ale o to tady vlastně nikdy nešlo. Jen jsem to nechápal.Promiň mi! A díky za to všechno, co bylo. Můj život, aspoň na těch pár chvil, měl nějakou tu světlou chvilku. Bylo to víc, než jsem si vůbec odvážil žádat."

A jak se říká: "Jak na Nový rok, tak po celý rok" ... mám se na co těšit!

I am still single, ladies!

Za poslední tři dny jsem měl možnost být součástí dvou rozhovorů, které, v jednom případě nenápadně, v druhém zcela jasně, naznačily, že svůj život nežiju, ale že ho přežívám.

Víkendová návštěva Prahy mi na základě debaty s Matym přinesla několik věcí, které mi začaly vrtat hlavou. Pro něco jsem našel okamžitá řešení.

Nedoufat v jednání druhých!

Odprostit se od vztahů, kde neschopnost říct "ne" ani "ano" signalizuje jedno velké "NE"!

Zkusit hledat v mladších vodách, protože staré struktury, jako jsem já, už těžko přeměním k obrazu svému. (vztah není o tom, že je to podle toho, kdo má otěže v ruce, to vím, ale starší jedinci mají svá očekávání a neradi ustupují ze svých kolejí).

Tyto tři body pro mě znamenají několik radikálních změn, do kterých chci, ale zároveň nechci investovat, protože se bojím. Jsou věci, ze kterých asi nejsem schopen ještě několik let ustoupit, např. výměna alespoň 5 zpráv, ve kterých nebude hrubka. Je to detail, ale pro mě podstatný.

Dospěl jsem k názoru, že můj poslední vztah, ačkoliv měl velké množství nedostatků, byl jedním velkým kompromisem a tolerancí. Být se mnou ne nejspíš hodně náročné a vydržet se mnou je mnohdy téměř nemožné. Ač to říkám nerad (moje ego s tím má neuvěřitelný problém), byl Jiřík asi jediný, kdo dokázal ukočírovat mou náturu, nepřipouštět si moje nálady a být v rámci jeho možností oporou.

Dnešní otázka od osoby, kterou znám jen díky fotografii z webu, která se přiznala, že máme něco společného, mi způsobila újmu na mém úsudku a sebejistotě. "Co tys měl na Jirkovi rád?" Natolik ta otázka byla osobní, že jsem odmítl odpovědět. Natolik jsem musel pokorně uznat, že toho bylo víc než co na mě mohl mít rád on.

Kolegyně v práci mi zase připomněla, že nejsem sám, kdo je 'single' a že je to 'nemoc' dnešní doby. Tou nemocí trpím už tak dlouho, že neumím navázat známost (v krátkodobé mi brání vlastní předsudky, v dlouhodobé mi to neumožňuje chybějící důvěra v toho druhého).

Otázkou je, jak dlouho může být člověk sám, než v něm zakrní či zcela umře schopnost seznamovat se, nebát se a riskovat. A uměl jsem to vlastně vůbec někdy? Damn it!

Návrat ztraceného "syna"? Možná!

Vážně bych se rád rozhodl, tak nějak vnitřně, že se vrátím zpět k psaní. Když tak občas sedím někde u kávy či kofoly, knihy či filmu, v hlavě mi proudí myšlenky a chtějí být "vyřčeny" nebo zapsány. A já jim nedám prostor ani v jednom.

Otázkou je, jestli by návrat mohl dojít takové "slávy", kterou můj blog kdysi před lety zažíval svou čteností a návštěvností.

Pořád mám pocit, že je co říct. Jen díky tomu, že jsem dospěl, mi dochází i schopnost být vtipný (nebo jsem si o sobě myslel jen já sám - a teď už si to nemyslím). Být zodpovědnou osobou z vás prostě udělá suchara. Nebo spíš ze mě to udělalo rozhodně.

Ale, protože situace dospěla do stádia, kdy se na Facebooku nechci grafomanicky znemožnit, budu si vylévat myšlenky tady ... a začneme posledním dílem Harryho Pottera.

To slibuji!:)

Image je na nic!

Přesto jsem si dovolil udělat menší změnu. Po dlouhé době. Po odmlce, která je téměř neomluvitelná pro pisálka mého formátu ...

To všechno jsou jenom kecy! A hlavně je to minulost, za kterou se můžu podívat ... pousmát se ... zavzpomínat (a byly to rozhodně krásné časy). Přesto bych nerad zanevřel na svůj první první virtuální deníček. I když teď už se vypisuji s novými poznatky jen na profilu Facebooku, který je určen pouze pro mé přátele a známé.

Neslibuji, že se mi povede udržovat nějaké pravidelné psací tempo. Ale vidina toho, že sem občas ještě někdo zajde a "očíhne" situaci, mi dodává útěchu, sílu a naději.

Image je na nic! Poslouchám tedy hlas svého tvůrčího srdce. Nebo se o to alespoň pokusím :)

Volební fígl :)

"Vážení občané této země, chcete si pojistit vítězství sociálních jistot, vítězství levice? Chcete svým hlasem podpořit budoucnost obyčejných lidí? Pojistěte si vítězství levicových stran a při volbách vložte do jedné obálky volební lístky ČSSD i KSČM současně, znásobíte tak sílu svého hlasu. Nebuďte lhostejní k budoucnosti svých dětí, toto je to nejlepší, co můžete udělat!"

Jak jsem se nasral

Znáte to rčení, že: "Stokrát opakovaná lež se stává pravdou."? Uvažoval jsem i o určité transformaci na situaci: stokrát vyslechnutá reklamace si vyžaduje reklamaci. Lidé v dnešní době reklamují všechno. Je to asi módní hit. Netvrdím, že mnohé případy nejsou oprávněné, ale o to víc mne pobuřují hlouposti, na které si lidi stěžují.
To přeci nějak musí zanechat stopy ve vaší mysli, ve vašem vnímání okolí. A tak jsem se po dnešním výrazně náročném pracovním vyčerpání rozhodl, že již nebudu odkládat neodložitelné a sesmolil jsem emailem svou první reklamaci. Reklamaci poskytování internetových služeb, se kterou jsem ... vlastně nejsem spokojený. Ona rychlost 2000/350 kb/s má své kouzlo, pokud funguje jak má. Ale když mi testy rychlosti připojení v průběhu 14 dní jasně ukazovaly, že se slibované a především řádně hrazené hranici ani zdánlivě nepřibližujeme, došla mi trpělivost.

Uznávám, že jistým způsobem jsem na internetu závislý, protože jinak nelze vysvětlit mé záchvaty vzteku, když se stránka nenačte, neobnoví, neudělá, co po ní chci. Došlo to tak daleko, že na požadovanou stránku mluvím, přemlouvám ji, chlácholím ji, tvářím se na ni uraženě nebo ji nadávám poměrně nevybíravým způsobem. A ona za to přitom nemůže. Jenže jsou momenty a věci, které víte, znáte a stejně si to neodpustíte. Možná právě proto jsem rád, že bydlím sám. Kdyby mne tak někdo slyšel. O tom se mohu maximálně vyzpovídat zde a nebo ve zpovědnici, ale obávám se, že modlitbou "rychlost náš vezdejší, dej nám dnes ..." bych si spasení nezasloužil.

Rozhodl jsem se, že dám na radu starých středoamerických indiánů a budu jíst čokoládu. Tady už prášky nepomůžou :)

Smutek mu sluší!

Málem jsem zapomněl, proč jsem vlastně kdysi začal psát blog. Poslední dobou se frekvence přírůstků článků téměř shodovala s nulou. A proč? Psal jsem proto, že mě něco trápilo, o něco jsem se chtěl podělit. Ale hlavně jsem se potřeboval z něčeho vyzpovídat a do kostela se mi kvůli tomu nechtělo.

Od počátku mého virtuálního působení se mne držela přezdívka depony, převedená pro mé úzkostné stavy na tvar "depka". Mě to neuráželo a moji známí a přátelé s tím neměli problém. Dnes mi na Facebooku moje kamarádka napsala, že už mi Depko neříká, protože už depka nejsem. A zrovna dnes, tedy 31.3. jsem měl po dlouhé době ten vnitřní pocit, že jsem tomu všemu, co se mi podařilo opustit, velmi blízko. Stres v práci dnes překonával únosnou mez, protože požadavků bylo víc než nás operátorů a navíc jsem byl od samého rána naprosto zoufalý. Své problémy jsem si do práce nikdy nenosil, před vstupem do CC jsem to všechno odložil jako svrchník a šel pracovat a zvedat náladu v našem týmu. Jenomže toto ráno to prostě nešlo. Emoce mě porazily a poranily na tom nejchráněnějším místě, které jsem si hlídal, aby se náhodou něco nepokazilo.
Po zkušenostech, které byly spíše pro analýzu psychiatra, jsem se uzavřel do svého světa ironie a odstupu. Bylo jednodušší nic neriskovat. Nevýhodou byla citová absence nebo její nadměrné tlumení. Po 9 měsících vztahu s Jirkou jsem zjistil, že mi na něm záleží víc než jsem schopný ukočírovat. V té době jsme se už spolu nebyli, což nakonec vedlo k tomu, že jsme k sobě nějakou cestičku našli. Tím se akorát probloubilo mé soupeření rozumu s citem. Hlavní problém byl v tom, že jsem ho miloval, ale byl natolik jiný, že mě na druhou stranu rozčilovalo cokoliv, co udělal zbytečně, nepromyšleně a spontánně. A pak za tím vším udělal tečku, když nedokázal upřímně a narovinu říct, co se děje. Přesto v mé hlavě ... nebo spíš v mém srdci pořád byl. Měsíc, dva, tři ... a já udělal to, co jsem považoval za správné a racionální. Smazal jsem veškeré kontakty na něj. Možnost, že bych ho ve slabých chvílích třeba chtěl kontaktovat, byla příliš velkou hrozbou pro mé ... ego.
A pak se objevil někdo nový. Byl to pan V. Dle našeho psaní jsem nabyl dojmu, že mám možnost se seznámit s někým ambiciózním, inteligentním a jdoucím za svým snem a cílem. Přesto jsem tomu nedával moc nadějí. Nebyl důvod. Nebo spíš neměl být. Osobní setkání bylo příjemnější než jsem vůbec čekal, společný čas u vodní dýmky utekl tak rychle, že jsem tomu sám nechtěl věřit. Oční kontakt nabízel hromadu možných vysvětlení. Ale já stále nechtěl podlehnout čemukoliv, co se nabízelo. Druhé setkání nebylo časově daleko od toho prvního. Bylo plné otazníků, která visela nad naší vzájemnou komunikací. A tak se někde tam ve skrytu mého citového já rozzářila jiskřička naděje. Naprosto nesmyslně se chytala každého možného signálu, který pan V. vyslal, ať už záměrně nebo náhodou. Začala mě pohlcovat ona možnost zamilovanosti. A i když jsem se bránil, stačil první polibek a potom druhý a třetí ... a já se vzdal. Jiří z mé hlavy a z mého srdce odešel a byl nahrazen někým novým. Někým, s kým si rozumím. Někým, kdo ale začal zdůrazňovat "staré pravdy" o tom, že tu už dlouho nebude a odjede pryč. A v tu chvíli můj rozum začal stávkovat a já se dušoval, že to nevadí, že stačí žít i pro tu krátkou chvíli, kdy můžeme být spolu. A tím jsem odstartoval zánik toho, co ještě ani nezačalo.
Třetí setkání, ačkoliv mělo být v duchu zpomalení případného seznamování, dopadlo trochu jinak. Pocit, který jsem prožíval během objetí s panem V., byl prostě nenahraditelný, nádherný, plný pocitu jistoty, ochrany a asi i lásky. Ale potom došlo k tomu, co bylo již započato dříve. Nejistota, obavy z ukončení případného vztahu, představa tohoto krátkodobého vztahu nejspíš zapříčinila to, že z jednoho z nejkrásnějších večerů, které jsem mohl mít a měl jsem, se nakonec stal pro mne skok do smutku, zoufání a nenaplnění. Nakonec vyhrál rozum. Jen to nebyl ten můj, ale pana V., který nejspíš zavčas udělal tečku za tímhle románkem dvou nocí.

A já si teď čekám na svůj rozsudek ... kdy zavládne vláda rozumu a uvalí mé city do nejtemnějších hlubin mého Já. Už, aby to přišlo, protože ten pocit, který mne sžírá v žaludku, je k nevydržení. Samota a smutek mi vážně asi víc sluší.

Owner of the broken heart

Rochnit se v písmenkách

Možná jste si všimli, ale samozřejmě to neberte jako čtenářskou povinnost, že zde již nějaký ten pátek nepřibyl žádný nový článek. Není to naneštěstí důkaz toho, že by snad "krutost" z tohoto divadla zmizela. Jen se zde projevila moje časová indispozice a vlastně i nechuť cokoliv psát, protože v práci jsem toho za ten den napsal dost ... si myslím!
Pociťuji, jak mne deformuje ono zkratkovité psaní, kdy během dvou minut musíte udělat poznámku o hovoru, který trval třeba 10 minut. Začal jsem psát, ale zároveň i uvažovat v bodech. Vypíchnout to nejpodstatnější, odstranit "omáčku", která by sice i obyčejné poznámce dala nádech lidskosti, leč není pro ni prostor a ukončit to všechno oním slavným a očekávaným "CC".
Pokud byste svůj život chtěli popsat stručně, zkratkovitě a bez toho všeho kolem, věřte, že práce v call centru je dobrou průpravou, jak se něco takového naučíte. Jen musíte vypilovat svůj podpis, protože v autobiografii se bude asi blbě vyjímat autorova signatura "cc".
Až angína, která mi zabránila propadnout ještě více do pracovního a psacího stereotypu, mne trochu vykolejila z mých "jistot" a invencí. Uklidnil jsem se, pokud to tak jde během těch 5 dní říct, zpomalil a najednou je tu prostor pro můj mozek, aby neplival jenom holé věty, ale dával jim i nějaký nádech a zabarvení.
Upřímně ... tento článek není nijak extra obsahový. Snažím se vyrochnit v té možnosti, volnosti a rozmanitosti využití všech slov, která jsou sice bezpředmětná, ale hezky rozvíjí větu jednoduchou na větu složitou ... možná chvílemi i překombinovanou.
Je hezké vědět, že si lze hrát s písmenky, se slovy a obraty a ... že si u toho můžete zavzpomínat na časy, kdy to psaní šlo samo a s radostí.
Nenapadlo by mě, že práce na call centru, tedy v prostředí, které je tu kvůli volajícím lidem, mi otráví chuť psát.
Třeba se mi podaří se znovu vrhnout do víru pisálkovství ... nebude to nic brilantního, ale bude to moje. Bude to ze mne. Budu to já. Aspoň doufám.
A to nechci malovat čerta na zeď :) ... jako někdo ...

Vtipný malíř Pavel Matuška

Shopping manie

Každý týden, minimálně jednou, se mi ve schránce objeví nějaký reklamní leták. Většina mých sousedů si schránky polepila, dle mého trochu nesmyslně a hlavně neesteticky, kromě jmenovek i štítky s oznámením, že letáky nechtějí. Beztak se jim to tam občas objeví, možná proto, že roznos těchto letáků neumí číst a nebo prostě jenom proto, že tam tu informaci o tom, že to nechtějí, mají.

Já propadl kouzlu letáků. Mými favority jsou Möbelix a Kaufland. Tudíž něco do bytu a do žaludku. Bohužel si tím na stranu druhou celkem zásadně masíruji svou představivost o tom, co bych si všechno koupil, kdybych na to měl.
Především pak vidím problém v tom, že si ty věci uchovávám v paměti na dobu, kdy peníze budou, abych si to pořídit mohl. Čímž se dostávám do bludného a nekonečného kruhu, protože počet věcí, které by se mi hodily, stoupá.
Na druhou stranu třeba katalog Ikea má pro mne jistým způsobem poněkud nesrozumitelně seskládanou nabídku, tudíž než bych tam něco našel, raději si tam zajedu sám. Bohužel se tím vystavuji mnohem výrazněji riziku nákupu toho, co mne zrovna osloví.

Pokud to tedy shrnu, postihuje mne občas nákupní horečka, která si žádá velké oběti na stavu konta. A v práci ne a ne přidat. Navíc vím, že Vánoce to nespraví a většinu dárků si nakoupím sám. Sám sobě. Jak vtipně poznamenala Ivanka, já mám nejspíš Vánoce celý rok.
Už nesmím ani na vánoční trhy, protože návštěva u mé kamarádky na jednom stánku s kovovou bižu mne přišla na 300,- Kč. Zato jsem si odnesl hezký a jako na mou ruku ulitý prsten z chirurgické oceli. No mám já to za potřebí? :)

Nemám rád

Drobnosti, ale nejen je, které nemám rád.

Od 1.12. 2008 si Česká spořitelna účtuje 45,- Kč za hotovostní vklad na účet jiný než je ten váš. Naprosto nesmyslný poplatek, který má zmenšit množství operací na přepážkách v bance. Připadá vám tento krok normální? Spořitelně ano. V sobotu, když jsem na účet své maminky vkládal peníze, mne paní upozornila na tuto novinku a mě to tak vytočilo, že i když nebyla přímo viníkem, dostala karabáč. Na můj dotaz, co tahle banka ještě hodlá zpoplatnit, zda neuvažují ještě o zavedení mýtného na pobočkách, aby tím eliminovali počet klientů, mi odpověděla, že zatím ne.

Tudíž mne pak napadlo, proč nesepsat, co nemám rád. Navíc mi je trochu námětem i písnička od slavného brněnské "dívčí" hiphopové skupiny Čokovoko s názvem "Nemám ráda".

Nemám rád
- zbytečné poplatky za něco, co v podstatě nevyužívám nebo by mělo být samozřejmostí - třeba poplatek za WC ve Vaňkovce, poplatek za výběr peněz ze svého účtu, placení úroků z úroku
- horory, kde se objevují oživlé mrtvoly, masakry motorovou pilou, pinzetou, jehlou, sešívačkou, sekáčkem na maso, mlýnkem na maso nebo prostě jenom nějaká zmutovaná příšera (např. Hory mají oči) či zvíře (Slimák, Klíšťata, Arachnofóbie, Pavoučí teror). Asi nejstrašidelnější česká pohádka, kterou jsem vlastně nikdy neviděl jinak než přes prsty své ruky, je Panna a netvor.
- příliš mnoho lidí na nepříliš velkém místě, tudíž davová psychóza mne strhává pouze ve chvíli, kdy mě do ní onen dav strhne.
- hůlková komanda nastoupená před nákupními obchody ještě před otvírací dobou nebo jejich hromadné návaly do vozů MHD. Nevěřili byste, jak se se svou hůlkou umí zdatný důchodce ohánět.
- brečící batole či adolescent, z jehož breku je poznat, že si tím prostě vynucuje pozornost nebo si buduje svou vlastní rozmazlenou osobnost. A jejich rodiče to nechává víceméně klidné.
- vánoční nákupní horečku a předvánoční shon - jakmile je kolem příliš mnoho spěchajících lidí, dělá se mi špatně, je mi horko a můj tlak roste úměrně s počtem protivných kolemjdoucích
- když pracuji někde, kde informace jsou pro odvádění dobře vykonaného zaměstnání podstatné, ale informací se mi nedostává
- prokřupávání prstů, krků, zad, nohou, vazů, nosních přepážek (případně lámání kostí, vykloubení lopatek, jak tomu bývá nemálo v akčních filmech)
- nedochvilnost, nespolehlivost a nesoběstačnost - trocha osobní invence ještě nikoho nezabila
- nemám rád Václava Klause, Jiřího Paroubka, Mirka Topolánka, Tlustého, Škromacha, Béma, Kalouska, Zaorálka, Grebeníčka, Vojtěcha Filipa, Jiřího Čunka a taky Martina Bursíka. Abych to zkrátil, osobně si myslím, že bombový útok na poslaneckou sněmovnu by nás ušetřil kromě peněz ještě hromady veřejných akcí typu "Děkujeme, odejděte ..." a podobně.
- homosexuály, kteří si hrají na něco víc, kteří odsuzují jiné "minority" (třeba bisexuály) a kteří příliš deklarují svou orientaci navenek nejen svým vystupováním
- bezdomovce, povaleče, skinheady, cigány, neonacisty, ultrapravicové extremisty, anarchisty, fanatické věřící a žebráky (ale taky je to člověk od člověka)

A občas nemám rád to, co jsem. Ale už se s tím smiřuji.

Hrdost a víra

Včera jsme po představení s Markét a její kamarádkou Jančou skončili v podniku, kam prostě nechodím ... a důvody k tomu mohou být klidně i iracionální. Desert by se dal dost dobře brát jako poušť, kde místo kaktusů jsou opilci a kde místo písku je smrad kouře z cigár či z trávy.
Přesto jsme zde zakotvili, neb v kavárně "Sunakashi" (zajímalo by mne, zda to má skutečně nějaký reálný podklad v japonštině či čínštině:)) měli již zavřeno.

Slovo dalo slovo, příležitost chopila situaci za pačesy a rozvedla se debata na téma lidství a víra a náboženství. Osobně bych nikdy nespojoval osobní víru s náboženstvím. Vážím si lidí, kteří veřejně umí přiznat "barvu" - buď, že jsou věřící nebo že jsou teplí nebo že jsou ... třeba cyklisti nebo filatelisté. Nemusí u toho exhibovat. Ale vyjít s kůží na trh je akt hodný uznání.

Víra měla a má poměrně velký vliv na vnímání světa a autorit. Není tedy problém jako "správný" věřící udělat, co mi tato autorita nařídí, i když se to může naprosto vymykat zdravému rozumu. Pokud tedy někdo ovládá někoho skrze víru, má nad ním téměř absolutní moc. Dalo by se snad i říct, že náboženská zanícenost může korespondovat s negramotností tohoto věřícího. Je jednodušší věřit než hledat sám argumenty. Řešili jsme "staré známé pravdy" o krutosti křesťanství v dobách raných i pozdějších. O nesmyslném rozšiřování demokracie a křesťanské nauky tam, kde minimálně 200 let neměli tyto slova a významy možná ani znát.
O rasismu, který se může a nemusí zdát být rasismem a netolerancí.

Debata to byla vskutku zajímavá a podnětná. Rozhodně v Desertu mohla zvednout úroveň volně poletujících atomů IQ :)

A vzkaz pro ostatní ... věřte, modlete se, uctívejte, ale hlavně proboha nehlásejte Kristovo či Boží jméno na každém rohu, jako by to byl laciný novinový plátek či pouťová atrakce. Víra je osobní postoj, který je individuální a má člověka obohatit a posilnit a poskytnout mu jistotu. Ale když pak vidím na Maliňáku tu pofidérní skupinku lidí, co mluví do mikrofonu a každé třetí slovo je Kristus, mám chuť nebýt tolerantní a věnovat se džihádu ve vlastním pojetí :)

Na místě za 700,- Kč

Za celou dobu mých studijních let mne vychytal revizor v šalině [tramvaji] jenom jednou. Tehdy navíc vyprchala platnost mé šalinkarty [pro Pražáky: lítačky] o jeden den, což se mi stalo osudným a mou peněženku to ožebračilo o 500,- Kč.

Po odeznění "songu" Už mi lásko není dvacet let, ani dvacet pět ... došlo k tomu, čeho jsem se bál. Studentské výsady a slevy šly k šípku. Stejně tak i zvýhodněná cena šalinkarty. Když mne poprvé chytili v červenci, dost mě to vyhodilo z míry. Tehdy se můj výlet za kamarádkou prodražil o 700,- Kč. Ti mizerové zdražili! Bylo to v době, kdy se mi to hodilo pramálo. A tak jsem si poté dával pozor.
Jenomže v pátek mě dostali znovu. V dokonale přichystané pasti.
Autobus o půl dvanácté stojící na Malinovského náměstí, který jel mým směrem. Bylo to divné. Přesto jsem rád využil možnosti volného prostředku. První zastávka uběhla v pohodě. Jenomže najednou autobus dojel k davu mužů, z nichž 2/3 byli členové městské policie a zbytek opět výrazně nevýrazní pánové z revizní kontroly. Naběhli do autobusu, jako kdyby se tam převážel terorista nebo překupník drog, všechny a všechno zablokovali a dali se do práce. Nemělo smysl si něco vymýšlet. Bylo to tak rychlé, že jsem jen vytáhl občanku. A mám to zase za 715,- Kč. Už se mi ta jízda na černo nevyplatí.

Ale překvapuje mne jedna věc. Že jsem nezačal přemýšlet nad tím, jak půjdu a koupím si šalinkartu. Uvažoval jsem nad tím, jak přechytračit DPMB. Nápadů bylo několik, ale "nejlepší" byl, že bych si nechal udělat falešnou občanku na falešné jméno. Upřímně ... levněji by určitě vyšla šalinkarta předplacená na 10 let dopředu, ale když ono to postrádá ten úmysl přechytračit revizora.
Od zítřka jdu vydělávat na pokutu. A je mi jasné, že to kolo, které již rok toužebně očekávám, že ho teta odzimuje, mne zachrání od případných dalších pokut.

My favorite pet's

Od malička až do dnešních dní jsem byl "pánečkem" několika domácích mazlíčků. Psa nám rodiče odmítli koupit a dodnes jsem jim za to vděčný, protože díky mnohaleté zkušenosti by bylo jasné, kdo by se o něj musel starat. Bratr by to rozhodně nebyl.
Takže jsme měli doma tři křečky, které jsme všechny pojmenovali velmi originálně - Ferda. Odešel jeden, koupil se druhý. V mezičase jsme prázdné akvárko zaplnili vodní želvou, se kterou ale taková sranda nebyla. Přiznám se, že nejsem úplně jistý, jestli zesnula nebo měla jiný, alternativní konec - ale želví polévku jsme doma neměli, to vím jistě. Po želvičce jsme si vyprosil rybičky. Jména neměly. Stejně tak ani želva. Prostě to byly rybičky a želva.
Když jsme měli našeho posledního Ferdu, křečíka džungarského, bratr domů donesl 3 bílé laboratorní myšky. Prvotní odpor naší maminky byl nakonec překonán. Byly vážně sladké. A tak dělaly společnost Ferdovi v jednom akvárku. Bohužel ten z nich neměl stejnou radost jako my, tudíž mě v noci vzbudilo šílené pištění. Ukázalo se, že křeček je masožravec, který rád ozobává jiné živé tvory. Logicky by měl jít pryč křeček, protože byl v menšině, ale bohužel jsme museli dát sbohem právě myškám. Kde skončily, to nevím. Bratr je odnesl.
A tím naše historie domácích mazlíčků končí.
Abych kompenzoval tuto ztrátu, dostal jsem na Vánoce [v dobách mých středoškolských studií] od rodičů tamagotchi. Takže namísto studií jsem vychovával a podporoval evoluci nějakého digitálního hybrida. Pamatujete si ty vývojové linie?

Pro zopakování a z nostalgie:)

A potom, když se mi ten můj "Drobeček" několikrát pokazil, protože mu došly baterky nebo se nějak zasekl, našel své místo v popelnici. A těch promrhaných měsíců při uklízení exkrementů či neustálého si hraní.
Když jsem bydlel u tety, musel jsem se starat o jejího mazlíčka - pouliční směsku pojmenovanou Ťapka, Besina, Ejsina či Pluplínek. A tak jsem prožil 6 let teroru od tohoto rozmazleného psiska, které dělalo samé naschvály a hlavně mě omezovalo v mém životě.

A dnes? Bydlím sám. V bytě nemám žádného drobečka až na nějaké to hnízdo mravenců, určitě se tam objeví i nějaká Rybenka domácí [děkuji profesoru Jílkovi za hodnotné přednášky z biologie]. A aby mi to nebylo úplně líto, tak na mém oblíbeném sociální serveru Facebook.com jsem si "adoptoval" hned dvě zvířátka. Tvrdím, že Benji, to je můj první virtuální mazlík, je něco mezi kočičkou, pejskem, medvídkem a člověkem. Má krásné oči a je přeborník ve skákání přes švihadlo :)

Švihadlový expert Benji

A druhým je černé štěně labradora jménem Majlow [nevím přesně, jak se to píše, ale inspiraci jsem měl z filmu Maska]. Furt jenom spí, pije a neumí ani pořádně chytnout létající talíř, když mu ho aportuju. Ale to se naučí. A tady je, krasavec ...

[š]Moula Majlow :)

A to hlavní, proč to vlastně píšu je až tady. Určitě všichni znáte moly. Mol šatní nebo moučný. Já osobně v nich nevidím rozdíl, obojí mám tendenci rozplácávat mezi prsty. Jenže moje sousedka, postarší paní, je nejspíš považuje za roztomilé. A nebo o nich neví. Každopádně v naší společné předchodbě každý den musím unikat útokům asi padesáti molů, které nestíhám ničit. Zabiju jich 49 a druhý den jich je tam zase minimálně 20. Takový nepříliš vydařený pokus o lernskou hydru. Už vím, proč preferuji virtuální mazlíčky. Když se rozmnoží, prostě je vymažete a nemůže vás třeba otec Libor Halík nařknout z vraždy:))

Callboy na plný úvazek

Dělat na zákaznické lince je náročné především po psychické stránce. Jasně, moc se nenadřete, maximálně si doběhnete k tiskárně pro fakturu a jediné, co se vám může přihodit, je namožený sval v ruce při tom věčném klikání myší.
Ale k mému překvapení se dostanu k takovým hovorům a dotazům, kdy naprosto ztrácím kontrolu a pevnou půdu pod nohami ohledně informovanosti.

A tak jsem již řešil přítomnost obřích sršňů v "našem" rozvaděči, které zákaznice nahlásila s tím, že si s tím "my" máme něco udělat. Sršňové mezitím stále radostně obývají rozvaděč a nejspíš ani netuší, že se kolem nich již třetí den motají otazníky ohledně jejich odstranění.
Záležitosti ohledně vysvětlování toho, co je to elektroměr a HDO patří taky na denní pořádek. A co je nejhorší, tak vysvětlování, jaký je rozdíl mezi trvalým příkazem a inkasem a mezi inkasem a SIPem.

V hlavě musíte mít tolik informací, že to není ani hezký. A pokud to v hlavě nemáte, musíte mít v hlavě informaci o tom, kde informace o problému najdete.
Teoreticky to umím všechno, ale kdybych si chtěl zřídit nové odběrné místo, tedy postavit novostavbu, skončil bych u první žádosti :)

Protože teoreticky je to všechno přeci tak jednoduché:)

Škatule, hejbejte se!

Mé pracovní místo je takové, řekněme to hezky kulantně, nepříliš lukrativní a zajímavé. Nemluvím ovšem o mé práci, ale skutečně o mém pracovním místě, tedy o stole, u kterého sedím. Můj monitor je v přímém zorném poli mé nadřízené, navíc mi za zády všichni musí chodit a já jsem z toho poněkud nesvůj.

Nikdy jsem si neuměl říct o přesazení. Ani ve škole jsem se neodvážil vzepřít zasedacímu pořádku a nechal jsem si líbit kde co. Až v maturitním ročníku jsem si neodpustil hlasité poznámky v matematice, kde bylo jasné, že pokud budu sedět v první lavici, že nemám od koho opsat písemku z látky, která mi vlastně nikdy nic neříkala a budu zase za propadlíka. Ale v práci je to jiné. Alespoň já to tak vnímám.
Přesto jsem poslední měsíc neustále v mysli zvažoval, jak bych se připomněl s tím, že by se provedlo menší "přeorganizování" zasedacího pořádku. V týmu máme dvě volná místa. Jedno je hned vedle mého aktuálního posedu, což bych si vážně nepomohl a to druhé je u zdi, schované. Netroufal jsem si říct o tenhle "vytoužený flek", ale tento týden již byla situace naprosto kritická, neboť k nám došla nová paní a usadila se právě tam. V zoufalství a po přemožení vlastního ostychu a nervozity jsem to zkusil. Bylo to takové zpočátku blekotavé přání, přesto jsem z toho na konci, když jsem to ze sebe vychrlil a zmlkl, pocitově vyšel jako hrdina.
Má šéfová mne podezřívala z toho, že budu na internetu. Přesto řekla, že si to nějak promyslí. Následující den si mne zavolala a řekla, že o tom přemýšlela a že si to místo zasloužím. Jen to bude chvilku trvat. Ale vidina toho, že nebudu muset neustále sledovat dění kolem sebe, mi zvedla náladu, jako kdyby mi přidali na platu.

A pak že maličkosti nepotěší :)