I am still single, ladies!

Za poslední tři dny jsem měl možnost být součástí dvou rozhovorů, které, v jednom případě nenápadně, v druhém zcela jasně, naznačily, že svůj život nežiju, ale že ho přežívám.

Víkendová návštěva Prahy mi na základě debaty s Matym přinesla několik věcí, které mi začaly vrtat hlavou. Pro něco jsem našel okamžitá řešení.

Nedoufat v jednání druhých!

Odprostit se od vztahů, kde neschopnost říct "ne" ani "ano" signalizuje jedno velké "NE"!

Zkusit hledat v mladších vodách, protože staré struktury, jako jsem já, už těžko přeměním k obrazu svému. (vztah není o tom, že je to podle toho, kdo má otěže v ruce, to vím, ale starší jedinci mají svá očekávání a neradi ustupují ze svých kolejí).

Tyto tři body pro mě znamenají několik radikálních změn, do kterých chci, ale zároveň nechci investovat, protože se bojím. Jsou věci, ze kterých asi nejsem schopen ještě několik let ustoupit, např. výměna alespoň 5 zpráv, ve kterých nebude hrubka. Je to detail, ale pro mě podstatný.

Dospěl jsem k názoru, že můj poslední vztah, ačkoliv měl velké množství nedostatků, byl jedním velkým kompromisem a tolerancí. Být se mnou ne nejspíš hodně náročné a vydržet se mnou je mnohdy téměř nemožné. Ač to říkám nerad (moje ego s tím má neuvěřitelný problém), byl Jiřík asi jediný, kdo dokázal ukočírovat mou náturu, nepřipouštět si moje nálady a být v rámci jeho možností oporou.

Dnešní otázka od osoby, kterou znám jen díky fotografii z webu, která se přiznala, že máme něco společného, mi způsobila újmu na mém úsudku a sebejistotě. "Co tys měl na Jirkovi rád?" Natolik ta otázka byla osobní, že jsem odmítl odpovědět. Natolik jsem musel pokorně uznat, že toho bylo víc než co na mě mohl mít rád on.

Kolegyně v práci mi zase připomněla, že nejsem sám, kdo je 'single' a že je to 'nemoc' dnešní doby. Tou nemocí trpím už tak dlouho, že neumím navázat známost (v krátkodobé mi brání vlastní předsudky, v dlouhodobé mi to neumožňuje chybějící důvěra v toho druhého).

Otázkou je, jak dlouho může být člověk sám, než v něm zakrní či zcela umře schopnost seznamovat se, nebát se a riskovat. A uměl jsem to vlastně vůbec někdy? Damn it!

21 minut

Přesně tak dlouho dnes trvalo mému bratrovi, než se po telefonu vymáčkl s požadavkem na zapůjčení částky 200,- Kč. Mám za to, že víc peněz jej stál jeho hovor mezi O2, které vlastní, a Vodafonem, jenž v rodině zastávám já.

Během té doby jsem vyslechl všechny alternativy, které mohou vyvstat v budoucích dnech ... tedy, že šéf mu dá peníze na ruku v pondělí nebo v úterý, případně dostane peníze z dárcovství krevní plazmy.

Bratrovi gratuluji k měsíčnímu výročí jeho vztahu a tu částku mu věnuji už jenom proto, aby mne dál netrápil svým vyprávěním jeho osobního života :)

Smutek mu sluší!

Málem jsem zapomněl, proč jsem vlastně kdysi začal psát blog. Poslední dobou se frekvence přírůstků článků téměř shodovala s nulou. A proč? Psal jsem proto, že mě něco trápilo, o něco jsem se chtěl podělit. Ale hlavně jsem se potřeboval z něčeho vyzpovídat a do kostela se mi kvůli tomu nechtělo.

Od počátku mého virtuálního působení se mne držela přezdívka depony, převedená pro mé úzkostné stavy na tvar "depka". Mě to neuráželo a moji známí a přátelé s tím neměli problém. Dnes mi na Facebooku moje kamarádka napsala, že už mi Depko neříká, protože už depka nejsem. A zrovna dnes, tedy 31.3. jsem měl po dlouhé době ten vnitřní pocit, že jsem tomu všemu, co se mi podařilo opustit, velmi blízko. Stres v práci dnes překonával únosnou mez, protože požadavků bylo víc než nás operátorů a navíc jsem byl od samého rána naprosto zoufalý. Své problémy jsem si do práce nikdy nenosil, před vstupem do CC jsem to všechno odložil jako svrchník a šel pracovat a zvedat náladu v našem týmu. Jenomže toto ráno to prostě nešlo. Emoce mě porazily a poranily na tom nejchráněnějším místě, které jsem si hlídal, aby se náhodou něco nepokazilo.
Po zkušenostech, které byly spíše pro analýzu psychiatra, jsem se uzavřel do svého světa ironie a odstupu. Bylo jednodušší nic neriskovat. Nevýhodou byla citová absence nebo její nadměrné tlumení. Po 9 měsících vztahu s Jirkou jsem zjistil, že mi na něm záleží víc než jsem schopný ukočírovat. V té době jsme se už spolu nebyli, což nakonec vedlo k tomu, že jsme k sobě nějakou cestičku našli. Tím se akorát probloubilo mé soupeření rozumu s citem. Hlavní problém byl v tom, že jsem ho miloval, ale byl natolik jiný, že mě na druhou stranu rozčilovalo cokoliv, co udělal zbytečně, nepromyšleně a spontánně. A pak za tím vším udělal tečku, když nedokázal upřímně a narovinu říct, co se děje. Přesto v mé hlavě ... nebo spíš v mém srdci pořád byl. Měsíc, dva, tři ... a já udělal to, co jsem považoval za správné a racionální. Smazal jsem veškeré kontakty na něj. Možnost, že bych ho ve slabých chvílích třeba chtěl kontaktovat, byla příliš velkou hrozbou pro mé ... ego.
A pak se objevil někdo nový. Byl to pan V. Dle našeho psaní jsem nabyl dojmu, že mám možnost se seznámit s někým ambiciózním, inteligentním a jdoucím za svým snem a cílem. Přesto jsem tomu nedával moc nadějí. Nebyl důvod. Nebo spíš neměl být. Osobní setkání bylo příjemnější než jsem vůbec čekal, společný čas u vodní dýmky utekl tak rychle, že jsem tomu sám nechtěl věřit. Oční kontakt nabízel hromadu možných vysvětlení. Ale já stále nechtěl podlehnout čemukoliv, co se nabízelo. Druhé setkání nebylo časově daleko od toho prvního. Bylo plné otazníků, která visela nad naší vzájemnou komunikací. A tak se někde tam ve skrytu mého citového já rozzářila jiskřička naděje. Naprosto nesmyslně se chytala každého možného signálu, který pan V. vyslal, ať už záměrně nebo náhodou. Začala mě pohlcovat ona možnost zamilovanosti. A i když jsem se bránil, stačil první polibek a potom druhý a třetí ... a já se vzdal. Jiří z mé hlavy a z mého srdce odešel a byl nahrazen někým novým. Někým, s kým si rozumím. Někým, kdo ale začal zdůrazňovat "staré pravdy" o tom, že tu už dlouho nebude a odjede pryč. A v tu chvíli můj rozum začal stávkovat a já se dušoval, že to nevadí, že stačí žít i pro tu krátkou chvíli, kdy můžeme být spolu. A tím jsem odstartoval zánik toho, co ještě ani nezačalo.
Třetí setkání, ačkoliv mělo být v duchu zpomalení případného seznamování, dopadlo trochu jinak. Pocit, který jsem prožíval během objetí s panem V., byl prostě nenahraditelný, nádherný, plný pocitu jistoty, ochrany a asi i lásky. Ale potom došlo k tomu, co bylo již započato dříve. Nejistota, obavy z ukončení případného vztahu, představa tohoto krátkodobého vztahu nejspíš zapříčinila to, že z jednoho z nejkrásnějších večerů, které jsem mohl mít a měl jsem, se nakonec stal pro mne skok do smutku, zoufání a nenaplnění. Nakonec vyhrál rozum. Jen to nebyl ten můj, ale pana V., který nejspíš zavčas udělal tečku za tímhle románkem dvou nocí.

A já si teď čekám na svůj rozsudek ... kdy zavládne vláda rozumu a uvalí mé city do nejtemnějších hlubin mého Já. Už, aby to přišlo, protože ten pocit, který mne sžírá v žaludku, je k nevydržení. Samota a smutek mi vážně asi víc sluší.

Owner of the broken heart

Mládí kupředu ... ale hlavně jinudy

Poslední zkušenost velí obrátit se v hledání potencionálního partnera do řad, které mají za sebou věk puberty, dospívání a povinné školní docházky (chápej střední školu). Chtělo by to někoho, kdo má už v hlavě trochu jasno, kdo třeba už má i něco za sebou a kdo umí myslet na budoucnost a být praktický a spolehlivý.

Ve věku, kdy za vás obědy platí rodiče, dostáváte kapesné a vždycky tu bude někdo, kdo nakoupí něco do ledničky, nemáte moc důvodů být zodpovědný a spolehlivý. A já se moc nedivím. V 17 letech jsem přestal bydlet s rodiči a začal jsem víc využívat svých spořivých tendencí z mládí pro to, abych si občas mohl něco koupit, někomu udělat radost nebo sám sobě zaplatit paušál za telefon. Proto se teď trochu s despektem dívám na ty, kteří to neumí nebo nechtějí umět. Mladí si hrají na dospělé, ale většinou pohodlné a líné a soběstačné především na financích svých rodičů, které na druhou stranu nemají rádi a nedrží je nikterak v lásce či úctě. Zvláštní doba ... tahle doba.
Od partnera bych ocenil spolehlivost, oporu a vyzrálost. Nemám v zájmu hledat si někoho o 30 let staršího. Stále ještě věřím, že existuje někdo takový mezi roky 25 až 35 let. Ale na věku fyzickém až tak nezáleží, protože není úplně vždy směrodatný.
Mé zklamání v minulém uchazeči o post partner a přítel bylo natolik velké, že jsem si tím nechal zkazit silvestrovskou a novoroční pohodu a klid mého domova. Chyba lávky a už to víckrát neudělám. Ukončil jsem tento potencionální vztah s tím, že ten druhý už mne nikdy nechce vidět. Jsem rád, že aspoň někdy umím udělat něco pořádně a definitivně. Shodou okolností jsem díky tomu ukončil i můj (ne)vztah s bývalým přítelem, kde jsem tak rázný nebyl a navíc jsme byli vzájemně dost propojení. Každý jsme šli svou cestou. Konečně! Oběma přeji hodně štěstí v životě, v lásce a ve vztahu.
A já jdu dál hledat někoho, kdo umí být osobností, kdo umí naslouchat a na koho se můžu spolehnout.

My favorite actor's

Ono jich je hodně. Možná zbytečně moc, ale z těch mladých, talentovaných se dá vybrat několik, kteří v návaznosti na práci skvělého fotografa vypadají ještě líp.
Upřímně, i já bych vypadal dobře, kdyby si mě vzal do parády třeba Martin Zeman ...

Tyron Leitso

Jake Gyllenhaal

Gael García Bernal

Brandon Routh

James McAvoy

Každý jiný a každý je prostě k sežrání :)

Christophe Mae - Ca marche

Zase něco, co mi utkvělo v hlavě. Zajímalo by mě, proč poslední dobou můj mozek neustále registruje a přehrává jednu písničku, dokud si k ní nevybuduji averzi a nebo dokud se neobjeví jiná, která ji jakoby přebije. Doufám, že to není z nedostatku sexu. I když souvislosti by se daly najít ke všemu a ke všem:)

lalalala la :)

PS: A navíc ten zpěvák prostě vypadá tak nějak ... teple :) nebo příliš sladce. Hlavně ty vrásky kolem očí jsou dost sexy:) [nikdy by mě nenapadlo, že nakonec budu na svém blogu popisovat "krásy" mužů, které mi imponují:) ... i když, proč ne?]

Christophe Mae

My first kiss

Věřím, že jsem romantické povahy.

Doufám v naplnění mých romantických ideálů.
Jsem idealista nebo naivka?

Stačí, abych se podíval na nějaký film, ve kterém je romantika, happyend i špatný konec a motá se to kolem lásky, milenců, zamilovanosti a něžnosti a já jsem v koncích. Prostě mě rozbrečí hromada momentů, ale nejsilnější jsou ty konce.
Největší problém mám u filmů s queer tématikou. Proč? Protože je mi to v rámci mých zážitků nejbližší. Nesmělé pohledy, nervozita před prvním polibkem, po níž následuje buď vášnivé líbání nebo zmatený útěk před tou "tvrdou" realitou.
Vždycky si pak vybavím svůj první polibek s klukem.

Já měl strach, on byl sebejistý.
Já byl nováček, on ostřílený mazák.
Já se klepal nervozitou, on zimou.
Stáli jsme před jeho kolejemi.
Byl poměrně chladný únorový večer.
Oba jsme hráli drsňáky.
Neměl jsem představu, jak to skončí.
Hrozně se mi líbil.
On mi chtěl jenom dokázat, že se v sobě pletu.
Povídali jsme si o všem možném.
Kvůli zimě chtěl jít "domů".
Ukecal jsem ho, že mu půjčím vlastní bundu.
Chtěl, abych ho zahřál já.
Nervózně jsem ho objal.
Sáhl mi na zadek. Ruce jsem mu oddělal.
Povídali jsme si dál.
Občas kolem někdo prošel, takže jsem si rozpustil své dlouhé vlasy.
Zima byla pořád větší - nebo mi to aspoň přišlo.
Chvílemi se naše tváře potkaly.
A při jednom z těchto setkání jsme se políbili. Dlouze.
Opřel mne o zeď, stále v objetí a líbali jsme se.
Bylo to mé poprvé. Poprvé s klukem.
Líbali jsme se skoro 2 hodiny.
Musel jsem poslouchat remcání ohledně mé nedokonale oholené tváře.
On odešel spát.
Já ještě chvíli zůstal a přemýšlel.
Nakonec jsem utekl.

It was awesome!

Předpremiérový zážitek

Dle trailerů se moje mysl navnadila na tento druh komiksového fantasy asi na 200%. Propagace tohoto snímku zapůsobila nejen na mě. Těšilo se hodně lidí. A těšili se hodně. Možná až moc.
Rozhodně si nedovolím tvrdit, že se mi film nelíbil. To ani v nejmenším. Jen ty všechny zprávy a informace kolem dávaly znát, že to bude něco extra. A ono to bylo extra. Jen to nebylo nedosáhlo toho extra s velkým "E". Navíc, filmový nástup po Temném rytíři byl bohužel pro Hellboye poněkud fiaskální.
Přesto v mých plánech do budoucna je zajít do knihkupectví a nějaký komiks s Hellboyem si zakoupit.
Okouzlující monstra [poněkud nestandardní spojení], hláškující "Rudej", líbezná Liz či romanticky Abe. To vše působilo lahodně pro mé nadšení pro tento žánr. Asi nejlepší byla postava Anděla smrti, protože musíte uznat, že měla grády... Už, aby byl třetí díl :)

Ale potřeboval by manikúru:)

Společnost mi nakonec dělal jeden [ne]známý kluk z chatu. Ten večer jsme se viděli poprvé. Dojel na předpremiéru až z Ostravy. Původně bylo domluveno, že dojede, já ho vyzvednu, půjdeme do kina a pak buď odjede nočním spojem nebo přespí. Ten den mi přišla zpráva na internetu, že nedojede. Sháněl jsem náhradu, ale nikdo se k tomu neměl. Tak jsem šel sám. V předsálí se ke mě znal nějaký cizí kluk s tím, že vypadal jako po fetu. Nakonec se ukázalo, že to byl on. Jmenoval se Honza. To je jediné, co o něm vím. Po filmu jsme vyšli ven a z něho vypadlo, jestli mi nebude vadit, když u mě nebude spát, že si domluvil spaní jinde. Samozřejmě mi to nevadilo, ale čekal jsem, že někam zajdem třeba ještě sednout. K tomu se neměl, tak jsme se rozešli každý jiným směrem. Škoda.
Každopádně, aspoň ten lístek nepropadl, když už mi ho nikdo neproplatil :)

Trable jménem spolubydlící

Je tomu již notná řádka let, kdy jsem využíval přístřeší a zázemí internátu při studiích na střední škole. Bruntál, nehostinné a šedivé město, které jsem neměl rád a nikdy ho mít rád ani nebudu. Přesto jsem se díky tomu místu naučil být víc společenský, komunikativní a naučil jsem se nebát se lidí. Prvotní zkušenosti ve mne vzbudily vlnu nedůvěry.
Měl jsem 2 a půl roku minimálně dva spolubydlící, což byl najednou velký sociální šok, ale překonal jsem ho a bylo to fajn. Přišel jsem na to, jak s lidmi vycházet, pokud to tedy situace vyloženě vyžaduje. A když rok bydlíte s 2 naprosto odlišnými jedinci, kteří mají jiné zvyky, jiné mravy a studují něco jiného, musíte to převzít jako samozřejmost a k té potom přistupovat se samozřejmostí.
Jenže to je už dlouhá doba. Od té doby jsem se zase naučil bydlet sám, být sám. Být svým vlastním pánem. Pokud jsem si někdy přál nějak bydlet, tak buď s partnerem ve 2+1, z čehož jeden pokoj by byl prostě můj, nebo klidně ve vetším bytě se spolubydlícími, ale mít pro sebe i malý pokojíček. Důležité pro mě bylo a je soukromí. A na to se zvyká velmi snadno:)

A nyní mám na 14 dní spolubydlícího. Můj bývalý spolužák z vysoké, nyní pracant a trochu maniakální šílenec. Když mi třikrát po sobě vyplýtval bojler s teplou vodou, začaly mi téct nervy:) v úterý jsem objevil, že díky nedovřeným dvířkám se mi začala odmražovat lednička a včera večer odešel a nechal v bytě rozsvícené. Navíc je fanoušek hudebního stylu, kterému naprosto nerozumím - rocková opera, metal a podobně. A tak už odškrtávám dny a těším se, že tam bude zase klid, uklizeno a hlavně ... bude tam SOUKROMÍ:)

Přesto mne hřeje na srdíčku, že jsem kamarádovi pomohl ve chvíli nouze. Od toho přece kamarádi jsou:)

House M.D. a jeho Theme song

Jak jsem se již zmiňoval, jsem takový mírně nadprůměrný fanoušek seriálu House M.D. Je sice pravda, že velký a podstatný podíl na tom má jednak britský herec Hugh Laurie, ale dalším, nikoliv malým důvodem je má sympatie s jeho "všetečností" a "sarkasmem". Je to můj velký vzor:)
A tak, když to tak sleduji s pravidelností nepravidelného zavlažování jsem si zalíbil onu úvodní znělku k tomu seriálu [ale tu původní ... páč jak jsem zjistil, tak na Nově - nebo kde to dávají - mají jinou znělku]. A tak mne dneska napadlo, že si ji seženu, stáhnu a budu se kochat ... a ejhle ... ukázalo se, že já tu písničku znám [ačkoliv je to neuvěřitelné, že by depony poslouchal něco jiného než Britney nebo Christinu či Madonnu]. Někdo mi ji pouštěl a měl k tomu, pokud si pamatuju dobře celkem velký proslov ohledně klipu, kterým je song opatřen. Jedná se o Massive Attack a jejich Teardrop.
A tak se chci podělit o tuhle hezkou písničku, z níž je vypreparovaná znělka k seriálu House M.D. ... poznáváte ji [vy, kdož sledujete originální znění]? :)



Takže příjemný relax ... :)

Jiříkovi

Má málomluvná Múza ostýchá se

všech krásných slov a zlatoústé chvály,
těch vzácných výrazů, co o tvé kráse
snad všechny Múzy dohromady daly.
Miluju dobře, jiní dobře píší,
jak farník jsem, co prostá slova zná jen:
když chvalozpěvy na tebe pak slyším,
užasnu vždycky, a pak špitnu „amen“.
„Je to tak,“ řeknu, když tě chválí druzí,
i slova největší však malá jsou -
mou lásku k tobě necvičily múzy:
říká, co slova říct už nemohou.
Dech slov tak můžeš, jak chceš obdivovat:
můj němý cit však mluví víc než slova.


W. Shakespeare, Sonet 85
[překlad Martin Hilský]

Silvestrovské plány

Ani letos jsem neplánoval trávit silvestrovsko-novoroční oslavy ve velké společnosti, kde alkohol teče proudem a kocovina má k ránu velkou zakázku. A navíc jsem zadaný, tak proč netrávit tehle přelomový čas s někým, koho miluju?

A tak jsem se těšil, že budeme u mě doma, kde je sice zima, ale zatopit si přímotopem snad jednou pořádně můžu. Že budeme koukat na nějaký romantický film, budeme baštit nějakou dobrotu a mít se fajn a být tu jeden pro druhého. Jenže potom přišla má teta s nápadem, že bychom mohli být u ní, postarat se o psa a být v teple díky fungujícímu plynovému kotli. A tak proč ne? Včera ale došlo ke změně, kdy jsme se s tetou pohádali a já vrátil demonstrativně klíče. Vyslechl jsem si pak přes telefon kázání ... ale nic víc mi nehrozilo. Když se taková situace stávala dříve, to jsem u tety bydlel, byl jsem ve slepé uličce. Ale teď mám kam odejít, nežít ve stresu z toho, kam půjdu spát, abych se tetě vyhnul. Je to nový, zajímavý pocit.
A dnes došlo k další změně. Jiřímu volala kamarádka z Hradiště, že ho hrozně moc chtějí mít u sebe na Silvestra. Že po něm tak touží, že pro něho dojedou i autem. A tak mi můj Milý po ukončení telefonátu řekl, že když nikam nechci jít slavit a oni ho tak chtějí na to slavení, tak jestli by mi nevadilo, kdyby na Silvestra večer odjel ... a já bych zůstal v Brně zase sám. A to mě mrzelo asi nejvíc. Naštěstí tuhle "radostnou" novinku zavolal své mamince, a protože ona jako správný kozoroh uvažuje [mám štěstí na své tchýně:))], tak se zmínila o tom, že bych mohl tenhle čas trávit s ní. Přiznám se, že je to v podstatě velmi lákavá nabídka. Jen mě zarazilo, že můj Milý není v tomhle ohledu příliš empatický. Ale jeho to ani nenapadlo. A teď vlastně nevím, jestli se na něho mám zlobit ... v podstatě za to nemůže. Nebylo v tom nic zlého. Jen trochu sobeckosti [kdo v dnešní době není aspoň někdy tak trochu sobec?]! A já bych měl být asi víc tolerantnější. Zase. A třeba to všechno přečkáme ve zdraví. Každopádně už si nebudu na Silvestra do příštích let nic plánovat. Chaty, hory, moře, hospody ... prostě se buď něco objeví a nebo ne. Být sám není zase takový průser. Aspoň někdy!

Deponyho oči

Téma názvu mi napsal sám velký "malý Jiřík". Prý mám k tomu něco vymyslet. Něco ve stylu: "Co oči nevidí, to srdce nebolí!" A to je vážení přátelé velký omyl. Někdy mě bolí záda nebo klouby a absolutně si na ohnisko bolesti nevidím. Tudíž co k tomu více říct?

Často, a přiznám se, že i rád, poslouchám od svého přítele, že mám hezké oči. Oči, ty jsou zrcadlem do duše člověka. Mnohdy hraji uraženého, nasraného nebo nepříčetného, ale kdo se umí podívat do očí, uvidí tam tu jiskřičku úsměvu a pobavení. Bohužel jsem tak pro lidi, kteří umí číst, snadno prohlédnutelným. God damn it! Oh ... I mean Allah damn it!
Pro mne byly, jsou a nejspíš i budou nejkrásnější hnědé oči [promiň, Jiříku:))]. Je v nich hloubka, temno, pokud jsou hezky tmavě hnědé a připadají mi přitažlivější. A mnohdy z nich mám pocit, že se v nich utápím. Navíc tmavé oči obvykle doprovází o tmavé vlasy a nádech jižního temperamentu. A ten já můžu! Tudíž pryč s modrookými Elijah Woody! Vítej hnědooký Ruperte Everette, Rodrigo Santoro či Johnny Deppe! Tak to je k mému názoru na barvu očí.
Mé oči nesplňují má očekávání. Mám je všebarevné, jen ta hnědá mi tam chybí. Upřímně, málokdo je asi se sebou spokojený. Asi až na Jakuba Bandocha [s uměleckým jménem Jakub Stefano]:) Přesto se hezky sní o uhrančivém pohledu hnědých očí, snědé pleti a vlasů havraní barvy. A snít se smí, to není zakázáno!

Langweile in Brünn

"Nuda v Brně! Hezké, že?" To jsou slova Petra Jeništy v roli Dolfy Hitlera v našem hadivadelním představení Doma u Hitlerů. Kromě toho, že se dá tento slovní obrat vnímat jako ironický vzkaz směřovaný režisérovi stejnojmenného filmu, je to taktéž obvyklý náhled "Pražanů" na maloměšťácký život nás, Brňanů. Ale o tom mluvit nechci ...

Tento týden nebyl rozhodně nijak nudný. Abych dostál svým společenským závazkům, domluvil jsem si několik setkání, nechal se pozvat na oběd a nakonec, na víkend jsem se rozhodl opustit Brno a vyrazit na východ, do Uherského Hradiště.
Ve středu jsem se pozval [a to doslova, páč i když mi to Martin sliboval od února, jediný, kdo se ozýval kvůli kusu žvance jsem byl já] na oběd. Jednak proto, že jsem se s Martinem dlouho neviděl, "druhák" proto, že se již před drahnými měsíci přestěhoval do Brna a neviděl jsem ještě jeho privát, a pak, rád vzpomínám na jeho kuchařský um a lahodný pokrm, který mi kdysi, ještě ve Vyškově, uvařil. Teď na mne čekal smažený kuřecí řízek s bramborovou kaší. A depka se opět projevil jako kyselina. Sežral jsem asi 7 řízků a víc jak polovinu bramborové kaše. A chtěl bych říct, že jsem kvůli tomuto výkonu nemusel týden držet hladovku. Jak tvrdila moje maminka, mne je lepší šatit než živit, a jak to tak vždycky bývá, maminky mají pravdu. A moc jsem si pochutnal. Získal jsem několik poučných rad ohledně kuřecího masa. A rozhodl se, že budu nyní sbírat všechny rady a informace ohledně efektivnějšího vaření a pak se naučím vařit a to teprve budete koukat! Do té doby doufám, že budu mít dostatek stravenek, stravovacích míst a peněz. A nebo, že mi někdo uvaří doma. Jinak umřu hlady:) Večer jsem byl pozván na promítání filmu Love actually k Espoo. Tento film, který patří mezi můj TOP10, jsem viděl nejméně osmkrát, ale proč jej neshlédnout ještě jednou s pár kamarády? Navíc k tomu byl popcorn, juice, kakao a jednohubky. A bylo nám všem fajn.
Ve čtvrtek jsem kromě pracovního nasazení v Delvitě zkusil štěstí na pracovním pohovoru pro E-ON. Problém byl v tom, že jsem se tam hlásil na dvě pozice [chtěl jsem mít víc možností] a nevěděl jsem, na kterou z těch pozic si mne tedy k pohovoru volají. Bylo to call-centrum, kterému bych se raději vyhnul, ale kdyby nebylo nic jiného, budu rád i za tohle. Pán z personálky měl už po telefonu příjemný hlas a rozhodně se bylo na co koukat ... :) [starší o pár let, typ Mirek Dušín ... co by na něj řekl takový Jan Tleskač?:)]. Nakonec jsem se mu líbil i já, ale jenom pracovně. Škoda! Večer po práci jsem zašel do pizzerky, kde na mě čekaly mé kamarádky Martička a Míša. Dva panáky vodky, pohodová atmosféra, únava, účet hodný podnikatele. Doma jsem ještě stihl po půlnoci zkusit obarvit své vlasy na špinavý blond. Ačkoliv jedinou silnější barvou než co jsem použil já jest odbarvovač, mé vlasy se rozhodly ustát na mé standardní světlezrzavo-blond. Raději jsem šel spát. Ráno jsem si přivstal, zašel do Spořitelny, vybral 14.000,- ze svého účtu, které nebyly moje a šel je odevzdat tetě. A prchl jsem na autobus do Hradiště. Až v autobuse jsem si uvědomil, že jsem od tety prchl příliš rychle a nevzal si žádné oblečení. Tudíž první, co jsem udělal po příjezdu, bylo, že jsem šel do obchodu s oděvy, který jsem potkal jako první. Nákup za 200 korun mi poskytl tři páry ponožek, jedno celkem slušivé tričko a jednu šálu, kterou mi závidí všichni:) je teplá, příjemná a hezká. A stála jenom 49,- Kč.
Vždycky mne pronásleduje smůla v tom, že když se na něco těším a rozkecám to lidem kolem, nesplní se to dle mého očekávání. Tudíž vám teď neřeknu nic a budu doufat, že prolomím tu smůlu. A držte mi pěsti :) ať mi to klapne. A přemýšlím, že bych se mrkl po nějakém jiném bydlení :) levnějším a teplejším:)

Kombajn's ghost

Minulý týden ve středu jsme měli s přáteli sraz. Byla to vskutku vydařená akce, když jsme namísto kolaudace "mého" bytu zašli kvůli nedodělávkám a absenci nakládaného hermelínu na kulečník. Přidal se k nám i Kombajn, který dělal největší ostudu. Přesto musím říct, že aspoň já jsem se bavil. Ale co třeba Ewhyčka?

Ta pravidla!

Je s podivem, že platí jedno zvláštní pravidlo. Mé změny barvy vlasů si všimlo už několik lidí, kteří mne znají, ale vždycky na to reagovali spíše ti, kteří by to vidět a komentovat nemuseli a ti, kdož by se k tomu vyjádřit měli, téměř vždy mlčeli. Všímavými jsou tedy obvykle ti lidé, od nichž všímavost nevyžadujeme. Proč?
Mamince jsem vysvětlil celý případ "Ludíkovo stěhování" a najednou pochopila všechny důsledky a můj závažný krok mi schválila a nabídla k dispozici hromadu krámů, které vlastní moji rodiče doma na půdě. Otec tam skladuje "výbavu" ne pro dva syny, ale asi pro celou Klapzubovu jedenáctku. Věřím, že mu to bude trhat srdce, když věci, které pro "nás" schovával, poputují z jeho dosahu. Klasický případ mamonáře. Pomalu tedy začínám zajišťovat vybavení bytu, kde je hodně místa, ale já disponuji malým počtem nábytku. V podstatě je moje jenom stolní lampička, ale nemám žádný stůl, takže její charakter "stolní" ztrácí na významu. Dále mám hromadu knih a DVD, ale nemám žádnou knihovnu ani DVD stojan, takže knihy nezískají plnohodnotný status - nebudou v knihovně. A taky řeším možnost internetového připojení a zjišťuji, že je to větší problém než jsem čekal.

PS: Zase jsem ho včera potkal [toho číšníka]. Už dlouho se mi nestalo, aby mi stačil něčí pohled a já se začal citově rozplývat a neustále se blbě culit. Připadám si u toho hloupě. Z Pepíčka jsem byl nervózní a ještě jsem, ale na toho se neculím a citové rozplývání pominulo. Tohle je jiné, takové zvláštní. A pořád nevím jeho jméno. [nikdy bych nevěřil, že tu budu rozepisovat takové věci, jimiž se mohou chlubit deníčky náctiletých puberťaček o klucích svých snů] - Jak poznamenal po mém úspěšném složení maturity náš pan "profesor" z biologie: "Tebe ty emoce jednou zabijou!" A měl asi pravdu :)

Photostory1

V sobotu jsem byl na jedné akci. Taková větší záležitost ve stísněných prostorách sklepení pod Masarykovou, tudíž nebylo moc místa, ale hodně lidí. Bylo horko, dusno, následně skoro nedýchatelno a tak došlo k masovějšímu odhalování těl, která, ruku na srdce, mnohdy měla být zahalena víc než monstrance ve svatostánku. Každopádně jsem tam strávil celkem dlouhý časový úsek, potkal mnoho známých, s některými jsem si povídal, na jiné se usmál, ale většinu jsem raději nevnímal, protože ony vražedné pohledy nestojí moc za shlédnutí. Jméno "depony" má v tom "queer" světě asi podobnou oblibu jako třeba George Bush na Východě. Přesto jsem se bavil. A tady je něco málo k vidění :)

S Pájou a bazim jsme se sešli u jednoho stolku, abychom se mohli vyfotit. Snažil jsem se tvářit decentně. Nevyšlo to! :)

Pája odpadl a baziho to evidentně naštvalo. A mi nezůstalo nic jiného než škleb :)


Když mě opustil i bazi, naštval jsem se já. Ani znovuobjevený Pája nevzbudil v nasraném depkovi úsměv :))

Jenže potom se objevil kombajn, který mě doslova vyděsil. Vypadal démonicky :)

A já z něho dostal posttraumatický šok! Tohle už víckrát nechci zažít! :)

Nakonec jsem se uklidnil a našel vnitřní klid. Ten latentní výraz nechápu, kde se vzal! :)

Tak tohle všechno se mi přihodilo [možná v jiném časovém sledu] v Red Catu, kde jsem pil juice, vodu, povídal si a plánuji, že se tam zase nějakou chvilku neukážu, abych se moc neprofláknul :) V tom Brně se všechno hrozně rychle roznese :)

Metrosexual_vs_Homosexual

Ne vždycky je dobré znát názory lidí. Terénní výzkumy občas odhalí, že větší magoři jsou ti, kterých se dotazujete než ti, o kterých se bavíte. Jako například v "tématu dne" Metrosexuál versus Homosexuál. Video je skryto pod nejtrapnějším citátem roku "JEŠTĚ SE NENAŠEL, ABY SE NEVEŠEL". V záběru několikrát můžete shlédnout jednoho typického metrosexuála [zkráceně metrouš - možná není náhoda, že velmi podobně zní slovo "teplouš"?] z Brna, jehož fotky jsou i na Belami [nejen Trojovský živ jest akty:)].

A jaký může být [a obvykle je] takový metrosexuál [dle přiložené fotky jsem udělal menší sociologický výzkum:)]:

Obvykle metrouši nosí naušnice ve stylu David B. - tuto podmínku muž na fotce splňuje ...
Vyholené podpaží.
Obvykle aspoň mírně vypracovaná postava nebo naopak velmi hubená a rachetická - na obojí se dá navléct uplé tričko a vypadá to dobře - na svalouších líp :)
Návštěva solárií či opalování se na přírodno během léta - snědá kůže dodává víc náruživosti v očích ostatních - kdybyste byl Ital, máte vyhráno:))
Spotřeba gelu na vlasy zde převršuje průměr na jednu hlavu asi 20krát - vlasy musí trčet nebo být naopak ulízané- prostě z metrouše musíte mít pocit (a on sám ze sebe taky), že je od přírody dokonalý [ne každý to za dokonalé považuje:)]
Nějaký přívěšek na krk, bižu, vojenské známky, stříbrné řetězy, prsteny - metrouš musí dát najevou, že není žádná socka
Značkové oblečení - viz předchozí nesockoidní vzhled:)
Jasná je depilace chloupků, které nejsou pro metrosexuální vzhled dobrou vizitkou - takže jsou metroušci obvykle holátka, trhají si i obočí, pravidelně se holí zcela hladce, jen výjimečně mají bradku, strniště. Vousy a knírek jsou nepřípustné:)) kotlety obvykle přijatelné.
PS: A navíc - metrosexuálové jsou velmi často využíváni k focení :)) páč jsou "líbiví":))

A to je všechno ... můžete se mnou nesouhlasit, vést sáhodlouhé debaty, rozpory a rozepře, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete udělat :)

Fergie - Big Girls Dont Cry

Já Black Eyed Peas měl rád možná právě proto, že tam zpívala a občas jen hlasově přicmrndávala právě Fergie. Mimochodem, fakt kočka. A když ji pak vylili [teda teď nevím, jestli náhodou neodešla sama], začala svou sólovou kariéru a myslím, že má takhle mnohem větší šanci ukázat, co v ní je. Její předchozí písničky se mi celkem líbily, ale tahle prozatím vede.



A taky se mi ten klip líbí kvůli tomu, že v tom hraje můj oblíbenec Peter Petrelli [Milo Ventimiglia] z Heroes. Tomu se říká vzestup popularity :) ale zase je fakt, že v klipu se člověk líp pamatuje :)

Milo Ventimiglia a Fergie - ta se tady tváří teda jako kakabus :)

Weekend, Adrian Mole a jedna nehoda

Relativně volno. Říkám relativně, protože pro lidi jako jsem já znamená volno jen změnu pracovního zaměření [nejsem v práci, ale něco kutit musím]. Přesto jsem si udělal čas na několik setkání, zašel do divadla [což bylo asi tou nejlepší věcí] a neděli jsem trávil v práci u svých povinností, někdy nestandardních.
V pátek odpoledne bylo volno. Po dlouhé době volný pátek, který nabízel hromadu možností, jak s časem naložit. Ale jak naložit s volným časem, když na něho v podstatě nejsem moc zvyklý? [podobný problém řeším v případném budoucím vztahu ... odvykl jsem si být na někoho vázaný] Přesto se našlo několik dobrovolníků jak v pátek, tak i v sobotu odpoledne. Příjemné posezení v Bakala Café obsluhované velmi fešným, mladým a zajímavým pánem, bylo v některých chvílích pro mě rájem, chvílemi peklem [když někdo vaše oči přitahuje jako magnet, to je hodně těžký necivět jak strup]. Sobota ráno opět velmi časná! Probuzení mým bratrem, který odmítal vstávat do práce, následovala jeho hádka s maminkou a pak třísknutí dveřmi! [já chci utéct!] Sobotní odpoledne započalo ve společnosti Pozorovatele, kterého jsem školil v užívaní blogu. Dostalo se mi několika komplimentů ohledně mé trpělivosti s počítačovým laikem, což mi zvedlo sebevědomí opět o nějakou tu třídu výš. Poté sraz s kamarádkou Markétkou, abychom nějak oslavili ten Den dětí. Navštívili jsme v Huse na provázku hostující představení Divadla Drak Tajný deník Adriana Molea. Literární předlohu jsem nečetl, to s poněkud neklidným srdcem přiznám, ale hra byla naprosto skvělá, báječná, vtipná a plná zpívání písniček od ABBY. A protože jsem to já, nemohlo to zůstat bez ostudy, tudíž jsem vzbudil "zájem" několika lidí v mém okolí ohledně svého hlasitého smíchu, který si samozřejmě neuvědomuji. Bylo mi divné, proč se ty děti v předních řadách stále na mě otáčí, ale až pak mi to bylo vysvětleno. Trocha pozornosti ještě nikoho nezabila :) Večer jsem pak na skok navštívil jakýsi filharmonický koncert na Svoboďáku a pak šel domů. Jediný volný večer, kdy doma nebyl nikdo, protože teta odjela na víkend pryč, bratr chlastal [a to tak, že důkladně] a maminka odjela domů. Byl klid!
V HaDi na neděli padla derniéra jednoho celkem zajímavého představení, Ignáciův vzestup. Je fakt, že mé první shlédnutí tohoto vystoupení mělo podobný efekt jako výše zmiňovaný Tajný deník A.M. [ale zase tak vtipný to nebylo], ale smál jsem se opět nejvíc z celého hlediště [proč si to jenom neuvědomuji?], což vypadalo, jako by si mě tam divadlo nastrčilo jako baviče uvnitř řad diváků. Ale divadlo v tom bylo vážně nevinně:) Nachystali jsme raut, já se stal hlavním rautérem [to je divný slovo:)], celkem se nám to povedlo, začalo představení a pak ... se to po*ralo. Došlo k nehodě, při které se jeden z herců celkem vážně poranil na ruce a tak se derniérované představení nedohrálo. Raut se dal divákům jako omluva, Gabča Vermelho jim k tomu zazpívala písničky z představení a pak se všichni pokojně rozešli domů. Prostě to byl náročný víkend. Plný náhlých, ale hloupých emocionálních vzplanutí, plný starostí o psa v důchodovém věku ... plný žití nebo možná spíš přežívání?