úterý 30. října 2007

photo in flagranti

ANO, je to tak! Byl jsem na Mezipatrech a nebyl jsem tam sám, garde mi dělal Jiřík. Na zahajovací párty, která byla v Red Catu, kam chodím tak často dobrovolně jako na pravidelné očkování, jsme se objevili kolem dvaadvacáté hodiny. Zpočátku to vypadalo, že jsme si spletli dveře, podnik či akci, neboť ačkoliv jsme nebyli první, byli jsme jediní zástupci mužského rodu. První dojmy tedy byly spíš nijaké, unavené a trochu otrávené. Kolem půlnoci se začali trousit další pártychtiví nadšenci, takže se to rozjelo. Já potkal několik známých, Jiřík se tam taky s někým pobavil, hlavně s Kombajnem [nebudu žárlivka:)] a ve dvě hodiny jsme prchli domů. Předtím však jsme neutekli objektivu fotoaparátu a tak jsme zvěčněni spolu v rudém prostoru Červené kočky. A jestli nám to sluší, to jest na Vašem posouzení ...

Jiřík a depka [© photo by Kombajn - baziho foťák]

sobota 27. října 2007

Zabte Aristotela!

Včera začala v Brně Mezipatra. Zase!?! Dnes začalo v Brně pršet. Má to souvislost s globálním nebo místním oteplováním? Ale dosti tohoto prvoplánového sarkasmu.
Setkání s Jítuškou dopadlo nad očekávání [oblíbil jsem si hodnocení zkoušek z Harryho Pottera:)]. Jítuška došla, asi snad poprvé, do Bakala Café dřív než já, čímž mi učinila neskutečnou radost. Opět byla úžasná, okouzlující, ale ... téhle dámě prostě nevysvětlíte, že je krásná. Neuvěří vám. Probrali jsme naše životní bolístky, mindráky [óó ano, i my, obyčejní lidé, máme mindráky] a zasmáli se u vtipných momentů ze všedních dní. Už asi 14 dní mne lanaří na horostěnu. Upřímně!?! Co já bych tam hledal? Maximálně nějaká madla, za které bych se mohl chytit a šplhat nahoru, ale co dál? Pohled dolů ve mne způsobuje závratě, představa pádu i ze 2 metrů je pro mne noční můrou. V podstatě jsem takový hypochondr. A nebo se prostě jenom moc bojím. A kdo se bojí, nesmí do lesa a toho se držím ... ani na houby už nechodím. A to mluvím o těch obyčejných, jako jsou babky, praváci, kozáci, poddubáci a jiné druhy, které si už ani nevybavuji z obrázků. Na lysohlávky by mě nedostal nikdo. Jednak nevím, jak vypadají a navíc, když to nejím, tak co z toho?:)

Hledá se!!! Aristoteles !!! Odměna nevyčíslitelná :)

Včerejší přednáška byla pro mne dalším zklamáním a utrpením. Jednak jsem já hříšník ještě neodevzdal náš první úkol - seminární práci, ve které máme rozebrat Aristotelovu Poetiku - vím jistě, že kdyby tenhle pán žil, tak by už nežil. Dále nebylo mladému přednášejícímu rozumět, takže z mých plánů o konstruktivních poznámkách, které by měly hlavu - patu, nezbylo nic než trapný wordový dokument s 5 řádky. A účast mých kolegů z kombinovaného studia byla tak mizerná, že náhodně udělaná prezenčka byla zoufalým výkřikem jmenného seznamu bez odezvy. Bylo nás dohromady asi 10. A tak jsem při první příležitosti taktéž prchl.
Jak asi nevíte, protože tohle ví jenom děti základní a střední školou povinné a pak taky rodičové, prožíváme nyní podzimní prázdniny. A tak dojel i můj Jiřík, protože má volno. Od středy do neděle tedy využívá pohostinství mého vymrzlého bytu, který se občas vyhřeje zapůjčeným přímotopem [poděkování patří Jiříkově mamince, Jarce :)]. Nakoupil jsem tedy další modrou deku, která se ukázala jako dokonalý izolant tepla, tudíž se s ní a zachumlaný v ní moc hezky spí. Na mne si zima nepřijde.
A mám obarvenou hlavu ... ano! Mám tam cosi, co mělo původně být popelavě plavý blond, ale co z toho v konečném výsledku zase vypadlo, to jest na posouzení ostatních. Já se k tomu vyjadřovat nechci. ALE ROZHODNĚ TO NENÍ ZRZAVÁ!!! Aby bylo od začátku jasno :)

pátek 26. října 2007

Jeff Dunham's Achmed

Vzpomínám si na doby, kdy mne děsily loutky, protože jsem ve svém útlém věku zkoušel trumfnout svůj strach a sledoval "déčkový" [pro debily] horor na pokračování Dětská hra. Nenáviděl jsem všechno, co bylo větší než panenka Barbie a panáček Ken. Mé sestřenky měly doma velkou panenku, doslova pannu, s velkýma očima, které velmi připomínaly právě Chuckie. Postupem času jsem se ještě několikrát snažil překonat děs a hrůzu, což do dnešní doby považuji za hlavní problém. Natolik mne to všechno děsilo, že se bojím mrtvol, pavouků, panenek, nožů, popelnic, velkých igelitových pytlů, žiletek, srpů [s komunismem to nemá shodou okolností nic společného:)] a kos. Když jsem měl navíc ještě možnost vidět horor, kde vraždila břichomluvecká loutka - dodnes si vybavuji ty velké oči, které vypadaly násilně a vražedně, tu hubu coby klapačku, jak zlověstně něco žvaní ... brr ... zanevřel jsem na hračky. Až do teď ... Achmed - mrtvý terorista mě dostal ... SILENCE!!! I kill you! :))



Příjemnou zábavu :)

středa 17. října 2007

Trauma z jehly

Ne! Vím jistě, že feťák by ze mě být nemohl. Což je vlastně dobře. Nemusím být ve všem in a jít s dobou. Jsem raději tou "konzervou", která se nechá vláčet konvencemi, morálními zásadami, křesťanskou etikou, rozdělením společnosti do tříd ... a taky si občas udělám něco po svém a na tohle všechno kašlu. Přesto mi asi ještě nějakou dobu nikdo neodpáře tu moji staromódnost. Někteří mě za to nemají rádi, jiní mě nechápou a ten zbytek si prostě zvykl, protože musel. Ale o tom jsem mluvit vlastně nechtěl ...
Jde o to, že mám panickou iracionální hrůzu z injekčních stříkaček a jehel. Netuším, jak se tahle fóbie jmenuje [práce pro Lionku:)], ale vím, že se mi dělá šoufl a především mám jasno v tom, že ten hlavní strach spočívá v obavě z toho, že se mi ta jehla může pod kůží zlomit. A říkejte si co chcete, určitě jsou případy, kdy se to stalo a stát může. Tudíž odběr krve je pro mě noční můrou. A dnes mi krev nebrali, naopak mi sestřička vpravila do zadnice ošklivou jehlu s vakcínou proti tetanu. Jsem TETOVANÝ ... tedy TETANOVANÝ! Snažil jsem se vysvětlit v ordinaci, že s tím mám problém. Paní doktorka se i se sestřičkou bavily a já si stoupl, sundal kalhoty, boxerky a ... už mi to tam píchla. A já to musel vidět. Protože kdybych to neviděl, bolelo by to ještě víc. Tudíž jsem dospěl k názoru, že se prostě bojím bolesti. Jak se jmenuje taková fóbie? Ohledně fyzické bolesti jsem úspěšný empatik asi s každým člověkem, protože mě bolí všechno za všechny. A povím vám, když vidím krev a různé fyziologické anomálie, slyším křupání kostí, tak jsem z toho celý rozbolavělý.
A kromě strachu z pavouků ještě trpím strachem z výbuchu plynového sporáku. Navíc jsem zjistil, že můj nos není schopen plyn cítit, takže případný únik plynu mi ... mému čichu unikne. Jenže vařit na elektrickém sporáku je o ztrátu lidské důstojnosti a minimálně hodiny času. Mám já to s těma fóbiema složitý.
PS: Hrozně mě ten zadek bolí. Po jednom vpichu. A to jsem přemýšlel o tetování ... orosilo se mi čelo při představě, jak bych musel přežít stovky a tisíce vpichů tetovací jehlou a asi mě ta chuť na tetování přešla ...

pondělí 15. října 2007

Mrznutím k blbnutí

Taky vám připadá, že si poslední dobou pořád na něco stěžuju? Na práci, málo peněz, zdraví, drahé bydlení, zimu. Když to všechno tak nějak pořád tlačí na tu mou realitu, kterou bych rád utvořil z něčeho šťastnějšího. A občas je ten tlak toho negativního větší než mé síly a pak to podle toho vypadá. A věřte tomu nebo ne ... nechci a nehodlám sem neustále psát své smutky a stesky ...

Dnešní pohovor v Bille dopadl neurčitě. Dostal jsem formuláře na vyplnění, co si musím nechat orazítkovat od doktora a pak budu moct nastoupit. Jak včera poznamenal Honzík, jdu dolů. A já musím souhlasit. Navíc se bojím, že tuhle práci, kterou jsem striktně odmítal víc jak 5 let, nebudu moct dělat moc dlouho, aniž bych z toho nezblbnul. Stále doufám v nějakou kavárnu nebo nějakou smysluplnější práci, kde ocení mou invenci, snahu a um. I když mám obě ruce levé, přesto jsou věci, které mi jdou. Bohužel, třeba vaření to zrovna není, ale latté umím vážně skvělý :) A co chcete posrat třeba na vyskládávání čajů či tatranek do regálů, to vážně nevím.

Takhle jednou možná dopadnu ... :)

Dostal jsem konstruktivní kritiku k mému blogu. Už moc často nepíšu a navíc nepíšu tak zajímavě jako kdysi. Je to dáno mnoha faktory. Přeci jenom ... na tom Provázku se to líp dělalo na pokladně ... během práce ... tajně a přesto veřejně ... jakási provokace. Teď nemám moc koho provokovat. Smiřuji se s tím, že tak nějak přežívám. A navíc, stárnu. V genech mám po otci i mamince vzácnou genetickou informaci o šedivění vlasů v mladistvém věku [pokud popustím soudnosti uzdu, když si dovolím říct o svém pokročilém věku, že jest mladistvý], vypadám unaveně, chodím spát brzo, když se mi to nepovede, jsem další den naprosto nepoužitelný. A navíc ... má otužilost dala výpověď a já teď v noci v bytě mrznu, neb stále nemám doma zapojený plyn. A včerejší noční teploměr hlásal venku 2 stupně Celsia. A tak jsem musel upustit od mého nahulatého spaní [to slovo mám od Jítušky :)]a užívám noční tričko, pletené ponožky, peřinu a deku. Uvažuji o případném využití přímotopu. Teď už jen nějaký levný a efektivní sehnat.
A mám vzkaz pro jihomoravské plynárny - Vyližte si plynovod!

sobota 13. října 2007

A jdeme dál

Život k nám někdy může být velmi krutý. Jindy si hraje na "štěstěnu", která nás provází. A občas se může stát, že se smůla a štěstí vyvažují. Upřímně se divím tomu, co na naší rodině neustále vidí kmotra Smůla. Neoplýváme ničím extra, nic výjimečného nevlastníme, jsme průměrem v tomhle státě. A přesto se na nás smůla lepí jako moucha na med.
V tuto chvíli jsem tedy jen já na jedné práci, otec je na nemocenské a zbytek rodiny, pokud mu k tomu slouží končetiny a je mu umožněn volný pohyb, tak nyní disponuje dvěma zaměstnáními. Leč v pondělí si jdu napravit reputaci - odhazuji své předsevzetí, že nebudu už nikdy pracovat v nějakém obchodě za kasou a jdu se poptat do Billy, zda-li by mne nechtěli. A asi budou chtít. Má snaha o brigádu ve Student agency dopadla nevalně a další možnosti mého uplatnění jsou v podstatě nulové.
Ve čtvrtek se mi do telefonu rozplakala maminka, čímž mne naprosto odrovnala. Naštěstí v pátek díky zásahu přízně maminka získala naději, že přeci jenom by mohla ještě někde pracovat. Kéž by to tak bylo. Moc mi na mé mamince záleží.

Uherské Hradiště - vlakové nádraží

Abych trošičku rozvířil stojaté vody mého blogu, sdělím vám, že jsem se "slavnostně" zadal. Už tedy nejsem vlk samotář. Bohužel provázel mé zadání se jeden problém, který vypadal příliš vážně ve chvíli neinformovanosti. Leč včerejší večer byl ve znamení rozhovoru, kde jsme si vše vysvětlili, objali se, políbili, poplakali a [alespoň v mém případě] šťastně se odebrali do říše snů. Díky zkušenostem z minulého měsíce už vím, že nezáleží na fyzickém věku, ale na věku psychickém, na empatii a spříznění. Takže pápá mé zásady hledání starších partnerů. A děkuji Jiříkovi za to, že má pro mě pochopení, za opětovanou lásku a taky za chuť do života.
Rozšiřují se mi obzory, možnosti, známí, poznávám nové lidi, nová místa - mimochodem, Uherské Hradiště je vážně hrozně hezké město. Je mi líp. A chci poděkovat Osudu za onu lekci života! Konečně se mi otevřely oči.
...a třeba někdy napíšu, co se vlastně v tom září/říjnu stalo ... a někdo se tomu podiví, někdo zasměje. Přeci jenom ... s odstupem času vidíme věci jinak, vzdáleně a blahosklonně.

pátek 5. října 2007

Inspektoři hlediště, spojte se!

Dnešní přednáška Česká dramatika první poloviny 19. století byla pro mne skoro utrpením. Především jsem došel asi o 5 minut později díky zdržení Jítuškou, ale když jsme pak zjistili, že zábavného tématu se prostě nedočkáme, někteří odvážlivci raději prchli, my ostatní jsme zůstali a buď si malovali, povídali si a nebo [v mém případě] jsem koukal do notebooku ["placky", jak říká Jítuška těmhle vymoženostem], projížděl stránky českých divadel - Dejvice, Na zábradlí, Klicperovo a taky Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Zaujalo mne tam několik inscenací - především Divá Bára v režijním zpracování J.A. Pitínského, následně jsem objevil mnou právě dočtenou hru Léto v Laponsku v režii Jirky Honzírka, kterého znám - a hledal jsem, která představení bych mohl ve svém volnu navštívit. A tu mi zaklepala na rameno kolegyně, která seděla za mnou a zeptala se:
"Ty chceš jít do Slováckýho divadla?"
Odvětil jsem, že ano a že hledám ceny a zda-li tam berou slevy na naše "divadelněvědní kartičky".
"Tak se na to vykašli. Já Tě tam protáhnu. Dělám tam inspektorku hlediště."
No chápete to? Moje spolužačka z prvního ročníku divadelní vědy je zároveň inspektorkou hlediště - stejně jako já. Haluz! :) Takže Slovácké divadlo, třes se! :)

Z oné přednášky nemám nic ... samozřejmě. Jediné, co vím, je fakt, že musím napsat tři práce a že všechny tři mi budou v budoucnu na nic. Takže vyvstává problém. Ale doufám, že paní Rajlichová, naše knihovnice, mi poradí.

úterý 2. října 2007

Kombajn's ghost

Minulý týden ve středu jsme měli s přáteli sraz. Byla to vskutku vydařená akce, když jsme namísto kolaudace "mého" bytu zašli kvůli nedodělávkám a absenci nakládaného hermelínu na kulečník. Přidal se k nám i Kombajn, který dělal největší ostudu. Přesto musím říct, že aspoň já jsem se bavil. Ale co třeba Ewhyčka?

Posted by Picasa