neděle 30. září 2007

Poslední latté

Když v pátek dopoledne došlo k "esemeskovému" incidentu s mým šéfem kvůli hermelínům, došlo mi, že je na čase jít o dům dál. Je mi líto jenom toho, že já jsem ten špatný, co si dovolil udělat něco, co je dle mého v zájmu kavárny, ale majitel si to bohužel nemyslí. Takže jsem dneska udělal poslední latté, vyhrál si s pěnou a hrdě ji odevzdal paní, která si to objednala. A tak to končí.
A abych vysvětlil, o co vlastně šlo ...
V kavárně, kde nyní končím po více jak 2 měsících [odpracováno mám skoro 350 hodin], jsme našim zákazníkům mohli nabídnout nakládaný hermelín s feferonkou. Upřímně, ten hermelín miluju. Přesto jsem měl za to, že by bylo více než vhodné, kdybychom zájemce mohli mile překvapit výběrem ze dvou druhů - ten druhý je česnekový [a ten je prostě luxusní]. Při první konzultaci to byl údajně dobrý nápad, jenže časem to upadlo v zapomnění a když jsem se připomněl, byl jsem odkázán do patřičných míst, že by to stejně nikdo nejedl. Když ale tenhle týden došel provozní s otázkou, co chybí, připomněl jsem se s oním česnekovým hermelínem. A on ho objednal. Na státní svátek mne tedy probudily nasrané SMSky s tím, jak jsem si to mohl dovolit a podobně. A protože jsem zjistil, že kdykoliv mi šéf volá nebo píše, dostávám tik a jsem nervózní, usoudil jsem, že bude lepší, když zmizím. Chybět mi budou příjemní a milí štamgasti, kolegyňky moje za barem Peťulka, Barča a Kája, i práce v kavárně. Takže kdybyste náhodou věděli o nějaké kavárně, kde by na dopoledne, odpoledne hledali někoho na obsluhu, hlásím se. Protože jak to vidím, tak divadlo mne vážně neuživí.
A jdu se teď vrhnout na "tiskovou" zprávu pro zítřejší celosouborovku, kde mám "obhajovat" [zcela nesmyslně] konkurz na uvaděče a proč jsem staré uvaděče vyměnil za nové. Už teď je mi z toho špatně. Místo toho, aby si každý hleděl své práce, tak si navzájem někteří čučí do talíře a závidí si i nos mezi očima. Aspoň, kdyby bylo co závidět ...

čtvrtek 27. září 2007

Patálie všedního dne i noci

Zjistil jsem jednu nemilou věc. Navštěvuje mne doma ten známý Němec, co jiným schovává věci a mne, prosím pěkně, zamyká v bytě [kdybyste ho náhodou neznali, jmenuje se Alzheimer]. Prazvláštní věci dějí se to v mém bytě. Občas něco praskne, ale ať hledám, jak hledám, ničeho nenacházím, nebo mi prostě začne jiskřit lampička. Což mi připomíná, že kdybyste mi chtěli udělat radost a učinit dobrý skutek, můj byt postrádá ještě jednu stolní lampičku a nějaké slušivé nástěnné hodiny.
Jinak trpím zimou. Ano, ano! Už nyní pociťuji k ránu, že deka, kterou mám, není až tak dostačující, jak se prve zdála. A zpětné namontování plynu zatím v nedohlednu. Uvažuji o nějakém přímotopu.
A aby nebylo těch jobových zpráv málo, tak tetě vypli elektřinu. Tím se jim v podstatě nedostává taktéž tepla jako mně, protože mají sice plynový kotel, ale na elektřinu. Ale až dnes dopoledne dosáhla vážnost situace i na mne. Když u tety nejde elektřina, nejde ani zapnout pračku. A ona pračka byla doposud jedinou možností a místem, kde jsem si mohl prát prádlo. Dneska mne s touto skutečností obeznámila moje maminka. Jsem v háji. Jsem odkázaný na praní v lavoru. A to vám povím, že to je pruda. V ruce jsem prával prádlo jako malý na letním táboře, kde jsem byl na čtrnáctidenním pobytu a můžu směle konstatovat [tohle slovo nemám díky jedné osobě moc rád], že tehdy jsem na to čas i nervy měl. Teď mi chybí obojí. Prostě krize.
Konkurz na uvaděče proběhl ... "v klidu". Shluk lidí, kteří mne nemají rádi se rozrostl, ale mám teď k dispozici [aspoň doufám] příjemné a schopné lidi, kterým nemusím všechno vysvětlovat a vypadají, že budou i invenční. Druhé kolo bylo o to náročnější, že jsme se mnohdy nebyli schopní domluvit, koho vzít a koho ne.
A já se tak koukám po jiné práci nebo brigádě. Protože dělat hodně muziky za málo peněz není nejlepší trend k tomu, abych si mohl užít života o trochu líp než teď. Navíc mne v noci budí noční můry kvůli finančnímu stavu. Těch peněz, které musím "našetřit", abych měl na zaplacení toho všeho, co zaplatit musím... Nepříjemná situace. A rodiče mi v tom nepomůžou.

čtvrtek 20. září 2007

Infernal

Ne, vážně nejde o PC hru [i když shoda jména je na místě, ale jestli bylo dřív kuře nebo slepice, to nehodlám řešit]. Především na tyhle věci nejsem, protože mám úžasný dar propadnout tomu, věnovat tomu všechen svůj volný i jiný čas, a to uznejte, že v mém věku je už tristní. Infernal je dánská hudební skupina čítající především blonďatou zpěvačku Linu a metrosexuálního hezouna Pawa.
Jejich poslední album From Paris to Berlin mám doma. Shodou okolností jsem na ně narazil někde na Youtube [hádám, že to bylo v souvislosti s klipem od September], kde mne zaujali a tudíž jsem si sehnal i zbytek toho, co v tomhle albu vyprodukovali. A líbí se mi to. Je to příjemný elektro-popík, někdy taneční, jindy pomalý, citlivý.
Díky Wikipedii jsem se o nich dozvěděl víc než na jejich oficiálních stránkách, které většinou nefungují, což je škoda. Obsahují totiž celkem hezké [i když zbytečně velké] promo fotky k poslednímu albu From Paris to Berlin. A tady nadhodím tři moje oblíbené písničky z Youtube:

Ten miles


I won't be crying


Self control


Věnováno Jiříkovi :-)

úterý 18. září 2007

Divadlo krutosti live

Jak se říká: "Na posraného i hajzl spadne!", věřte tomu, že to tak prostě je. Mám důkaz! V poslední době se na mě valí jeden "průser" za druhým. Co nadělat? Některé laviny, které na vámi visí už příliš dlouho, jednoho dne prostě musí dát průchod svým "pudům", pokud by se dalo říct, že něco takového jako "lavina" má pud, a uvolní se a padá a padá ... až dopadne na vás, zasype vás a mnohdy se v tom všem ztratíte a může dojít i k tomu, že v tom utonete.

Objevilo se pár problémů s bydlením. Něco jako, že když si za měsíc vyděláte málo peněz a máte nakoupit hodně věcí [vybavení bytu], že to v podstatě nejde moc dohromady. Nabízí se možnost mít spolubydlící/ho, což by celkem zásadně vyřešilo můj problém, ale pak by vyvstal další problém - ztráta soukromí. A to je pro mne celkem hodně podstatné.

V práci se objevilo několik zásadních problémů, které jako jedinec asi těžko můžu vyřešit. Proto jsem dospěl k názoru, že když nemůžu mít příjemné kolegy, seženu si příjemné "podřízené", kteří by mi dodávali energii a chuť pracovat někde, kde to v pohodě není. První část konkurzu proběhla v poněkud hektickém sledu, přesto musím říct, že se objevilo víc na první pohled fajn lidí než jsem čekal. A jejich odhodlání se věnovat "obyčejné" práci uvaděče mě aspoň povzbudilo. Jsem zvědavý na dnešní den. Ale vybrat z toho omezený počet lidí je problém.
V druhé práci se objevily stížnosti na to, že jsem prý nepříjemný. Tak jsem dostal omezení, že nemám dělat na akcích a koncertech. KONEČNĚ! :) Mám z toho radost, ale mrzí mě, že si někdo stěžoval na mé chování, přitom pochval na mou hlavu dopadá vždycky víc. Tož to nějak musím přežít.

A v tom všem marastu se neustále plácám v rozporu, který je nevyřešitelný už odpradávna. Zda může zvítězit rozum nad citem [někteří to považují za chtíč - sexisti jedni!]. Láska je krásná věc, ale moc praktická asi není. Praktická pro praktický život. Chtělo by to lepší vyhlídky do blízké budoucnosti. A život by byl tak krásný. Škoda :)

pátek 7. září 2007

Ve stručnosti a zcela jasně

Vážení čtenáři,

omlouvám se za mou delší pisálkovou absenci. Mám toho tolik, že nevím, kde mi hlava stojí, dvě práce, které se dají nakombinovat, ale musely by mít nějaká pravidla. A kavárna v tuto chvíli pravidla prostě nemá. Dva večery po sobě jsem byl v práci až do 4 do rána, a ráno jsem musel vstávat do práce, čímž jsem sám sebe dostatečně vyšachoval z normálního života. Včera jsem tedy po městě v tom sychravém počasí chodil shrbený jako Qvasimódo, unavený, celé mé tělo [kromě intimních partií] mě bolelo a ty kruhy pod očima by mi mohli závidět i členové rodiny Adamsových. V podstatě jsem vypadal jako handicapovaný. Škoda, že jsem se nedal na herectví. I Pavel Liška a jeho postavy "idiotů" by se mohli chodit učit k mistrovi, ke mě :)
V divadle teď chystám konkurz na uvaděče. Přihlášek je tolik, že ani nestíhám odpovídat. Motivační dopisy mne občas pobaví, protože hlášení se k účasti v dramatickém kroužku na základní škole v době, kdy už studujete vysokou, to je vážně celkem legrační. Ze začátku jsem se snažil být v odpovědích originální, ale když máte k vyřízení 40 emailů, v nichž máte být originální na jedno jediné téma, brzo zjistíte, že je to téměř nadlidský úkol. A já se s tím už dobrovolně srát nechtěl. Takže teď mám jednu univerzální odpověď a tu posílám všem. Nebo se o to aspoň snažím.
Začal jsem si hrát na takového domácího "Bořka stavitele". Po sestavené komodě jsem včerejší večer věnoval skládačce s návodem, jak dát dohromady pracovní stůl a malou skříňku pod stůl. Ale že jsem se u toho zapotil. Dílny mi na základce šly, rád jsem vyráběl poličky, mističky a různé malé blbosti. Navíc jsem si do svých 15 let hrál s Legem, s Chevou o trochu míň, ta totiž nebyla tak nápaditá. Takže skládací průpravu do života mám. A doma mám díky tomu už tři kusy nábytku, které v původní podobě vypadali jako "placka".

To je k novinkám a v podstatě tím asi končím dnešní "zápich".