Můj byt, jak jsem zjistil, nenabízí útulný koutek jen mně, ale taky těm ošklivým potvorám, které díky několika béčkovým hororům, z nichž všechny dosáhly stoprocentně "déčkové" úrovně, u mne získaly status nechutné, odporné a štítící se věci. Tahle arachnofóbie ve mě vyvolává poněkud neklasické chování, z něhož by se dala vypozorovat celkem jasně nestandardnost vyplývající z neheterosexuální orientace. V podstatě jsem schopen při spatření těchto tvorů ječet tak, že by mi to i mnohé ženy mohly závidět. A zjemnělé pohyby, "kuřecí pařátky" a podobně jsou jen nešťastnou shodou okolností.
Prostě mám k pavoukům veskrze záporný vztah ... podobně jako ke klíšťatům, mravencům či slimákům [nechápu dodnes, proč jsem se jako malej díval na horory, kde vraždícím monstrem nebyla chatrající mrtvola nebo psychicky narušený hlavní představitel trpící schizofrenií, ale třeba právě důležití jedinci našeho ekosystému].
Pamatuji si, jako by to bylo včera, když mi bylo asi 8 roků, bratranci Járovi 10 a bratrovi necelých 7 a dívali jsme se v noci tajně u babičky na německý kanál, kde nedávali porno ani erotiku [dodnes toho lituji, mohlo to být poučnější], ale obyčejný horor o nasraných tarantulích, které napadly z nějakého důvodu [ačkoliv to tam nejspíš bylo zmíněno, naše znalosti němčiny nepřesáhly v té době ani první lekci Alles gute] městečko a zabíjely lidi. A lidé prchali, zavírali se do baráků, které se snažili utěsnit a pavouci si vždycky našli cestu ... a zachránila se jen skupinka asi 8 lidí, která, když se dostala z baráku, viděla kolem jenom bílou pavučinu. A tím to skončilo. Vím téměř stoprocentně, že jsem se strachy tehdy nepočůral, ale díky této hrozné katastrofické vidině jsem zaujal k pavoukům postoj, který by si za rámeček nedali, kdyby si dělali rámečky a věšeli je u sebe v pavoučím domečku.
Každopádně jsem objevil pavouka v rohu sprchového koutu. Zděšení díky bohu nebylo tak velké, protože pavouk nebyl zase až tak velký [ale nechutný byl stoprocentně] a navíc mezi námi bylo celkem hodně prostoru. Vzal jsem tedy sprchovou hadici, namířil na pavouka, který nejspíš netušil, že ho chce někdo utopit ve vodovodním odpadu, a pustil vodu... Držel se, mizera, hezky dlouho. Voda naprosto nezvládala svou úlohu, tedy alespoň prvních 15 vteřin, poté pavouk nejspíš vyčerpáním odolal tlaku tryskající vody a začal postupně popojíždět k odpadní díře. Nakonec se mi ho podařilo nasměrovat a "spláchnout". Pustil jsem horkou vodu a nechal ji chvilku namířenou přímo do odpadu. To vše pro jistotu, že se nevzpamatuje, aby se pak třeba nenaštval, nevylezl od tam a nešel mě třeba zabít. Během následujícího sprchování jsem nervózně pokoukával po místě, kde, jak jsem doufal, našel pavouk svůj klid, zda-li se od tam nedere ven. Nedral! Šel jsem spát. Druhý den jsem si šel trůnit na záchod s časopisem, když jsem najednou uviděl pod umyvadlem toho pavouka, jak si tam tak hoví na pavučině [kdyby šlo správně definovat pavoučí jednání a bylo jiné prostředí, dalo by se to nazvat "slunění"]. Znejistěl jsem. Strach v očích. Co když se od tam dostal a teď se ho už nezbavím? Ze záchodu jsem raději utekl. Večer jsem se vrhl do koupelny, že se vykoupu a k mému zděšení ... tam byl ten pavouk. Procedura proběhla stejně jako den předtím, jen v tom bylo už více nechuti a zoufalství. Hlavou mi vrtalo, kolik jich tu ještě může být a proč mi o nich nikdo neřekl. Pavouka jsem se úspěšně zbavil a nakonec jsem dospěl k názoru, že to byli sourozenci, ne-li dvojčata. Budu tedy doufat, že víc toho z tehdejšího "matčina" kokonu nevzešlo a že tedy nebude nikdo, kdo by chtěl své sourozence či potomky pomstít.
Pavoučí teror bych nezvládl ... viděl jsem film a stačilo. Vím, že bych nepřežil :) hlavně moje spoďáry ne :)
Pamatuji si, jako by to bylo včera, když mi bylo asi 8 roků, bratranci Járovi 10 a bratrovi necelých 7 a dívali jsme se v noci tajně u babičky na německý kanál, kde nedávali porno ani erotiku [dodnes toho lituji, mohlo to být poučnější], ale obyčejný horor o nasraných tarantulích, které napadly z nějakého důvodu [ačkoliv to tam nejspíš bylo zmíněno, naše znalosti němčiny nepřesáhly v té době ani první lekci Alles gute] městečko a zabíjely lidi. A lidé prchali, zavírali se do baráků, které se snažili utěsnit a pavouci si vždycky našli cestu ... a zachránila se jen skupinka asi 8 lidí, která, když se dostala z baráku, viděla kolem jenom bílou pavučinu. A tím to skončilo. Vím téměř stoprocentně, že jsem se strachy tehdy nepočůral, ale díky této hrozné katastrofické vidině jsem zaujal k pavoukům postoj, který by si za rámeček nedali, kdyby si dělali rámečky a věšeli je u sebe v pavoučím domečku.
Každopádně jsem objevil pavouka v rohu sprchového koutu. Zděšení díky bohu nebylo tak velké, protože pavouk nebyl zase až tak velký [ale nechutný byl stoprocentně] a navíc mezi námi bylo celkem hodně prostoru. Vzal jsem tedy sprchovou hadici, namířil na pavouka, který nejspíš netušil, že ho chce někdo utopit ve vodovodním odpadu, a pustil vodu... Držel se, mizera, hezky dlouho. Voda naprosto nezvládala svou úlohu, tedy alespoň prvních 15 vteřin, poté pavouk nejspíš vyčerpáním odolal tlaku tryskající vody a začal postupně popojíždět k odpadní díře. Nakonec se mi ho podařilo nasměrovat a "spláchnout". Pustil jsem horkou vodu a nechal ji chvilku namířenou přímo do odpadu. To vše pro jistotu, že se nevzpamatuje, aby se pak třeba nenaštval, nevylezl od tam a nešel mě třeba zabít. Během následujícího sprchování jsem nervózně pokoukával po místě, kde, jak jsem doufal, našel pavouk svůj klid, zda-li se od tam nedere ven. Nedral! Šel jsem spát. Druhý den jsem si šel trůnit na záchod s časopisem, když jsem najednou uviděl pod umyvadlem toho pavouka, jak si tam tak hoví na pavučině [kdyby šlo správně definovat pavoučí jednání a bylo jiné prostředí, dalo by se to nazvat "slunění"]. Znejistěl jsem. Strach v očích. Co když se od tam dostal a teď se ho už nezbavím? Ze záchodu jsem raději utekl. Večer jsem se vrhl do koupelny, že se vykoupu a k mému zděšení ... tam byl ten pavouk. Procedura proběhla stejně jako den předtím, jen v tom bylo už více nechuti a zoufalství. Hlavou mi vrtalo, kolik jich tu ještě může být a proč mi o nich nikdo neřekl. Pavouka jsem se úspěšně zbavil a nakonec jsem dospěl k názoru, že to byli sourozenci, ne-li dvojčata. Budu tedy doufat, že víc toho z tehdejšího "matčina" kokonu nevzešlo a že tedy nebude nikdo, kdo by chtěl své sourozence či potomky pomstít.
Pavoučí teror bych nezvládl ... viděl jsem film a stačilo. Vím, že bych nepřežil :) hlavně moje spoďáry ne :)