pondělí 23. listopadu 2009

Jak jsem se nasral

Znáte to rčení, že: "Stokrát opakovaná lež se stává pravdou."? Uvažoval jsem i o určité transformaci na situaci: stokrát vyslechnutá reklamace si vyžaduje reklamaci. Lidé v dnešní době reklamují všechno. Je to asi módní hit. Netvrdím, že mnohé případy nejsou oprávněné, ale o to víc mne pobuřují hlouposti, na které si lidi stěžují.
To přeci nějak musí zanechat stopy ve vaší mysli, ve vašem vnímání okolí. A tak jsem se po dnešním výrazně náročném pracovním vyčerpání rozhodl, že již nebudu odkládat neodložitelné a sesmolil jsem emailem svou první reklamaci. Reklamaci poskytování internetových služeb, se kterou jsem ... vlastně nejsem spokojený. Ona rychlost 2000/350 kb/s má své kouzlo, pokud funguje jak má. Ale když mi testy rychlosti připojení v průběhu 14 dní jasně ukazovaly, že se slibované a především řádně hrazené hranici ani zdánlivě nepřibližujeme, došla mi trpělivost.

Uznávám, že jistým způsobem jsem na internetu závislý, protože jinak nelze vysvětlit mé záchvaty vzteku, když se stránka nenačte, neobnoví, neudělá, co po ní chci. Došlo to tak daleko, že na požadovanou stránku mluvím, přemlouvám ji, chlácholím ji, tvářím se na ni uraženě nebo ji nadávám poměrně nevybíravým způsobem. A ona za to přitom nemůže. Jenže jsou momenty a věci, které víte, znáte a stejně si to neodpustíte. Možná právě proto jsem rád, že bydlím sám. Kdyby mne tak někdo slyšel. O tom se mohu maximálně vyzpovídat zde a nebo ve zpovědnici, ale obávám se, že modlitbou "rychlost náš vezdejší, dej nám dnes ..." bych si spasení nezasloužil.

Rozhodl jsem se, že dám na radu starých středoamerických indiánů a budu jíst čokoládu. Tady už prášky nepomůžou :)

sobota 14. listopadu 2009

Bylo, nebylo ... ale nic by se nestalo, kdyby nebylo

Tak ... nejdříve si uvařím čaj s medem ...
To, abych měl k tomu psaní i něco na zahřátí.

Navíc by to měl být i "omluvný flastr" pro mé hlasivky za mé včerejší ponocování, kdy jsem dal holkám zabrat.
Právě si "užívám" mou poslední dovolenou v tomto roce. Mám to v uvozovkách proto, že jsem paralelně se svým pracovním volnem i prochladl, nastydl a ochuravěl. Leč doba je zlá. Krize padla i na mé psaní. Hlavní problém vidím v tom, že se ve mě projevily sklony k workoholismu, čímž se ochuzuji o zážitky nevšední, nepracovní.
Díky tomu jsem se vrátil z mé první zahraniční dovolené po 12 letech poměrně znuděný a otrávený. Djerba mě prostě neoslovila.
Poslední dobou se ale ozvalo několik lidí s dotazem, jestli se ještě někdy ke svému blogu vrátím. Shodou okolností se na mě obrátila moje maminka s tím, že jí náš rodinný známý řekl, že četl můj blog a že se u něj pobavil. Jak už to tak u maminek technicky neznalých bývá, začala svou výtku: "Já tomu sice nerozumím, ale ..." Na základě křížového výslechu jsem tedy připustil, že jsem si zde občas vyléval zlost na členy mé rodiny, kteří mě zrovna v danou chvíli .. slušně řečeno ... nebavili. Protože jsem v naší rodině za "experta na počítače" a mám za úkol své rodiče naučit pracovat s PC a internetem, maminka nabyla dojmu, že by tatínka mohlo klepnout, kdyby můj "deníček" na internetu našel, a proto by se s www stránkami neměl vůbec naučit pracovat. Problém je, že se prostě o doma o hromadě věcech nemluví ... aby se předcházelo konfliktům ... a tak jsem se mamince svěřil, že pokud se otec chce informace dozvědět, na internetu je může najít a pokud bude mít odvahu si je přečíst, třeba mu to otevře oči.
Maminka požadovala poměrně zásadní cenzuru většiny informací tím, že chtěla, abych to všechno smazal. Vysvětlit jí, osobě neznalé, že to nejde, nebyl až takový problém. Trocha poupravených technických informací a maminka to vzdala.

A já zatoužil zase něco psát. Myšlenky, postřehy, dojmy a zklamání ... i když asi mírně obezřetněji než kdy dříve ... protože virtuální nováčci v podobě mých rodičů se blíží rychleji než termín nejbližší výplaty :)