Existuje několik druhů zaspání. Já sám si teď, když jsem zrovna zaspal, uvědomuji dva případy. Proč? Protože s oběma mám zkušenosti.
Dnes ráno se mi stala sice to nepříjemnější zaspání z hlediska společenského či pracovně-právního pohledu. Ano. Po téměř půlroční přestávce další zaspání. Trapas! Budík v 8.10 jsem slyšel, vzbudil mě, respektive mne tak trochu probral, já ho zamáčkl a přál si ještě chvilku spánku. Zdál se mi sen. Naprosto hloupý, trapný a navíc jsem v něm figuroval jako zločinec, na kterého spadla klec. Ale o co přesně šlo, nevím. Jenže po probuzení a zpětné snaze se do snu vrátit jsem neuspěl a usnul natvrdo. A tak mi volali z práce, kdeže to vlastně jsem. Probudili mě a já jsem jim za to vděčný. Asi z toho ještě bude ostuda, ale pro tuto chvíli mě to netrápí. Co mě trápí, je to jiné zaspání...
Zaspání v životě [ne v pracovním dni] je horší. A já si během několika minulých dnů uvědomil, že jsem zaspal nebo, řekneme-li to ležérněji, jsem usnul na vavřínech. A tak mi uteklo a utíká hromada příležitostí, které už zpětně nedoženu a ty nové, současné mi proklouzávají mezi prsty jako kapky vody a než se stačím "napít", jsou pryč. Možná to vypadá jako fňukání. Omlouvám se, ale jde spíš o vypsání se z pocitů, které mi v hlavě dělají bordel.
Někdy si tak jdu po městě v noci z práce a přemýšlím o tom, co všechno mi za ty roky uteklo. Kolik přátel jsem ztratil, zda-li to vůbec přátelé byli, kolik známých mám a kdy naposledy se ozvali, když zrovna nic nepotřebovali. Špatné statistiky mi vyšly. Problém je i v tom, že si za tahle "přátelství" můžu v podstatě sám. Neumím říct ne a celkem dlouho mi trvalo si zvyknout na fakt, že při podaném prstu bere hromada lidí celou ruku.
A já takový být nechtěl ... a možná proto jsem sám. Nechci se ozvat někomu jen proto, že mám zrovna volno a chci někým "ucpat" volnou mezeru v denním programu. Po většině lidí nic nechci a věci, které potřebuji, si udělám sám. Jenže se dostávám do bludného kruhu, který se víc a víc zmenšuje a stahuje kolem mě.
A teď je otázka, zda mám ještě šanci se z toho dostat a nebo už v tom zůstanu ... sám!
Tak tohle mne trápí, když se mi někdy stane a třeba zaspím. A za "mé stěžování si" se vám omlouvám. Někdy to prostě muselo ven...
PS: Please, save me from myself!
Dnes ráno se mi stala sice to nepříjemnější zaspání z hlediska společenského či pracovně-právního pohledu. Ano. Po téměř půlroční přestávce další zaspání. Trapas! Budík v 8.10 jsem slyšel, vzbudil mě, respektive mne tak trochu probral, já ho zamáčkl a přál si ještě chvilku spánku. Zdál se mi sen. Naprosto hloupý, trapný a navíc jsem v něm figuroval jako zločinec, na kterého spadla klec. Ale o co přesně šlo, nevím. Jenže po probuzení a zpětné snaze se do snu vrátit jsem neuspěl a usnul natvrdo. A tak mi volali z práce, kdeže to vlastně jsem. Probudili mě a já jsem jim za to vděčný. Asi z toho ještě bude ostuda, ale pro tuto chvíli mě to netrápí. Co mě trápí, je to jiné zaspání...
Zaspání v životě [ne v pracovním dni] je horší. A já si během několika minulých dnů uvědomil, že jsem zaspal nebo, řekneme-li to ležérněji, jsem usnul na vavřínech. A tak mi uteklo a utíká hromada příležitostí, které už zpětně nedoženu a ty nové, současné mi proklouzávají mezi prsty jako kapky vody a než se stačím "napít", jsou pryč. Možná to vypadá jako fňukání. Omlouvám se, ale jde spíš o vypsání se z pocitů, které mi v hlavě dělají bordel.
Někdy si tak jdu po městě v noci z práce a přemýšlím o tom, co všechno mi za ty roky uteklo. Kolik přátel jsem ztratil, zda-li to vůbec přátelé byli, kolik známých mám a kdy naposledy se ozvali, když zrovna nic nepotřebovali. Špatné statistiky mi vyšly. Problém je i v tom, že si za tahle "přátelství" můžu v podstatě sám. Neumím říct ne a celkem dlouho mi trvalo si zvyknout na fakt, že při podaném prstu bere hromada lidí celou ruku.
A já takový být nechtěl ... a možná proto jsem sám. Nechci se ozvat někomu jen proto, že mám zrovna volno a chci někým "ucpat" volnou mezeru v denním programu. Po většině lidí nic nechci a věci, které potřebuji, si udělám sám. Jenže se dostávám do bludného kruhu, který se víc a víc zmenšuje a stahuje kolem mě.
A teď je otázka, zda mám ještě šanci se z toho dostat a nebo už v tom zůstanu ... sám!
Tak tohle mne trápí, když se mi někdy stane a třeba zaspím. A za "mé stěžování si" se vám omlouvám. Někdy to prostě muselo ven...
PS: Please, save me from myself!