středa 30. dubna 2008

Fotky, pupky a baterky

Na víkend dojel Jiřík - kromě pracovního nasazení jsem tedy řešil i plánování volného času. Přiznám se, že jsem poměrně dost zlenivěl, což se projevuje například zhoršeným dopínáním kalhot. Prostě přibírám, jako bych žral vagón jídla denně. To, že mám sedavou práci, kompenzuji šetřením peněz na šalinkartě a chození do práce pěšky. Nasadím sluchátka, nějakou rychlejší hudbu do kroku a rytmu a jdu. Proto v divadle pořád pobíhám ... a stejně to nestačí. A představa, že bych chodil na bazén mě děsí i za bílého dne - leda bych ho měl celý pro sebe, protože už se zase stydím. Ale upřímně, mít čas na to, abych chodil do posilovny, mi připadá nereálný, už jenom proto, že nemám moc času ani na sebe .. natož na ty kladkostroje a činky.
Každopádně, když jsem si vloni koupil svůj první nový digitální fotoaparát, byl jsem na sebe hrdý. Pravda, není to bůhví jaká kvalita, ale fotí to, občas to vyfotí i to, co chci a výsledky můžete vidět buď na FLICKRU nebo na PICASAgallery. Neříkám, že to jsou skvělé fotky, vhodné k pořádání vernisáží a výstav, ale jsou moje.


Ale abych se dobral toho, co jsem chtěl vlastně říct ...
K tomu foťáčku jsem si tehdy koupil a nabíječku a nabíjecími bateriemi. Uznávám, že už tehdy, když jsem tu zásilku obdržel, mi připadaly baterie pofidérní a pochybného původu. Že s nimi můžu udělat asi 10 fotek a foťák poplašeně bliká, že baterie jsou vybité (přitom se nabíjely třeba i 24 hodin), mi postupně připadlo jako standard, tudíž jsem to neřešil. Ta nabíječka funguje jen v případě, že nabíjím všechny 4 baterie, jinak nepremává. Už v tomhle je celkem omezená. Ale jak říkám, zvykl jsem si. Navíc si na své věci dávám pozor - pokud si to dobře pamatuji, tak jsem naposledy přišel díky své nepozornosti o mobil v druháku na vysoké - to mi ho ukradl něco na fakultě z batohu během přestávky. Myslím, že si v tomhle ohledu držím, co tak sleduju, poměrně slušné skóre. Jenomže teď v neděli došlo k nešťastné události (i když, jak se to vezme). Chtěl jsem udělat několik fotek na náměstí u fontány [což se mi povedlo], ale při vytahování fotoaparátu z pouzdra vypadla jedna z náhradních baterií - a já zrovna stál nad vodním rezervoárem oné fontány. Baterie je nenávratně v háji a tím pádem jsou i zbývající baterky k ničemu. A to mne nutí zainvestovat do nových nabíjecích baterií ... i když bych raději zvolil nový fotoaparát :) Když mě to focení hrozně baví:)
A to je celé ... nic moc zajímavého, ale já se chtěl asi pochlubit svou fotografickou mánií :)

úterý 29. dubna 2008

Hodiny, Hodiny, mé zlaté Hodiny

Vážení čtenáři, přátelé a klidně obojí dohromady,
chtěl bych vás poprosit, svorně, jak tu zde občas jsme a nestačíme zírat ... jestli byste nebyli nápomocní jednomu mému přání ... Jak možná víte nebo nevíte, sháním už poměrně dlouho film Hodiny. Nyní vyšel v edici Filmx.cz, jenomže mi samozřejmě nějakým záhadným způsobem opět utekl. Pokud byste jej někde v trafice či na stánku nebo na čerpací stanici viděli, kupte mi jej ... stačí samozřejmě jednou :) Budu vám nesmírně vděčný. Děkuji za spolupráci.

sobota 19. dubna 2008

Vstříc novým seriálům

Jsem rád, že mám kolem sebe stále hromadu lidí, kteří mají potuchu o tom, co se děje a co je nového. Kromě toho taky stíhají sledovat seriály, filmy a nemusí kvůli tomu čučet celé dny u televize ... vždyť jeden díl seriálu nezabere tolik času a to napětí, které nastane, jakmile skončí, protože prostě toužíte vědět, jak to pokračuje dál - to je mnohdy k nezaplacení.
Heroes se pozastavili na pofidérním konci druhé série, který byl nastaven kvůli stávce scénáristů v USA. Škoda! Dr. House postrádá zase aktualizované titulky a ačkoliv bych něčemu asi rozuměl, jsem v tomhle ohledu pohodlný a chci to mít naservírované celé alespoň s písmenky, jejichž význam chápu.
It Crowd mají prozatím asi zimní spánek, který se prodloužil ... a LOST mě prostě nebaví. Prison Break mne zatím nezaujal natolik, abych mu věnoval větší pozornost. Tudíž, co dál?
Espoo mne navnadila na Dead like me. Rozhodně bych rád viděl pár dílů, abych si ujasnil, jestli mne to osloví natolik, abych sháněl další díly. Na ČSFD jsem narazil na britský Life on Mars, které nemá vůbec špatné hodnocení. Od kamaráda mám slíbeného Shaun the Sheep, na což se těším jako malej Jarda. A co dál? No, proč nezkusit třeba Pushing Daisies, protože tématem vzkříšení jsem se zabýval několik let ve škole?



Nebo tu máme The Wonderfalls, které sice v USA nedopadlo vůbec dobře, ale my v Evropě přeci moc nehledíme na názory "Amíků", že ne? Tedy kromě udělování Oskarů ... :) Navíc v tomto seriále hraje jeden tuze sympatický mladík jménem Tyron Leitso.
A nějaké další tipy? Něco britského? Něco vtipného? Něco, co umí zaujmout? Dejte echo ... dík:)

úterý 15. dubna 2008

Horoskop pro radost

Mou mysl dnes zahalila nejistota a pochybnosti. Snaha přijít některým věcem na kloub mne obvykle dostává do nepříjemných situací, kdy si se svým svědomím užívám nevázanou fantazii na témata potencionálních pokračování a konců. Přiznám se, že obvykle to všechno vidím v těch černějších barvách. A jak si tak přemýšlím, fantazíruji a dumám, najdu na internetu horoskop, který mi zvedne náladu. Uznejte sami ...

Zbytečné úvahy a pochybnosti jsou těžkým břemenem mnohých Kozorožců. Přestanete-li na ně úpěnlivě stále myslet, velmi brzy zjistíte, že všechny podobné úvahy byly mylné a neopodstatněné.

Co mám některým lidem za zlé je ono nepřímé jednání, neupřímnost a hraná vstřícnost. V podstatě jsou mé pochybnosti nejspíš skutečně zbytečné, ale jsou to přeci jenom pochybnosti, které nahlodávají mysl a její rovnováhu. Tak příští týden se uvidí ...

pondělí 14. dubna 2008

Na hotelu v Olomouci

Pátek odpoledne. Setkání s Pítem proběhlo narychlo, ale pro mne vlastně velmi výhodně. Namísto cestování autobusem jsem si mohl dopřát komfort osobního šoféra. Je pravda, že než došlo k našemu setkání, zahrál jsem si roli "paní v krabičce" [pro méně chápavé - gps navigace], neboť pro mnohé Ostraváky je Brno naprosto nepochopitelným dopravním gulášem. My Brňáci však víme, o jaký systém se zde jedná - přeci o ten náš, brněnský. Musím však zdůraznit, že ačkoliv znám tu část Brna, kudy můj budoucí šofér projížděl, jako své boty, došlo k něčemu, čemu až tak docela nerozumím. Objevil se totiž někde, kde bylo vlastně nemožné se objevit. Pít sám nevěděl, jak se mu to povedlo, tak jsem to dál nerozebíral. Naštěstí jsem i poměrně znalý olomoucké infrastruktury, tudíž jsme dorazili do centra, kde jsme objevili Pítem horečně hledaný bankomat ČSOB a já se mohl sejít se svou hostitelkou a jejím doprovodem.
Skončili jsme v Jazz klubu, kde se nakonec sešli všichni pozvaní. Uznávám, že jsem byl poměrně nepoužitelný, neboť se mnou cloumala únava, chuť zalehnout, zavřít oči a dopočítáním třetí ovečky upadnout do hlubokého spánkového koma. Před půlnocí se mi podařilo nějakým záhadným způsobem ožít. A tak jsme se se svatebčany rozloučili a šli někam "zapařit". První podnik, kam jsme šli, byl zásadním omylem večera. Hrálo tam něco, co týpek u vchodu, nejspíš vyhazovač, nazval dramíkem, jenomže to s ním mělo pramálo společného. Navíc tam byla hromada pubescentní opilé mládeže a já si připadal opět starým. Dopili jsme a utekli. Druhý zápich večera byl již šťastnější, co do hudebního žánru, alespoň pro mne [Verča se tvářila dosti otráveně], ale v rámci tamějšího osazenstva to bylo mnohem masovější, úchylnější a klubíkovatější [připadal jsem si tam jak v nějakém americkém klubíku, kam chodili Dylan, Brandon, Keli nebo Andrea]. Seděl jsem u baru, čučel na plac, pohupoval se do rytmu a usrkával Fantu. O půl druhé jsme udělali s Verčou místnímu šantánu pápá a šli "domů". Celou dobu jsem si myslel, že budu spát u Ro. Nějak jsem z těch útržků informací nepochopil, že s Verčou budeme noc trávit na hotelu v Olomouci. Nakonec to bylo fajn. I když jsem se bál, abych si před mou bývalou spolužačkou netrhl v noci ostudu - chrápáním. Ro. jí poskytla informace o tom, jak dobrý jsem v této oblasti a díky bohu, že jsem nejspíš vyrostl z tohoto mladického neduhu, který se vrací na stará kolena.


V sobotu ráno jsme trochu rozespale vstali, uklidili na pokoji, sbalili se a vyrazili poměrně málo odění do upršeného šedivého dne. Měli jsme ještě čas, tak jsem zašli na snídani do Mekáče. Přísahám, že už to příště neudělám. Tak odpornou kávu jsem pil naposledy, když se pokazil v kavárně, kde jsem dělal, kávovar. Po cheeserburgerech mi bylo zle a hranolky už to moc nevytrhly. Najednou bylo tak akorát, abychom odešli na obřad. Jednou jsme si oběhli olomouckou radnici, než jsme objevili vchod a tak tak jsme došli na začátek celé slavnosti. Bylo to rychlé, plné hudebního doprovodu, který nebyl úplně skvělý, protože ta paní, co hrála na housle byla vážně příšerná. S Verčou jsme si poplakali dojetím, popřáli oběma novomanželům hodně štěstí, udělali pár společných fotografií a byl konec. Rozloučili jsme se a protože do odjezdu nějakého hromadného dopravního prostředku jsme měli ještě chvíli čas, zašli jsme do Café Destiny. A pak hurá na autobus směrem do Brna ... domů.
A fotky bohužel ukázat nemohu. Osoba, která je na nich nejčastěji si to nepřála a tudíž vám musí stačit jen tento krátký a nepříliš obsáhlý report, který obsahuje nejspíš hromadu gramatických chyb, za něž se omlouvám. Je pozdě. A já zase ráno vstávám :(

pondělí 7. dubna 2008

S olihní beznaděje, ale i bez ní

Blíží se den, kdy iniciály mé nejlepší kamarádky už nebudou R.R., ale R.B. Pro ni to bude nejspíš velký den. O to víc si cením, že se tam někde kolem toho můžu pohybovat a vnímat to.
Prozatím ale jenom vnímám pracovní stres, obavy z toho, abych náhodou nezaspal ... a taky, abych náhodou něco nezvoral.
Přesto jsem měl celkem hezký, poklidný víkend - plný nakupování [potravin], divadel, filmů a spánku.
Trpím poslední dobou jakýmsi syndromem spisovatelského vyhoření. Je pravda, že ani moc času nemám k tomu, abych si sedl a něco napsal - něco, co by bylo, pokud ne smysluplné a hodnotné, tak alespoň vtipné. To, co se mi poslední dobou děje ... je způsobeno tím, že si prostě musím hrát na dospělého, pracujícího, zodpovědného ... A já nechci. Být dospělý, pracující a zodpovědný - to přeci postrádá humor - bavit se o tom, jak jsou ti lidi na telefonu omezení ... jak volají jen proto, aby si na někoho mohli řvát a být vulgární - to je jedna z možností, jak být dospělý. A třeba dnešní mládež v tomhle ohledu dospívá velmi brzo ... zrovna dneska mi jedna cikánská holka řekla, abych zdechl. Vrátil jsem jí to ... protože jako dospělý na to mám přece nárok :) ale je to dospělé?
Občas se mrknu, co nového je ve světě ... není tam nic, co by mi mohlo učinit radost - války, vraždění, krádeže, sebevraždy, olympiáda v Pekingu ... jednou mi někdo dospělý a dle mého tehdejšího názoru i moudrý řekl, že jakmile už se ve světě bude dít víc toho špatného než dobrého, dojde ke konci světa. V té době jsem to považoval za mýtus, pohádku, která se nemůže přeci stát, protože vždycky jsou na světě hodní a dobří lidé a zase tak moc špatného se toho neděje ... jenže pohled dětí, ten můj tehdejší pohled na svět, byl zkreslený. Ale hezky se u nich usínalo. Dnes nás může tížit jen ty nedostatky ... ale kam utéct, když jste dospělý? Děti mají svůj svět, které se velmi rády vzdávají, protože touží být dospělé. Já se zase dlouho snažil nebýt dospělý, protože mi to připadalo hezčí, barevnější, zajímavější ... o to hůř se mi tedy vstupovalo a stále vstupuje do té skutečné reality. JE TO TAKOVÁ OLIHEŇ BEZNADĚJE ... JEN V TVRDŠÍM, RAMBOVSKÉM, PROVEDENÍ. A zásadní problém je, že já jsem pacifista ... :)