pondělí 14. dubna 2008

Na hotelu v Olomouci

Pátek odpoledne. Setkání s Pítem proběhlo narychlo, ale pro mne vlastně velmi výhodně. Namísto cestování autobusem jsem si mohl dopřát komfort osobního šoféra. Je pravda, že než došlo k našemu setkání, zahrál jsem si roli "paní v krabičce" [pro méně chápavé - gps navigace], neboť pro mnohé Ostraváky je Brno naprosto nepochopitelným dopravním gulášem. My Brňáci však víme, o jaký systém se zde jedná - přeci o ten náš, brněnský. Musím však zdůraznit, že ačkoliv znám tu část Brna, kudy můj budoucí šofér projížděl, jako své boty, došlo k něčemu, čemu až tak docela nerozumím. Objevil se totiž někde, kde bylo vlastně nemožné se objevit. Pít sám nevěděl, jak se mu to povedlo, tak jsem to dál nerozebíral. Naštěstí jsem i poměrně znalý olomoucké infrastruktury, tudíž jsme dorazili do centra, kde jsme objevili Pítem horečně hledaný bankomat ČSOB a já se mohl sejít se svou hostitelkou a jejím doprovodem.
Skončili jsme v Jazz klubu, kde se nakonec sešli všichni pozvaní. Uznávám, že jsem byl poměrně nepoužitelný, neboť se mnou cloumala únava, chuť zalehnout, zavřít oči a dopočítáním třetí ovečky upadnout do hlubokého spánkového koma. Před půlnocí se mi podařilo nějakým záhadným způsobem ožít. A tak jsme se se svatebčany rozloučili a šli někam "zapařit". První podnik, kam jsme šli, byl zásadním omylem večera. Hrálo tam něco, co týpek u vchodu, nejspíš vyhazovač, nazval dramíkem, jenomže to s ním mělo pramálo společného. Navíc tam byla hromada pubescentní opilé mládeže a já si připadal opět starým. Dopili jsme a utekli. Druhý zápich večera byl již šťastnější, co do hudebního žánru, alespoň pro mne [Verča se tvářila dosti otráveně], ale v rámci tamějšího osazenstva to bylo mnohem masovější, úchylnější a klubíkovatější [připadal jsem si tam jak v nějakém americkém klubíku, kam chodili Dylan, Brandon, Keli nebo Andrea]. Seděl jsem u baru, čučel na plac, pohupoval se do rytmu a usrkával Fantu. O půl druhé jsme udělali s Verčou místnímu šantánu pápá a šli "domů". Celou dobu jsem si myslel, že budu spát u Ro. Nějak jsem z těch útržků informací nepochopil, že s Verčou budeme noc trávit na hotelu v Olomouci. Nakonec to bylo fajn. I když jsem se bál, abych si před mou bývalou spolužačkou netrhl v noci ostudu - chrápáním. Ro. jí poskytla informace o tom, jak dobrý jsem v této oblasti a díky bohu, že jsem nejspíš vyrostl z tohoto mladického neduhu, který se vrací na stará kolena.


V sobotu ráno jsme trochu rozespale vstali, uklidili na pokoji, sbalili se a vyrazili poměrně málo odění do upršeného šedivého dne. Měli jsme ještě čas, tak jsem zašli na snídani do Mekáče. Přísahám, že už to příště neudělám. Tak odpornou kávu jsem pil naposledy, když se pokazil v kavárně, kde jsem dělal, kávovar. Po cheeserburgerech mi bylo zle a hranolky už to moc nevytrhly. Najednou bylo tak akorát, abychom odešli na obřad. Jednou jsme si oběhli olomouckou radnici, než jsme objevili vchod a tak tak jsme došli na začátek celé slavnosti. Bylo to rychlé, plné hudebního doprovodu, který nebyl úplně skvělý, protože ta paní, co hrála na housle byla vážně příšerná. S Verčou jsme si poplakali dojetím, popřáli oběma novomanželům hodně štěstí, udělali pár společných fotografií a byl konec. Rozloučili jsme se a protože do odjezdu nějakého hromadného dopravního prostředku jsme měli ještě chvíli čas, zašli jsme do Café Destiny. A pak hurá na autobus směrem do Brna ... domů.
A fotky bohužel ukázat nemohu. Osoba, která je na nich nejčastěji si to nepřála a tudíž vám musí stačit jen tento krátký a nepříliš obsáhlý report, který obsahuje nejspíš hromadu gramatických chyb, za něž se omlouvám. Je pozdě. A já zase ráno vstávám :(

2 komentáře:

lionka řekl(a)...

Mohl bys té dotyčné osobě na fotografii rozmazat obličej. Já tě totiž vidět CHCI!!! *dup* *dup* *dup*

depony řekl(a)...

Hlavně žádné vztekání, Mo.! :)) Cmuk! :)