úterý 3. listopadu 2015

Ale to by už stačilo, ne?

Dnešní den by se dal nazvat "Velkým dnem blbce".
Pokud se mi dopoledne povedlo něco vyřídit a dodělat, odpoledne a večer vedl téměř k tragickým koncům.

Ale postupně ...

Cestou na volejbal jsem se rozhodl, že skočím na poštu, protože jsem měl ve schránce výzvu o uložené zásilce. Nebudu se ani zmiňovat, že jsem byl na poště už včera, ale kvůli neskutečnému návalu lidí bych tam čekal asi do zavíračky a tak jsem to vzdal. Dnes jsem si tu frontu vystál, abych došel k přepážce, předal lístek a dozvěděl se, že zásilka není uložena na hlavní poště, kde jsem právě stál, ale na poště přímo naproti mému domu. Omluvil jsem se za tento projev debility a odešel na volejbal.
Po příchodu do šatny jsem ovšem zjistil, že s sebou nemám kraťasy na převlečení. Že s sebou vlastně kromě ručníku a pití nemám vůbec nic. Takže jsem hrál hodinu a půl v teplácích, což mi na komfortu při hraní moc nepomohlo. 
Posledním mým plánem bylo jít večer do Tesca nakoupit a využít poukazy z Tesco Clubcard. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v Tescu zjistil, že je v batohu nemám. Prohledal jsem jej a zatrousil i do míst, kam jen tak v batohu něco nedám, a tam jsem objevil svůj ztracený řidičský průkaz. Smůla je, že už jsem si požádal o nový. Takže na jednu stranu radost, že jsem žádný osobní doklad neztratil, na straně druhé to byl facepalm jak sviňa, protože si nejsem sto vybavit ani moment toho, kdy bych peněženku do té přihrádky dával. Poučení pro všechny, hlavně pro mě: Dívejte se po svých věcech i na místa, kde stoprocentně víte, že byste danou věci nikdy neodložili a nedali. A můj nákup v Tesco jsem tedy nechal na jindy. Vyšel jsem tedy z obchodu, šel jsem na šalinu, blikla na přechodu zelená, tak jdu a v druhé části vozovky mi něco řeklo, ať tomu autu, co se k přechodu přibližovalo, nevěřím. A taky, že jo. Málem mě strazila ženská za volantem, která se evidentně nevšimla, že má červenou.
Dojel jsem domů a vyložil svůj nákup z Alberta, kde jsem nakonec nakoupil něco na večeři. Těšil jsem se na vajíčkový salát RETRO, což slibovalo zážitek nostalgie nad vajíčkovým salátem z dob mého mládí. Upřímně, bylo to tak hnusný, že jsem litoval svého nákupu.

Raději jdu spát a budu doufat, že se třeba nepropadne postel nebo nezačne hořet barák. A jestli se ráno probudím, doufám, že jsem si dneškem tu smůlu na nějakou dobu vybral.

pondělí 24. února 2014

Bojuji (nejen vnitřně) s bojem

Dovolím si zde napsat reakci na Proslov Roryho O'Neilla, protože tady vnímám jistý prostor pro nepochopení celé problematiky okolo "homofobie" a boje proti ní.
Překlad ZDE.

Moje reakce: A já pořád nevidím důvod, proč bych měl dávat všem a všemu najevo, že jsem jinej ... chci to dokázat tím, co umím, ne tím, co jsem. Když se narodím jako krypl, tak budu dávat ostentativně najevo, že jsem utlačovanej proti všem těm, kteří nepotřebují bezbariérové přístupy nebo nějakou speciální péči?
Vadí mi především to, že každý o tom akorát mluví. Když si bude každý žít to svoje, nebude o tom mluvit, tak rozhodně nemám důvod si myslet, že budu někým, nedej bože sám sebou, utlačován.
Jsem konzervativní, puritán a uznávám společensky nastavené hodnoty vnímání společnosti jako celku. A nemám pocit, že bych byl utlačován. Vehementní demonstrací své "jinakosti" nedocílím toho, že mě lidi budou mít rádi. Dokážu to tím, že je nebudu v jejich myšlení a smýšlení omezovat svou orientací a svým intimním životem. Protože sorry, ale s kým "šu*ám" je jen moje věc. Stejně jako je váš osobní život VÁŠ OSOBNÍ ŽIVOT. A když vám ho nikdo nebude cpát, pak je to dle mého v cajku!
A když se mě někdo zeptá: "Depko, co chlapi?", je to už jeho osobní zájem a pak si můžeme povídat dlouhé hodiny. Ne proto, že to někomu cpu, ale protože ten někdo se sám zajímá.

Vidíte ten rozdíl?

Je mi jedno, jestli můj soused má doma ženskou nebo chlapa. Ať je spokojený s tím, co má, a nepotřebuji se jim do jejich harmonického či disharmonického vztahu plést. Je to jejích život!

Pro tenhle názor mě nemá ten náš "querr department" rád. Několik rozvášněných debat a hádek a stejně si budu myslet svoje, ostatně, oni též! Vadí mi to, že cpou všem kolem různými pridy, že jsme vidět, že tu jsme i se všemi těmi odlišnostmi.
Sorry, ale představa, že uvidím "alegorický vůz" na nějakého "straight parade", kde si to bude nahá mánička s nějakým klátičem rozdávat, tak kromě toho, že to budu považovat za morálně nevhodné, mi to nebude připomínat nic jiného, že ti lidé jsou hovada. A průvod s duhovou vlajkou po štatlu? Ruku na srdce, ale když vidíte procházet po městě procesí s křížem, které si zpívá, případně skupinku oranžových a bílých hader Hnutí Hare Kršna, která odříkává mantru, taky vám to připadá normální? Když je někdo ateista, tak mu to připadá ujetý. Když je někdo heterák, tak mu stejným způsobem bude připadat divný průvod na "oslavu jinakosti".
A ještě pořád se raději podívám na zpívající pochod než na rádoby utiskovanou sexuální menšinu, která má symbolizovat .... co vlastně mají symbolizovat ty alegorické vozy?
Utiskujeme se sami. Asi "nám" to vyhovuje.
Tak vzhůru do boje, ale beze mě! Díky.

sobota 13. dubna 2013

Tak zase jednou ...

.. jsem byl na schůzce. Lépe řečeno na rande. I když ...

Potkali jsme se na Grindru. Uháněl mě tři dny. Psal, volal. Prosil, abychom se mohli potkat. Říkejme mu třeba ... Marek. (Na tohle jméno mám pifku už několik let.) Pracuje sám na sebe, děsně ho to baví. Je starší o pár roků. Má krásný tetování.
Psali jsme si, byly to příjemné debaty o všem možném. Moje zdrženlivost na něj působila jako magnet. Aspoň to tvrdil. 
První setkání nedopadlo, prý měl zákazníka, se kterým se zakecal a tím propásl možnost se potkat. Následně zintenzivnil svou žádost o setkání. Občas to proložil nějakou poznámkou s erotickým podtextem. U mě zůstalo bez reakce.
Druhé setkání domluveno. Sraz ve 20:30 na Moraváku u sv. Tomáše. Ve 20:10 psal, že bude mít 15 minut zpoždění. Budiž! Vyčkal jsem, i o těch 10 minut navíc Zpráva, kterou jsem mu poslal, na situaci nepřidala. Nerad čekám. Dojel taxíkem. Prý by to jinak nestihl. Omluvil se. 
Působil nevšedně. Pak si ale zapálil ... Škoda! Sice kouří jenom občas (raději kouří zdravě), ale to tvrdí všichni. Jeho poznámce jsem se usmál. Tudy asi cesta nepovede.
Během přesunu do kavárny Podnebí se zastavil do bankomatu. Zasekl se na vstupních dveřích. Tlačil, ale nic. Musel jsem přijít já a zatáhnout. Tohle "foyer" si pak připomínal i po zbytek večera. Dobře mu tak!
V Podnebí si vzal lístek a pak s údivem v očích pokládá otázku, zda v těch cenách není chyba. Připadá mu to podezřele levné. Vysvětlení, že se jedná o studentskou kavárnu, bere s rezervou a ptá se, zda tam může sedět, když už student není. Dobře on!
Následuje téměř dvouhodinový monolog. Jeho! Míchá příběhy z dob studijních i nynějších. Hezky se poslouchá. To ano! Bohužel bez prostoru, abych mohl něco říct i já. Mé zklamání uzavírám s myšlenkou, že třeba příště budu mít možnost mluvit já. Účet zaplatil celý. Mé odmítnutí, že se to nehodí a ačkoliv dělám na call centru, tak nemám finanční nouzi nevzal. Následně jsme se přesunuli zpět do města. Nabídl se, že mne doprovodí domů. Bydlí sice na druhé straně města, takže to gesto potěšilo. 
Na Moraváku jsme potkali jednoho mírně opilého a zhuleného mladíka. Oslovil nás s dotazem, zda nehulíme. Marek odpověděl, že si občas trávu dá. Mladíka ta zpráva potěšila, vytáhl sklo, zapálil ji a nabídl. Marek si popotáhl, můj odmítavý pohled okomentoval, že kamarád si nedá a následovala debata, která měla dokázat, že mladík není tak blbej, jak si Marek asi myslí, přesto výsledek nevyšel tak příznivě. Pro mne zbytečná zastávka u Lužánek, kde jsme se po 20 minutách rozdělili. Mladík šel domů s číslem na Marka, protože využije v budoucnu jeho služeb. Já s Markem jsme pokračovali ke mně. Celou debatu opět vedl on. Vzdal jsem tedy snahu něco říct. 
Došli jsme k mému baráku. Marek vytáhl teorii o tom, jaké možnosti bývají v takové situaci. Že se obvykle zve na kafe, čaj nebo víno. Bylo pozdě. Doma jsem neměl uklizeno a hlavně ... přišlo mi to hloupé. Moc rychle na to šel.
Omluvil jsem se, že mám jiné povinnosti. Přesto jsem chtěl příslib dalšího setkání. Prý bude moc rád.
Podal jsem mu ruku na rozloučenou. Sám vypadal, že by řekl jenom "ahoj" a otočil se. Stisk ruky mi nakonec opětoval. Pak odešel na rozjezd.
Než jsem usnul, napsal jsem mu zprávu. Poděkoval za hezký večer. On byl hezký, jen plný jeho. Neodpověděl. Řekl jsem si, že už asi spí. Druhý den jsem mu znovu napsal, jestli se chce vážně ještě vidět. Odpověděl, že chce. To byl konec veškeré debaty. Na další zprávy už nereagoval. 
Vzpomínám si, jak se dušoval, že si váží upřímnosti. Když se mu něco nelíbí, ozve se. Asi to byla jenom jeho ideální póza. Závidím! Chci taky působit takhle přesvědčivě.
Zklamání přišlo a zase odešlo. Show must go on .. !

neděle 29. ledna 2012

Na srdci mi leží ...

... kromě potencionálního infarktu (v naší rodině z otcovy strany je to tradice) i ročníková práce.
Jedná se o závažnou situaci, kterou jen tak něco nevyřeší. A příčinou této strastiplné komplikace je moje rozhodnutí se vzdělávat. A dalším důvodem je má volba tématu ročníkové práce. Když jsem si v listopadu volil své téma, nejspíše probíhala masivní erupce na Slunci nebo zatmění Jupiteru či vznik nové černé díry. Jinak si to nedokážu vysvětlit.
Původní volba odkazovala na interní komunikaci ve společnosti zabývající se službami, kterou sice vede nepříliš oblíbená paní inženýrka, ale která mi je co obsahem i možností čerpání materiálů blízká. Ale to by nesměl nadejít ten den plný rozporuplných rozhodnutí, kdy jsem jasné téma vyměnil za něco lákavějšího. Užití humoru v českých reklamách.
Upřímně, deset egyptských ran je hadra oproti současným strastem, které mám s tím, abych jasně definoval konkrétní téma, strukturu ročníkové práce ... a abych vůbec věděl, co psát.
A abych to měl zajímavější, toto téma je v rámci ročníkových prací na našem studijním programu novinkou, takže se nemám ani kým inspirovat.
Jdu vykrást truhlici nápadů a improvizovat nad tématem, ke kterému se publikace z oblasti marketingu a reklamy nechtějí přiblížit, protože k tomu asi nemají co říct.
Tudíž tím průkopníkem budu já sám. Pokud to napíšu, chci aspoň titul mgr.! To bude zaslouženou odměnou za mé tvůrčí trápení.

sobota 24. prosince 2011

Vánoce jsou tady!

Jak to poznáte? Chodí vám hromada zpráv, e-mailových přáníček a na sociálních sítích snad neexistuje v tyto dny hodina, kdy by někdo něco s vánoční tématikou nenasdílel, nenapsal, neokomentoval, "nelajkoval", atd.

Rád bych touto cestou poděkoval všem svým přátelům, kteří mi v tomto roce, i v letech předešlých, věnovali svůj čas, pozornost, své radosti i starosti a o kterých vím, že jsou vzácným darem, kterého si ne vždy vážím tak, jak by si zasloužili. Jste všichni skvělými společníky na cestě životem a jsem rád, že vás mám. Ještě jednou děkuji a pokusím se v nadcházejícím roce věnovat víc času těm z vás, které jsem zanedbával.

Chci poděkovat svým známým, spolužákům, kolegyním a kolegům, že mají, respektive musejí mít, se mnou tu svatou trpělivost a vycházet se mnou v rámci daných konvencí. Vím, že to se mnou není jednoduché :) ale věřte mi, že s nikým :)

Chci poděkovat své mamince za všechny ty roky, které sice nebyly ideální, vždy dokonalé a v pohodě, ale v naší paměti zůstanou hlavně chvíle, které jsme si vzájemně užili, kterých si vážíme a na které budeme s úsměvem na rtech vzpomínat.

Přeji vám všem, ať si užíváte každý den svého života ve zdraví, ve spokojených vztazích, které nemusí být vždycky stoprocentní, ale ve kterých naleznete oporu v časech nejtěžších, a s vědomím, že jste pro lidi kolem sebe velmi důležití.

Hezké svátky :)