Vánoce jsou tady!

Jak to poznáte? Chodí vám hromada zpráv, e-mailových přáníček a na sociálních sítích snad neexistuje v tyto dny hodina, kdy by někdo něco s vánoční tématikou nenasdílel, nenapsal, neokomentoval, "nelajkoval", atd.

Rád bych touto cestou poděkoval všem svým přátelům, kteří mi v tomto roce, i v letech předešlých, věnovali svůj čas, pozornost, své radosti i starosti a o kterých vím, že jsou vzácným darem, kterého si ne vždy vážím tak, jak by si zasloužili. Jste všichni skvělými společníky na cestě životem a jsem rád, že vás mám. Ještě jednou děkuji a pokusím se v nadcházejícím roce věnovat víc času těm z vás, které jsem zanedbával.

Chci poděkovat svým známým, spolužákům, kolegyním a kolegům, že mají, respektive musejí mít, se mnou tu svatou trpělivost a vycházet se mnou v rámci daných konvencí. Vím, že to se mnou není jednoduché :) ale věřte mi, že s nikým :)

Chci poděkovat své mamince za všechny ty roky, které sice nebyly ideální, vždy dokonalé a v pohodě, ale v naší paměti zůstanou hlavně chvíle, které jsme si vzájemně užili, kterých si vážíme a na které budeme s úsměvem na rtech vzpomínat.

Přeji vám všem, ať si užíváte každý den svého života ve zdraví, ve spokojených vztazích, které nemusí být vždycky stoprocentní, ale ve kterých naleznete oporu v časech nejtěžších, a s vědomím, že jste pro lidi kolem sebe velmi důležití.

Hezké svátky :)

Something is wrong, when ...

... Vás rozesmutní novinky přátel. 

Měl bych v tuto chvíli psát hromadu seminárních prací, podklady pro ročníkovou práci, číst, spát a hromadu jiných činností, které mám udělat ... ale copak to jde? 

Něco dělám špatně. 

Nezávidím, spíš žárlím. Jsem sobec?! Myslím, že ano. Všichni jsme. Nechceme se vzdát těch, které máme rádi a na kterých nám záleží ... a které milujeme. 

Jasně, neumírá, ale odchází pryč. Jinam. Odtud. Z místa, které oba známe. 

"Když jsem se dozvěděl o tom, že uvažuješ o odchodu z Brna, rozbrečel jsem se. Nejednou. Při vzpomínce na to, že budeš pryč, je mi smutno. Hodně. Kurva moc! Ale třeba to bude lepší. Záleží mi na Tobě, ale asi mám žít jinak a pro někoho jiného. Nejsme spolu a stejně mám pocit, že se rozcházíme. Musím se s tím vypořádat po svém. Jako obvykle. Zalezu si do své ulity a budu tam trávit spoustu času. Asi nic neudělám z toho, co musím. Ale nevím, jak to překonat. Hádám, že mi poradíš, ať to tak nehrotím. Že nebudeš v cizině. Chci Ti říct, že nebudeš tady! Pro mě! Ale o to tady vlastně nikdy nešlo. Jen jsem to nechápal.Promiň mi! A díky za to všechno, co bylo. Můj život, aspoň na těch pár chvil, měl nějakou tu světlou chvilku. Bylo to víc, než jsem si vůbec odvážil žádat."

A jak se říká: "Jak na Nový rok, tak po celý rok" ... mám se na co těšit!

Proč nejdu na Prague Pride?!

Slovní spojení Prague Pride je poslední dobou nejfrekventovanější slovo v českých médiích. Což samo o sobě působí vtipně, když je to termín anglický. A jedinci dříve narození v tom nejspíš nespatřují nic srozumitelného.

Tenhle příspěvěk píšu už pátý den v hlavě. Vždycky mne napadají nové a nové myšlenky, nápady a důvody. Ty předchozí buď zapomenu nebo mi při retrospektivním náhledu nepřipadají tak relevantní. Nejsmutnější na tom je, že kritiku akce Prague Pride protlačuje Hrad v čele s osobou, která neumí argumentovat na protinázory a působí tak dojmem, že se to někde naučil, ale nepochopil, co má prezentovat. Ale tohle nemá o politickém názoru ...
Nedávno se mě jeden kamarád zeptal, jestli jdu na "pýchu". Znejistěl jsem v pochopení jeho otázky. Vysvětlil mi, že má na mysli "Pride". Mé předchozí dvě zkušenosti s těmito akcemi byly spíše negativního charakteru. Vždycky za to mohla protipólní skupina. Na první akci jsem málem dostal od fanoušků Dělnické strany, na druhé jsem omylem skončil izolován na Masaryčce se stejnou skvadrou jedinců. Rozhodně to byly zkušenosti k nezaplacení. Přesto jsem ani v jednom z průvodů nepochytil smysl akce. Ikonou zprofanovaného termínu "oslava jinakosti" panem Hromadou byly tyto a v tomto duchu hlásané slogany spíše trapné a nicneříkající. Pokud mám být na něco hrdej (nebo chcete-li "pyšnej"), tak smysluplnější je můj pracovní a studijní úspěch než to, čím jsem se narodil.
O to víc mě v nesouhlasu s touhle akcí utvrzovaly řeči některých mých známých, že "všichni teplí musí jít podpořit ostatní" ... abychom ukázali svou četnost, svou sílu (?!) nebo co?
A vážně si nemyslím, že by akce tohoto typu byly gay-lesbickou minoritou přijímány se stejným nadšením, jak se někteří iniciátoři a podporovatelé tváří.
Chodit s transparenty hlásajícími "svatou pravdu" typu "Homo sex is great!" fakt nehodlám. Jednak si myslím, že tohle tajemství je lepší si nechat pro sebe než se o něj dělit (česká hetero společnost by nám to mohla ještě závidět:) - Víte, jací Češi jsou!). Alegorických vozů známých z jiných evropských metropolí se snad nedočkáme (asi jsem staromódní, ale ideální alegorii ztvárnili barokní autoři). A těch pár jedinců, kteří rádi na veřejnosti provokují a kterých si všímají především média, této akci prostě cejch zbytečnosti a Klausem deklarovaného "homosexualismu" uštědří.
Takže, proč nejdu na Prague Pride? Protože nevím, co bych tam dělal. Jak prosté!!

Když nestíháte, pořiďte si maminku!

A to je přesně můj případ. Nestíhám doma uklízet, prát, žehlit, vysávat, utírat prach, umývat nádobí, vytírat zem.

Právě po tomhle výčtu přemýšlím, co vlastně doma stíhám? Kromě spánku, sezení u PC pozdě večer a občasného "uvaření". To vaření je v uvozovkách schválně, protože namíchat si studené kakao nebo ohřát si párky či uvařit těstoviny, není vhodné považovat za kulinářský úspěch.

Neumím vařit (nebo se mi spíš nechce) apřece žiju. Sice mě to stojí mnohem víc peněz, ale přeci neumřu hlady.

Zařídil jsem mamince práci u nás ve firmě. Po těch patáliích, které měla v předchozím zaměstnání, to byla rozhodně lepší varianta (aspoň doufám, protože má za sebou teprve 3 dny). Ale shodli jsme se na tom, že z této práce nebude tak zničená a rozbolavělá jako z Lídlu. Bohužel, se snížením pracovní a fyzické náročnosti šlo dolů i platové ohodnocení. A tak jsem mamince nabídl "obchod". Jednou týdně mi doma uklidí, protože já se k tomu prostě nedostanu (rozhodně to v červnu a červenci nešlo, nejde a ještě nějakou chvíli nepůjde).

Dnes poprvé maminka nastoupila "druhou" šichtu a já v práci nervózně koukal na mobil, kdy zavolají z nemocnice, že maminku hospitalizovali s těžkým šokem, když viděla, co doma mám. Nestalo se tak. Dobře pro mě! :) Nemusím platit odškodné :)

Každopádně, troufl jsem si k večeru zavolat a zjistit stav věci. Osmiminutový monolog z druhé strany telefonu byl jasným důkazem, že sice maminka přežila, ale následky budou ještě chvíli doznívat. Ale můj záchvat smíchu při tom, kdy vyjmenovávala, co všechno mám doma a hlavně, kolik toho mám, svědčil o tom, že se s tím poprala vcelku dobře. A já taky.

A tak jsem dostal úkol! Musím si pořídit nový šatník. Protože "hader" mám na oblečení jedné standardní cikánské rodiny :))

I am still single, ladies!

Za poslední tři dny jsem měl možnost být součástí dvou rozhovorů, které, v jednom případě nenápadně, v druhém zcela jasně, naznačily, že svůj život nežiju, ale že ho přežívám.

Víkendová návštěva Prahy mi na základě debaty s Matym přinesla několik věcí, které mi začaly vrtat hlavou. Pro něco jsem našel okamžitá řešení.

Nedoufat v jednání druhých!

Odprostit se od vztahů, kde neschopnost říct "ne" ani "ano" signalizuje jedno velké "NE"!

Zkusit hledat v mladších vodách, protože staré struktury, jako jsem já, už těžko přeměním k obrazu svému. (vztah není o tom, že je to podle toho, kdo má otěže v ruce, to vím, ale starší jedinci mají svá očekávání a neradi ustupují ze svých kolejí).

Tyto tři body pro mě znamenají několik radikálních změn, do kterých chci, ale zároveň nechci investovat, protože se bojím. Jsou věci, ze kterých asi nejsem schopen ještě několik let ustoupit, např. výměna alespoň 5 zpráv, ve kterých nebude hrubka. Je to detail, ale pro mě podstatný.

Dospěl jsem k názoru, že můj poslední vztah, ačkoliv měl velké množství nedostatků, byl jedním velkým kompromisem a tolerancí. Být se mnou ne nejspíš hodně náročné a vydržet se mnou je mnohdy téměř nemožné. Ač to říkám nerad (moje ego s tím má neuvěřitelný problém), byl Jiřík asi jediný, kdo dokázal ukočírovat mou náturu, nepřipouštět si moje nálady a být v rámci jeho možností oporou.

Dnešní otázka od osoby, kterou znám jen díky fotografii z webu, která se přiznala, že máme něco společného, mi způsobila újmu na mém úsudku a sebejistotě. "Co tys měl na Jirkovi rád?" Natolik ta otázka byla osobní, že jsem odmítl odpovědět. Natolik jsem musel pokorně uznat, že toho bylo víc než co na mě mohl mít rád on.

Kolegyně v práci mi zase připomněla, že nejsem sám, kdo je 'single' a že je to 'nemoc' dnešní doby. Tou nemocí trpím už tak dlouho, že neumím navázat známost (v krátkodobé mi brání vlastní předsudky, v dlouhodobé mi to neumožňuje chybějící důvěra v toho druhého).

Otázkou je, jak dlouho může být člověk sám, než v něm zakrní či zcela umře schopnost seznamovat se, nebát se a riskovat. A uměl jsem to vlastně vůbec někdy? Damn it!