Pour felicite 2010

I když upřímně, tohle Vám asi štěstí nepřinese ... a mně taky ne :))

Jak jsem se nasral

Znáte to rčení, že: "Stokrát opakovaná lež se stává pravdou."? Uvažoval jsem i o určité transformaci na situaci: stokrát vyslechnutá reklamace si vyžaduje reklamaci. Lidé v dnešní době reklamují všechno. Je to asi módní hit. Netvrdím, že mnohé případy nejsou oprávněné, ale o to víc mne pobuřují hlouposti, na které si lidi stěžují.
To přeci nějak musí zanechat stopy ve vaší mysli, ve vašem vnímání okolí. A tak jsem se po dnešním výrazně náročném pracovním vyčerpání rozhodl, že již nebudu odkládat neodložitelné a sesmolil jsem emailem svou první reklamaci. Reklamaci poskytování internetových služeb, se kterou jsem ... vlastně nejsem spokojený. Ona rychlost 2000/350 kb/s má své kouzlo, pokud funguje jak má. Ale když mi testy rychlosti připojení v průběhu 14 dní jasně ukazovaly, že se slibované a především řádně hrazené hranici ani zdánlivě nepřibližujeme, došla mi trpělivost.

Uznávám, že jistým způsobem jsem na internetu závislý, protože jinak nelze vysvětlit mé záchvaty vzteku, když se stránka nenačte, neobnoví, neudělá, co po ní chci. Došlo to tak daleko, že na požadovanou stránku mluvím, přemlouvám ji, chlácholím ji, tvářím se na ni uraženě nebo ji nadávám poměrně nevybíravým způsobem. A ona za to přitom nemůže. Jenže jsou momenty a věci, které víte, znáte a stejně si to neodpustíte. Možná právě proto jsem rád, že bydlím sám. Kdyby mne tak někdo slyšel. O tom se mohu maximálně vyzpovídat zde a nebo ve zpovědnici, ale obávám se, že modlitbou "rychlost náš vezdejší, dej nám dnes ..." bych si spasení nezasloužil.

Rozhodl jsem se, že dám na radu starých středoamerických indiánů a budu jíst čokoládu. Tady už prášky nepomůžou :)

Bylo, nebylo ... ale nic by se nestalo, kdyby nebylo

Tak ... nejdříve si uvařím čaj s medem ...
To, abych měl k tomu psaní i něco na zahřátí.

Navíc by to měl být i "omluvný flastr" pro mé hlasivky za mé včerejší ponocování, kdy jsem dal holkám zabrat.
Právě si "užívám" mou poslední dovolenou v tomto roce. Mám to v uvozovkách proto, že jsem paralelně se svým pracovním volnem i prochladl, nastydl a ochuravěl. Leč doba je zlá. Krize padla i na mé psaní. Hlavní problém vidím v tom, že se ve mě projevily sklony k workoholismu, čímž se ochuzuji o zážitky nevšední, nepracovní.
Díky tomu jsem se vrátil z mé první zahraniční dovolené po 12 letech poměrně znuděný a otrávený. Djerba mě prostě neoslovila.
Poslední dobou se ale ozvalo několik lidí s dotazem, jestli se ještě někdy ke svému blogu vrátím. Shodou okolností se na mě obrátila moje maminka s tím, že jí náš rodinný známý řekl, že četl můj blog a že se u něj pobavil. Jak už to tak u maminek technicky neznalých bývá, začala svou výtku: "Já tomu sice nerozumím, ale ..." Na základě křížového výslechu jsem tedy připustil, že jsem si zde občas vyléval zlost na členy mé rodiny, kteří mě zrovna v danou chvíli .. slušně řečeno ... nebavili. Protože jsem v naší rodině za "experta na počítače" a mám za úkol své rodiče naučit pracovat s PC a internetem, maminka nabyla dojmu, že by tatínka mohlo klepnout, kdyby můj "deníček" na internetu našel, a proto by se s www stránkami neměl vůbec naučit pracovat. Problém je, že se prostě o doma o hromadě věcech nemluví ... aby se předcházelo konfliktům ... a tak jsem se mamince svěřil, že pokud se otec chce informace dozvědět, na internetu je může najít a pokud bude mít odvahu si je přečíst, třeba mu to otevře oči.
Maminka požadovala poměrně zásadní cenzuru většiny informací tím, že chtěla, abych to všechno smazal. Vysvětlit jí, osobě neznalé, že to nejde, nebyl až takový problém. Trocha poupravených technických informací a maminka to vzdala.

A já zatoužil zase něco psát. Myšlenky, postřehy, dojmy a zklamání ... i když asi mírně obezřetněji než kdy dříve ... protože virtuální nováčci v podobě mých rodičů se blíží rychleji než termín nejbližší výplaty :)

Smutek mu sluší!

Málem jsem zapomněl, proč jsem vlastně kdysi začal psát blog. Poslední dobou se frekvence přírůstků článků téměř shodovala s nulou. A proč? Psal jsem proto, že mě něco trápilo, o něco jsem se chtěl podělit. Ale hlavně jsem se potřeboval z něčeho vyzpovídat a do kostela se mi kvůli tomu nechtělo.

Od počátku mého virtuálního působení se mne držela přezdívka depony, převedená pro mé úzkostné stavy na tvar "depka". Mě to neuráželo a moji známí a přátelé s tím neměli problém. Dnes mi na Facebooku moje kamarádka napsala, že už mi Depko neříká, protože už depka nejsem. A zrovna dnes, tedy 31.3. jsem měl po dlouhé době ten vnitřní pocit, že jsem tomu všemu, co se mi podařilo opustit, velmi blízko. Stres v práci dnes překonával únosnou mez, protože požadavků bylo víc než nás operátorů a navíc jsem byl od samého rána naprosto zoufalý. Své problémy jsem si do práce nikdy nenosil, před vstupem do CC jsem to všechno odložil jako svrchník a šel pracovat a zvedat náladu v našem týmu. Jenomže toto ráno to prostě nešlo. Emoce mě porazily a poranily na tom nejchráněnějším místě, které jsem si hlídal, aby se náhodou něco nepokazilo.
Po zkušenostech, které byly spíše pro analýzu psychiatra, jsem se uzavřel do svého světa ironie a odstupu. Bylo jednodušší nic neriskovat. Nevýhodou byla citová absence nebo její nadměrné tlumení. Po 9 měsících vztahu s Jirkou jsem zjistil, že mi na něm záleží víc než jsem schopný ukočírovat. V té době jsme se už spolu nebyli, což nakonec vedlo k tomu, že jsme k sobě nějakou cestičku našli. Tím se akorát probloubilo mé soupeření rozumu s citem. Hlavní problém byl v tom, že jsem ho miloval, ale byl natolik jiný, že mě na druhou stranu rozčilovalo cokoliv, co udělal zbytečně, nepromyšleně a spontánně. A pak za tím vším udělal tečku, když nedokázal upřímně a narovinu říct, co se děje. Přesto v mé hlavě ... nebo spíš v mém srdci pořád byl. Měsíc, dva, tři ... a já udělal to, co jsem považoval za správné a racionální. Smazal jsem veškeré kontakty na něj. Možnost, že bych ho ve slabých chvílích třeba chtěl kontaktovat, byla příliš velkou hrozbou pro mé ... ego.
A pak se objevil někdo nový. Byl to pan V. Dle našeho psaní jsem nabyl dojmu, že mám možnost se seznámit s někým ambiciózním, inteligentním a jdoucím za svým snem a cílem. Přesto jsem tomu nedával moc nadějí. Nebyl důvod. Nebo spíš neměl být. Osobní setkání bylo příjemnější než jsem vůbec čekal, společný čas u vodní dýmky utekl tak rychle, že jsem tomu sám nechtěl věřit. Oční kontakt nabízel hromadu možných vysvětlení. Ale já stále nechtěl podlehnout čemukoliv, co se nabízelo. Druhé setkání nebylo časově daleko od toho prvního. Bylo plné otazníků, která visela nad naší vzájemnou komunikací. A tak se někde tam ve skrytu mého citového já rozzářila jiskřička naděje. Naprosto nesmyslně se chytala každého možného signálu, který pan V. vyslal, ať už záměrně nebo náhodou. Začala mě pohlcovat ona možnost zamilovanosti. A i když jsem se bránil, stačil první polibek a potom druhý a třetí ... a já se vzdal. Jiří z mé hlavy a z mého srdce odešel a byl nahrazen někým novým. Někým, s kým si rozumím. Někým, kdo ale začal zdůrazňovat "staré pravdy" o tom, že tu už dlouho nebude a odjede pryč. A v tu chvíli můj rozum začal stávkovat a já se dušoval, že to nevadí, že stačí žít i pro tu krátkou chvíli, kdy můžeme být spolu. A tím jsem odstartoval zánik toho, co ještě ani nezačalo.
Třetí setkání, ačkoliv mělo být v duchu zpomalení případného seznamování, dopadlo trochu jinak. Pocit, který jsem prožíval během objetí s panem V., byl prostě nenahraditelný, nádherný, plný pocitu jistoty, ochrany a asi i lásky. Ale potom došlo k tomu, co bylo již započato dříve. Nejistota, obavy z ukončení případného vztahu, představa tohoto krátkodobého vztahu nejspíš zapříčinila to, že z jednoho z nejkrásnějších večerů, které jsem mohl mít a měl jsem, se nakonec stal pro mne skok do smutku, zoufání a nenaplnění. Nakonec vyhrál rozum. Jen to nebyl ten můj, ale pana V., který nejspíš zavčas udělal tečku za tímhle románkem dvou nocí.

A já si teď čekám na svůj rozsudek ... kdy zavládne vláda rozumu a uvalí mé city do nejtemnějších hlubin mého Já. Už, aby to přišlo, protože ten pocit, který mne sžírá v žaludku, je k nevydržení. Samota a smutek mi vážně asi víc sluší.

Owner of the broken heart

Where is the love vs. Amaranth

A co je lepší?

Od Baracudy Where is the love nebo od Nightwish Amaranth?



Verze 1



Verze 2

Přiznám se, že Nightwish moc nemusím, tudíž ani jejich verze mne příliš nezaujala :)