Trable jménem spolubydlící

Je tomu již notná řádka let, kdy jsem využíval přístřeší a zázemí internátu při studiích na střední škole. Bruntál, nehostinné a šedivé město, které jsem neměl rád a nikdy ho mít rád ani nebudu. Přesto jsem se díky tomu místu naučil být víc společenský, komunikativní a naučil jsem se nebát se lidí. Prvotní zkušenosti ve mne vzbudily vlnu nedůvěry.
Měl jsem 2 a půl roku minimálně dva spolubydlící, což byl najednou velký sociální šok, ale překonal jsem ho a bylo to fajn. Přišel jsem na to, jak s lidmi vycházet, pokud to tedy situace vyloženě vyžaduje. A když rok bydlíte s 2 naprosto odlišnými jedinci, kteří mají jiné zvyky, jiné mravy a studují něco jiného, musíte to převzít jako samozřejmost a k té potom přistupovat se samozřejmostí.
Jenže to je už dlouhá doba. Od té doby jsem se zase naučil bydlet sám, být sám. Být svým vlastním pánem. Pokud jsem si někdy přál nějak bydlet, tak buď s partnerem ve 2+1, z čehož jeden pokoj by byl prostě můj, nebo klidně ve vetším bytě se spolubydlícími, ale mít pro sebe i malý pokojíček. Důležité pro mě bylo a je soukromí. A na to se zvyká velmi snadno:)

A nyní mám na 14 dní spolubydlícího. Můj bývalý spolužák z vysoké, nyní pracant a trochu maniakální šílenec. Když mi třikrát po sobě vyplýtval bojler s teplou vodou, začaly mi téct nervy:) v úterý jsem objevil, že díky nedovřeným dvířkám se mi začala odmražovat lednička a včera večer odešel a nechal v bytě rozsvícené. Navíc je fanoušek hudebního stylu, kterému naprosto nerozumím - rocková opera, metal a podobně. A tak už odškrtávám dny a těším se, že tam bude zase klid, uklizeno a hlavně ... bude tam SOUKROMÍ:)

Přesto mne hřeje na srdíčku, že jsem kamarádovi pomohl ve chvíli nouze. Od toho přece kamarádi jsou:)