sobota 5. května 2007

Next, please!

Snažím se. Snažím se chápat lidi kolem sebe a nedaří se mi to. Buď je chyba v těch některých lidech a nebo já nejsem dostatečně invenční a tolerantní. Stává se mi, že když se ohlédnu do minulosti nedávné, vidím tam lidi, kteří přišli do mého života, změnili jej, ovlivnili, já ovlivnil ten jejich a pak došlo k tomu, čemu se říká přirozený vývoj - naše cesty se rozešly. U některých mi to bylo líto, protože jsem do nich vkládal hodně důvěry a energie. A tak se stalo, že jsem zvolil, pomalu ale jistě, variantu "uzavřenosti". Společenské embargo tak především ukládám sám sobě a pak, ve výjimečných případech i na některé lidi v okolí. Mít sílu na tolerování hromady lidí a jejich zlozvyků už není pro mě. Když bych tedy zrychlil celý ten časový úsek od prvních přátel až do současnosti, zjistil bych, že mi v podstatě nezůstal z prvopočátku nikdo. Vlastně to vypadá, jako bych přátele střídal podobně jako na běžícím páse či pacienty u doktora: "Další, prosím!"
Zbytečně se nad tím pozastavuji. Přesto mi vrtá hlavou, kde nastala ta osudová chyba a mnohá přátelství vyprchala či zkrachovala "na burze". Není umění najít si nové přátele! Lidí, kteří mohou být potencionálně vaši přátelé, je hromada. Záleží na tom, jak hluboko se tato přátelství ve vás zakoření, když zůstanou "jizvy" po těch předchozích. Je možné, že ta stará přátelství byla víc emocionální, lidštější a vřelá. A co když to tak není? Možná jsem jen v zápalu nostalgie vymazal z paměti ty špatné zkušenosti a tudíž mi minulost i s minulými přáteli připadá lepší, veselejší a přátelštější? Odsuzuji tedy předčasně nové tváře kolem sebe? Možná ano. Ale hlavně si s přibývajícími roky víc a víc lidí snaží držet odstup. Nevěříme každému, protože se v nás kromě přibývajících let kumulují zážitky a zkušenosti, které jako dítě nemáte. A jsou to právě zkušenosti, které nakonec zamezí té "dětské" nevázanosti. Jsme omezeni vlastním strachem. Strachem, který pochází z lidské nejistoty v jiné lidi. Vidíme kolem sebe, ale nevšímáme si. Přehlížíme a ignorujeme. Ze strachu. Bojíme se být otevření, aby toho nikdo nezneužil. Nejsme přátelští, protože jiní lidé se určitě drží hesla: "Podá-li Ti někdo prst, chytni se celé ruky." A třeba to není tak zoufalé. Třeba to jen tak vypadá. Ale sám za sebe můžu říct, že si držím odstup od citových záležitostí, emocionálního vzplanutí, které v případě neúspěchu bolí víc než fyzická bolest, a navazování nových vztahů ... Bude-li to takhle pokračovat, co mi [nebo vlastně "nám" všem] zbude?
Přeji více lásky [ale ne té demonstrativní], skutečných přátel [co si na nic nehrají] a naděje do budoucnosti [protože naděje by měla umírat poslední].

3 komentáře:

Daves řekl(a)...

To je přirozený vyvoj:)

Snaž se pochopit sám sebe:)

depony řekl(a)...

Upřímně?:)
To není špatnej nápad ... ale to bych nemohl dělat nic jiného než se snažit sám sebe pochopit ... jsem těžko pochopitelný a uchopitelný jedinec :))

A k tomu přirozenému vývoji ... jojo ... silnější přežijí :)

daves řekl(a)...

Já se poslední dobou ,,bohužel'' přesvědčuju o tom, že nepřeživají ti charakternější...ti lepší...ti čestnější... ale jen ti silnější...asi to už tak v přírodě (a my jsme součástí přírody) má být!