Existuje několik druhů zaspání. Já sám si teď, když jsem zrovna zaspal, uvědomuji dva případy. Proč? Protože s oběma mám zkušenosti.
Dnes ráno se mi stala sice to nepříjemnější zaspání z hlediska společenského či pracovně-právního pohledu. Ano. Po téměř půlroční přestávce další zaspání. Trapas! Budík v 8.10 jsem slyšel, vzbudil mě, respektive mne tak trochu probral, já ho zamáčkl a přál si ještě chvilku spánku. Zdál se mi sen. Naprosto hloupý, trapný a navíc jsem v něm figuroval jako zločinec, na kterého spadla klec. Ale o co přesně šlo, nevím. Jenže po probuzení a zpětné snaze se do snu vrátit jsem neuspěl a usnul natvrdo. A tak mi volali z práce, kdeže to vlastně jsem. Probudili mě a já jsem jim za to vděčný. Asi z toho ještě bude ostuda, ale pro tuto chvíli mě to netrápí. Co mě trápí, je to jiné zaspání...
Zaspání v životě [ne v pracovním dni] je horší. A já si během několika minulých dnů uvědomil, že jsem zaspal nebo, řekneme-li to ležérněji, jsem usnul na vavřínech. A tak mi uteklo a utíká hromada příležitostí, které už zpětně nedoženu a ty nové, současné mi proklouzávají mezi prsty jako kapky vody a než se stačím "napít", jsou pryč. Možná to vypadá jako fňukání. Omlouvám se, ale jde spíš o vypsání se z pocitů, které mi v hlavě dělají bordel.
Někdy si tak jdu po městě v noci z práce a přemýšlím o tom, co všechno mi za ty roky uteklo. Kolik přátel jsem ztratil, zda-li to vůbec přátelé byli, kolik známých mám a kdy naposledy se ozvali, když zrovna nic nepotřebovali. Špatné statistiky mi vyšly. Problém je i v tom, že si za tahle "přátelství" můžu v podstatě sám. Neumím říct ne a celkem dlouho mi trvalo si zvyknout na fakt, že při podaném prstu bere hromada lidí celou ruku.
A já takový být nechtěl ... a možná proto jsem sám. Nechci se ozvat někomu jen proto, že mám zrovna volno a chci někým "ucpat" volnou mezeru v denním programu. Po většině lidí nic nechci a věci, které potřebuji, si udělám sám. Jenže se dostávám do bludného kruhu, který se víc a víc zmenšuje a stahuje kolem mě.
A teď je otázka, zda mám ještě šanci se z toho dostat a nebo už v tom zůstanu ... sám!
Tak tohle mne trápí, když se mi někdy stane a třeba zaspím. A za "mé stěžování si" se vám omlouvám. Někdy to prostě muselo ven...
PS: Please, save me from myself!
Dnes ráno se mi stala sice to nepříjemnější zaspání z hlediska společenského či pracovně-právního pohledu. Ano. Po téměř půlroční přestávce další zaspání. Trapas! Budík v 8.10 jsem slyšel, vzbudil mě, respektive mne tak trochu probral, já ho zamáčkl a přál si ještě chvilku spánku. Zdál se mi sen. Naprosto hloupý, trapný a navíc jsem v něm figuroval jako zločinec, na kterého spadla klec. Ale o co přesně šlo, nevím. Jenže po probuzení a zpětné snaze se do snu vrátit jsem neuspěl a usnul natvrdo. A tak mi volali z práce, kdeže to vlastně jsem. Probudili mě a já jsem jim za to vděčný. Asi z toho ještě bude ostuda, ale pro tuto chvíli mě to netrápí. Co mě trápí, je to jiné zaspání...
Zaspání v životě [ne v pracovním dni] je horší. A já si během několika minulých dnů uvědomil, že jsem zaspal nebo, řekneme-li to ležérněji, jsem usnul na vavřínech. A tak mi uteklo a utíká hromada příležitostí, které už zpětně nedoženu a ty nové, současné mi proklouzávají mezi prsty jako kapky vody a než se stačím "napít", jsou pryč. Možná to vypadá jako fňukání. Omlouvám se, ale jde spíš o vypsání se z pocitů, které mi v hlavě dělají bordel.
Někdy si tak jdu po městě v noci z práce a přemýšlím o tom, co všechno mi za ty roky uteklo. Kolik přátel jsem ztratil, zda-li to vůbec přátelé byli, kolik známých mám a kdy naposledy se ozvali, když zrovna nic nepotřebovali. Špatné statistiky mi vyšly. Problém je i v tom, že si za tahle "přátelství" můžu v podstatě sám. Neumím říct ne a celkem dlouho mi trvalo si zvyknout na fakt, že při podaném prstu bere hromada lidí celou ruku.
A já takový být nechtěl ... a možná proto jsem sám. Nechci se ozvat někomu jen proto, že mám zrovna volno a chci někým "ucpat" volnou mezeru v denním programu. Po většině lidí nic nechci a věci, které potřebuji, si udělám sám. Jenže se dostávám do bludného kruhu, který se víc a víc zmenšuje a stahuje kolem mě.
A teď je otázka, zda mám ještě šanci se z toho dostat a nebo už v tom zůstanu ... sám!
Tak tohle mne trápí, když se mi někdy stane a třeba zaspím. A za "mé stěžování si" se vám omlouvám. Někdy to prostě muselo ven...
PS: Please, save me from myself!
9 komentářů:
Drž se, drž se:)
V dnešním světě musí být každý alespon trošku svině...tak to prostě asi už je...taky jsem se tomu trochu bránil a myslel jako ty:)
myslim ze budeme muset zajit na kafe.
Omlouvám se ... měl jsem dneska vážně mizerné dopoledne ...
No také bychom měli někdy zase skočit na bazén :)
ja to myslim vazne
Okej ... už budu hodnej ... jdu se ozvat :)
Taky jsem vyměnila sítko na přátelé. Z hrubého jsem přešla na jemné :o) A že to stojí za to!!! :o)
Tak to mi ještě prosím Tě řekni, co se stalo?:) A proč ta změna sítka?:) A jak to nakonec dopadlo?:)
Drby, drby, drby :))
Držet se zásady - někdy méně je více... Proč kolem sebe kumulovat přebytečné množství lidí, na které by ses rád spolehnul??? Za prvé - nikdy nebudeš mít tolik času, aby si je všechny mohl uspokojit... Za druhé - čím víc lidí, tím víc zklamání... Za třetí - svůj čas, který se časem stane ještě cennějším, budu raději věnovat třeba jen několika lidem, u kterých vím, že se na ně mohu spolehnout; mám je ráda; máme si co říct; zasáhli mé srdce atp... Příjde mi zbytečné mít kolem sebe dvacet lidí, se kterými jen plkám o ničem... Možná časem změním názor, ale nyní to je takhle...
No a abych odpověděla na tvou otázku, proč ta změna sítka... Prostě se vyvíjíme... A jak jsem řekla na začátku - lepší méně a kvalitněji. Žádné pseudopřátele :o)
Možná drsný, pro někoho... Je to ale tak :o)
Ale neříkám, že s tou hrstkou přátel taky nezažívám bolístky. Zažívám a je to jako adrenalin. Jak ale někdo moudrý řekl - aby sis udžel přítele, musíš přimhouřit obě oči :o)
Okomentovat