Smutek mu sluší!

Málem jsem zapomněl, proč jsem vlastně kdysi začal psát blog. Poslední dobou se frekvence přírůstků článků téměř shodovala s nulou. A proč? Psal jsem proto, že mě něco trápilo, o něco jsem se chtěl podělit. Ale hlavně jsem se potřeboval z něčeho vyzpovídat a do kostela se mi kvůli tomu nechtělo.

Od počátku mého virtuálního působení se mne držela přezdívka depony, převedená pro mé úzkostné stavy na tvar "depka". Mě to neuráželo a moji známí a přátelé s tím neměli problém. Dnes mi na Facebooku moje kamarádka napsala, že už mi Depko neříká, protože už depka nejsem. A zrovna dnes, tedy 31.3. jsem měl po dlouhé době ten vnitřní pocit, že jsem tomu všemu, co se mi podařilo opustit, velmi blízko. Stres v práci dnes překonával únosnou mez, protože požadavků bylo víc než nás operátorů a navíc jsem byl od samého rána naprosto zoufalý. Své problémy jsem si do práce nikdy nenosil, před vstupem do CC jsem to všechno odložil jako svrchník a šel pracovat a zvedat náladu v našem týmu. Jenomže toto ráno to prostě nešlo. Emoce mě porazily a poranily na tom nejchráněnějším místě, které jsem si hlídal, aby se náhodou něco nepokazilo.
Po zkušenostech, které byly spíše pro analýzu psychiatra, jsem se uzavřel do svého světa ironie a odstupu. Bylo jednodušší nic neriskovat. Nevýhodou byla citová absence nebo její nadměrné tlumení. Po 9 měsících vztahu s Jirkou jsem zjistil, že mi na něm záleží víc než jsem schopný ukočírovat. V té době jsme se už spolu nebyli, což nakonec vedlo k tomu, že jsme k sobě nějakou cestičku našli. Tím se akorát probloubilo mé soupeření rozumu s citem. Hlavní problém byl v tom, že jsem ho miloval, ale byl natolik jiný, že mě na druhou stranu rozčilovalo cokoliv, co udělal zbytečně, nepromyšleně a spontánně. A pak za tím vším udělal tečku, když nedokázal upřímně a narovinu říct, co se děje. Přesto v mé hlavě ... nebo spíš v mém srdci pořád byl. Měsíc, dva, tři ... a já udělal to, co jsem považoval za správné a racionální. Smazal jsem veškeré kontakty na něj. Možnost, že bych ho ve slabých chvílích třeba chtěl kontaktovat, byla příliš velkou hrozbou pro mé ... ego.
A pak se objevil někdo nový. Byl to pan V. Dle našeho psaní jsem nabyl dojmu, že mám možnost se seznámit s někým ambiciózním, inteligentním a jdoucím za svým snem a cílem. Přesto jsem tomu nedával moc nadějí. Nebyl důvod. Nebo spíš neměl být. Osobní setkání bylo příjemnější než jsem vůbec čekal, společný čas u vodní dýmky utekl tak rychle, že jsem tomu sám nechtěl věřit. Oční kontakt nabízel hromadu možných vysvětlení. Ale já stále nechtěl podlehnout čemukoliv, co se nabízelo. Druhé setkání nebylo časově daleko od toho prvního. Bylo plné otazníků, která visela nad naší vzájemnou komunikací. A tak se někde tam ve skrytu mého citového já rozzářila jiskřička naděje. Naprosto nesmyslně se chytala každého možného signálu, který pan V. vyslal, ať už záměrně nebo náhodou. Začala mě pohlcovat ona možnost zamilovanosti. A i když jsem se bránil, stačil první polibek a potom druhý a třetí ... a já se vzdal. Jiří z mé hlavy a z mého srdce odešel a byl nahrazen někým novým. Někým, s kým si rozumím. Někým, kdo ale začal zdůrazňovat "staré pravdy" o tom, že tu už dlouho nebude a odjede pryč. A v tu chvíli můj rozum začal stávkovat a já se dušoval, že to nevadí, že stačí žít i pro tu krátkou chvíli, kdy můžeme být spolu. A tím jsem odstartoval zánik toho, co ještě ani nezačalo.
Třetí setkání, ačkoliv mělo být v duchu zpomalení případného seznamování, dopadlo trochu jinak. Pocit, který jsem prožíval během objetí s panem V., byl prostě nenahraditelný, nádherný, plný pocitu jistoty, ochrany a asi i lásky. Ale potom došlo k tomu, co bylo již započato dříve. Nejistota, obavy z ukončení případného vztahu, představa tohoto krátkodobého vztahu nejspíš zapříčinila to, že z jednoho z nejkrásnějších večerů, které jsem mohl mít a měl jsem, se nakonec stal pro mne skok do smutku, zoufání a nenaplnění. Nakonec vyhrál rozum. Jen to nebyl ten můj, ale pana V., který nejspíš zavčas udělal tečku za tímhle románkem dvou nocí.

A já si teď čekám na svůj rozsudek ... kdy zavládne vláda rozumu a uvalí mé city do nejtemnějších hlubin mého Já. Už, aby to přišlo, protože ten pocit, který mne sžírá v žaludku, je k nevydržení. Samota a smutek mi vážně asi víc sluší.

Owner of the broken heart