Mládí kupředu ... ale hlavně jinudy

Poslední zkušenost velí obrátit se v hledání potencionálního partnera do řad, které mají za sebou věk puberty, dospívání a povinné školní docházky (chápej střední školu). Chtělo by to někoho, kdo má už v hlavě trochu jasno, kdo třeba už má i něco za sebou a kdo umí myslet na budoucnost a být praktický a spolehlivý.

Ve věku, kdy za vás obědy platí rodiče, dostáváte kapesné a vždycky tu bude někdo, kdo nakoupí něco do ledničky, nemáte moc důvodů být zodpovědný a spolehlivý. A já se moc nedivím. V 17 letech jsem přestal bydlet s rodiči a začal jsem víc využívat svých spořivých tendencí z mládí pro to, abych si občas mohl něco koupit, někomu udělat radost nebo sám sobě zaplatit paušál za telefon. Proto se teď trochu s despektem dívám na ty, kteří to neumí nebo nechtějí umět. Mladí si hrají na dospělé, ale většinou pohodlné a líné a soběstačné především na financích svých rodičů, které na druhou stranu nemají rádi a nedrží je nikterak v lásce či úctě. Zvláštní doba ... tahle doba.
Od partnera bych ocenil spolehlivost, oporu a vyzrálost. Nemám v zájmu hledat si někoho o 30 let staršího. Stále ještě věřím, že existuje někdo takový mezi roky 25 až 35 let. Ale na věku fyzickém až tak nezáleží, protože není úplně vždy směrodatný.
Mé zklamání v minulém uchazeči o post partner a přítel bylo natolik velké, že jsem si tím nechal zkazit silvestrovskou a novoroční pohodu a klid mého domova. Chyba lávky a už to víckrát neudělám. Ukončil jsem tento potencionální vztah s tím, že ten druhý už mne nikdy nechce vidět. Jsem rád, že aspoň někdy umím udělat něco pořádně a definitivně. Shodou okolností jsem díky tomu ukončil i můj (ne)vztah s bývalým přítelem, kde jsem tak rázný nebyl a navíc jsme byli vzájemně dost propojení. Každý jsme šli svou cestou. Konečně! Oběma přeji hodně štěstí v životě, v lásce a ve vztahu.
A já jdu dál hledat někoho, kdo umí být osobností, kdo umí naslouchat a na koho se můžu spolehnout.