Škatule, hejbejte se!

Mé pracovní místo je takové, řekněme to hezky kulantně, nepříliš lukrativní a zajímavé. Nemluvím ovšem o mé práci, ale skutečně o mém pracovním místě, tedy o stole, u kterého sedím. Můj monitor je v přímém zorném poli mé nadřízené, navíc mi za zády všichni musí chodit a já jsem z toho poněkud nesvůj.

Nikdy jsem si neuměl říct o přesazení. Ani ve škole jsem se neodvážil vzepřít zasedacímu pořádku a nechal jsem si líbit kde co. Až v maturitním ročníku jsem si neodpustil hlasité poznámky v matematice, kde bylo jasné, že pokud budu sedět v první lavici, že nemám od koho opsat písemku z látky, která mi vlastně nikdy nic neříkala a budu zase za propadlíka. Ale v práci je to jiné. Alespoň já to tak vnímám.
Přesto jsem poslední měsíc neustále v mysli zvažoval, jak bych se připomněl s tím, že by se provedlo menší "přeorganizování" zasedacího pořádku. V týmu máme dvě volná místa. Jedno je hned vedle mého aktuálního posedu, což bych si vážně nepomohl a to druhé je u zdi, schované. Netroufal jsem si říct o tenhle "vytoužený flek", ale tento týden již byla situace naprosto kritická, neboť k nám došla nová paní a usadila se právě tam. V zoufalství a po přemožení vlastního ostychu a nervozity jsem to zkusil. Bylo to takové zpočátku blekotavé přání, přesto jsem z toho na konci, když jsem to ze sebe vychrlil a zmlkl, pocitově vyšel jako hrdina.
Má šéfová mne podezřívala z toho, že budu na internetu. Přesto řekla, že si to nějak promyslí. Následující den si mne zavolala a řekla, že o tom přemýšlela a že si to místo zasloužím. Jen to bude chvilku trvat. Ale vidina toho, že nebudu muset neustále sledovat dění kolem sebe, mi zvedla náladu, jako kdyby mi přidali na platu.

A pak že maličkosti nepotěší :)