Ta pravidla!

Je s podivem, že platí jedno zvláštní pravidlo. Mé změny barvy vlasů si všimlo už několik lidí, kteří mne znají, ale vždycky na to reagovali spíše ti, kteří by to vidět a komentovat nemuseli a ti, kdož by se k tomu vyjádřit měli, téměř vždy mlčeli. Všímavými jsou tedy obvykle ti lidé, od nichž všímavost nevyžadujeme. Proč?
Mamince jsem vysvětlil celý případ "Ludíkovo stěhování" a najednou pochopila všechny důsledky a můj závažný krok mi schválila a nabídla k dispozici hromadu krámů, které vlastní moji rodiče doma na půdě. Otec tam skladuje "výbavu" ne pro dva syny, ale asi pro celou Klapzubovu jedenáctku. Věřím, že mu to bude trhat srdce, když věci, které pro "nás" schovával, poputují z jeho dosahu. Klasický případ mamonáře. Pomalu tedy začínám zajišťovat vybavení bytu, kde je hodně místa, ale já disponuji malým počtem nábytku. V podstatě je moje jenom stolní lampička, ale nemám žádný stůl, takže její charakter "stolní" ztrácí na významu. Dále mám hromadu knih a DVD, ale nemám žádnou knihovnu ani DVD stojan, takže knihy nezískají plnohodnotný status - nebudou v knihovně. A taky řeším možnost internetového připojení a zjišťuji, že je to větší problém než jsem čekal.

PS: Zase jsem ho včera potkal [toho číšníka]. Už dlouho se mi nestalo, aby mi stačil něčí pohled a já se začal citově rozplývat a neustále se blbě culit. Připadám si u toho hloupě. Z Pepíčka jsem byl nervózní a ještě jsem, ale na toho se neculím a citové rozplývání pominulo. Tohle je jiné, takové zvláštní. A pořád nevím jeho jméno. [nikdy bych nevěřil, že tu budu rozepisovat takové věci, jimiž se mohou chlubit deníčky náctiletých puberťaček o klucích svých snů] - Jak poznamenal po mém úspěšném složení maturity náš pan "profesor" z biologie: "Tebe ty emoce jednou zabijou!" A měl asi pravdu :)