Když nestíháte, pořiďte si maminku!

A to je přesně můj případ. Nestíhám doma uklízet, prát, žehlit, vysávat, utírat prach, umývat nádobí, vytírat zem.

Právě po tomhle výčtu přemýšlím, co vlastně doma stíhám? Kromě spánku, sezení u PC pozdě večer a občasného "uvaření". To vaření je v uvozovkách schválně, protože namíchat si studené kakao nebo ohřát si párky či uvařit těstoviny, není vhodné považovat za kulinářský úspěch.

Neumím vařit (nebo se mi spíš nechce) apřece žiju. Sice mě to stojí mnohem víc peněz, ale přeci neumřu hlady.

Zařídil jsem mamince práci u nás ve firmě. Po těch patáliích, které měla v předchozím zaměstnání, to byla rozhodně lepší varianta (aspoň doufám, protože má za sebou teprve 3 dny). Ale shodli jsme se na tom, že z této práce nebude tak zničená a rozbolavělá jako z Lídlu. Bohužel, se snížením pracovní a fyzické náročnosti šlo dolů i platové ohodnocení. A tak jsem mamince nabídl "obchod". Jednou týdně mi doma uklidí, protože já se k tomu prostě nedostanu (rozhodně to v červnu a červenci nešlo, nejde a ještě nějakou chvíli nepůjde).

Dnes poprvé maminka nastoupila "druhou" šichtu a já v práci nervózně koukal na mobil, kdy zavolají z nemocnice, že maminku hospitalizovali s těžkým šokem, když viděla, co doma mám. Nestalo se tak. Dobře pro mě! :) Nemusím platit odškodné :)

Každopádně, troufl jsem si k večeru zavolat a zjistit stav věci. Osmiminutový monolog z druhé strany telefonu byl jasným důkazem, že sice maminka přežila, ale následky budou ještě chvíli doznívat. Ale můj záchvat smíchu při tom, kdy vyjmenovávala, co všechno mám doma a hlavně, kolik toho mám, svědčil o tom, že se s tím poprala vcelku dobře. A já taky.

A tak jsem dostal úkol! Musím si pořídit nový šatník. Protože "hader" mám na oblečení jedné standardní cikánské rodiny :))

I am still single, ladies!

Za poslední tři dny jsem měl možnost být součástí dvou rozhovorů, které, v jednom případě nenápadně, v druhém zcela jasně, naznačily, že svůj život nežiju, ale že ho přežívám.

Víkendová návštěva Prahy mi na základě debaty s Matym přinesla několik věcí, které mi začaly vrtat hlavou. Pro něco jsem našel okamžitá řešení.

Nedoufat v jednání druhých!

Odprostit se od vztahů, kde neschopnost říct "ne" ani "ano" signalizuje jedno velké "NE"!

Zkusit hledat v mladších vodách, protože staré struktury, jako jsem já, už těžko přeměním k obrazu svému. (vztah není o tom, že je to podle toho, kdo má otěže v ruce, to vím, ale starší jedinci mají svá očekávání a neradi ustupují ze svých kolejí).

Tyto tři body pro mě znamenají několik radikálních změn, do kterých chci, ale zároveň nechci investovat, protože se bojím. Jsou věci, ze kterých asi nejsem schopen ještě několik let ustoupit, např. výměna alespoň 5 zpráv, ve kterých nebude hrubka. Je to detail, ale pro mě podstatný.

Dospěl jsem k názoru, že můj poslední vztah, ačkoliv měl velké množství nedostatků, byl jedním velkým kompromisem a tolerancí. Být se mnou ne nejspíš hodně náročné a vydržet se mnou je mnohdy téměř nemožné. Ač to říkám nerad (moje ego s tím má neuvěřitelný problém), byl Jiřík asi jediný, kdo dokázal ukočírovat mou náturu, nepřipouštět si moje nálady a být v rámci jeho možností oporou.

Dnešní otázka od osoby, kterou znám jen díky fotografii z webu, která se přiznala, že máme něco společného, mi způsobila újmu na mém úsudku a sebejistotě. "Co tys měl na Jirkovi rád?" Natolik ta otázka byla osobní, že jsem odmítl odpovědět. Natolik jsem musel pokorně uznat, že toho bylo víc než co na mě mohl mít rád on.

Kolegyně v práci mi zase připomněla, že nejsem sám, kdo je 'single' a že je to 'nemoc' dnešní doby. Tou nemocí trpím už tak dlouho, že neumím navázat známost (v krátkodobé mi brání vlastní předsudky, v dlouhodobé mi to neumožňuje chybějící důvěra v toho druhého).

Otázkou je, jak dlouho může být člověk sám, než v něm zakrní či zcela umře schopnost seznamovat se, nebát se a riskovat. A uměl jsem to vlastně vůbec někdy? Damn it!

Návrat ztraceného "syna"? Možná!

Vážně bych se rád rozhodl, tak nějak vnitřně, že se vrátím zpět k psaní. Když tak občas sedím někde u kávy či kofoly, knihy či filmu, v hlavě mi proudí myšlenky a chtějí být "vyřčeny" nebo zapsány. A já jim nedám prostor ani v jednom.

Otázkou je, jestli by návrat mohl dojít takové "slávy", kterou můj blog kdysi před lety zažíval svou čteností a návštěvností.

Pořád mám pocit, že je co říct. Jen díky tomu, že jsem dospěl, mi dochází i schopnost být vtipný (nebo jsem si o sobě myslel jen já sám - a teď už si to nemyslím). Být zodpovědnou osobou z vás prostě udělá suchara. Nebo spíš ze mě to udělalo rozhodně.

Ale, protože situace dospěla do stádia, kdy se na Facebooku nechci grafomanicky znemožnit, budu si vylévat myšlenky tady ... a začneme posledním dílem Harryho Pottera.

To slibuji!:)