Platón, platonická láska a to kolem

Novinek je několik. V mém mrňavém světě fiasek, neúspěchů a totálních ztroskotání (i když prý nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř) se to projasnilo paprsky světlejší budoucnosti, která se na mne možná i trochu usmívá.

Mé působení v energetice má nejspíš delší trvání než jsem původně myslel. Výběrové řízení na post interního zaměstnance jsem vyhrál, tudíž od 1.7. budu za stejnou práci dostávat výrazně víc peněz. Pravda, mám po prázdninách, neboť mi opět naběhne tříměsíční zkušební doba, ale i to je pozitivní. Navíc díky exkurzi v Dukovanech už vím, jak vzniká elektřina. Tudíž si už připadám víc zasvěcený. Utajený iniciační rituál na mě zanechal následky :)

Kromě pracovního úspěchu jsem zaznamenal změnu v tom občanském životě. Už se mohu považovat za velkého, protože jsem podepsal nájemní smlouvu a jsem oficiálně nájemník. Takže teď směle do vybavování, ať se tam můžu cítit jako doma. Prioritou je nákup velké prostorné postele, kde bych se mohl roztahovat a válet. A dále pračka, nová sprcha, skříň, knihovna a ... podobně:)

A do budoucnosti víceméně vzdálené ... mám sen odjet na půl roku na Nový Zéland. Tak začínám šetřit:)

A k té platonické lásce? Inu, co to vlastně je platonická láska? Je to něco, co vnitřně milujete, obdivujete, ale víte s jistotou, že to nikdy nebudete mít. Zůstane tak jenom snění o tom, co krásného by z toho všeho mohlo být. Tedy, to je alespoň moje interpretace tohoto pojmu. A já takovou jednu lásku mám. Už je to víc než rok. A tak se na ni rád dívám, občas si něco řekneme, ale jinak se naše životy celkem příjemně míjejí.