Café s Magorem

Po čistce na ICQ se kupodivu neozval nikdo ze smazaných. Z toho vyplývá zcela jasně, že promazání mělo svůj efekt. Probral jsem se tím vším a vyloučil tak hromadu kontaktů, které již byly "mrtvé" pro mou budoucnost. Zase kus práce za mnou.
Včera večer v HaDi hostoval v cyklu "Café" duchovní zakladatel Plastic People of the Universe Ivan "Magor" Jirous. Garde mu dělala zpěvačka a kytaristka Dáša Vokatá. Jejich mluvčím byl Jaroslav Erik Frič, zakladatel nakladatelství Vetus Via. S Erikem jsem si potykal [mimochodem, je hrozně vtipnej:) viz jeho komentář pod přiloženou fotkou], protože má prý rád lidi, kteří nosí peníze [já shodou okolností donesl oběma umělcům honoráře:)], daroval mi sbírku Magorova mystická růže, Magor mi ji podepsal a já odešel spokojený. Má knihovna se tedy opět rozrostla.

J.E.F. (na snímku) při prvém střetnutí s touto momentkou pravil "cítil jsem vždycky veliké spříznění s lidmi tělesně - i duševně - deformovanými, ale zde se poprvé dovídám, že jsem evidentně hrbatý a šilhavý - říká se někde "pidlooký" - jen ta žebrající levá ruka mi připadá zcela autentická".

Po Café jsem si dal sraz s Radem a původní plán, abychom se vydali na přehradu sledovat přerostlé prskavky, jsme změnili na klidné posezení v prázdné kavárně. Dali si něco dobrého, popovídali a pak šli domů. Díky mým pozdním příchodům domů se doma s nikým nesetkávám a protože nemusím brzo vstávat, tak ani ráno nemám příležitost dozvědět se novinky. Upřímně? Nechybí mi to.
Dnes dopoledne se v Brně objevila Lionka. Radosti jako na Starém bělidle. Sice jsem trochu nestíhal, ale nakonec jsme stihli zajít do slavné "Vačice" na obědový salát s kuřecím masem a poté jsme se přesunuli na jednu kofolu do PoDobrazů. Sdělili jsme si novinky, dojmy a pocity a už byl zase čas jít. Protože je poslední den v měsíci, jako pracující jsem si musel vyplnit svůj výkaz, podepsat jej a už teď se těším na desátého, kdy se mé celokvětnové snažení zúročí na výplatní pásce. A pak už jen čtrnáct dní a začnou divadelní prázdniny. A já si je hodlám užít, protože tahle sezóna byla maximálně vypráskaná. Už, aby to bylo.

Jeden moc povedený obrázek Ivana Magora Jirouse :) - vypadá dostatečně drsně :)

PS: Konečně se mi do rukou dostaly peníze za to přepisování besedy o duálním systému médií. Ještě teď se mi o tom v noci zdá a probouzím se zpocený. Za vydělané peníze jdu hned zítra, tedy v pátek, koupit sobě batoh a CD od Čechomorů [jedna taková nostalgická vzpomínka na mé poprvé ... a hrál nám k tomu právě Čechomor a jeho Proměny:)].

Komunikace unavuje

Posledních několik dní, možná už dva týdny trvá jakási situace, kterou bych s čistým svědomím mohl nazvat "roztržení pytle s nápadníky". Bůhví jaká erupce způsobila náhlý nárůst zájmu o mě. Někoho by to potěšilo, mě to bohužel vrhá do situace, kdy jsem nucený pro zachování "kladného přijetí" komunikovat, psát či povídat si. Kde není komunikace, tam není vztah [jakýkoliv]. Jediný problém spočívá v tom, že ztrácím chuť komunikovat [možná jsem si odvykl od toho, abych s někým mluvil niterněji, otevřeněji a se srdcem na dlani]. Je to velice unavující, bere mi to sílu přežít den, aniž bych musel být vytočený a otrávený. K tomu všemu mám pocit, že za celou dobu, co se snažím seznamovat, komunikovat a bavit s lidmi, jsem probral asi už všechna témata a babrat se v nich znovu mi už nepřináší žádný prožitek. Položím stejnou otázku, dozvím se mnohdy podobnou odpověď [Ahoj, jak se máš? Mám se fajn a Ty? ....]. Navíc už v odpovědích předem hledám hloupost, omezenost a jiné nedostatky, které by mi daly příčinu k tomu, abych onu komunikaci ukončil.
Ve chvíli, kdy vás činnost, která by měla mít za úkol zpříjemnit náladu, začne otravovat, nudit a prudit, znamená to, že je něco špatně. Buď ve vás nebo v těch některých případech. Nutit se do jakékoliv debaty může mít za následek jediné - budete to chtít mít co nejdřív za sebou s pocitem, že příště už vážně ne.
Když se bavíte v poněkud neprobádaných vodách intimností s člověkem, který je daleko a je minimální šance na cokoliv dlouhodobého, zůstává pouze u nezrealizovatelných nebo nereálných snů a představ, které jen provokují touhy. Osobně se pak cítím jako debil, když se vrátím do reality. Realita je krutá.
Dneska jsem navíc přistoupil k razantnímu promazání ICQ kontakt listu. Hromada jmen, která mi už nic neříkala nebo si s nimi už nemám co říct. Podobně i já jsem hromadu lidí omrzel. A tak přemýšlím, jestli mám ještě šanci se po tomhle menším "suma sumárum" s někým seznámit. Ale co dělat, když mi dochází slova ... ?

Divadlo forever

Tento víkend by se měl přejmenovat. Víkend pro mnoho lidí znamená volno, relax, odpočinek, cestování na chalupu, k babičce, známým [které to ne vždy potěší]. A já jsem svůj víkend trávil v práci, tedy v divadlech. Upřímně, uvažuji o možnosti donutit některého režiséra, aby mne angažoval do nějaké divadelní hry do role zoufalého blázna či nedobrovolného workoholika. A nemusel bych ani moc improvizovat. Práce prý šlechtí. Budu tak vyšlechtěný, že jiný podobného druhu už nebude.

Chodba blázince? Možná! Odpoutání od všeho? Možná!

Pátek odpoledne dával jedinou přeživší možnost - schovat se ve stínu a nevycházet. Už dlouho nebylo takové horko, abych se potil i na konečkách prstů. Navíc jsem zjistil, že doma nemám jediné světlé tričko a tak chtě nechtě jsem byl nucen obléct se do černého. A napadl mne spásný nápad. Po práci jsem tedy proklouzl mezi slunečními paprsky do C&A [všímáte si, že jsem tam za poslední týden nějak často?] a našel dva slušivé střihy na mě. Zanechal jim tam část svého stavu na kartě a v HaDi jsem se převlékl. Bohužel to nemělo úplně ten očekávaný výsledek. V 17 hodin jsem měl dělat "garde" kamarádovi. Naštěstí jsem kvůli práci musel po půl hodině utéct a v duchu si říkal: "Never more!" Po práci přišla legrace. Z Prahy dojela EXTASE. Tedy, abych byl konkrétní, dojela improvizační skupina EXT.A.SE. Ve Véčku nebylo moc místa, bylo trochu teplo, ale srandy jsme si s Ivankou užili habaděj. Po představení jsme si s nimi šli sednout na "jedno" do hospody a nakonec jsme odcházeli až po půlnoci :)
Sobota nakonec nabídla velmi podobné podnebné podmínky pro existenci jako den předcházející. A depka se potil, rosil, pil tekutiny jako divý a toužebně očekával deště, vánice a stupně pod bodem mrazu. Polední oběd s novými přáteli z Prahy v pizzerii, následně procházka po zahradách pod Petrovem, to vše zabilo celkem podstatný čas, který bych jinak musel trávit doma a to jsem vážně nechtěl. A pak přišla práce. Divadlo v podzemí sice díky stavbě architekta Hrdiny poskytuje ochranu před slunečními paprsky, ale před výhní nikoliv. Mám za to, že celý ten komplex funguje na principu velké utajené pece. A klimatizace, která by nás zachránila před smrtí upocením, není. Následujících 7 hodin jsem jen pil, utíral kapky potu z čela a čekal na závan čehokoliv chladnějšího než bylo kolem nás. Proto mne ani nijak neinteresovala návštěva evropských pánů prezidentů, kteří dle fotek navíc disponují neuvěřitelnou nevzhledností [prezidenti nejspíš drží status ošklivců, aby pak náhodní turisté byli překvapeni, že v oněch zemích žijí i hezcí lidé]. Směnu jsem přežil a již za tmy a celkem příjemného vánku, který dával naději blížící se bouřky, jsem se vracel domů. Tam na mě čekalo vyvenčení psa a zjištění, že u nás zase spí má nevlastní neteř. Sice jsem v tu chvíli chtěl spáchat čestné harakiri, ale únava byla tak velká, že jsem nesebral dost síly a odvahy. Tak snad příště.
No a dnes ráno hupky šupky zase do práce. A večer mě čeká další služba. A netvrďte mi, že jsem lenoch líná! Protože nejsem :) A pokud divadlo nebude můj hrob, tak už asi nic :)

Hugh Laurie - The Sophisticated Song

Hugh Laurie coby doktor Gregory House je u nás celkem známý. Tenhle fešák v nejlepších letech z Británie zapůsobil na ženy nejen v domácnosti, ale i na muže. Hodně z nás by chtělo mít podobný smysl pro humor jako on, ale asi nikdo by nechtěl zažít jeho styl komunikace na sobě samotném. A Hugh kromě hraní i zpívá. A jak mu to jde? Posuďte sami ... :)



A věřím, že když si projedete YouTube pořádně, narazíte na další kousky.

eSOeS

Právě jsem si musel koupit café. Situace to vyžadovala. Je totiž nepřípustné usnout v práci na místě, které je první na očích. Navíc v tomhle "kancelářském" křesle se sice dobře sedí, ale usnout bych tu nechtěl. Můj krk by mě neměl rád. Problém je, že jsem navíc neodhadl ani spotřebu cukru a tak jsem si café přesladil. A tak tu sedím, jsem přejezený, mám doplněný pitný režim téměř na denní limit a mám podávat nějaké výkony. Mé oči začínají švidrat, pravé víčko se zavírá a to levé bojuje se zemskou přitažlivostí natolik úmorně, že kdyby můj obličej někdo teď vyfotil, nejspíš by to způsobilo neopravitelnou vadu na čočce a fotoaparát by mohl jít do koše.

Noční ulicí a sám ...

Včerejším nákupem dvou párů dle mého hezkých bot jsem si udělal nejen radost, ale i celkem solidní puchýř na noze. Takže mám nejen achillovu patu, ale i tu svou, zalepenou třemi kousky náplasti. Večer po práci jsem slíbil dělat garde kamarádovi na ohňostroj. Předchozí dva roky jsem se úspěšně vyhýbal ohňostrojovému šílenství na přehradě. Důvod? Moc lidí. A moc lidí znamená hodně puberťáků, hodně chlastu, hodně hluku, hodně opilců, hodně blbců a tlačenici po okraji naší brněnské "vodní" přehrady [To vodní v uvozovkách je proto, že ve vodě by se mělo dát koupat, v té naší "vodě" se to nedá, pokud nechcete být sežráni sinicemi - horší než řeka Ankh, vážně! Po té se dá jen chodit.]. Přesto jsem to přežil ve zdraví, podařilo se mi vyhnout všem nechtěným setkáním s lidmi, o jejichž pozornost jsem nestál [např. můj bývalý], utekl jsem infantilnímu blbnutí na místních kolotočových atrakcích, pochutnal si na celkem dobré [ale drahé] vařené kukuřici a odjel jsem domů. Tam se ukázalo, že ačkoliv bylo již po půlnoci, doma byli všichni při smyslech a vzhůru. I oni se byli podívat na ohňostroji a údajně byli kousek od nás. Naštěstí jsme se nepotkali. Při představě, jak trávím tuhle masovou záležitost s mou maminkou, tetou a naším strýcem, dělá se mi černo před očima. Strýc se prý nechal slyšet, že zavolá do rádia a optá se, proč se před ohňostroji hraje česká hymna, když nikdo u ní nestojí v úctě. A já volám: "Pomooooc!"

Jack Sparrow a kolektiv

Středeční den byl plný rozporuplných emocí. Člověk se o sobě může dozvědět hromadu věcí, které by sám těžko odhadl nebo připustil. A tak se mi stalo, že mi bylo sděleno několik lichotivých informací, ke kterým stále nevím, jak se postavit. Osobně zápolím se sebou samotným, jestli takové věci přijmout a nebo je odmítat [v tom já jsem odborník, ale oni to pak někteří považují za mou rozmařilost, jak si "vynucovat" další lichotky - ujišťuji vás, že tomu tak není]. Postavil jsem se k tomu jako muž - jsem na rozpacích :)
Odpoledne jsem měl trávit s Jitkou. Celkem jsem se těšil na její společnost, a proto naše setkání opět nevyšlo. Nenapsala sms, nezavolala, telefon nebrala, když jsem volal. A tak jsem ji, už asi po sté, poslal do háje. Náhradní program v setkání s kamarádem bohužel taky nevyšel a je pro mě těžké sehnat si "časovou výplň", tak jsem zůstal v práci až do půl dvanácté [tedy o dvě a půl hodiny dýl]. A potom ... konečně mnou celkem nadšeně očekávaný třetí díl Pirátů z Karibiku. Půlnoční premiéra začala s drobným zpožděním, přesto to byl večer, který stál za to. Napětí, akce, humor a ta láááska nebeská. Téměř tří hodinová projekce zajistila přeplněný rozjezd na třetí hodinu ranní.
Ráno bylo časnější než obvykle, noc kratší, přesto jsem relativně brzo vstal, provedl základy hygieny, které jsem se naučil v mateřské školce a rozhodl se, že budu pro dnešní den, tedy pro čtvrtek, marnivým. Nákup obuvi jsem odkládal na neurčito a ono neurčito přišlo. V C&A mě zaujala jejich nabídka za cenu relativně příznivou a tak jsem tam nechal 1200,- Kč. Odešel jsem s dvěma páry bot [Jedinými problémy byly odchod ze zmiňovaného obchodu a nedostatek peněz na nákup všeho, co se mi líbilo. Dobrovolně bych odešel asi s pěti páry bot.]. Mé staré škrpále šly okamžitě do koše. Mám v plánu utratit ještě nějakou tu korunu za tričko, rifle, spodní prádlo, ponožky a jednu moc hezkou bundu [obávám se, že výplata mi nevystačí]. Ale dosti o nakupování. Měl bych si držet pověst nakupováním nepoznamenaného jedince. Má to občas své výhody :) [i když to není tak úplně pravda :)]

Lovit na ksicht a na kecy

Ke konci letošního roku se v kině objeví český snímek s názvem Poslední plavky. Můžeme se těšit na komedii, což zajišťují taková jména jako Petr Čtvrtníček [doufejme, že bez reklamštiny] nebo Pepík Polášek [občas ho máme u nás v HaDi:)]. O čem to tak nějak ve zkratce bude, to si můžete přečíst na www stránkách. Ale o to mi teď nejde. Po shlédnutí upoutávky na tenhle film mi to nedalo a musím ho poslat dál. Je to vtipné, stručné, v podstatě nic neříkající, ale rozhodně to neurazí. A má to šmrnc.

Ztracené znovu nalezeno

Doma se poslední dobou nic neděje. Začíná mě to nudit. Stále stejné věci, práce, debata o práci, debata o rodině, zjišťování, kdy byl pes naposledy venku. Nic víc. A dneska ráno to přišlo. Konečně! Jako rána z milosti. Bratr někde ztratil své klíče. Já vím, že to není nic hezkého, ale po dlouhé době se řešilo něco vážnějšího než jen již jednou zmiňované problémy. Řešilo se něco aktuálního, něco závažného [neustále nad naším bytem visela hrozba možného vykradení]. Upřímně?! U nás není co ukrást, jedinou cenností je můj notebook, který si beru s sebou do práce. Ráno tedy bratr prohledal celý byt, předtím se mi stihl pochlubit svých novým a chutným bílkovino-proteinovým nápojem, kterého mi dal ochutnat [přirovnal bych to k Ultra Fit'n'Slim, či jak se jmenovala ta sračka, co ji propagovala pohublá Halina - mimochodem celkem drsný fantasy]. Klíče nenašel, ale musel do práce. Zaúkoloval mě prohlídkou bytu a hledáním. Za hodinu volal a zjišťoval stav situace. Klíče nenalezeny. Po půl hodině volala maminka a velmi naléhala, abych klíče našel a jestli jsem je někde neobjevil [připadal jsem si jak debil]. Zklamal jsem její očekávání, protože klíče byly k nenalezení. Odpoledne se nakonec ukázalo, že teta klíče vyhodila do odpadkového koše. Omylem, samozřejmě!
Posledních osm telefonátů mezi mnou a tetou mělo jediný informační ráz: "Ahoj, dojela jsem domů, jsem zničená. Kdy byla "čuba" venku?" Odpovím, ať jsem kdekoliv, položím telefon a zase se věnuji rozdělané práci či rozprouděné debatě. Je to únavné, otravující a degraduje mě to na nějakého psího "ópéra". A to fakt nemusím!

Všechno časem prochází změnou, tudíž jsem se rozhodl i pro výměnu mého "pozadí" na notebooku. Mé fanouškovské sklony k seriálu Heroes nejspíš nikoho nepřekvapí, všichni o nich víme. Tudíž hádáte správně, že jako "tapetu" jsem zvolil pro tentokrát motiv z tohoto seriálu, který pro mne dnešním večerem končí, alespoň první série. Bylo to strhující, úžasné i smutné. Ale jestli se těším na sérii druhou, to nevím. Přeci jenom mi tam bude pár lidiček chybět.

My Heroes ... končí [alespoň pro teď]

WANTED!!!

Vážení přátelé,

vyvstala jistá delikátní věc, kterou by bylo potřeba velmi urgentně vyřídit. Věc se má tak ... mám k dispozici jeden lístek za relativně málo korun [109,- Kč, slovy sto devět korun českých] a místo vedle mě v sále jisté [uznávám, že to není zrovna terno, ale já v kině ani na jiných veřejných prostranstvích nikoho neosahávám:) vážně!]. Oč konkrétně jde? O půlnoční premiéru filmu Piráti z Karibiku - Na konci světa [v původním znění Pirates of the Caribbean: At Worlds End] ze středy 23.5. na čtvrtek. Míša, který měl jít se mnou, si našel sličnou slečnu a tudíž odmítl z "časových" důvodů a já prostě sám jít nemůžu. Do kina jít chci. Takže? :) Tak kdo si "uleví"? :)

Nehlaste se všichni :)

Kočka Keira Knightleyovic :)

PS: Akce ukončena ve 14:39. Našel se dobrovolník :) děkuji :)

Jedna ochutnávka z TSP

Ve chvíli, kdy jsem opouštěl místnost, kde jsem se snažil podnítit mé mozkové buňky k nadprůměrně vysoké činnosti, mi v hlavě utkvěla jen jedna jediná otázka, která mi zavařila zbytek funkčního myšlení. A tak, když už se mi dostala podruhé do rukou, řekl jsem si, že se o ni s vámi podělím. Takže co vy na to?

V balu žije 36 mruků. Někteří mrukové mají křídla. Celkem 12 mruků nežere gutar, ale z toho jen 2 friální mrukové. Tito 2 mrukové jsou také pozoruhodní tím, že jsou jedinými friálními mruky, kteří myjí vodu, a tím se liší od zbývajících 13 friálních mruků. Poslední mruk nežeroucí gutar a nemyjící vodu byl vyhuben před 2 lety.
Jaký je minimální počet nefriálních mruků v balu, kteří určitě myjí vodu?

a) 25
b) 10
c) 21
d) 27
e) 20

PS: Vaše typy na odpovědi do komentářů, dík :) Budu se těšit :)

Muzejní noc má zvláštní moc

Bylo to zničující, nervy drásající a hektické. Město zažívalo druhý rozkvět, tolik lidí není ve městě ani přes den, když je tam nejrušněji. Taková trošku slabší Praha. Rozhodně davy kulturychtivých jedinců udělaly dojem. O to větší byl problém při řešení "stopstavu" v hledišti, když do sálu se chtělo dostat dalších asi 100 lidí. Vykonávání mé práce ve mě neustále vyvolává stres, zoufalství, které následně přechází v nasranost. A hádejte se s třiceti lidmi za minutu během vysvětlování, že je plno, pozdě a že projdou leda přes mou mrtvolu [to jsem si nakonec nechal pro sebe ... v jejich očích bylo cítit, že by slova nemusela být daleko od činu]. Nakonec jsme to přežili ve zdraví. Ale jen díky náhodám a náhodným okolnostem.
Nedělní dopoledne jsem tedy prospal spánkem zaslouženým. Jestli se mi něco zdálo, to ví jen víla Zubnička a ta hromada tísnících se bohů nahoře. Každopádně probuzení do hezkého nedělního poledne bylo spojeno také s nutností nasytit hladový žaludek. Doma nebylo nic. Domluvil jsem si sraz s kamarádem, zajeli autobusem do Tesca, já nakoupil ingredience a zase jsme jeli domů. Po velmi dlouhé době byl Ludík donucen udělat si nějaké jídlo sám doma. Není to obvyklá situace. V Tescu jsem přemýšlel, co by mi "bodlo" a nakonec jsem se nechal inspirovat Ivankou a její bagetou připravenou vlastnoručně jejím Milým. Když zvládne bagetu on, musím i já v sobě objevit tenhle dar. Kupodivu se podařilo. Dvě bagety se sýrem, šunkou, paprikou a americkým a italským [multikontinentální stravování!] dresinkem chutnaly dobře. Nikomu jsem nedal ochutnat, aby mi nepocuchal mé právě vytvořené ideály o mém kuchařském umění a snědl jsem je sám. K vlastní naprosté spokojenosti. Po vydatném obědě jsem byl vytažen na dlouhou procházku po architektonických památkách mého rodného města. Bylo to velmi zajímavé, jen zjišťuji, kolik znalostí mi ještě chybí, když zmiňovaná jména naprosto nedotčeně prošla mou myslí bez sebemenší známky poznání. Putování bylo zakončeno v Bakala café u bábovky a juicu a bylo fajn.

PS: Ta bageta na obrázku vypadá nepříliš podobně jako ta moje ... ale je to jen ilustrační fotka, příště svůj výtvor vyfotím, slibuji:)
PS2: studium versus job - 2:2 [stres v práci mi nedělá dobře:)]

Co se do diáře nehodí

Je to již týden a pár hodin, co jsem si zcela natěšeně koupil a tudíž i přivlastnil mobil, sice z bazaru, ale jako nový. Ona Nokia 2610 mne postupem času začala získávat svou jednoduchostí, nepřeplácaností a některými vlastnostmi, které mi byly po chuti. Je sobota večer, hodně pozdě a je to již týden, co jsem tenhle mobil poprvé nechal nabít v nabíječce. Od té doby ani rána! A baterie stále drží kapacitu [teď už jen 3 čárky ze 7]. Doposud žádný z mých nových mobilů, které jsem zakoupil u operátora nebo u prodejce jako regulérně nový, nevydržel víc než tři dny. Zázraky se dějí. Ale abyste si nemysleli, je to můj služební mobil, takže celkem často vyvolávám nebo volají oni mně, píšu ... a taky si třeba hraju nějaké hry [obě jsou divné, jedna naprosto nepochopitelná, ta druhá mne už přestala bavit:)]. Prostě tenhle mobil je moje zlatíčko!
A kromě téhle aktuality ... můj bratr se rozhodl, že se svou postavou začne něco dělat. Tedy, říkal to už rok, takže jsme jeho další záchvěv snahy brali velmi vlažně a spíš s mávnutím ruky. O to víc mne šokovalo, že se do toho skutečně opřel a začal chodit do posilovny. Jenže výsledky na něm jsou poznat už teď, což je hrozně nefér, protože já tam chodil skoro tři měsíce a vidět nebylo nic. A já se přitom cítil jak debil. Navíc, aby bylo na čem "stavět" tu svalovou záležitost, nakoupil si bratr domů různé proteiny, bílkoviny a plánuje nákup činek a dalších posilovacích vylomenin. Náš pokoj tedy začínají zaplňovat kilová balení s obrázky muskulaturních monster a já se jen děsím toho, že bratr chce vypadat jako chodící hora svalů [viz ilustrační foto] [obávám se, že rčení "ty máš svaly, já mám čáry" mi přílišnou obranou nebudou].

Státnicím odzvoněno [prozatím]

Alespoň prozatím, než vyřeším, jestli mám na to, abych dotáhl tohle studium do konce. Navíc práce hoří a zároveň se mi jí již v dohledné době nedostává a já stále nemám své CV hotové [to od janiny způsobilo celkem velkou újmu na mém sebevědomí].
Na studijním, kde jsem ráno byl, mi má oblíbená paní Čechová sdělila, že na termín státnic přihlášený nejsem [kdo by čekal, že se posune termín o jeden den a já, protože nemám aktivní studium, jsem nebyl nijak informován]. Tudíž mám snazší, že nemusím řešit odhlašování. Namísto toho musím na studijní donést žádost o prodloužení přerušení studia, protože jinak bych od 1. července začal zase studovat [a to nevím co, když jsou prázdniny!]. Někdy jsou tyhle systémy a řády a nařízení naprosto vykolejené z obyčejné logiky ala "selský rozum". Tak hurá do sepisování ... je toho moc, co mě čeká!

PS: studium versus job - 1:2 [a myslím, že se mi nikdo nemůže divit :)]

Erupce na Slunci?

Dnešní den byl pro mne víc než obvykle stresový. Začínám upadat do jakéhosi workoholického vakua, kdy mě všechno začíná štvát, rozčilovat a vytáčet.
Začalo to už ráno, kdy jsem zjistil, že mé asi dva měsíce nové tričko má v sobě několik dírek. Zvažuji nechat celou věc prošetřit, protože všechny moje trička mají díry, ale vůbec netuším z čeho. Pásek nenosím a i kdyby, tak u tohohle nového trička se dírky udělaly v oblasti hrudního koše. A já se ptám: "Kdo mi ku*ví moje třička?" Je fakt, že si už s bratrem poznáme jasně, čí tričko koho je, ale musím se přiznat, že bych ocenil, kdyby to bylo obráceně a já měl své oblečení v pořádku. Nákup kvůli doplnění šatníku o nová trička je pro mne noční můrou! Bude to stát fůru peněz.

Jedna moc hezká a podařená erupce :)

V práci mne z nálady dostalo několik naprosto stupidních dotazů, takže jsem ztrácel kontrolu nad sebou samotným a v duchu se modlil, abych tenhle den přežil bez úhony a bez potyčky se zákazníky. Večer už míra přetekla. Bohužel. Nejdřív jsem si vyslechl, cituji: "ať si odnesu ten bordel [z pokladny]!" a pak došlo k incidentu s jedním z návštěvníků, když si do sálu nesl na platu čtyři piva [od kdy je divadlo hospodou?]. Samozřejmě pak díky vlivu vypitého piva chodili [beze studu] na záchod přes jeviště. Po přestávce došel onen pán asi o 15 minut pozdě v mírně podnapilém stavu s kytičkou a se slovy, že to je v pohodě, že mu tam kamarádi drží místo a nebral v potaz to, že bude rušit [mimo jiné velmi chválené] představení. Vytočil mě na tolik, že po skončení představení jsem si na něj počkal a dal mu to sežrat. Bohužel byl již natolik opilý, že mé invektivy dopadly stejně jako hrách házený na stěnu. Naneštěstí ani dnešní večerní návštěva solária nepomohla ke zlepšení nálady. A zítra mne čeká hodně náročný den. Přemýšlím, že bych se nechal hospitalizovat v léčebně - třeba na týden. Vypnout od povinností, lidí, práce ... a třeby by se mi ulevilo. Já prostě začínám asi šílet!

PS: Ocenil bych možnost náhlé změny prostředí, opuštěný ostrov, sluníčko, moře, nějaké jídlo a pitnou vodu. Úžasná představa. Bylo by mi blaze ... aspoň chvíli.

Brněnské kulturní noci se blíží

A budou to noci dlouhé pro ty, kteří budou v práci, a nejspíš noci krátké pro návštěvníky, aby vše stihli projít v klidu. V pátek 18.5. to bude Noc kejklířů, kdy se spojí brněnská divadla a budou bavit obecenstvo za malou úplatu či zdarma na některých z veřejných prostor či ve svých vlastních sálech a předsálích. A na mne padá několik povinností. Kromě toho, že budu celý den zavřený v podzemí, měl bych ještě provádět "zákulisíchtivé" návštěvníky. Přiznám se, že lekce z průvodcovství jsem zatím nedostal, i když má, postavou drobná přesto úžasná, kamarádka Sjůůů [za měsíc seriózní maminka:)] provádí na vile Tugendhat a můj kamarád Petr na Špilberku. Oba si tajemství úspěšného provádění nechali pro sebe. A tak se děsím toho, že HaDivadlo vlastně znám jen sporadicky. Hodlám tedy zasednout k literatuře a naučit se vše podstatné, nač by se případní zvídaví jedinci mohli ptát. Už teď přemýšlím nad způsobem, jak tyhle neoblíbené šprty, třídní nepřátele zlikvidovat. Napadlo mne několik klasických "scénářů", ale nakonec jsem to zavrhl. A třeba nikdo nepřijde, tím se můžu uklidňovat.

Taková brněnská "záhada Blair Witch"

A sobotní večer bude vyhrazen muzeím města Brna pod názvem Muzejní noc, která měla v předchozích letech [o tom loňském vím stoprocentně] velký úspěch. Kupodivu máme v HaDi taky jakousi "galerii", tudíž hurá, hurá, další práce volá. Tato akce končí oficiálně o půl jedné. A pak hurá domů, do postýlky. Rozhodně nezávidím mým výše jmenovaným přátelům jejich pracovní nasazení v tento den. Tugendhat je v jednom kolem a Špilberk taky. Lidi prahnou po kulturním vzdělání a ještě víc po možnosti to všechno vidět zdarma! A to je hlavní.

PS: Studium versus job - stav 1:1 [tentokrát je lepší se učit :)]

Arnoštek je prostě boží

Neodpustím si zde "publikovat" pasáž z filmu Kouř [1991], který nevím, jestli jsem viděl celý, ale tuhle část mám zmáknutou už několikrát a vážně mě baví. Setkání Mirka [Jan Slovák] s Kotětem [Lucie Zedníčková] má grády :)

Kotě: Ahoj kotě!
On: Aaahoj Kotě! Startku? [nabízí jí krabičku cigaret] Jsou moc dobrý.
Kotě: [znuděně] Nekouřím!
On: Máte to tady vopravdu moc hezký.
Kotě: To jsem ráda, že se Ti tu líbí.
On: Arnoštek je prostě boží!
Kotě: Vy jste se skamarádili? No to je skvělý!
On: Hmm... nejen to. Budeme spolu točit videoklipy. Já to budu režírovat!
Kotě: Ne?!
On: Mám pro Tebe hlavní roli. Bereš?
Kotě: To je smůla! Právě odjíždím na dlouhé turné po světě.
On: Ah.. hm .. co dělat?! Budu muset obsadit Běhalovou! To je ta buchta od nás z kanclu. Hrozně po mě jede!
Kotě: [ironicky] To chápu. Kdo by po Tobě nejel?
On: Nevěš hlavu! Můžeme si spolu aspoň zatančit!
Kotě: [nevěřícně] Ty taky tančíš?
On: [namistrovaně] Je to tak! Jsem jeden z nejlepších tanečníků disko!
Kotě: [smrtelně vážně] TAK TO TU MOC NEROZBALUJ, AŤ TY NEBOŽÁKY NEZTRAPNÍŠ!
On: Jdeme na to, Kotě! [odchází spolu na taneční parket:)]
Arnoštek: Ale, ale, co to nevidí oko mé, modravé? Ahoj kočko!

A tady je ta pasáž s božím Arnoštkem na YouTube.com.



A film Kouř se bude letos promítat i na Letní filmové škole v Uherském Hradišti v rámci filmového cyklu: Deset filmů, které otřásly filmovým světem.

Mobil Nokia 2610

Trochu nepředvídatelné jednání z mé strany v dnešní velmi aprílový den. V doprovodu Jítušky, se kterou jsme potkali několik známých [má pověst jedince ze sexuálně-orientované menšiny utrpěla další šrám:)], jsme se zastavili v několika obchůdcích, a já jsem tamhle o nehezkých 2300,- Kč chudší. První, plánované, bylo na řadě solárium, kde po mě chtěli 600,- Kč na permanentku, zbytek částky, tedy 1700,- Kč jsem vrazil do "nového" mobilu Nokia 2610. Důvod? Líbil se mi. Je jednoduchý, hezký, dobře se mi s ním píše a nebude zcela nesmyslně fotit tmu v tašce nebo kapse jako to přiblblé "véčko" Samsung X460 [nic mě nerozčilovalo víc než zvuk "focení", když jsem ten mobil hledal třeba v tašce a nenacházel! Tehdy si mobil "vyslechl" takových invektiv!]. Po dvou letech jsem tedy vyměnil poslední mobil jiné značky než Nokia za Nokii - takže mám teď v državě Nokie tři - 6230i, 2610 a 3510i. Výhodou, na kterou jsem přišel až zpětně, je fakt, že u toho nového mobilu lze posílat SMS "cílené skupině" kontaktů. Což je přesně to, co jsem potřeboval.

A tohle je můj nový mazlík [Nokia 2610] ... není roztomilý? :)

TSP

Vážení přátelé!
Trpím sníženou hladinou sebevědomí. Důvodem jsou již zmíněné TSP [test studijních předpokladů]. Z výsledků mého asi 80 minutového snažení vypadlo natolik smutné a alarmující číslo, že zvažuji odchod do ústraní, změnu jména a případně i plastickou operaci. Při představě, že bych se měl za necelý měsíc ukázat před státnicovou komisí, mi běhá mráz po zádech. Tudíž jsem se rozhodl o zrušení zkoušky a nechám ji, pokud mi to studijní řád umožní, na jindy. A buď se do toho vpravím a nebo to nechám být. Práci, aspoň prozatím, mám a když si vybavím to pachtění se za vzděláním v něčem, co mne přestalo bavit, je mi k pláči.

PS: S několika lidmi jsme se shodli na tom, že TSP nejsou objektivní v posuzování. Stačí několik málo bodů a percentil je někde úplně jinde. Trochu mi to zlepšilo náladu. Asi bych se měl velmi dobře připravit na oborové testy, ať to aspoň na něčem dotáhnu. I když to vidím skepticky ... vlastně realisticky :)

Studium versus job - stav 0:1

Workoholikova odměna

Chvalte Pána [ať je to kdo chce]! Kdykoliv za posledních asi 5 měsíců se v diáři objeví desátý den měsíce, je se na co těšit. A já se těším vždycky. Myslím, že radost z Vánoc je zanedbatelným paprskem radosti [i když při těch zážitcích, které mám za sebou se není čemu divit] oproti tomu, kdy si vezmu ten pytlíček, vysypu pln očekávání jeho obsah, podívám se na výplatní pásku, nastane chvilkový šok [někdy mírně infarktový], podepíšu a jdu. Díky výhodě, která mnohdy jako výhoda nevyznívá, nezadaného jedince nemusím nikoho živit, s nikým se dělit, nikomu být vděčný. Pro kozoroha [to jsem celý já] je ponižující, živil-li by ho někdo jiný než jeho vlastní úsilí a práce. Jeho sociální hrdost by to nesla těžko. Před několika dny mne pobavil horoskop pro mé znamení: "Nestavte se zbytečně do role, že bez vás se nic neobejde. Dohlížet osobně skutečně na každý detail je i pro vás velice obtížné, ne-li přímo nemožné, a na všeobecné oblibě si tím také nepřidáte." Jediné štěstí bylo, že zrovna ten den bylo volno a já v práci nebyl. Už tak bych si z neoblíbenosti mohl ušít celkem solidní šatník :)
A co s těžce [jak kdy - nejvíc časově] vydělanými financemi? Po konzultaci s několika kamarády jsem dospěl k názoru, že bych se mohl trochu rozmazlit ... spinning, plavenka, solárium [sice jsem si tím získal hned z několika stran titul "metroušek", ale my všichni přeci víme, že do metrosexuála mám daleko]. A kromě toho bych si mohl zase rozšířit nejen obzory, ale i DVDtéku či knihovnu. Možností je hodně. Čekají mě rozhodně zajímavé časy ... do další výplaty, ze které už snad klapne ten digitální foťák, o němž sním už řadu měsíců a roků.
Takže chvalte Pána! A já jdu něco dělat.

Včera nebyl Den matek

Ale až diář mé tety mě přesvědčil o tom, že můj osobní záznam tohoto velkého svátku byl chybný. Mystifikoval jsem tím několik lidí, čímž se jim omlouvám převelice. Takže ... maminkám se přeje k jejich dni vždy druhou neděli v květnu. Věřím, že si to budete pamatovat stejně jako já. Každopádně jsem řešil, co dát své mamince k tomuto svátku. Přeci jenom se se mnou piplala celkem dlouho a celkem slušně. A náhoda tomu chtěla, že se objevily dva lístky na Hrdého Budžese [je s podivem, že někteří lidé neví, jak to vyslovovat a dávají tomu anglický přízvuk - něco jako "Badžes" - it's funny! :)], takže mám prezent i pro tetu.
A kromě toho, že nebyl tedy Den matek se vlastně nedělo skoro nic. Výběr peněz z GE Money [bohužel nadvakrát - ten denní limit občas umí zavařit], následně pracovní aktivita, která bude po zásluze odměněna [pracovat na státní svátek má pro mne víc výhod než nevýhod, aspoň prozatím] a potom, chvilka pro sebe. Nesehnal jsem nikoho na posezení v kavárně, tak jsem si sedl sám se sebou ke stolku v Bakala Café, objednal si mléko s medem, bábovku a kofolu a začetl se do KAMu a taky trochu do Fulghuma. Při odjezdu domů mi napsal bratr vtipnou SMS o tom, že nechápe, proč jsem dal zase na svůj notebook heslo. Vysvětlil jsem mu, že nemám rád, když lidi berou mé věci nebo věci ode mě jako samozřejmost. Navíc v posledních několika dnech buď chlastal v hospodě a nebo seděl u komplu. Poradil jsem mu zabití času třeba četbou beletrie, s čímž mne poslal do háje a šel spát. A já taky.

September three times

Ne! Vážně nejde o měsíc září a nehodlám si zde kasat ego, že umím anglicky jména jednotlivých měsíců. Ve skutečnosti toho umím trochu víc, ale o tomhle to dneska vážně není.

September je, mimo jiné, jméno vzrůstem menší blonďaté zpěvačky, která jede ve stylu tanečního popíku a to já, jak už mnozí víte, mám moc rád. Dozvěděl jsem se o ní z internetového rádia live365.com, kde na jedné stanici hrají samé novopečené hitovky a September patří mezi ně. Onen song, který jsem už slyšel nejméně 100krát, se jmenuje Cry for You a je rytmický, klipově jednoduchý a nenáročný a dělám u něj "tuc tuc".



Díky Youtube.com jsem narazil na její další, pro mne opět zajímavý, klip Looking for Love. [Mimochodem, tady vám tu připomíná jednu zpěvačky z krajin jižnějších, kde španělsky se domluvit je nejjednodušší cestou k úspěchu? - kdyby to někomu nedošlo, myslím Shakiru:)]



Edit: Nevím, jestli říct díkybohu nebo zatraceně, ale na objevil jsem ještě jednu "hitovku" s názvem Satellites, která mne rytmicky upoutala. Navíc v tomhle klipu, pokud si jej pustíte, uvidíte zpěvačku "Září" v několika momentech podobně vypadající jako jistá herečka Tilda Swinton [hrála v Constantinovi anděla Gabriela nebo v poněkud nevydařené filmové verzi Letopisů Narnie samotnou Čarodějnici]. Všechny tři klipy a jejich hudební "obsah" jsou z jednoho alba In Orbit. A povšimněte si, prosím, jak v každém klipu vypadá jinak.



Samozřejmě, že kromě September mi v práci nebo doma hrají i jiné písničky a klipy, ale psát o takových hezounech, jako jsou Måns Zelmerlöw nebo Danny Saucedo [oba evidentně výherci švédské národní varianty u nás zprofanované pseudosoutěže Česko hledá Superstar], nemá smysl. Jsou krásní, mladí, různobarevní [myslím vlasy, oči a další detaily:)], oba mluví "hatlapatilkou" a zpívají anglicky [úžasně mezinárodní:)] - jeden zpívá o Tokyu, druhý lamentuje Cara Mia - a jejich klipy jsou naprosto "odvařující":)) - kdyžtak se mrkněte na YouTube.

Danny Saucedo - Måns Zelmerlöw

Do schodov

Doufám, že jsem to napsal správně a bratři Slováci, kteří mimochodem porazili v hokeji, který jsem opět nesledoval, náš hokejový team, mě za to nebudou kamenovat. Inspirováno písní "Po schodoch":)

Po nedělním spinningu zůstaly jen mokré části oblečení [vše řádně propoceno] a jinak vlastně nic. Nohy mne ráno nebolely, což bylo nečekané. O to víc nečekané bylo, že jsem mohl chodit, běhat, skákat, vlastně cokoliv. Až večer se ukázal problém. Do schodů to už jaksi nešlo. A já si pak uvědomil, že jsem měl štěstí a celý den jsem do schodů nemusel.
Dopoledne bylo krásně, já vstal celkem časně a tak jsme se domluvili s Míšou, že půjdeme plavat. Během dvou dnů dva sportovní výkony, což je u mne neobvyklé. Celkově to byl jinak příjemný den plný sluníčka, dobrého jídla, trochu práce a pár dílů doktora House. Na Kraví hoře bylo celkem málo lidí, obsazená vířivka, studenější voda než obvykle a celkem teplotně příjemná pára. Po necelé hodině plavání, skákání, kecání a sledování ostatních plavců jsme vyhladovělí utekli za jídlem. Ve sprchách jsem se stihl minout s jedním opáleným, tmavovlasým sympaťákem, tak jsem si raději sundal brýle, abych z toho neměl problém:) Po obědě krátká návštěva Ivanky v HaDivadle a já pak jel domů. V poště jsem objevil svůj nový PIN, který jsem kdysi, asi před rokem raději pečlivě schoval, abych se již ke kreditní kartě od GE Money nemusel obrátit ve chvílích rodinné krize. Bohužel opět vyvstala, po roce, záležitost s nedoplatky za plyn a tak jsem byl povolán k záchraně. PIN jsem nenašel [rozhodně jsem ho schoval velmi dobře], tak jsem si zažádal o nový a on přišel. Musím tedy z neexistujícího účtu vybrat 20.000,- Kč, abych tím zaplatil dluh a tím si "předplatil" dalších x-let bydlení u tety. Rozhodil jsem sítě po některých svých známých, aby při hledání bydlení pro sebe mysleli i na mě. Útěk je tedy jedinou možností, i když ne nezbytnou a v tuto chvíli nevyhnutelnou. Jen se snažím myslet do budoucna. Chci víc soukromí, chci mít své věci pro sebe a nechci se o ně dělit s bratrem, který si je bez dovolení s notnou dávkou jistoty bere. Nebaví mě to.

Odpoledne mne čekala ještě povinná návštěva zaměstnání, ale jen na pár hodin a pak jsem utekl domů. Maminka opět v kuchyni velela a tak jsem dostal i najíst. Tyhle výhody mi v budoucnu při bydlení budou chybět, tím jsem si jistý:) A protože bylo hezky, ještě večer jsem se vypravil s kamarádem na procházku vyvenčit psa. Příjemné ovzduší i společnost, se kterou jsme řešili "postavení šlechty za první republiky" [nedělám ze sebe intelektuála, ale vážně jsme se o tomhle bavili:)], pes, který neustále v záchvatu hárání utíkal. Tím skončil můj pondělní večer. V noci se mi ozval na ICQ člověk, který si mne našel úplně náhodou přes Google [mimochodem, zkuste si zadat do vyhledávače "spolkl bonbón"]. Nakonec se ukázalo, že kromě téhle nehody nás spojuje i jméno Suran. Vyříkali jsme si naše osobní zkušenosti, popřáli hodně štěstí a každý se vydal do své snové reality. A usínalo se mi celkem hezky.

Michael Vesen

Možná jste si všimli, ale počítám, že asi ne ... objevil se mi v odkazech nový link na weblog jistého Michaela Vesena. Tenhle mladý německý fotograf [uvedený věk hlásá 23 let] mne zaujal nejen svou fotografickou tvorbou, která se mi líbí ... ale i ... budu upřímný ... i svým vzhledem. A protože prý údajně zanedbávám "queer" sekci, je na čase to nějak napravit. Věřím, že obrázek na začátek stačí :) [příště třeba něco "výpravnějšího"] - prostě jen něco k pokoukání ... :)

Michael Vesen

Weekend v jednom kole II.

viz předchozí příspěvek

Důvod mého časného příchodu domů v den, kdy se má pařit, chlastat či jinak zaměstnat svou mysl i tělo? Nedělní ráno chystalo i pro mne jednu variantu TSP, konkrétně O2 [to není O2 - "ou tů", ale číslovka "nula dva"]. Před pořádnou prací se má člověk posilnit, aspoň se to říkalo v naučných filmech a pohádkách a já tomu, bláhový věřil. Vrhl jsem se tedy na párky a nasycený jsem se přesunul pomocí MHD do školy zkusit si, zda-li si i po téměř 5 letech od mé maturity a ukončení všeobecného vzdělání něco pamatuji. Ukázalo se však, že TSP nemají ukázat na studijní předpoklady [a pokud snad ano, tak na nejspíš na obory, kterou doposud nebyly objeveny, natož otevřeny], ale mají mozek zavařit při prostorové či logické představivosti. Matematiku jsem vzdal okamžitě, nechtěl jsem si kazit už tak nehezké nedělní dopoledne. Zvolil jsem tedy metodu řešení odzadu [nejspíš s jistým doufáním, že tam třeba naleznu správná řešení], a když jsem došel k jedné z prvních otázek, kde se mě ptali: "kolik je minimálně friskálních mruků, kteří umí umývat vodu?", znejistěl jsem, jestli náhodou tvůrci testů, nebo aspoň této varianty neužili přemíru narkotik. Posledních asi dvacet minut bylo pro mne peklem. Můj žaludek a v něm na snídani pozřené párky si nejspíš nepadli do oka, tudíž jsem musel potlačovat nepříjemné, chvílemi bolestivé nadýmání. Nakonec jsem obstál. Po přijímačkách jsem se potkal s kamarádkou z Rakovníka, která dojela a měla termín stejně jako já, zašli jsme na kofolu a po poledni jsem se vypravil domů ... na oběd. Pečené kuřátko s nádivkou vonělo po celém domě [ještě teď slintám]. Po vydatném jídle se ukázalo, že se blíží hodina "S". Vzal jsem si auto, že pojedu do Tesca nakoupit vše potřebné. Nakonec jsem udělal ze sebe ještě taxikáře a odvezl Junku s její maminkou a bratrem domů. V Tescu neměli, co jsem hledal - teda měli, ale o minimálně dvě čísla menší a tak můj problém s boty začal hrozit nad mou hlavou jako velký prst Boží. Nakonec se našlo cosi, co velikostně odpovídalo mé noze a všeobecné představě bot ke sportovní aktivitě. Za 200,- Kč v nouzi nejvyšší jsem bral asi vše. Blížila se hodina mého prvního spinningu. S Nahy, která mi dělala průvodce, jsme šli na lekci pro začátečníky. Hanička si hrozně pochvala atmosféru, trenéra a tak všechno kolem. Dopadlo to tak, že mezi spinningovými nadšenci byli jen tři kluci - já, jeden maník a pak trenér, mimochodem fešák. Už hodně dlouho jsem neměl možnost šlapat na "kole" vkuse 45 minut a přiznám se zcela nepokrytě, byla to makačka. Ručník nestačil odsávat pot, který ze mne téměř tryskal. Slečny kolem to ovšem zvládaly s mnohem větší grácií, což mne motivovalo vydržet. Všechno, co jsem měl na sobě, bylo mokré na kost, kdyby oblečení mělo onu "kost". Ale kupodivu pocit z toho byl vážně dobrý. A hlavně dobrý pocit sám ze sebe! Odešel jsem po svých a rovně do práce. Přečkal jsem svou směnu, pomalu na mne dopadala únava z nadměrné fyzické zátěže [musím se víc hlídat:)] a tak jsem vyrazil po práci domů, i když s menším zdržením.
A teď tu tedy sedím doma, dojedl jsem onen ovocný salát, což bylo nejspíš to nejzdravější za poslední dva měsíce, co jsem snědl a přesunu se do říše snů. Mimochodem, dnešní vstávání se mi zkomplikovalo touhou dospat jeden sen, který byl plný napětí, muže mých snů a nevázaného intimního užívání si ... obávám se, že na mě leze jaro, hormony se bouří a vztah v nedohlednu [upřímně, takového masochistu, který by se mnou vydržel, stejně nenajdu :)]. Vrhnu se raději na obohacování duševního vlastnictví ... začnu chodit třeba na kreslení mužských aktů ... hm, tak raději ne, to by dopadlo ... :)

Weekend v jednom kole I.

Právě jsem dojedl ovocný salát, asi nejzdravější věc za poslední dva měsíce [pokud nebudu počítat obyčejnou neperlivou vodu a jednu cereální tyčinku, o jejíž výživné hodnotě stejně v koutku mysli pochybuji]. A když už zdravě, tak aspoň na večer. Máme doma maminku, takže je tady plno, ale stále něco k jídlu. Je nejspíš ostudné spojovat vlastní rodičku s dostatkem něčeho tak obyčejného, jako je jídlo, konkrétně párky, jogurty, nějaký ten rohlík či sýr. Ale k tomu víkendu ...

Páteční odpoledne s sebou do času minulého vzalo i mou přítomnost v práci. Zajistil jsem si tím v podstatě volné pondělí. Po čtvrteční probdělé noci ze mne zbyla celkem solidní ospalková troska. Usínal jsem i za chůze, reagoval nečekaně, náhle a nebo taky vůbec. Ale o tom jsem už psal. A taky jsem získal podezřele plaché a citlivé vnímání, takže jakýkoliv hlasitější zvuk ve mě vyvolal [a bohužel stále ještě z nepochopitelného důvodu vyvolává] lekavé tiky. Večer dojel Tomášek kvůli přijímačkám na výšku. Sobotní termín v 9 ráno by z Ovy těžko stíhal. Tak jsem mu zajistil přespání. Odměnou mi byla večeře dle mého vlastního výběru v restauraci taktéž dle mého vlastního výběru. Zvolil jsem tedy Veselou Vačici a dal si smažený hermelín v bramboráku. A bylo to skvělé. Sobotní ráno začalo zase tak brzo. Slíbil jsem, že doprovodím Toma na místo, kde měl dělat TSP [test stupidních předpokladů]. Odcestoval jsem pak domů a uvedl se opět do stavu spánkové hybernace. Odpoledne mne doma čekalo jídlo, opět plný dům [včetně malé Junky, která na víkend byla dána své babičce - mé tetě - do opatrovnictví] a pak telefonát od Jeny, že má po svých TSP a já se vydal do města. Na řadu přišly PoDobrazy, kofola, marlenka a pak hurá do práce. Hráli jsme Lulu. A líbila se ... zase. Po práci jsme s Jeny ještě navštívili na okamžik pobočku amerického nezdravého stravovacího koncernu s "m" ve znaku a poté se naše cesty rozešly.

to be continued

jeden takovej fešák ...

Next, please!

Snažím se. Snažím se chápat lidi kolem sebe a nedaří se mi to. Buď je chyba v těch některých lidech a nebo já nejsem dostatečně invenční a tolerantní. Stává se mi, že když se ohlédnu do minulosti nedávné, vidím tam lidi, kteří přišli do mého života, změnili jej, ovlivnili, já ovlivnil ten jejich a pak došlo k tomu, čemu se říká přirozený vývoj - naše cesty se rozešly. U některých mi to bylo líto, protože jsem do nich vkládal hodně důvěry a energie. A tak se stalo, že jsem zvolil, pomalu ale jistě, variantu "uzavřenosti". Společenské embargo tak především ukládám sám sobě a pak, ve výjimečných případech i na některé lidi v okolí. Mít sílu na tolerování hromady lidí a jejich zlozvyků už není pro mě. Když bych tedy zrychlil celý ten časový úsek od prvních přátel až do současnosti, zjistil bych, že mi v podstatě nezůstal z prvopočátku nikdo. Vlastně to vypadá, jako bych přátele střídal podobně jako na běžícím páse či pacienty u doktora: "Další, prosím!"
Zbytečně se nad tím pozastavuji. Přesto mi vrtá hlavou, kde nastala ta osudová chyba a mnohá přátelství vyprchala či zkrachovala "na burze". Není umění najít si nové přátele! Lidí, kteří mohou být potencionálně vaši přátelé, je hromada. Záleží na tom, jak hluboko se tato přátelství ve vás zakoření, když zůstanou "jizvy" po těch předchozích. Je možné, že ta stará přátelství byla víc emocionální, lidštější a vřelá. A co když to tak není? Možná jsem jen v zápalu nostalgie vymazal z paměti ty špatné zkušenosti a tudíž mi minulost i s minulými přáteli připadá lepší, veselejší a přátelštější? Odsuzuji tedy předčasně nové tváře kolem sebe? Možná ano. Ale hlavně si s přibývajícími roky víc a víc lidí snaží držet odstup. Nevěříme každému, protože se v nás kromě přibývajících let kumulují zážitky a zkušenosti, které jako dítě nemáte. A jsou to právě zkušenosti, které nakonec zamezí té "dětské" nevázanosti. Jsme omezeni vlastním strachem. Strachem, který pochází z lidské nejistoty v jiné lidi. Vidíme kolem sebe, ale nevšímáme si. Přehlížíme a ignorujeme. Ze strachu. Bojíme se být otevření, aby toho nikdo nezneužil. Nejsme přátelští, protože jiní lidé se určitě drží hesla: "Podá-li Ti někdo prst, chytni se celé ruky." A třeba to není tak zoufalé. Třeba to jen tak vypadá. Ale sám za sebe můžu říct, že si držím odstup od citových záležitostí, emocionálního vzplanutí, které v případě neúspěchu bolí víc než fyzická bolest, a navazování nových vztahů ... Bude-li to takhle pokračovat, co mi [nebo vlastně "nám" všem] zbude?
Přeji více lásky [ale ne té demonstrativní], skutečných přátel [co si na nic nehrají] a naděje do budoucnosti [protože naděje by měla umírat poslední].

Miluju písmenka

Mám hlavu plnou písmenek. Písmenka, díky mému tahu ze včerejška na dnešek, opanovala mou mysl. Vidím je všude. I psaní tohoto krátkého, povětšinou nevěcného příspěvku je pro mne boj s větrnými mlýny [teď zase chvilku o tom nechci slyšet - třeba, až se vyspím]. Písmenka se objevují všude jako duchové, zanechají v textu hromadu hloupostí a já, abych to po nich [hlavně tedy po sobě] opravoval.
A co se vlastně stalo, že jsou pro mne v tuto chvíli písmenka stejně příjemná jako vši či mouchy? Pracoval jsem. Tedy snažil jsem se, abych byl konkrétní, o přepis zvukové nahrávky do wordu. Jenže nastal problém. Čas tlačil a tak jsem pro dnešní deadline udělal maximum. Seděl u toho, dokud jsem to nedodělal. Odcházel jsem proto z divadla [děkuji tímto HaDivadlu za tichý a pohodlný úkryt] už v pět hodin ráno. Všude hromada lidí, co zmateně pobíhali po nádraží a rozjížděli se za prací. Přiznám se, že když budu hledat práci, musím se striktně vyhnout možnosti, abych musel vstávat v tenhle nekřesťanský [i nebuddhistický] čas. A protože je pracovní den, můj spánek trval jen ubohé dvě hodiny a několik drobných minut. Buzení po mobilu proběhlo na několikrát, neboť bylo téměř jisté, že jedno probuzení nezaručuje úspěch vstávání. Zvládl jsem to! Ráno jsem tedy odeslal výsledek mé noční práce s omluvou, že za posledních asi 20 minut neručím, protože jsem neručil ani sám za sebe. A vydal jsem se k Naděnce změnit hlavu. V holičském křesle jsem jí málem několikrát usnul, ale dostala ode mne včas instrukce, že kdyby se stalo a já vážně zachrápal, má mě shodit z křesla, případně do mě několikrát kopnout. To, že se jistě proberu. Jsem tedy ostříhaný, oholený [to jsem stihl doma a sám a skoro bez říznutí], unavený a píšu na klávesnici zpaměti. A kupodivu reaguji i na písmenka. Bohužel taky reaguji na lidi v práci, ... ale jinak než je zvyklé. Některých se leknu, na jiné zírám s výrazem, za který by se nestyděl ani pan Bean a do telefonu občas jenom funím a matně přemýšlím, cože bych to měl říkat. Jo a mám hlad! A žízeň taky. Dneska to bude krušný!

Hekticky snadno a rychle!

Lekce [ne]zdravého hektického života. Možná chápu, proč mnoho lidí dobrovolně odmítá hektičnost ze svého životního stylu. Sedím na dvou židlích [dvě divadla], občas si přistrčím stoličku [nějaká ta brigádka] a někdy se mi zadaří, že se i vyspím. Spánek začínám brát jako luxus. A taky jako jediný nepostradatelný doplněk stavu "odpočívej v pokoji". Takže buď se prospím, až budu bohatý a nebo až budu mrtvý. První varianta ze mě dělá lukrativního jedince, druhá možnost "studený čumák". Nestíhám. Přiznávám to zcela dobrovolně a bez nároků na odškodné i honorář. Mé škádlení s audio-nahrávkou jedné debaty je příliš laškovní a neodpovídá zcela mým původním, nejspíš zcela zkresleným a dětinským představám o mém spisovatelském umění. Škoda. Takže Fulghum v mladším provedení ze mne nebude.

Řeším teď několik věcí:
1] Napsat životopis a někam ho poslat [ale kam?].
2] Zajít za mou obvodní lékařkou, protože můj zdravotní stav je stále mizerný a dávivý kašel stále neustupuje. Včera večer jsem skoro vykašlal plíce a obsah žaludku. Fakt hustý!
3] Dopsat tu besedu, odeslat ji a pak si za vydělané peníze pořídit boty na spinning. Doma jako jediný prožívám obuvnickou krizi!
4] V neděli mám přijímačky! Nedošel mi žádný papír s instrukcemi - díky ISu vím, kde to mám, ale co s sebou a podobně, to nevím. To je podruhé, co se mi někam zatoulal dopis o přijímacím řízení.
5] Je naprosto nezbytné změnit účes, barvu, vzhled, design a všechno tohle kolem. Bude léto [třeba ještě nepřišlo] a s létem nastává čas odhalování. Uvažoval jsem i o variantě "holá lebka", ale po prvomájové seanci pleskolebců v Brně jsem se této myšlenky vzdal. Ivanka slíbila pomoc nejen teoretickou, ale i praktickou. Doufám, že to klapne. A rada pro vás - když chcete mít hnědé vlasy, nekupujte si tmavě hnědou! Vlasy vám zčernají ... teda aspoň ty moje to udělaly :(
6] Psaly mi holky z Egypta. Mají se krásně! A kdo by se neměl? Když si představím, že jsem mohl v tuto chvíli trávit čas u bazénu, švédských stolů a v nočních zábavních podnicích, hrnou se mi slzy do očí. A pak si vybavím svůj stav účtu a je mi do pláče dvojnásobně. Příště už ale pojedu! Na mou duši!

Oči - cesta do hlubin ... a pro hnědé oči já mám slabost! :)

LiStOVáNí s Fulghumem

Přijel k nám do divadla ten spisovatel, co se všechno podstatné naučil v mateřské školce. Jeho první knížka, která se mi dostala ještě v letech gymnaziálních do rukou a zanechala ve mě krásné vzpomínky plné dojetí i úsměvu. A tak se mi poštěstilo vidět na vlastní oči tohoto bělovlasého pána s brýlemi ala Harry Potter. Během scénického čtení a následné diskuze čtenářů a návštěvníků se spisovatelem se ze sálu rozléhal smích bavících se lidí. Párkrát jsem se byl podívat, co se v sále děje a smál se taky. Byl to příjemný večer, i když zpočátku to vypadalo velmi hekticky. Dostal jsem do rukou divadelní fotoaparát, abych pořídil aktuální snímky úspěšného scénického čtení. Navíc jsem byl vybízen k fotografickému umu, neboť prý mé momentkové snímky budou předány do novin a budu pod nimi podepsaný jako jejích tvůrce. Konečně zase trocha slávy! Ale po několika pokusech o zabrání mistra cechu spisovatelského se ozvaly baterie, že dochází šťáva a foťák se vypnul. A tak mám po slávě:) Ale našla se i pozitiva. Má knihovna bude teď bohatší hned o dvě publikace. První je tedy ta, která mi dala poznat tohoto autora [Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce - All I Really Need to Know I Learned in Kindergarten] a jeho smysl pro vnímání světa a druhou jest ta nová, kvůli které probíhá tohle autogramiádové turné [Co jsem to proboha udělal? - What On Earth Have I Done?]. A mám co číst. I s autogramem! :)

Robert Fulghum "osobně" :))

A info o dalších kulturních akcích cyklu scénického čtení na stránkách LiStOVáNí. A navíc jsem zjistil, že organizátor těchto akcí je v podstatě náš soused :) Haluz! :) A to jsem si myslel, že z toho Zapadákova nemůže být nikdo iniciativní :)

Letos neuschnu

Původní plány, že bychom se dnes na Kraví hoře pod rozkvetlým stromem líbali, abychom neuschli, nakonec nevyšly. Nevím nakonec, jak to Juditka s Aničkou nakonec zvládly. Trochu jsem si pospal a navíc tu byla práce, která stále čeká na dokončení. Opět se projevily mé prapodivné vlastnosti, které se ukáží jen tehdy, když je potřeba udělat něco nutného a doslova "hoří termíny". Vrhl jsem se na uklízení, drobné vaření, vymýšlení dalších ne zcela adekvátních a důležitých úkolů, jen abych nemusel "pracovat". Sice už mám k dispozici audio-nahrávku v PC, ale je s tím stejná práce jako s páskovým diktafonem. A navíc byl dneska ten Svátek práce! Nakonec mi došlo, i díky několika "radám" z okolí, že na práci se dneska mám vykašlat a mám jít ven, když je tak hezky. Abych dostál svých zásad, nikoho jsem neoslovil, aby šel se mnou. Pár lidí, všichni mimobrněnští, se ozvalo, ale nakonec jsem šel sám. Bakala café to jistilo. "L'granž" [francouzština mi vždycky dělala problémy - nevím, jak se to správně píše:)] a bábovka v příjemném prostředí nekuřácké kavárny s knihou o tvorbě mého milovaného Skácela mne nahodilo do příjemné a uvolněné nálady. Nevadilo mi, ostatně jako většinou ne, že jsem bez společnosti. Bylo mi dobře. Přesto jsem si na večer domluvil sraz s Haničkou. Počasí, tedy spíš teplota, se ale změnila a já začal mrznout - sandále a krátké tričko nestačí v takových teplotách! Odklepalo sedm hodin, sraz na Čáře vyšel téměř na minutu a hurá do PoDobrazů. Dopřáli jsme si něco teplého na zahřátí a rozpovídali jsme se. Bylo to uvolňující. Trocha slz taky ukápla, když jsme se dostali k tématu smrt. Uvědomil jsem si ... že ze všech lidí, které znám, nejhůř odnesu ztrátu své maminky. Pro mne nejdůležitější osoba. Následné vize toho, jak by se vyvíjel chátrající vztah našeho otce k vlastním potomkům, mne dovedly na pokraj pláče. Nakonec jsme změnili téma, zasmáli se, zaplatili útratu a odešli. A na rozloučenou padla pusa! Ani jeden z nás neuschne! A domluvili jsme se, že půjdeme spolu na spinning. Trošku jsem z toho nervózní, ale Hančí mi bude dělat oporu. Je potřeba něco se sebou dělat. I když v poslední době mi byly sděleny poklony na mé nohy a zadek. To potěší! Ale co z toho, když mi to v ničem dál nepomůže?

Víkend byl náročný. Jednak pracovně, jednak psychicky. Jediné štěstí je, že jsem proti násilí [hlavně na ženách], protože po tomhle víkendu by dvě dámy zasloužily takovou nakládačku, že by i masakr v ringu byla procházka po pláži za příjemného podzimního vánku. Pondělní večerní představení se kvůli nemoci zrušilo a tak jsme se vydali do čajovny na dýmku, nějaký ten čaj a můj oblíbený mošt. Příjemný večer jsme zakončili v KFC [ano, je to ostudné, komerční, kapitalistické, americké!] ve výloze. Všem zúčastněným děkuji :) Jo a předal jsem dívce kytku, když pro chlapa je květin škoda:)
Je, jak jsem již říkal, Svátek práce a já si dám od práce svátek a půjdu spát! Ráno nejen moudřejší večera, ale navíc i odpočatější. Odpočívejte v pokoji! :)